Oheň v žilách

Autorka: Imala

Tak je tady moje první jubileum!!! Omlouvám se za zpoždění. Vážně teď mám naspěch. Bohužel kapča je krátká, ale víc jsem nestihla. Tak příjemné počtení!

Imala

10.část

Bella:

Celá smečka na mě zírala. Zvedla jsem se z Paula a umožnila mu pohnout se. Stáhl se dál ode mě. Nevadilo mi to. První co mi po zápasu proběhlo hlavou bylo ´Sakra moje oblečení!´. Aspoň, že jsem si nebrala boty... Z úvah mě vyrušil až Seth. Začal se šíleně smát. Tak moc, že nebyl schopen slova. Ostatní se k němu po chvíli přidali. Když jejich šok pominul, všichni se chlámali. Paul jenom uraženě zamručel. Úkosem jsem na něj vrhla pohled. Vypadal vážně vtipně, když tam tak seděl se staženým ocasem a vlčím způsobem se snažil vypadat ublíženě. Ale to nebylo to hlavní co jsem chtěla vědět. S úlevou jsem zjistila, že jsem mu nijak neublížila. Oddechla jsem si.

„Tak dost srandy. Jde se běhat.“ prohlásil nyní už vážně Sam. „Bella půjde se mnou a s...“ krátce zaváhal. Díky spojení které jsem s ním krátce navázala jsem zjistila koho zvažuje a dala mu najevo svůj názor tím, že na Paula jsem krátce zavrčela a otočila jsem se čelem k Jacobovi. Ten se usmál a Sam pouze krátce přikývl.

„Dobře. Ostatní dneska můžou jít domů.“ Všichni přikývli a kromě mě a Jacoba se odešli. Ušklíbla jsem se na Paula, který ve své vlčí podobě odběhl do lesa. Nebude to pro něj příjemné...stejně jako pro mě, ale tyhle starosti odložím až na později. Otočila jsem se zpět ke svým bratrům nyní už ve vlčím těle. Usmála jsem se a pak jsme bok po boku vyrazili do voňavé náruče lesa.

Jasper:

Já, Alice, Emmet, Rosalie a Carlisle jsme dnes vyrazili na lov. Už jsme to potřebovali. Nepřipojila se k nám pouze Esme – dodělávala si nějakou práci v domě. Jakoby na to neměla dost času. Ušklíbl jsem se, čímž jsem si vysloužil tázavý pohled od mého tmavovlasého anděla. Jen jsem pokrčil rameny. Také Edward zůstal doma. Zůstávalo mi záhadou proč. Z jeho pocitů jsem vycítil, že v tom bude Bella, ale tam moje pochopení končilo. Edward se do té vlkodlačí holky úplně zbláznil. Hlupák! Až se neovládne a pokusí se ho roztrhat na cucky skončí to tak, že jí v tom ještě nebude bránit. Zakroutil jsem hlavou. Celé to bylo divné a pomatené. Vlkodlaci nebývají dívky. Netuším, kde by se v ní vzal vlkodlačí gen, ale indiáni asi taky nejsou úplně věrní...Ta věc s otiskem. Přirození nepřátelé se milují. Neuvěřitelné. Osobně jsem nechápal, jak v její přítomnosti dokázal vydržet déle než pár minut – ten zápach byl strašný. A už vůbec mi nešlo na rozum co na ní viděl? Co ho přimělo zamilovat se zrovna do ní? To teď asi nevykoumám. Raději jsem se začal soustředit na lov. Neměli jsme čas jet někam daleko a tak jsme vyrazili na lov jen kousek od našeho domu směrem k La Push. Nedaleko jsme ucítili pach malého stádečka srn. Rozběhli jsme se po jejich stopě. Běželi jsme v němé shodě a les se rychle míhal kolem nás. Každý si povalil jedno zvíře (Emmet dvě) a začal pít. Když ve zvířatech nezbyla ani kapka krve odtáhli jsme jejich mrtvoly kousek stranou – šelmy se o mršiny postarají. Pokračovali jsme dál mezi stromy. Nikdo z nás si neuvědomil jak daleko jsme došli, dokud nás do nosu neuhodil silný nepříjemný pach. Vlkodlačí pach. Nevědomky jsme se dostali až k hranici a před námi se nyní vynořili tři obrovitánští vlci.

Semkli jsme se k sobě s Carlisleem v čele a zůstali jsme nehybně stát. Vlci proti nám se zastavili také a já měl šanci si je prohlédnout zblízka.

Uprostřed stál černý vlk. Byl z nich největší. Viděl jsem ho už v minulosti, když jsme obnovovali smlouvu a tak jsem věděl, že je to Sam Uley, jejich alfa. Po jeho pravém boku stál rudohnědý vlk jen o kousek menší než ten první. Z pocitů obou vlků jsem cítil především ostražitost. Nebyli si jisti jak mají zareagovat. Podle pachu museli vědět, že hranici jsme nepřekročili, ale ani tak to nebylo zrovna příjemné setkání.

Nalevo od Sama stál čistě bílý vlk. Byl ze skupiny podstatně nejmenší a tudíž byl také asi nejkratší dobu vlkodlakem. Nebyl tak robustní, jeho tělo bylo štíhlé a ladné, z každého pohybu vyzařovala taková elegance, že druzí dva vedle něj vypadali poněkud neohrabaně. Jeho inteligentní černé oči přeskakovaly z jednoho upíra na druhého. Byl z nich jednoznačně nejhezčí. To jsem to dopracoval. Porovnávám krásu vlkodlaků...

Znovu jsem pozoroval bílého vlka. To, že byl nejmladší také znamenalo, že by se nemusel ovládnout. Začal jsem zkoumat jeho pocity. Překvapilo mě, že byl až neuvěřitelně klidný, klidnější než ostatní. Přesto jsem raději vyslal uklidňující vlny. Stále se nikdo nehýbal. Neměli jsme jak pořádně komunikovat. Potřebovali bychom aspoň vědět co si myslí. Kéž by tu byl Edward!!!

Bílý vlk rychle blikl pohledem po jejich vůdci a pak téměř neznatelně kývl hlavou směrem ke mně. Zpozorněl jsem. Co to dělá? Jeho oči mě pozorně sledovali. Výraz v nich jsem nedokázal pochopit ani z pocitů. Pak jsem v hlavě uslyšel dívčí hlas. Proč tu není? Tak krátká věta, která by mohla být výplodem mé fantazie a přesto o ní nepochybuji. Černý vlk žďuchl hlavou do toho bílého a krátce zavrčel. Bílý – vlastně bílá došlo mi, že to byla ona, kdo ke mně mluvil v myšlenkách – otočila hlavu a chvíli na sebe jen zírali. Potom Sam jako první odvrátil hlavu. Bílá vlčice udělala krok vpřed zvedla přední nohu a v půli kroku se zarazila. Podívala se na nás s nevyslovenou otázkou v očích. Okamžik poté se mi ta otázka rozezněla také v mysli.

Smím? Jak to udělala?!?!? Němě jsem zíral neschopen pohybu. Moje rodina na mě nechápavě zírala. Ohromeně ze mě vypadla jediná věta.

„Smí přejít hranici?“ Ostatní se zatvářili nejdřív zmateně a pak nerozhodně, ale Carlisle nakonec přikývl. Bílá vlčice pomalu přešla na naši stranu. V momentě, kdy překročila hranici, Rudohnědý vlk zoufale zavyl. Odpověděla mu tichým smutným zakňučením, ale nezastavila se.

„Hm, hm...“ odkašlal si Carlisle. Nenápadně se tak dožadoval vysvětlení. Než jsem stihl cokoliv říct, Bella mě předešla. Sdělila to nám všem. Teď už s úšklebkem jsem sledoval jak sebou všichni najednou trhli když se jim v myslím ozval její hlas.

Kde je Edward?Proč není s vámi? Jako první jsem jí odpověděl.

„Edward je doma. Nešel s námi na lov.“ řekl jsem klidně. Jenom krátce kývla hlavou.

Smím ho jít navštívit? Vykulil jsem oči. Bella se nebojí jít sama bez smečky na naše území, navíc v doprovodu pěti upírů jen proto aby mohla dalšího z nich vidět? To je vážně tak trhlá? Neublížíme jí to samozřejmě ne. Už jen proto, že by nás za to Edward osobně zabil. Bella se na mě podívala, pootevřela tlamu a nakonec vystrčila po straně jazyk. Z hrdla jí vyšlo krátké chraplavé poštěkávání. Ona se směje! Vždyť nemá čemu. Leda, že by...věděla co si myslím. Taková pitomost! Přeci jen jsem si tím nebyl tak jist. Ta holka byla všechno jen ne normální. U ní jsem si nebyl jistý vůbec ničím. Nakonec jsem přikývl. Pokud jí nevadí jít s námi, my to přežijeme...kvůli Edwardovi.

Otočili jsme se , kývli jsme na zbytek smečky a vyrazili jsme k domovu. Po cestě jsem mlčeli. Každý byl zaujatý svými myšlenkami plnými otázek.

Během pár chvil jsme dorazili k našemu domu. Zatímco my jsme zamířili dovnitř Bella se posadila deset metrů od domu a vyčkávala. Porozuměl jsem. Dovnitř nepůjde. Než se stačil kdokoliv další pohnout, dveře domu se rozletěly a z nich plnou rychlostí vystřelil Edward přímo k bílé vlčici. Než mu v tom kdokoli z nás stačil zabránit, nahrnul se k Belle a prudce ji objal.

S hrůzou jsem čekal, kdy vlčice vyletí, začne ho trhat na kusy dřív než jí v tom zabráníme, ale nic se nestalo. Bella ho nechala přitisknout se k jejímu sněhovému kožichu a nebránila se jeho pažím. Posadil se na zem mezi jejíma předníma nohama. Bella jenom spokojeně zabručela. Nic jsem nechápal. Jak u sebe dokážou být tak blízko? Mě už teď lezl její pach krkem a to jsem se po dobu naší krátké cesty snažil být co nejdál od ní! Věděl jsem, že Edward mě slyší a tak jsem jen v duchu poznamenal; Jsi machr brácho. Pousmál se směrem ke mě a pak znovu zaměřil svou pozornost na Bellu.

„Nechceš se proměnit?“ zeptal se jí klidně. Naklonila hlavu na stranu. Z jejích pocitů jsem krátce pocítil stud. Asi mu něco řekla v mysli, protože přikývl a se zájmem se otázal.

„Proč?“ Najednou jsem cítil z Belly podráždění. Napjal jsem se v očekávání útoku. Nenapadla nikoho. Edward se znovu otočil ke mě.

„V klidu Jaspere. Nikomu neublíží.“ uklidňoval mě. Na důkaz svých slov se k ní přitiskl ještě blíž. Jenom jsem nechápavě zavrtěl hlavou a odešel do domu. Uvnitř právě začínala debata na téma Bella.