Odloučení

Autorka: Kolda

Bylo obyčejné odpoledne za chladného deštivého dne, jaké tam obvykle bývalo. Nebylo tam nic, co by mělo lákat mladou studentku z Norska vyjet do toho zapadlého nevýznamného a na první pohled zcela obyčejného městečka, jakým bylo Forks. Ale něco ji sem přivedlo. Byla tu kvůli své nejlepší přítelkyni. Té, která tu žila, té, která tu „zemřela“ a té, která se kvůli tomuto místo už tak dlouho trápí.

Annie procházela po ulicích městečka a rozhlížela se všude, jakoby něco hledala. Jen nevěděla sama co. Na obloze nebyly ani stopy po slunečném dni. Celé nebe pokrývala hustá neproniknutelná černá mračna, která hrozila brzkým deštěm. Studený vítr tohoto podzimního počasí ji cuchal dlouhé rezavé vlasy. Foukal proti směru, kterým šla, jakoby ji odtam vyháněl.

 Procházela městečko křížem krážem. Projít kolem školy ji museli lidé vidět aspoň třikrát, ale ona se ani jednou nezastavila. Nakonec došla ke kraji města, kde začínal les. Tak se vydala jím. Po nějaké době chůze uslyšela zvuky. Otočila se, ale nic, co by ji mohlo zneklidnit nezahlédla. Tak pokračovala dál v cestě, pořád netušíc kam. Znovu ten divný zvuk, jakoby něco kolem ní proběhlo takovou rychlostí, že to ani spatřit nemohla.

Jenže když se otočila zpátky, viděla, co vidět mohla. Před ní stál obrovský černo šedý vlk. Výhružné, nebezpečné a přesto tak inteligentní oči ji upřeně sledovali. Velké špičáky, které vlk cenil, doplňovalo vrčení. se strachem v očích začala Ann pomalu couvat. Nevěděla, co má dělat. začala by křičet nebo panicky utíkat, ale strach ji ani jedno z toho nedovolil.

Vlk se nahrbil a zavrčel ještě hlouběji a hlasitěji. pak se přikrčil, připravený na ni skočit a rozsápat. Jenže když se vlk odlepil při skoku od země, Annie tam nestála. A to z jediného prostého důvodu. Zpoza stromu se v tu chvíli vynořil člověk, který rychlostí dosahující snad rychlosti světla ji popadl a utíkal i s ní pryč. Onen „člověk“ ji držel v náručí a doběhl na kraj lesa za pouhých pár sekund. Pak zastavil a postavil ji na zem. Vyděšeným a zoufalým pohledem ho pozorovala. neudržela se na nohách a sesula se na zem. Muž s krátkými tmavými vlasy se zasmál a pomohl ji lehnout si.

„V pořádku?“ zeptal se s úsměvem. Ann jen valila oči do andělské tváře a před tím, než z  šoku omdlela stihla říct pouhá tři slova. „Ty jsi upír.“

Do očí ji zasvítili světla a to ji začalo probírat. Ten muž ji opět nesl v náručí a procházeli vchodovými dveřmi do velkého domu. Pořádně otevřela své smaragdové oči a rozhlídla se po pokoji. Vypadalo to na obývák.

„Carlisle!“ zavolal upír. Volaný se tu hned objevil. Měl zlaté vlasy a milý obličej. Hned po něm se zjevila žena. Annie poznala, že jsou všichni upíři. Podle bledé kůže, nafialovělých kruhů pod očima i nadlidsky krásných obličejů. Po schodech seběhla dolů další dívka s rozčepýřenými černými vlasy a úsměvem na rtech. „Návštěva přijela.“ poznamenala.

„Alice, je to ona?“ ptala se žena, která přišla těsně po Carlisleovi. Měla hnědé vlasy a okamžitě se začala o Annie starat.

„Emmette,“ oslovil Carlisle tmavovlasého upíra, který ji pořád držel v náručí. „polož ji tu na sedačku.“ prohlásil. Žena s hnědými, lehce zvlněnými vlasy se k neznámé, ale očekávané dívce hned vrhla. „Ahoj zlatíčko, já jsem Esmé. Jak se cítíš?“ představila se a starala. Annie se kolem sebe a každému se podívala do tváře. všichni ji pohled opětovali a ještě se na i přívětivé usmáli. „Jsem,jsem v pořádku..“ řekla pořád lehce v šoku. Jenže upíry znala, nebylo to pro ni tolik překvapivé.

Esmé začala představovat jednotlivé členy rodiny a přitom na ně ukazovala. „Carlisle, můj manžel. Syn Emmett, dcera Alice.“

„Edwarde! Jaspere! Rosalie!“ zavolal Emmett směrem ke schodům. Hned se dole objevila krásná blondýnka. „Toto je Rosalie.“ představila Annie dalšího člena. Rosalie se usmála a pokynula hlavou na pozdrav. Chvilinku po ní se dole ukázal další chlapec. Měl delší světlé vlasy a Esmé ho představila jako Jaspera. Zbýval už jen Edward. Ten přišel dolů lidskou rychlostí, kývl na pozdrav a šel si sednout na nejvzdálenější židli do jídelny.

„Jmenuju se Annie Scottleová. A děkuju za záchranu.“ otočila se na Emmetta. Ten se okamžitě zakřenil a šel obejmout Rosalii kolem pasu. Ta kolem jeho ramene taky ovinula ruce. Annie se posadila na pohovce a všichni si sedli k ní. Kromě Edwarda. Ten koukal nepřítomným pohledem z okna ven a se ztrápeným výrazem v očích.

„Tak co tě do Forks přivádí?“ ptal se Ann Jasper.

„Jedu sem kvůli kamarádce. Žila tu.“ pak Annie zaměřila pohled k Edwardovi. Ten jediný se ji nezdál. Všichni byli veselí, milí a usměvaví, jen on vypadal zničeně, smutně a na dně. „Co je mu?“starala se Annie. Edward zvedl hlavu a podíval se na ni. Pak na členy své rodiny a zase zpátky do stolu. Začal to vysvětlovat Carlisle. „Asi před rokem tu byla jedna zlá upírka, se kterou jsme bojovali. Edward v tom boji přišel o osobu, kterou na světě nejvíc miloval. Pověděli nám to Volturiovi. To je taková ro-“

„Znám Volturiovi. Vím toho o upírech hodně.“ přerušila ho Ann.

„Dobře. pro všechny byla její smrt velká ztráta, ale Edward se s její ztrátou není pořád schopný vypořádat.“ Dokončil krátkou, ale docela výstižnou řeč. Annie to bylo trochu povědomé. Muselo jim taky něco říct.

„Vím toho  upírech tolik, protože moje nejlepší kamarádka je taky upírka. Edwarde, je mi tě moc líto.“ Edward zvedl hlavu a zase sklopil. „protože vím, jak se cítíš. No,skoro. Mé kamarádce se stalo něco podobného.“ Annie začala vyprávět  a všichni Cullenovi ji bedlivě poslouchali. V pokoji byla najednou taková temná atmosféra. „Milovala taky jednoho upíra. V boji se něco stalo a je to rozdělilo. Byla zraněná a tak ji Volturiovi odvedli a nakonec museli přeměnit, protože umírala. Pak ji řekli, že zlá upírka všechny zabila. Jeho i jeho celou rodinu.. Přestěhovala se do Norska, protože tady už nemohla zůstat.“ V místnosti teď zavládlo ticho. Prolomila ho Alice. „říkala jsi tady?“ Annie kývla. „Asi před rokem.“

V tu chvíli jakoby Edward procitl. Větší, než upíří rychlostí přiběhl ke křeslu, kde Ann seděla. Byl hrozně rozrušený a v jeho očích byla naděje. Chytil ji za ramena a skoro s ní zatřásl. „ Jak se jmenuje ta kamarádka?!“ zakřičel. Annie z něj byla skoro v šoku. Byla člověk, už jen ta upíří rychlost, jak k ní přiběhl, ji překvapila.

„Jak se jmenuje!?!“ zařval znovu.

„Isa- Isabella Swanová.“ Edward na nic nečekal a vyběhl ze dveří. V pokoji bylo opět naprosté ticho, jen Anniina poslední slova visela ve vzduchu. Jako první se „probudila“ Esmé.“

„Alice“ otočila se na černovlásku. „ Jak to, že jsi neviděla, že Bella přežila?“

„Já, já nevím. Neviděla jsme ani že umřela. Nevím, jak se to stalo.“ říkala skoro pro sebe. V tu chvíli se zase rozletěly dveře a v nich byl opět Edward. Přiběhl k Ann a klekl si před ni.

„Jaká je ta adresa v Norsku?“ snažil se o klidný hlas, ale byl stále hrozně rozrušený a netrpělivý. Annie mu nadiktovala adresu svého domu, ve kterém žila v podnájmu s upírkou.“ silný vítr proletěl obývákem, když se Edward zase vyřítil z domu.

Bella

Bez nálady, kterou jsem už nějaký ten pátek stejně postrádala, jsem si šla sednout na židli do kuchyně.  Chvíli jsem sledovala desku stolu, a pak přemýšlela, co dělá Annie ve Forks. Fuj, už jen město mi láme mé mrtvé srdce. Jsem upír, splnil se mi sen. Ale věčnost bez mé lásky se podobá spíš noční můře. Ne, to je ještě slabé slovo. Ani horor by na to nestačilo. Každou minutu na ten den vzpomínám, i když už je to rok. Ale teď už pro mě čas stejně nehraje žádnou roli. Jen věčnost a já. Teď mám Annie. Snad se vždycky najde nějaký přítel, který kousek té věčnosti se mnou zůstane. Nebo nezůstane nikdo. Jen jedna holka se zlomeným srdcem. A tyhle myšlenky mě pronásledují pořád. Pro mě je pochmurným dnem i rozzářené slunce. Ani tisíce sluncí se nemůžou vyrovnat těm topazovým studánkám, které jsem denně vídala. Ani svěží vůně letního rána smíšena s vůní květinovou nebo ovocnou  se nemůže rovnat nasládlé vůni, kterou jsem cítila v jeho přítomnosti. Nic nemůže překonat okamžiky strávené s ním. A tyhle vzpomínky mě užírají. Trhají mě na kousky, stejně jakoby mohla Victoria, ale tyhle jsou zevnitř. Zaslechla jsem někoho přiběhnout ke dveřím a pak po chvilce ticha slabé zaklepání. Vstala jsem ze židle a kolem jsem ucítila známou vůni, linoucí se zpoza dveří. To není možné. Došla jsem ke dveřím a chvíli nehybně stála. Vdechovala tu tak krásnou vůni, kterou jsem necítila už tak dlouho. Mohla jsem si aspoň v duchu představovat, že za těmi dveřmi stojí jediná osoba, kterou tolik miluju. Ozvalo se další zaklepání a o něco naléhavější. A pak znovu. Zavřela jsem oči a vzpomínala na ten bledý obličej. ostré rysy, jemné rty, něžné oči. Ty jsem si vybavovala nejlíp. Ozvalo se hlasitější zabouchání a já se zase podívala zpoza víček. Pomalu jsem otevřela dveře a málem se mi podruhé zastavilo srdce. Koukala jsem do těch topazových jezírek neschopná slova. Se slabým úsměvem na rtech tam stál Edward. Můj Edward. Ne, sen, nebo halucinace. Ale tím si nemůžu být jistá. Už několikrát se mi stalo, že jsem slyšela jeho sametový hlas a viděla ho třeba stát pod oknem. Nikdy to ale nebylo skutečné. Tento Edward ale taky nemohl být skutečný, je mrtvý. Jenže tahle teorie mě za chvíli začala připadat stejně neskutečná, jak se mi zdál i Edward.

Moje vize mě popadla kolem pasu a největší silou přitiskla k sobě. „Bello.“ zašeptal. Jsem mimo. Tak živé představy jsme ještě neměla.

„Edwarde?“ zamumlala jsem jako omámená a odtáhla se od něj, abych na něj viděla. Kdyby mohl, měl by v očích slzy. Přikývl. „Edwarde!“ zavolala jsem s radostí a vrhla se mu hned kolem krku. Pevně mě objal, jako by mě ani nechtěl pustit a tomu jsem se opravdu nebránila. Pak mě políbil.

„Já to.. já..nechápu“ snažila jsem se mu něco říct mezi polibky, ale nenechal mě. „Později. Všichni jsou živí.“ odpověděl a to mi zatím stačilo a jen se mi podlomila kolena a já se nechala unášet Edwardovými polibky.

Bylo tu takové množství nezodpovězených otázek a málo, tak málo odpovědí.  Ale odpověď na jednu nejdůležitější otázku jsem znala na jisto. Od Edwarda mě už nic neoddělí.

konec