Odi et Amo

Autorka: Giner

Kapitola 4

Nechápu, proč jsem se snažila před nimi utajit, kdo jsem, když jsem stejně neměla šanci. Určitě ví, že nejsem člověk, nebije mi totiž srdce, ale tak snad nebudou chtít moc vysvětlení. I když vím, že jsem v to doufala marně, oni si vysvětlení nenechají utéct! Hned ráno na parkovišti na mě čekala Alice s Jasperem, Edward s nimi tentokrát nebyl.

„Ahoj,“ smála se na mě moje kdysi nejlepší přítelkyně.

„Nazdar,“ pověděla jsem překvapeně a zamkla své autíčko.

„Carlisle říkal, že dneska k nám přijedeš.“

„Jo, hned po škole, do dvou tam budu.“

„Fajn, počkám na tebe tady, ať nebloudíš, i když o tom pochybuji,“ spiklenecky na mě mrkla a zmizela. Pořádně jsem si oddychla, nevypadalo to, že by mě poznala, takže můžu být poměrně v klidu, protože když mě nepoznala ona, tak už mě snad nepozná nikdo. Hodiny mi dneska utíkaly velmi rychle, než jsem zamířila na parkoviště, stavila jsem se ještě na dívčích záchodcích, kde jsem si dala nové kontaktní čočky a znovu použila parfém, který jsem měla v kabelce. Teprve po tomhle bezpečnostním opatření jsem šla k autu a Alice s Jasperem a Edwardem tam na mě už čekali.

„Pan doktor mi dal adresu, koukala jsem, kde to je, ale nechcete jet přece jen raději první,“ pověděla jsem, když jsem k nim došla. Upír s bronzovými vlasy se na mě ani nepodíval a já pocítila bodnutí u srdce, těšila jsem se, že ho zase uvidím.

„Jo, jasně. Mimochodem, ještě jsme se nepředstavili.“

„To je pravda, jmenuji se Ines.“     

„Já jsem Alice, tohle Jasper a Edwarda už znáš. Pojedeme, zbytek probereme až u nás.“ Nasedli do auta a já si nemohla nevšimnout, že řídí Jasper. Jeli rychle, ale mi to moc nevadilo, měla jsem ráda rychlou jízdu a náležitě si ji užívala. Bydleli dále než já, až kousek za městem a opět v nějakém lese, o kterém jsem ani neměla páru, že tam je. Zaparkovala jsem před domem a rozhlídla se okolo sebe, měli jako obvykle překrásný prostorný dům, kolem kterého byla rozsáhlá, ale dost zanedbaná zahrada. Měla jsem spoustu nápadů, jak bych zahradu mohla vylepšit, ale prvně si budu muset promluvit s Carlislem a ostatními, soudě podle jejich vyčkávavých pohledů.

„Máte to tady hezké,“ pochválila jsem jim okamžitě jejich bydliště a nevinně se zazubila. Všimla jsem si, že nyní byl venku i Emmett s Carlislem a oba měli založené ruce.

„Nepromluvíme si?“ usmál se Carlisle a pozval mě do domu. Pokrčila jsem rameny a trochu nejistě jsem ho následovala. Vešli jsme do dmu, který se hodně podobal tomu ve Forks.

„Páni,“ pověděla jsme obdivně a na pobídnutí jsem se posadila na pohovku, ostatní se přidali. Jen jsem nikde neviděla Rose, asi právě ona nakupovala s Esme.

„Takže,“ pozvedla jsem vyčkávavě obočí, rozhodně jsem jim to nemínila zjednodušit.

„Kdo jsi,“ vypálil ihned Emmet.

„Ines Carvahall, promiň, nestihla jsem se představit. A ty jsi?“ Carlisle se usmál, byl sice trochu nervózní, ale právě teď z mé strany necítil žádné ohrožení, teď spíše pobavení.

„Emmett,“ podal mi ruku a čekal, co udělám. Nenechala jsem se vyvést z míry a stiskla jsem mu ji.

„Určitě víš, co jsme zač,“ promluvil Carlisle rozvážně.

„Pokud myslíte, že jste upíři a vegetariáni k tomu, tak ano.“

„A ty jsi? Nemohl jsem si nevšimnout, že máš zelené oči.“

„Za to můžou čočky, lidem v okolí se moc nelíbilo, jak mé oči měnily barvu,“ ušklíbla jsem se.

„Takže taky vegetarián?“ usoudila s jistotou Alice.

„A kdyby ne? CO by jste udělali.“ Zajímala mě jejich odpověď.

„Upíři sající lidskou krev se většinou na jednom místě nezdržují, je to pro ně příliš nebezpečné. Ale kdybys opravdu byla, snažili bychom se tě přesvědčit, abys odešla. Přece jen jsme tady byli dříve a mohli bychom mít nepříjemné problémy,“ promluvil rozvážně Carlisle.

„Pak si nemusíte dělat starosti, žádné problémy vám dělat nebudu.“

„Proč nevidím tvou budoucnost, vidím jen temnotu,“ ptala se sestřička.

„To je mou schopností,“ vysvětlila jsem. „Jsem štít.“

„Štít?“

„Ano, dokážu odolávat schopnostem upírů.“

„Volturiovi se po tobě ještě nesháněli?“

„Jistěže sháněli, ale odmítla jsem to.“

„To vzali tak klidně?“

„Ani ne, ale co mohli dělat?“

„Mají Demetriho,“ namítl Emmett.

„To byl ten stopař?“

„Byl,“ pozvedl obočí nejstarší člen rodiny.

„Ano, nenašel mě a byl za to potrestán, Aro jednal v afektu, jinak by ho určitě nezabil.“

„Hm... To je zajímavá informace. Jak dlouho jsi upírem?“

„Nějaká doba už to je. Ještě nějaké otázky a nebo můžu jít?“

„A co ta zahrada.“

„Už mám plán, do dvou dnů to dám Alici,“ pověděla jsem.

„Promiňte, ale mám ještě nějakou práci.“

„Ještě jedna otázka by byla,“ ozval se zase Emmett.

„No?“

„Ty nemáš rodinu?“

„Ne,“ zavrčela jsem naštvaně, tohle bolelo, au... „Když mě omluvíte,“ vyšla jsme z domu a odjížděla svým autíčkem pryč, ještě jsem slyšela nadávat Alici Emmettovi, že se neměl ptát. Když žiji sama, tak rodinu asi těžko budu mít.

„Jo,“ zvedla jsem svůj mobil. Volali mi z muzea, že si pro obraz přijedou už zítra. Dala jsem jim svou novou adresu a naštvaně zaklapla, pokud to nestihnu, jsem v háji.