Odi et Amo

Autorka: Giner

Kapitola 3

Z dalších hodin jsem už nic neměla, musela jsem přemýšlet, proč se tak trápí, ale neuměla jsem to pochopit. Vždyť ode mě odešel, aby byl s někým šťastný, tak proč není?Zamyšleně jsem kráčela ke svému autu a celou cestu jsem nevnímala.

„Ines,“ volal někdo na mě a já se otočila, ze školy právě vyběhla Nicol a něčím mávala a já v tom poznala svůj sešit.

„Ahoj Nicol,“ zavolala jsme na ni a mávla jsem jí.

„Zapomněla sis sešit a já nevím, kde bydlíš,“ zamračila se.

„Díky, jsi moc hodná,“ poděkovala jsem jí.

„Co plánuješ na víkend?“

„Nevím, měla bych si zařídit dům, ještě ho nemám úplně vybavený.“

„Aha, nechceš pomoct?“

„Uvidím, povím ti v pátek, neva? Ještě nevím, jak bude, možná bych jela někam ven.“

„Dobře, promluvíme si o tom později, dneska jdu s mámou nakupovat, tak mám trochu naspěch,“ rozloučila se a spěchala ke svému autu. Rozhlédla jsem se po parkovišti a všimla si, že tam už je jen pár aut, mezi nimi i to, kterým přijel Edward. Měla jsem poměrně smůlu, že parkoval hned vedle mého Porsche, což mě trochu štvalo. Stál i se svými sourozenci a opíral se o auto, já dělala jako že nic a v klidu si hodila batoh na sedadlo spolujezdce a nasedla, oni sledovali každý můj pohyb. Zabouchla jsem dveře a aniž bych se připásala, vyjela jsem z parkoviště jako šílenec. Tuším, že jsem přejela i na červenou, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Dneska si budu muset jít najít ještě nějakou práci, moje úspory se už tenčí. Mohla bych to zkusit zase v nějaké restauraci jako minule, možná budu mít štěstí. Rozhodla jsem se jít do nějaké restaurace zeptat co nejdříve, prvně jsem se šla ale ještě domů převléct a vyměnit si čočky, co kdyby náhodou.

Hned v první restauraci jsem měla úspěch, byla to restaurace pro vyšší třídu a asi na ně udělal dojem můj vzhled, protože šéf vypadal jako úchyl. Byla jsem teď docela ráda, že neumím číst myšlenky. A pak mi to došlo, panebože, já jsem opravdu blbá, nadávala jsem si. Moje schopnost, Edward mi určitě nemohl číst myšlenky a Alice nemohla vidět nic z mé budoucnosti, nyní jsem blokovala všechny schopnosti upírů. Jak jsem na to jen mohla zapomenout?

Přijela jsem domů a čekal mě další šok, na cestě stál černý mercedes. Poznala jsem, že tam někdo sedí, ale auto mi blokovalo vjezd před garáž. Zastavila jsem před ním, nechala běžet motor a zajistila ruční brzdu a poté vyskočila z auta a šla zaklepat na okýnko, abych určitou osobu požádala, aby vypadla! Dávala jsem si pozor, aby mé pohyby nebyly příliš rychlé. Zaklepala jsem na tmavé okýnko a kousek ustoupila, dveře se otevřely a z vozu vyšel Carlisle.

„Promiňte, ale nemohl by jste někam popojet? Nemůžu se dostat domů,“ požádala jsem jej slušně a snažila se tvářit mile. Což mi myslím šlo docela dobře, dokonce jsem se i usmívala. Vidět ho po tak dlouhé době bylo zvláštní, měla jsem chuť ho obejmout, ale nemohla jsem, už jsem nebyla dlouho součástí jeho rodiny, vyřadili mě z ní a já se nemíním vtírat.

„Dobré odpoledne, jsem Carlisle Cullen. Vy bydlíte v tomhle domě,“ zajímal se a ukázal na můj domeček.

„Ano, pročpak? Pokud ho chcete koupit, zklamu vás, není k prodeji,“ ujistila jsem ho trochu bojovně. Usmál se tím andělským způsobem.

„Ne, jen se mi líbí úprava zahrady, tak jsem se chtěl zeptat, kdo ji navrhoval.“

„Já sama,“ přiznala jsem.

„Opravdu? Má žena by potřebovala upravit zahradu, nechtěla by jste se na ni přijít podívat? Samozřejmě dostanete zaplaceno,“ mluvil ihned a já na něj zírala.

„Ehm... nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad, navrhovala jsem pouze zahrady pro známé,“ snažila jsem se z toho vykroutit.

„Jenom to zkuste, přijďte se podívat a když vás něco napadne, dáte se do toho,“ naléhal na mě.

„Proč to tak moc chcete?“

„Žena bude mít narozeniny a rád bych jí tím udělal radost.“ Ráda bych udělala Esme radost, měla jsem ji moc ráda a ona by to ani nemusela zjistit a já bych měla dobrý pocit, že jsem alespoň něco pro ni udělala. Ale zase tím zvýším riziko z odhalení.

„Kde bydlíte,“ promluvila jsem po chvíli rezignovaně. Usmál se a podal mi svou vizitku i s adresou. „Žena bude zítra i s dcerou na nákupu, mohla by jste se zastavit okolo dvou?“

„Do půl druhé mám školu, takže bych to měla stihnout,“ přemýšlela jsem.

„Bezva, jste moje záchrana,“ upřímně si oddechl a poté odjel i se svým autem a já konečně mohla zaparkovat. Dlouho jsem držela jeho vizitku v ruce, voněla po jeho rodině a po něm. Nainstalovala jsem nový program pro navrhování zahrad a domů a ještě jsme si připravila spoustu tužek, které ráda lámu a hromadu papírů, kam bych mohla čmárat návrhy. Dala jsem se do úklidu domu a do rekonstrukce jednoho obrazu, který jsem sehnala teprve nedávno a měl něco do sebe. Sehnala jsem ho v Chicagu před pár měsíci, pochází z Francie a pochází z dvanáctého století. Teď ho restauruji pro jedno muzeum, které mi za ten obraz zaplatí trojnásobnou cenu, než za jakou jsme ho pořídila. Pracovala jsem pomalu a pečlivě, i přes upíří rychlost mi to šlo pomalu, byla jsem sotva v polovině. A to jsem to za pár dnů měla mít hotové a já zatím netušila, jak to stihnu.