Odi et Amo

Autorka: Giner

Kapitola 2

Přede mnou stáli jako staří antičtí bohové všichni Cullenovi, kteří se vůbec nezměnili, dokonce nikdo nezměnil ani sestřih nebo barvu vlasů. Všem to slušelo a nemohla jsem si nevšimnout, že Edward neměl po boku žádnou upírku či lidskou dívku. Okamžitě jsem se otočila a šla opačným směrem, dříve než mě mohli zaregistrovat, alespoň jsem v to doufala. Teď jsem byla ráda, že stáli přímo u parfumerie, kde to hemžilo všemi různými vůněmi, takže mě nemohli ani cítit, což mi vyhovovalo. Spěchala jsem ke svému autíčku, kam jsem hodila všechny tašky a rychle jsem vyjela z podzemní garáže, chtěla jsem být odtud co nejrychleji pryč. Zhluboka jsem dýchala, i když jsem nemusela, ale uklidňovalo mě to. Co tady dělají? Mohlo mě napadnout, že při mé smůle na ně někdy natrefím. Znovu se otevřely staré rány a já přemýšlela, jestli by nebylo lepší, abych odjela, někam pryč, daleko od nich. Nakonec jsem si to rozmyslela, právě jsem se nastěhovala... Jen jsem si dala slib, že je nebudu vyhledávat a budu dělat, že je neznám. Nemohla jsem dělat, že se nic nestalo a skočit jim okolo krku, ne po tom, jak moc mi ublížili. Takže bylo rozhodnuto, bude se dobrovolně od nich držet dále a udělám vše proto, aby na mě přišli co nejpozději. Takže budu muset něčím přebít upíří pach, chtělo by to nějaký hodně výrazný parfém. Taky budu muset určitě nosit kontaktní čočky, abych změnila barvu svých očí a možná bych měla začít nosit i brýle, samozřejmě nedioptrické. Ve škole to vysvětlím snadno, dnes jsme měla „jako“ kontaktní čočky, ale v poslední době mi nějak nesedí a bolí mě z nich oči... Ano, to by šlo, bude to velmi dobrá výmluva. A ještě budu muset navštívit kadeřnici, změna účesu mi jen prospěje.

Otočila jsem auto a znovu jela do centra, ale teď jsem navštívila jiné obchodní centrum. Prvně jsem zašla do optiky, kde jsem si koupila několik párů kontaktních čoček v zelené barvě a také obroučky. Nakonec jsem si vybrala brýle s výraznými obroučky, které byly krásně zdobené po stranách. Koupila jsem si pak ještě jedny jemné zlaté brýle, ve kterých jsme vypadala o něco starší. Pak jsem zamířila do kadeřnictví, které bylo kousek dále.

„Trošku bych vám ty vlasy sestříhala,“ mluvila kadeřnice a dívala se i na barvy a pak mi ukázala pár odstínů, které by mi slušely. Nechala jsem to na ni, jen jsem jí požádala, aby mi nedávala žádné světlé barvy a to splnila. Když se svou práci skončila, musela jsem uznat, že výsledek byl skvělý. Pořád jsem měla hnědé vlasy, ale byly probarveny dvěma druhy červené barvy. Byl to rozhodně nezvyk, ale jedno z velmi dobrých opatření. Vlasy jsem měla stupňovitě sestříhané a o něco kratší. Všimla jsem si, že kadeřnice čeká na mou reakci a tak jsem se na ni usmála.

„Je to dobrý, moc díky.“ Ještě jsem jí zaplatila a šla dále. Další bod nákupu: parfém. Nakonec jsem si vybrala parfém, který byl hodně pronikavý a doufala jsem, že naprosto přehluší můj pach, alespoň jim to ztížím. Bylo mi trochu divné, že jsem dneska Cullenovou neviděla ve škole, ale je pravda, že jsem nebyla v jídelně a ve škole jsem je mohla přehlédnout.

Doma jsem se necítila právě nejlépe, ta samota mi asi začala lézt na mozek. Dokonce se těším už i zítra do školy, určitě to bude lepší než sedět s knížkou v ruce a nebo u televize. Ne, že by mě to nebavilo, ale přece jen... Společnost je vždy lepší.

Ráno jsem uvítala s povděkem, dlouho jsem se sprchovala, raději jsem si včera koupila úplně jiný sprchový gel a šampón, aby jim mě nic nepřipomínalo. Pak jsem se oblíkla, namalovala, vzala si čočky zelené barvy a brýle. Ještě ten parfém... Kriticky jsem se na sebe dívala do zrcadla a musela uznat, že to mohlo být ještě horší. Do školy jsem dojela mezi prvními a posadila se na lavičku k parkovišti, takže jsem měla přehled o každém, kdo přijel. Když už bylo parkoviště skoro celé plné, přijel ten nádherný sporťák a ještě nějaké tmavé BMW. Sledovala jsem ty auta koutkem oka a před sebou jsem měla knihu, vypadalo to, že si čtu a nikdo si mě nevšímal. Měla jsem přehled o všem, co se na parkovišti děje. Ze sporťáku vystoupila Rosalie s Emmettem a mě bodlo u srdce, byli pořád stejní. Sebevědomě kráčeli ke škole, ani nečekali zbytek rodiny. Z druhého auta vystoupila Alice s Jasperem a Edwardem, který se díval do země a já se pobaveně usmála, když jsem viděla některé holky, jak nad ním slintají. Ale zároveň mi bylo líto, že tam nejsem s nimi. První hodinu jsem měla literaturu a byla jsem docela zvědavá, jestli se tam dozvím něco nového, ale moc jsem v to nevěřila.

Na literatuře mě čekal šok, ve třídě seděl i Edward, úplně vzadu v rohu a já ho cítila už od dveří. Učitelka už stála vepředu ve třídě, já na ni jen kývla a ona povytáhla obočí.

„A vy jste kdo?“ optala se přísným hlasem.

„Nová studentka, Ines Carvahall,“ představila jsem se jí a ona zamrkala.

„Dobře, posaďte se dozadu vedle Edwarda.“ přikázala mi a já se plazila k poslední lavici, kde jsem dost neochotně posadila. Trochu jsem si musela poposunout brýle, protože mi padaly a byl to trochu nezvyk, viděla jsem úplně jinak. Ani jsem se na upíra vedle nepodívala, vytáhla jsem si poznámky a začala si psát. Ale vždy jen to nejdůležitější, aby se neřeklo, nepsala jsem si žádné kecy okolo jako ostatní spolužáci. Cítila jsem jeho upřený pohled na své tváři, ale nepodívala jsem se na něj, něco jsem si přece slíbila!

Když konečně skončila hodina, rychle jsem si sbalila věci a vypadla ze třídy, jeho vůni jsem cítila ještě teď. Další hodiny jsem seděla jako na jehlách a bála se, že se vedle mě najednou objeví a budou vědět, kdo jsem. Dneska jsem šla dokonce i na oběd, koupila jsem si ale jen pití, které jsem znechuceně upíjela. Seděla jsem u stolu s Nicol a seznámila mě ještě s pár dalšími spolužáky, které znám z dalších hodin. Ale zapamatovala jsem si jen jména Mikea, Elisabeth a Kate, zbytek jsem se ani zapamatovat nesnažila, dívali se na mě jako na odpad.

„Jak to,že nosíš brýle? Včera jsi je neměla. A máš moc hezký vlasy.“ chválila mě Nicol.

„Díky, včera jsem měla čočky, ale nějak mě po nich bolí oči a tak musím nosit brýle. No a ty vlasy... Chtělo to prostě změnu.“ usmála jsem se a ona chápavě přikyvovala.

Pak jsme se bavili o různých jiných věcech a já byla ráda, že jsem se z toho tak lehce vykecala. Do jídelny právě vstoupili Cullenovi a já pro jistotu ihned sklonila hlavu a sledovala desku stolu. I přesto jsem za chvíli na své tváři cítila jeho uhrančivý pohled. Podívala jsem se na něj a sledovala, jak sedí u stolu se svými sourozenci a všichni mě propalují pohledem. Kdybych mohla, určitě bych zbledla, ale tak jsem dělala, že jsem si jich nevšimla a znovu se zapojila do rozhovoru.

„Zírají na tebe Cullenovi,“ zašeptala mi Lisbeth.

„Kdo to je,“ zajímala jsem se naoko nechápavě. Ihned mi je ukázala a podávala všechny ty veledůležité informace o jejich rodině.

„Přistěhovali se tady před dvěma lety, Edward je sám, můžeš zkusit štěstí,“ mrkla na mě.

„Nedělám si na něj zálusk,“ ujistila jsem ji a znovu se napila minerálky a zadržela znechucený výraz.

„Jen aby,“ smála se. „Ale bude to tvrdý oříšek, všechny holky odmítl a pořád vypadá tak..smutně,“ pověděla nejistě. Podívala jsem se na něj a zjistila, že na mě pořád zírá a uvědomila jsem, že moje nová známá měla pravdu. Opravdu byl smutný...