O Gianně

Autorka: JaniCZka

Už z dálky, na nejvyšším kopci, bylo vidět velké město obehnané hradbami. Věděla jsem z fotografií, že toto místo je krásné, ale netušila jsem, že mi vezme dech jediný pohled a ke všemu ještě z dálky. Bohužel jsem se nemohla kochat překrásnou krajinou, protože jsem se musela věnovat řízení. Kopec byl prudký a silnice se klikatila jako had. Musela jsem zpomalit, protože doprava byla čím dál hustší. Pomalu jsem se blížila k městu. Jen co jsem projela poslední serpentinu, objevilo se přede mnou obrovské parkoviště. Nikomu nedovolili projet do města autem. V pomalu táhnoucí se koloně jsem dojela až k závoře. Byl tam mladý opálený muž. Stáhla jsem okýnko.

„Vítejte seňorito,“ vykouzlil úsměv a požádal o zaplacení parkového. Zaplatila jsem mu příslušnou částku a úsměv mu oplatila. Zaparkovala jsem a vystoupila. Kolem mě procházely zástupy turistů, zaplňovaly chodníky. Trochu jsem zaklela, opravdu nemam ráda přeplněné ulice. Všichni se na sebe mačkají, strkají do sebe a podobně. Zapojila jsem se do houfu a pokračovala k hlavní městské bráně. Všude řídili dopravu uniformovaní muži. Nasadila jsem si sluneční brýle a sledovala tu krásnou architekturu. Na historické náměstí se procházelo kamenným klenutým průchodem. Fascinovala mě starodávná padací mříž, která vypadala jako dveře od klece.

Lidé proudící v davech k bráně byli oblečeni převážně v rudých odstínech. Červená trička, klobouky a rudé fáborky a šátky. Na starobylých zdech domů vysely taktéž rudé prapory. Musela jsem se smát, občas mi to připadalo až kýčovité. Pomalým krokem, který mi mimochodem nevadil, jsem došla až k hlavnímu náměstí. Hlasitě jsem si povzdechla, ta italská architektura má svoje kouzlo. Avšak dech mi vzalo až náměstí, které se přede mnou otevřelo. Ano, bylo tu plno lidí, ale bylo to překrásné. Široká fontána byla kouzelná, ale nejvíce mě uchvátily hodiny umístěné na vysoké věži.

Hlavu jsem měla zakloněnou dozadu, abych vůbec všechnu tu krásu viděla. Najednou jsem narazila do něčeho tvrdého. Nejprve jsem myslela, že jsem narazila do nějaké zdi nebo sloupu, ale když jsem narovnala hlavu, viděla jsem zahalenou mužskou postavu.

„Oh, omlouvám se.“ Snažila jsem se úsměvem napravit tu nehodu.

„Signorita, colpa mia – tedy moje chyba.“ Usmál se muž a tím odhalil překrásně bílé zuby. Měl tmavé nakrátko střižené vlasy, víc jsem přes brýle neviděla. Trochu ustoupil a já s omluvným úsměvem pokračovala dál. Teď jsem si raději dávala větší pozor kam šlapu.

Viděla jsem malé dívky, které měly červené šátky uvázané kolem krku. Z dálky to vypadalo jako ošklivá tržná zranění. V ústech měli umělé upíří zuby. Prošla jsem přes celé náměstí, rozplývala se nad úžasnými stavbami a fotografovala jsem. Potom jsem prolezla snad všechny obchody. Čas jsem přestala vnímat.

Začalo se stmívat. Pouliční lampy se začínaly pomalu rozsvěcet. Slavnost byla v plném proudu. Šla jsem jednou z postraních uliček. Byla jsem už skoro na konci, ale naproti mně se vynořila nějaká silueta.

„Dobrý večer.“ Melodicky mě pozdravil nějaký ženský hlas. Musela jsem chvíli zaostřovat kdo to přede mou vůbec stojí. Byla to vysoká žena, poměrně mladá a velice atraktivní. Slušně jsem jí pozdrav oplatila.

„Měla byste zájem prohlédnout si hrad zevnitř? Viděla jsem vás, jak si se zájmem prohlížíte zdejší architekturu.“ Rukou ladně pokynula na vysokou zeď.

„S-samozřejmě. Ráda se podívám.“ Nadšeně jsem přikývla.

„Tak tedy mě následujte.“ A s těmi slovy se otočila a pokračovala v cestě. Napodobila jsem ji. Její chůze byla tak ladná skoro jakoby levitovala. Prošli jsme tmavým podloubím a skrz velký průchod do tmavé místnosti. Ta žena přivolala výtah. Společně jsme vyjely dvě patra. Teprve teď jsem si všimla, že má na sobě přiléhavý top a krátkou sukni s černými silonkami. Přemýšlela jsem, zda chodí v tomto oblečení stále a nebo jestli se oblékla vyzývavě jen na městskou slavnost.

Dveře výtahu se otevřely. Vešly jsme do prostorné haly. Připojila jsem se k ostatním v místnosti. Všichni na tu ženu upírali zrak i já jsem je napodobila.

„Děkuji za pozornost. Naší prohlídku začneme v uvítací místnosti. Následujte mě prosím.“ Dali jsme se do pohybu. Míjeli jsme velké obrazy, na kterých byla vyobrazena toskánská krajina nebo architektura domů. Mě zaujaly obrazy s italským písmem. Mnoho lidí ve skupině vzrušeně vzdychalo a nebo fotografovalo tu krásu.

Vstoupili jsme do obrovského sálu, ještě většího než byl ten u výtahu. Byl také mnohem krásnější. Stěny byly obložené dřevem, na podlaze ležely tlusté, sytě rudé koberce. Nebyla tu žádná okna a místo nich všude visely velké, jasně osvětlené malby. Na leštěných stolcích stály křišťálové vázy v zářivých barevných odstínech. Jediným zařízením místnosti bylo několik masivních dřevěných židlí, podobných trůnům, které byly nerovnoměrně rozmístěny podél kamenných zdí. Všichni přítomní v místnosti na nás otočily svoje tváře a propalovali nás pohledem. Uprostřed všeho byl vysoký muž zahalený v plášti. Připlul k nám blíž a tak jsem mu mohla vidět do obličeje. Jeho rysy byly dokonalé. Měl dlouhé černé vlasy, které kontrastovaly s jeho bledou kůží.

Rozevřel náruč a zvolal: „Vítejte, drazí hosté! Vítejte ve Volteře!“ Jeho hlas se jako ozvěna nesl v místnosti. Potom se podíval za nás a laskavým tónem promluvil na naší průvodkyni. „Vítej doma, Heidi. Děkuji ti, jsi jako vždy perfektní.“ Oslovená pomalu kývla a udělala krok dozadu.

Potom se všechno seběhlo rychle. Všude se ozývalo vrčení. Naši hostitelé se začali krčit do útočných pozic. Návštěvníci začali panikařit, ale než se stačili hnout z místa a nebo vydat jedinou hlásku už se nad nimi skláněli ti druzí lidé. Já jsem pomalu couvala zpátky ke vchodovým dveřím, ale slyšela jsem za sebou jenom: „Ha-ha-ha. Kampak, kampak?“ Byl to ten tmavovlasý muž, který nás vítal. Kdekoliv jinde by se mi jeho melodický hlas líbil, ale tady mě vyděsil. Couvla jsem doprostřed místnosti. Snažila jsem se nepanikařit. Vykřikla jsem na toho muže: „Kdo jste?! … Pekelní tvorové,..“ poohlédla jsem se a viděla na zemi ležet nehybná těla. Vykřikla jsem ještě hlasitěji: „… ach bože pomoz mi!!“ a křížila jsem prsty. Všichni přihlížející se jenom smáli.

„Klídek.“ Pronesl jiný libozvučný hlas. Střelila jsem na toho muže pohled. Potom mě zamrazilo. „Vy?“ Pronesla jsem udiveně, byl to ten muž do kterého jsem na náměstí omylem vrazila. Snažila jsem se dýchat a přemýšlet. Navzájem jsme se obezřetně měřili. Byla jsem snad jediný člověk v místnosti? Něco mi na nich nehrálo – jejich zvláštní oči, bílé tváře, tvrdá těla…

„Nezabíjejte mě.“ Snažila jsem se svůj hlas držet vyrovnaný. Další muž v plášti nadzvedl obočí a střelil pohledem po muži přede mnou. „Aro.“ Hlesl výhružně..

Řekla jsem první slova, která mi přišla na mysl. „Unisciti a noi o morire! – Přidej se k nám nebo zemři!“ Tyto slova jsem četla na všech plátnech v místnosti. Všichni se zarazili. Byli překvapení? Děkovala jsem bohu, že jsem se učila základy italštiny.

„Pojď blíž.“ Přikázal mi ten muž, který se jmenoval Aro. Pomalu jsem k němu došla. Natáhl pravou ruku jakoby mě chtěl pozdravit. Než jsem mohla udělat stejné gesto, tak ten muž, který už jednou promluvil znovu přísně pohlédl na Ara. „To snad nemyslíš vážně!“ Jeho tvář byla klidná, ale v hlase byl slyšet odpor.

„Caie. Jenom mě nech nahlédnout.“ Říkal klidně Aro. „Marcusi?“ Oslovil třetího muže, který měl stejný tmavý plášť. On mlčky přikývl na souhlas.

Nejistě jsem natáhla svojí ruku. Jeho ruce byli bílé a chladné, skoro jsem se bála se ho dotknout, aby se jeho kůže nepotrhala. O pár vteřin zvolal jenom: „Ooo, zajímavé.“ V jeho tváři se objevil úsměv a povytáhl jedno obočí.

Střelila jsem pohledy po jeho pravděpodobně spoluvládcích – bratrech. Ten, který se jmenoval Marcus se bez zájmu rozhlížel po místnosti. Caius se na mě díval s ledovou tváří a nesouhlasem. Odtrhl ode mě pohled a další slova směřoval na Ara. „To opravdu nemyslíš vážně. To jí chceš prozradit naše tajemství? Může nás ohrozit!“ Nekřičel, ale v jeho hlase byla silná autorita a rozhořčenost. Aro měl na obličeji stále úsměv a nepatrně kroutil hlavou.

„Není zrádkyně, ano bojuje o svoje přežití, ale může být naší spojkou s lidmi.Ona už tuší kdo jsme. Máš pravdu Gianno.“ … On mi řekl jménem, tak neformálně jako kdybychom se znali celý život.

„Jak?...“ ale nestihla jsem to doříct, protože mě utnul pohledem a pokračoval.

„Máš pravdu, jsme zatracené duše. Ano jsme nemrtví! Ano jsme upíři!“ Pronesl dramatickým hlasem. Caius zavrčel a v druhém okamžiku stál u mě a svýma kamennýma rukama mě držel druhou ruku.

„Au..“ hlesla jsem, protože jeho síla mi lámala kosti.

„Aro je to člověk.. Potrava.“ Mračil se a vyštěkl tyto slova.

„Ale Caie ona si je vědoma, že ji můžeme kdykoliv zabít.“ Odpověděl klidným hlasem Aro.

Najednou jeho sevření polevilo. Chytla jsem se za zápěstí a mnula si ho. Cítila jsem, že jsem už mimo nebezpečí. Rozhlédla jsem se. Na zemi ležela mrtvá těla. Trochu jsem se rozklepala. Vypadali jako když spí. Nebyli nijak znetvoření nebo roztrhaní. Měli na hrdle pouze půlměsícový otisk zubů.

Opravdu jsem živá? Opravdu jsem jediná vybojovala svůj život?

Nyní se mohu jenom snažit a doufat, že na mě změní názor. Vím, že to nebude zítra, může to trvat roky.

„Ty legendy?“ Napadlo mě.

„Ano, jsou z části pravdivé..“ Nenuceně odpověděl Marcus. Přikývla jsem. Jsem služkou mezi dvěma světy. Balancuji na ostří - život nebo smrt.

„Felixi, ukaž naší nové sekretářce, její místo působnosti.“ Felix přikývl a pokynul mi rukou.

Opatrně jsem překročila veškerá mrtvá těla a následovala ho. Šli jsme mnoho místností a chodeb. Nemohla jsem se vynadívat jeho tváře a celé postavy - tak nelidský. Zastavili jsem se v sále u výtahu, je tu světleji a tepleji.

„Tady za tím pultem budeš pracovat.“ Promluvil hlubokým, ale sametovým hlasem. Němě jsem přikývla. Mrkl na mě, nejistě jsem se usmála a pravděpodobně i začervenala. Trochu se uklonil a v mžiku zmizel.

Nesmím mrkat jsou rychlí, napomenula jsem se. A mají výjimečné schopnosti. Je toho tolik, co musím vypozorovat. Posadím se na židli a s úsměvem se rozhlížím po místnosti.

…

Konec 1. části.. Je na vás jestli chcete pokračování… :) – více na mém blogu