Nový začátek

Autorka: Kolda

9.kapitola - Setkání

Z Edwardova pohledu

Běžel jsem, už ani nevěděl, jak dlouho nebo kudy. Prostě běžel pořád dál a dál. Stále jsem se nemohl dostat z té agonie, toho smutku a zoufalství nad mými činy. Pořád jsem měl před očima Bellin obličej, ve kterém se zračila jen ta bolest, když mě viděla s Tanyou. Doufal jsem, že to přejde a vybavoval si aspoň její krásnou usměvavou tvář, ale ten pohled plný zklamání mě bude pronásledovat po zbytek mé existence.

Prudce jsem zastavil, když jsem uslyšel blízkou ránu. A další, jako by do sebe narážely kameny a mlátily do všeho kolem. Obrovská lavina nebo upíři, kteří se zrovna perou – další možnost.

Rozhlídl jsem se kolem a zaposlouchal, z jaké strany to jde. Další rána se ozvala docela blízko, ode mě kousek na sever.

Do několika vteřin jsem tam stál a nevíte, jaké bylo mé překvapení, když jsem tam pod stromem uviděl ležet Viktorii. Neviděl jsem ji od té nehody ve Phoenixu a jen mi to připomnělo jednu milovanou osobu, kterou jsem ztratil.

Všimla si mě. Vrhla na mě nenávistný pohled. Nejspíš byl důvod ten, že jsem zabil Jamese, ale přišlo mi v tom něco víc. Chtěl jsem to zjistit, ale nemohl jsem se ji dostat do hlavy. Její myšlenky byly zablokované.

Vstala a rozzuřeně po mě skočila.

„Jak jsi mohl?“ syčela mi do ucha, když se ji podařilo dostat se mi na záda se zuby těsně u mého krku. Tak na tohle opravdu nemám tu nejlepší náladu a rozhodně ani čas. Ucítil jsem dalšího upíra. Ale ta vůně byla trochu povědomá a tak krásně sladká. Ale nechtěl jsem se rvát s upíry, tak jsem rozhodně nečekal na to, až se další přižene. Jedním rychlým pohybem jsem praštil Viktorii do žaludku, přeskočil jsem přes ni a v další sekundě jsem ji držel scvaklou čelist u krku já. Tiše zaskučela. Ten druhý pach jsem teď ucítil intenzivněji. Hodně mě zmátlo, že jsem nemohl číst Viktoriiny myšlenky a ani toho druhého upíra. Nevěděl jsem, jak daleko může být, dokud se nade mnou neozval naštvaný a trochu udivený, ale přesto krásný, líbezný a dobře známý hlas.

„Sakra, Edwarde, co to děláš?“ ztuhl jsem a zvedl hlavu. Nade mnou stála s rukama v bok Bella. Tohle ale nemohla být Bella. Určitě se ji jen podobala. Tahle dívka byla upír.

Byla ji neskutečně podobná, měla stejný hlas a navíc jsem ji nemohl číst myšlenky. Ale to teď ani Viktorii. Třeba je s mou schopností něco v nepořádku.

A prala se s Viktorií, takže nejspíš nebudou přátelé, ale proč ji teď bránila. Ale znala moje jméno. Všechno dokola se mi v hlavě motalo. Hlas, který říkal, že to Bella je a druhý, že není. Pak něco, co ji srovnávalo s touto upírkou.

Nezmohl jsem se na nic, jen na ni upřeně hledět. Začala trochu nervóznět, protože už to nějaká chvíle opravdu byla, Dokonce se začala lehce červenat. Natáhla ruku, aby pomohla Viktorii vstát.

Všechno jsem vnímal, každý pohyb, ale nedokázal jsem z ní spustit oči.

V jejím pohledu bylo něco co mě zaráželo. Byla tam bolest při pohledu na mě. Stejná, jakou měla naposledy v očích moje Bella. Díval jsem se ji do těch hlubokých očí, které byly tmavě karamelové a ona mi pohled oplácela. Tohle musí být ona.

„Bello?“ vydal jsem ze sebe jen slabý nevěřícný a ohromený hlas.

Její obočí se trochu stáhlo a celý její obličej se lehce zkroutil. Nic neříkala, jen mě upřeně sledovala se zlomeným pohledem. „Ty- ty jsi upír?“

Tak strašně jsem doufal v zápornou odpověď, ale nedostala se mi žádná. S dlouhým výdechem zavřela oči a pak je otevřela. Tím přerušila náš oční kontakt. Teď se podívala na Viktorii, v očích pořád ten zraněný výraz. Chvíli se na ni téměř prosebně dívala a pak Victoria přikývla.

Bella se podívala do země. Jakoby měla strach, střetnout se s mým pohledem. Ale riskla to a zvedla opět hlavu.

„Musím jít.“ Řekla tiše a až moc rychle na lidské uši, jenže momentálně tu žádný člověk nebyl, i když jsem v jednoho celým srdce doufal. To, že tu jediný člověk není mi potvrdilo i to, jak rychle zmizela.

Zvedl se malý vítr a ta nádherná osoba byla pryč.

Můj výraz ohromení v obličeji vystřídalo zděšení. Je pryč! Musím za ní. Rychle jsem se zvedl a chtěl ji následovat, ale Viktoriina ruka mě zadržela.

„Dej ji chvilku času.“ Řekla. Najednou ta rozzuřená Victoria byla pryč. Byla tu jen osoba s rudými vlasy, která vypadal, že stojí na Bellině straně a teď se možná i mě snaží pomoc.

„By-byla to Bella?“ podíval jsem se na ni a nepřál si od ní slyšet nic jiného než: Ne! Jistě že ne! Bella je doma a v pořádku.

Zase špatně. Victoria přikývla.

„Omlouvám se. Neovládla jsem se. Když jsem tě tu uviděla a vzpomněla si na Jamese a Bellu, prostě touha po, tom ublížit ti, byla moc velká.“ Omlouvala se, ale nevnímal jsem ji.

„Co se to stalo? Z Belly nemůže být upír! Tys ji přeměnila?“ začal jsem zuřit.

„Uklidni se.“ Poručila a zatlačila mě na zem. Poslechl jsem, sedl si do mechu a schoval obličej do dlaní.

„Ne, já jsem ji nepřeměnila.“ Aspoň, že tak. Neměl jsem teď náladu zabíjet podlou upírku.

Chvíli jsem tam v tichu seděl a Victoria si klekla přede mně.

„Zničil jsem ji život, když jsem ji přivedl do světa upírů. Nikdy si to neodpustím.“

„Ne,“ řekla pevně, „Ve světě upírů byla šťastná, byla šťastná s tebou. Zničil jsi ji život, když jsi ji opustil.“

Zvedl jsem hlavu a pohlédl na ni. „Řekni, prosím, co se stalo.“ Žadonil jsem. Sedla si vedle mě, povzdychla si a přikývla.

Když jsi..odešel byla Bella nějakou chvilku mimo. Moc ti o tomhle jejím stavu neřeknu, nerada o tom mluvila. Jen vím, že zhruba ty tři měsíce prožíval jako mrtvola. Nevím, jak dlouho by s tím pokračovala, kdybych se neobjevila já.“

„Pomohla jsi ji?“

„Pomohla? Pch! Zabil jsi mi Jamese a já se řídila svým heslem: Druh za druha, takže jsem měla v plánu Bellu zabít. Jenže nevypadala, že by byla proti. To mě odradilo, nebyla by žádná sranda a tak jsem se rozhodla udělat ji jen ze života peklo. Zhruba další tři měsíce se mi to úspěšně dařilo, ale pak už to nevydržela. Utekla od svého otce a schovala se v lese. Našla si opravdu krásné místečko, které ji chránilo před nepříjemným počasím. Jedinou jeho nevýhodou byla jeho poloha. Leželo kousek do vaší louky. Ani ne od týdne mě k ní přivedly vzlyky, které jsem slyšela snad přes celý les. Takže ji prozradilo místo.

Už mě to přestávalo bavit a tak jsme se obě shodly na tom, že ji zabiju.“ Celou dobu, co to zatím říkala, jsem byl jako na trní, ale když mluvila o Bellině smrti, ztuhnul jsem. To nebyla Bella. Ta by se nikdy takhle nevzdala. Ale jestli byla v koncích? Pomyšlení na Bellu, jak jde dobrovolně naproti své smrti mě dostalo a přimrazilo na místě. Snažil jsem se ale poslouchat dál.

„Zabila bych ji, kdyby se neobjevili Volturiovi. Mluvili něco o tom, že od vás zjistili, že jsi Belle nemohl číst myšlenky a oni měli takovou svoji teorii. Kdyby ji přeměnili v upíra, její imunita vůči tvému talentu vzroste a bude imunní vůči všemu. Odvedli si ji s sebou a proměnili. Nakonec měli pravdu, její imunita přerostla v něco víc a ona byla chráněná proti všem darům ostatních. A dokonce to přenášela do svého okolí. Proto jsi asi ani mě nemohl číst myšlenky.“ Přikývl jsem. Dávalo to smysl. Ale jak se to od nás mohli Volturiovi dovědět? No jasně. Arova schopnost vidět všechny myšlenky, dotyčného člověka, když se ho dotkne. Někoho z rodiny se určitě dotknul.

„Další její schopnost je, že může ovládat své tělo. Byla rozhodnutá, že nikdy nebude pít lidskou krev a tak hned, jak ji přeměnili, i když byla novorozená, se ji duhovky zbarvily do zlata. Může brečet, ovládat svůj hlad. Může být jako člověk, ale její srdce nikdy nezačne znovu bít.

Dva měsíce žila u Volturiových. Naučili ji bojovat i používat své síly, ale bylo toho na ni moc. I když upír nemůže být unavený, po celodenních trénincích byla vyčerpaná. Pořád ji využívali na blokování schopností jiných, až to nevydržela a odešla. Pustili ji jen díky tomu, že Arovi slíbila, že kdyby ji potřebovali, přijde.

Dokonce se tam seznámila s Carlosem. Moc milý upír.“ Chvíli mlčela. Asi to byl konec jejího vypravování. Nemohl jsem tomu uvěřit. Snažil jsem se ji uchránit a přitom jsem Bellu vystavil ještě většímu nebezpečí. Trpěla a já ji ublížil ještě víc, když jsem se před ni políbil s Tanyou.

Neskončila, jak jsem si myslel. „Pak jsem ji jednou potkala tady. Ani jsme spolu nezačaly bojovat, spíš jsme se jen bavily a nakonec se z nás staly kámošky. Všechno jsme probraly a Belle se dokonce podařilo donutit mě k tomu, nebýt na tebe naštvaná, kvůli Jamesovi. Ale u mě to ještě vyžehlený nemáš a to kvůli Belle. Tys ji neviděl, jaká byla. Jako by ji vyprchal život, důvod bytí. Už se nedokázala usmát. Opravdu jsem ji těch pět měsíců neviděla ani jedinkrát usmát. Možná někdy něco hrála, ale nikdy to nebyl úsměv. Jedinkrát se nezasmála. A říkám ti to tu jen proto, že když už jsi tady, chci, aby jste si to vyjasnily. Hezky si to vyříkejte a běž a nech ji taky chvíli žít.“

Nechápal jsem, jak myslela to, ať si to vyříkáme a odejdu. Nevím, jestli odejdu, ale s Bellou promluvit si musím. Miluju ji a chtěl jsem, aby byla v bezpečí a teď je z ní upír! Není důvod, abych od ní zase odcházel. Nepřeji si nic víc, než být už navěky s ní, jen aby ona mě ještě taky chtěla. Hodně jsem ji ublížil a navíc Victoria říkala něco o tom, že se s někým seznámila.

„Můžu jít za ní?“ Přikývla a kývla hlavou směrem, kde předtím zmizela Bella.

„Bude tam.“ Potvrdila.

Vstal jsem a běžel za ní. Byl jsem Viktorii vděčný, že mi všechno řekla, ale pořád jsem nerozuměl její ochotnosti. Řekla mi to proto, aby mě potrápila a já věděl, jak Bella žila? Jestli se to dalo nazvat životem. Ale to jsem přece chtěl vědět. Nebo opravdu chce, abychom si to nějak vyříkali a já zmizel? Udělám to, jestli si to bude Bella přát.

Doběhl jsem na malý palouček. Protékal jim malý lesklý potok a kromě zelené trávy mítinku pokrývaly květiny. Uslyšel jsem za sebou pohyb.

Když jsem se otočila, stála tam Victoria. Lehce hlavou naznačila k potoku a pak směr nahoru. Pohlédl jsem na vysoký strom. Na jedné z větví seděla, opřená o kmen a nehýbala se.

Jedním rychlým pohybem jsem za ni vyskočil, stál jsem na druhém konci stejné větve. Zvedla hlavu, ale výraz se ji nezměnil. Jakoby neprozrazoval žádné emoce, jen zamyšlení.

Díval jsem se ji do očí a čekal, až se s mými střetne. Po chvilce se čekání vyplatilo. Její výraz se pořád neměnil, jen ji po chvilce očima problesklo něco, co jsem nedokázal rozeznat. Ten setinový stín, co ji přelétl přes obličej, jsem nedokázal nikam zařadit.

„Bello,“ promluvil jsem a ona sebou lehce trhla. „Já moc…my…“ nevěděl jsem, jak mám začít, „Victorie mi říkala..Já, moc mě to mrzí, Bello. Je mi to neskutečně moc líto, co se stalo. Že-„

„Nechci o tom s tebou mluvit.“ Řekla Bella tiše, ale pevně.

„Bello, já to…já nemyslel-“

„Nech toho!“ okřikla mě. Podívala se dolů a pak zavrtěla hlavou. „Proč jsi sem přišel?“ zvedla tázavě obočí a podívala se mi do očí.

„Ve skutečnosti to byla náhoda. Běžel jsem kousek odtud a uslyšel-“

„Ne!“ Nenechala mě zase domluvit. „Mluvil jsi s Viktorií,“ chvíli čekala, „a pak jsi sem šel. Proč?“

„Měl jsem jen tak projít a říct Ahoj?“ pozvedl jsem obočí. Trošku jsem začínal být naštvaný, ale hned to vymizelo. Jen jsem potřeboval přijít na to, jak ji to co nejlíp vysvětlit.

„Možná by to bylo lepší.“ Zamumlala, ale upíří schopnosti mi umožnily slyšet to normálně.

„ne, Bello! Já s tebou musím mluvit. Potřebuju ti to vysvětlit.“

„Ale já nestojím o vysvětlení!“ vyštěkla a vstala. „Já to…chápu.“ Řekla zase klidně a dokonce smutně. Pak seskočila ze stromu a utekla pryč.

To jsem nemohl dopustit, aby mi znovu zmizela. Teď, když jsem ji našel. Měl jsem i chvíli strach, aby při tom běhu neupadla, ale jako upír už nebude tak roztomile klopýtat a padat mi do náruče, když zakopne i na rovném povrchu.

Rozběhl jsem se za ní.

To, že jsem byl nejrychlejší, se mi vyplácelo čím dál častěji. Po chvilce jsem byl Belle v patách.

Všimla si toho a začal kličkovat. Stejně se ji nepodařilo utéct mě. Stromy začali pomalu ubývat a já si všiml, že vybíháme z lesa, když jsem se k ní konečně dostal.  Nechtěl jsem ji ublížit a rozhodně ani naštvat, jen jsem nevěděl, jak jinak ji mám zastavit. Řekl jsem, že odejdu, když si to bude přát, ale až ji to vysvětlím.

Těsně před koncem lesa jsem se rozběhl víc a skočil po ní. Oba jsme dopadli na zem a jak jsme zastavovali, váleli jsme se po zemi. Když jsme konečně zastavili, ležela Bella na mě. To jsem tak rozhodně nemohl nechat, protože by mi utekla. Ještě než se úplně vzpamatovala, přetočil jsem se na ni. Naše obličeje byli tak blízko a i když byla upír, pořád jsem cítil tu její nádhernou vůni. Neztratila ji.

Podíval jsem se ji do očí, což nebylo moc těžké, když byly několik centimetrů od mých. Ale měla v nich slzy.

„Bello, prosím, nech mě ti to vysvětlit.“

Zatvářila se trochu naštvaně, ale nic nenamítala. Byl jsem ji vděčný za tuto šanci a taky jsem ji využil.

„Miluji tě.“ Podíval jsem se ji zhluboka do očí. Mrzelo mě, že jsem neslyšel její srdce, ale její dech se zastavil. „Bello, odešel jsem jen kvůli tomu, abys nepřišla o svůj život. Chtěl jsem tě jen ochránit a teď mě to mrzí, protože moje snaha byla marná. Ublížil jsem ti a bylo to na nic.“ Normálně bych sklopil hlavu, ale tohle moc nešlo, takže jsem hlavu sklopil lehce do boku a uhnul pohledem z jejích očí, které mě celou dobu překvapeně pozorovali. Ne, překvapenost to není správný výraz. Nevěřícně? Smutně? Nevím, možná všechno dohromady.

„Každá minuta, sekunda strávená bez tebe mě neskutečně mučila a ještě víc pocit, že jsem ti tak ublížil. Doufal jsem, že budeš v bezpečí, když tě dostanu ze světa těchto skutečných monster. Ale nepodařilo se.  To, co mi Victoria říkala, bylo hrozné. Nikdy jsem nevěřil, že bys sama vzdala život. Ale chtěla jsi to skončit, takže předpokládám, že to bylo víc než těžké.“ Bolelo mě o tom mluvit a vidět stejnou bolest v jejích očích při vzpomínkách na to. „A nakonec tě přeměnili. Je z tebe upír. Stvoření, které jsem chtěl, aby se z tebe nestalo. Nechtěl jsem tě připravit o tvůj život. Je mi to moc líto, Bello. Miluji tě.“

Dokončil jsem to. Nic neříkala. Doufal jsem, že mi věří a víc jsem k ní naklonil obličej. Chtěl jsem ji políbit, naše rty se skoro dotýkaly, když cukla hlavou a řekla: „To jsou kecy, Edwarde! Nic jiného než výmysly! Co ta tvoje zrzka?“ Při posledním slově se ušklíbla. Jo, tak na to jsem zapomněl. Tanya.