Nový začátek

Autorka: Kolda

8.kapitola - Carlosova návštěva

„Carlosi! Co ty tady?“
„Ahoj.“ usmál se hezký, vysoký, černovlasý upír, „říkala jsi, že za tebou můžu někdy přijet.“

„No jo, to jsem říkala.“ seskočila jsem ze stromu a v tu chvíli stála vedle něj.

„Ahoj.“ pozdravil i Victorii. Ta mu na pozdrav jen kývla hlavou. „Ehm, můžeme se jít projít?“ navrhl.

„Jasně.“ otočil se a odcházel. Ještě jsem se podívala na Vicky, která na mě kývla a tím se ptala, co chce? Pokrčila jsem rameny a pak na ni mrkla, jako že ji to pak řeknu.

Rozběhli jsme se lesem na druhou strnu, než odkud přišel. Po několika kilometrech jsme zpomalili do lidské chůze.

„Tak proč jsi přišel? vyzvídala jsem. Jen tak návštěva ze strany Volturiových se mi nezdála.

„No, stýskalo se mi.“ řekl a přišel ke mně blíž. Mlčela jsem.

„Víš, Bello,“ přišel ještě blíž, až stál kousínek ode mně a vzal do ruky pramínek mých vlasů, který se mi při běhu zamotal do obličeje, „když jsi odešla, cítil jsem se tak..tak prázdný.“ Ou, nějak jsem poznala, kam tenhle rozhovor - i když zatím mluví jen on - směřuje.

„To se ti určitě jen zdálo.“ řekla jsem, jako bych se ho snažila přemluvit.

Tiše se zasmál. „Ne, Bello, nezdálo. Chtěl bych, aby ses se mnou vrátila. Chci být s tebou. Pořád a jen s tebou.“ Kéž by tyto slova vyslovoval někdo úplně jiný s bronzovými vlasy a zlatýma očima před osmi měsíci,místo Odjíždím. Kéž by je vyslovil a nic z tohoto by se nestalo.

Zvedl ruku a podržel mi s ní bradu tak, abych se mu dívala do očí.

„Miluji tě, Bello.“ zašeptal a přitáhl si můj obličej blíž, aby mě políbil.

Ale já jsem se ještě před tím, než se jeho rty dotkly mých, odtáhla a z jeho držení vymanila.

„Carlosi, já.. já tě mám ráda, ale nemiluju tě. Jsi strašně fajn kluk, ale já nemůžu.“ díval se na mě s takovým zvláštním výrazem. Byla v něm bolest, ale přidala se k ní i zlost.

„Kvůli němu?“ zavrčel. Skoro jsem se lekla a trochu se přikrčila. Chvíli jsem mlčela a koukala do země, než jsem v sobě našla odhodlání přiznat si pravdu.

„Ano, kvůli němu. Ublížil mi, ale přesto nebudu nikdy milovat nikoho jiného. Já vím, že už to nemá cenu a že už bych se z toho měla dostat, ale nejde to a bojím se, že nikdy nepůjde.“

„Půjde, Bello! Opravdu půjde a zapomeneš na něj!“ chytil mě za ruku a mluvil tak přesvědčivě a tak procítěně, že jsem mu málem uvěřila. Ale věděla jsem svoje.

„To je právě ono. Já na něj nechci zapomenout. Nesnáším ho za to, jak to skončilo, ale v určitém směru za to nemůže. Nikdy nechci zapomenout jeho tvář, jeho zlaté oči ani sametový hlas. Vždycky bude v mém srdci, ať se tam k němu dostane kdokoliv, pro něj tam bude vždycky největší místo.“ Až teď mi došlo, že těmito srdceryvnými, i když pravdivými, slovy ho jen zraňuji a ubližuji mu.

„Je mi to moc líto, Carlosi. Ale já už nedokážu být šťastná a nechci udělat stejnou mrtvolu i z tebe. Mrzí mě to, opravdu. Ale bude lepší, když se vrátíš do Volterry sám.“ smutně se na mě podíval a v jeho očích byla zase bolest.

„A víš to jistě?“

„Vím.“ Ještě se na mě podíval, pak se otočil a lidskou chůzí odcházel. Jeho chůze se stále zrychlovala, až nasadil svou upíří při běhu. A za pár sekund už jsem ho neviděla.

Pomalu jsem se vracela zpátky a nakonec se taky rozběhla. U potůčku už stála Vicky a čekala na mě. Chvilku se rozhlížela, jestli neuvidí i Carlose, ale když nikde neobjevila jeho postavu, přihnala se ke mně.

„Tak?“ hned chtěla všechno vědět, ale já neměla teď na nic sílu.

„Můžu být chvilku sama? Pak ti to řeknu.“ přikývla a ustoupila mi z cesty.

„Půjdu na lov, zatím se měj.“ řekla mi ještě a nechala mě o samotě, přesně jak jsem po ní chtěla.

Šla jsem si sednout na svou oblíbenou větev a zády jsem se opřela o kmen stromu. Podívala jsem se na malou loučku pode mnou a vzpomněla si na mou a jeho louku. Na místo, kam mě Edward zavedl, když mi chtěl říct pravdu.

Jak se jeho pleť leskla a odrážela v sobě sluneční paprsky. Jak jsem z jeho kůže nemohla spustit oči. Byla jsem šťastná, že se ho můžu dotýkat. Jak přede mnou utekl a pak se omlouval. Pak jsme tam nekonečně dlouho leželi, než jsem musela domů. Vzal mě na záda a běžel, poprvé se mnou, po lese svou upíří rychlostí. Bylo mi z toho nevolno a motala se mi hlava. Položil mě na mech a pak jsme se poprvé políbili. A já na něj „zaútočila“. Při téhle vzpomínce jsem se musela usmát. Konečně po několika měsících jsem se trochu normálně usmála. Nebyl to úšklebek nebo nucený a nepovedený úsměv. Byl to pravý, způsobený krásnou vzpomínkou.  Krásnou, přesto bolestivou.

Probrala jsem se ze snění. Už se stmívalo, takže jsem ve svých vzpomínkách byla zabořená dlouho.

„Bello?“ozvala se Victorie zespoda. Jakoby přesně věděla, kdy jsem se “probudila“. Nebo že by tu už na mě volala dlouho?

„Ano?“

„Jsi v pořádku?“

„To asi nebudu nikdy, ale pro teď už je to lepší.“ povzbudivě se na mě usmála a vyskočila za mnou na strom jediným ladným pohybem. Poslední dobou jsem si všimla změny v jejích pohybech. Dřív se pohybovala jako kočka, taky ladně, ale bylo v tom něco zvířecího. Teď byla její chůze víc elegantní.

„Tak co ti chtěl?“ zeptala se.

„Řekl mi, ať se s ním vrátím, že mě miluje.“ řekla jsem prostě. Vyvalila oči.

„To ti řekl jen tak?“

„Ne, to ne, mluvil celkem hezky a já mu taky docela hezkým proslovem řekla, že moje srdce okupoval a vždycky bude Edward. No,spíš neokupuje, spíš si vzal s sebou, když odešel.“ řekla jsem pomalu a tišeji.

Celou noc jsme probírali ty dva měsíce mé existence u Volturiových - hrozně ji zajímalo, jak to u nich chodí. Byla jimi skoro fascinovaná -  a taky to, jak jsem mohla dál žít, kdybych odešla s Carlosem. Ale to jsem v plánu opravdu neměla.

Obloha se probouzela všemi odstíny oranžovo-růžové a slunce pomalu vycházelo nad les, když Victoria navrhla, abychom šli zase trénovat boj. „No tak, Bello, pojď. Už dlouho jsme se nemlátily a mě to chybí.“ přemlouvala mě a já se lehce zasmála.

„Dobře, tak dobře!“ přikývla jsem a Victoria po mně hned skočila. Kopla jsem ji do břicha a tím odhodila, jenže místo dopadu na zem udělala salto a dopadla na nohy. Přiskočila blíž a rukou se po mně ohnala. Prohnula jsem se v zádech a tím její ruce uhnula. Tohle jsem měla od ní. Z toho záklonu jsem udělala most a z něj se přehoupla na ruce. Pak další salto a nakonec jsem skončila rukama na zemi těsně za Vicky, nohama obtočenýma kolem ní a vrhla jsem ji o strom. Jenže ne o nejbližší strom, ale dopadla na strom minimálně kilometr daleko.

Chvíli jsem čekala, ale nevracela se a přišlo mi, že slyším hlasy. Tak jsem se vydala za ní. Do pár vteřin jsem u ní stála. Pořádně jsme ztuhla, když jsem viděla s kým “mluví“. U krku ji držel zuby člověk, kterého jsem neviděla už dlouhých osm měsíců.

„Sakra, Edwarde, co to děláš?“ vykřikla jsem, aby pustil Victorii.