Nový začátek

Autorka: Kolda

7.kapitola - Kámošky

Seděla jsem zrovna u potůčku, když jsem uslyšela šumění a zahlédla pohyb. Na člověka to bylo moc rychlé a čím víc se dotyčný přibližoval, tím víc jsem cítila upíra. Opustila jsem okolí čistého potůčku a do vteřiny seděla na své oblíbené větvi na stromě. Přeskočila jsem na další nade mnou, abych měla lepší výhled. Oc mi to nepomohlo.

Víc jsem viděla, až když osoba vkročila na mou louku. Viděla jsem postavu s bledou pletí a rudými vlasy.

Lidskou chůzí došla doprostřed louky. Cukla sebou a zastavila se, když jsem vyskočila a opustila bezpečí koruny stromu a zjevila se těsně před ní.

„Co ty tady?“ zvedla jsem obočí.

„Nejsi u Volturiových?“ udělala to samé. Obě jsme stály v bojovné pozici, ale viditelně se ani jedné bojovat nechtělo. Obě jsme pozice uvolnily a postavily se rovně ve stejnou chvíli.

„Je tu hezky.“ Uznala Victoria a rozhlídla se kolem.

„Jo, to je. Už tu nějakou dobu jsem. Pojď.“ Vyzvala jsem ji a přeskočila přes potok a vyskočila na strom. Victoria si sedla vedle mě a začaly jsme si povídat. Jako staré kamarádky jsme řešily nejvíc můj minulý život. Ona si svůj nepamatovala a tak mi povídala o sobě a o Jamesovi.

„Netušila jsem, že jste si byli tak blízcí.“ Řekla jsem, když mi vykládala jejich vztah.

„Hodně mě vzalo, když ho Cullen zabil.“ Zavrčela a já se jen přikrčila při vzpomínce na tu nešťastnou cestu do Pheonixu a taky na vzpomínku na Edwarda. Poté mi v nemocnic slíbil, že mě neopustí. Nikdy. Jenže pak to znovu zpochybnil. ´Dokud to pro tebe bude to nejlepší.´ Ta věta do mě zasela pochybnosti už předtím, ale věřila jsem mu. Netušila jsem, že tak rychle změní názor.

„Mrzí mě to,“ řekla jsem popravdě,L ale kdyby mě nechtěl zabít.“ Chtělo něco říct, ale přerušila jsem ji. „Já vím, že on byl lovec a já kořist. Že to takhle bylo normální a asi by to prošlo, kdyby to Cullenovi neviděli jinak.

Chvíli jsme seděli jen tak v tichu. Victoria koukala do dálky a já sledovala běžící vodu v potůčku pode mnou.

„Řekni mi, Bello, jaký máš dar?“

„Já? Vypadá to, že moje imunita vůči Edwardovému čtení myšlenek přerostla na něco víc. Jsem imunní-„

„Počkej, on ti nemohl číst myšlenky?“ přerušila mě.

Přikývla jsem. „Ano a jedině mě. Nevím proč, ani nikdo z Cullenových to nevěděl. Chvíli si to vysvětlovali jako kdyby chytal při tom čtení myšlenek mozkové vlny a bral jen na krátké vzdálenosti. A moje pracovali na dlouhých, nebo už nevím. Vždycky jsem byla zvláštní.“ Teď přikývla ona, jako že rozumí a tak jsem pokračovala.

„Jsem imunní vůči všem darům a můžu udělat stejně imunní i lidi v mé blízkosti. No, vlastně to zatím neumím ovládat. Prostě lidé v okolí padesáti, sta metrů jsou stejně odolní proti všem schopnostem ostatních. Poslední dobou zjišťuji, že dokážu, víc než normálně, ovládat své tělo. Můžou mi téct slzy a zvládnu ovládat svůj hlad. To jsem teda zjistila jako první věc. Vlastně jako první byla barva mých očí.“

„No, to mě zajímalo. Jak to, že máš zlaté oči? Jako novorozená je máš mít krvavě rudé.“

„Myslím, že je to tím, že ještě před přeměnou i po ní jsem byla pevně rozhodnutá, že nebudu pít lidskou krev a tak, když mě Carlos přeměnil, rovnou mé oči zezlátly.“ Vysvětlila jsem. Jiné odůvodnění, proč jsou moje oči takové, než že je to můj dar, má schopnost, nemám.

Další chvíle ticha.

„Vicky?“ otočila se na mě. Trošku zmatená z mého oslovení. I já jsem byla trochu zmatená, jaký jsme najednou kámošky. „Nechtěla bys se ke mně přidat? Být společně. Budeme silnější a třeba nebude nuda.“ Usmála jsem se.

„To beru.“ Usmála se taky. Nastavila ruku a plácly jsme si.

Zůstaly jsme na téhle louce. Oběma se nám tu líbilo a i okolí vyhovovalo. Časem jsme se spolu začaly prát. Hádaly jsme se někdy, ale tyhle naše rvačky byly jen proto, abychom se v boji zlepšily.A dařilo se to. Začala jsem se pomalu ale jistě zlepšovat i v ovládání svých schopností.

Víc jak týden už to byl, co jsme se k sobě přidaly. Dělaly jsme velký výlety a prozkoumávaly okolí, ale nejpozději do čtyř dnů jsme se vraceli na naši louku. Bylo to naše místo.

„Bello?“ vracely jsme se zrovna lidskou chůzí lesem, směrem k paloučku uprostřed lesa, který jsme už pár týdnů obývaly.

„Ano?“

„Co se stalo mezi tebou a … Edwardem?“ zeptala se opatrně. Chvíli jsem přemýšlela. Věřila jsem ji a nepřemýšlela nad tím, jestli ji to řeknu nebo ne, ale jak jí to řeknu. Co ji všechno řeknu a jak, abych se zase nezačala choulit v záchvatech smutku, hysterie a zoufalství.

„Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš.“ Dodala po chvíli mého mlčení.

„Ne, to je v pohodě.“ Pokusila jsem se o slabý úsměv, ale s úsměvem to doopravdy nemělo moc společného. Vlastně jsem se od jisté doby už smát ani neuměla. A bylo to ještě před moji přeměnou. Ještě před Viktorií.

„No, nevím jen, jak začít.“ Přiznala jsem.

„Tak zkus od začátku,“ povzbuzovala mě dál.

„Dobře. No, tak seznámily jsme se ve škole.“ Podívala jsem se na ni, abych zkontrolovala, jestli to myslela takhle – úplně od začátku.

Vypadalo to, že vypadala už trochu zaujatě a tak jsem pokračovala.

„Neřekl mi, že je upír. Uhádla jsem to sama. Pořád mě chránil. Kdyby nebyl, už bych dávno skončila pár metrů hluboko pod zemí. Minimálně díky Tylerově dodávce.“ pousmála jsem se. Už jsme byly na loučce a vylezly na strom. Obsadily jsme mou oblíbenou větev a nepřerušovaly konverzaci. Nebo- li moje vyprávění.

„Pořád mě říkal, jak mě miluje, ale já stejně věděla, že pro něj nejsem dost dobrá. Musel se hodně snažit, aby mi neublížil. Moje krev mu prý hrozně voněla. Byl tak dokonalý. A já jen obyčejná holka, která nedokázala přejít po rovným povrchu aniž by spadla. Taky pak byla ta věc ve Phoenixu, ale to asi víš.“ Přikývla. Začala jsem se dostávat do té, pro mě těžší části vyprávění. Samo o sobě bylo těžké vzpomínat na krásné chvíle s Edwardem, ale vzpomínat na ty zlé, kdy mě opustil nebylo dobrý vůbec. Už skoro instinktivně jsem se objala rukama.

„Pak byla moje oslava osmnáctých narozenin. Pořezala jsem se o papír a není nejlepší, když ti začne téct krev ve společnosti sedmi upírů.  Jasper nebyl tak.. tak zkušený a tak po mě vystartoval. Edward mě strhl na zem, ale přes stůl a omylem do střepů. Pak se rval s Jasperem. Museli ho vyvést ven. Zůstal tam jen Edward a Carlisle. Edwarda jsme poslali pryč a Carlisle mi zašil ruku.

Od té doby se už Edward choval moc divně. A pak mě pár dní nato zavedl na kraj lesa a řekl, že odjíždí. Nejdřív jsem nechápala a chtěla jet s ním, ale nechtěl. Řekl mi, že mě opouští.“ Přitiskla jsem ruce blíž k tělu. Zase jsem cítila tu bolest. Od té doby, co mě opustil, jsem o tom s nikým nemluvila.

„Když odešel, trochu jsem se složila v lese. Ale po chvilce za mnou přišla Alice. Dost mě to překvapilo, ale ještě víc to, co mi řekla. Řekla, že mám Edwardovi odpustit. Že to nemyslel vážně. Že mě pořád miluje a udělal o jen proto, aby mě ochránil od neustále hrozícího nebezpečí v blízkosti upírů. Po nějaké chvíli jsem ji uvěřila a šla s ní za Edwardem. Chtěla jsem mu říct, že je to nesmysl. Že stejně chci být upír. Nevím, co jsem mu všechno chtěla říct. Chtěla jsem mu hlavně skočit do náruče. Obejmout ho a nikdy nepustit. Říct mu, jak ho miluju. Ale to, co jsem viděla mě zlomilo. Seděl na sedačce a líbal se s nějakou zrzkou!“ zase jsem se lehce rozkřikla. Do očí se mi draly slzy a po chvilince přetekly přes okraj.

„Ty fakt můžeš brečet.“ Okomentovala to tiše Victoria.

Nevzlykala jsem, jen jsem nechala téct slzy po tváři.

„Bello, je mi to moc líto, nevím, co ti na to mám říct. Aspoň se s tebou rozešel a neřekl ti o ní, aby ses netrápila. Kdyby ti o ni nic neřekl a podváděl tě, bylo by to horší.“

„To by bylo, ale nebraň ho teď prosím tě! Já na to chci zase zapomenout. Uzavřít se znovu do bubliny a nemyslet na něj. Jenže to nejde. Myslím na něj každou vteřinu své existence. Jen nevím, jestli pořád jako na milovanou osobu, nebo ho teď nenávidím.“ Victoria už neměla co říct. Pochopila mě a to mě stačilo. To jsem potřebovala. Objala mě a já mohla dál tiše brečet na jejím rameni.

Do hodiny jsem se zase trochu uklidnila. Jen jsme v tichu seděli vedle sebe a každá přemýšlela nad svým a nevnímala nic kolem. Moje myšlenky se ale pořád točily kolem Edwarda. Jako vždy.

„Bello?“ ozval se zespodu známý mužský hlas.