Nový začátek

Autorka: Kolda

6.kapitola - Mějte se...

Už to byl měsíc od té doby, co jsem přišla k Volturiovým. Čas ubíhal hodně rychle, nevnímala jsem hodiny, dny, týdny…

Pořád mě trénovali. V boji i v mých schopnostech. Už jsem ani nemívala čas na lov, takže mé oči zčernaly. Carlos mi většinou vynutil krátkou pauzu pro jídlo, ale to bylo tak všechno.

Teď, po víc jak měsíci, jsem měla první den celý volný. Zašla jsem do svého pokoje a přistoupila k oknu. Venku svítilo odpolední ostré slunce  a na zahradu vrhala stín velká kamenná zeď. Posadila jsem se na široký parapet a koukala ven. Všechno na mě teď dolehlo a já se začala utápět v depresi a smutku. Předtím jsem neměla čas na to myslet, ale teď toho času bylo až moc. Začaly mi po tváři pomalu stékat slzy. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že brečet nemůžu. Rukou jsem si setřela slzu a podívala se na ni. Jak to, že můžu brečet?

Nevím, kde se ve mně vzal, ale najednou mě naplnil hněv. Začala jsem strašně zuřit a nevěděla na co. Proč?

Nenávidím Edwarda! Kdybych toho blbého upíra nepotkala, nikdy by mě nepodvedl! Nikdy by mě neopustil! Nikdy bych se nechtěla zabít a nikdy by mě neproměnili na upíra! Nemusela bych střežit upíří tajemství, trénovat do vyčerpání své upíří schopnosti a přežívat bez radosti celou věčnost!

Ale taky bych předtím neprožívala tolik štěstí, tolik lásky a krásných okamžiků. Edward mi tolik chybí. Zase jsem se uklidnila a jen koukala z okna.

Ucítila jsem v ústech hořkou pachuť jedu a poznala, že mám hlad. Nechtělo se mi od okna a výhledu odcházet, ale moje oči už byly pár dnů černé. Ne! Zakázala jsem si. Vydržím to pár dnů bez jídla. Nepotřebuju na lov. Potřebuju, ale nechci.¨

Najednou chuť jedu v ústech přešla. Vstala jsem a přešla k zrcadlu. Moje oči byly opět zlaté.

Když chci, můžu brečet, ovládat svůj hlad. Že bych měla další dar – ovládat své tělo? Mohla bych, aspoň trochu, být zase jako člověk.

Další měsíc byl pořád stejný stereotyp. Chodila jsem s Arem, Jane, Narcisem, Felixem a Carlosem na různá “jednání“ a do bojů. Občas šla i Heidy, ale málokdy. Vždy jsem stála bokem a blokovala schopnosti ostatních. Kromě Volturiových, samozřejmě.

Někdo mi zaklepal na dveře.

„Vstupte,“ křikla jsem, i když by mě dotyčný slyšel, i kdybych šeptala.

„Ahoj, Aro s tebou chtěl mluvit.“ Řekl Carlos.

„Výborně, já s ním zrovna taky.“ Vstala jsem a šla s Carlem dlouhou chodbou do velkého sálu. Když jsme vešli, Aro seděl zrovna na jednom z trůnů.

„Ahoj, Bello.“ Pozdravil a já mu odpověděla kývnutím.

„Chci s tebou mluvit.“

„To já s vámi taky.“

„Opravdu?“ usmál se, „Tak prosím, začni.“ Vybídl mě a tak jsem se toho ujala.

„Chtěla bych odejít.“ Řekla jsem prostě. Pozvedl obočí.

„Tohle není nic pro mě,“ pokračovala jsem, „pořád a pořád dokola to samé. Pořád jen trénovat a pak blokovat všem kolem schopnosti. Furt to stejný.“ Chtěl něco říct, ale já si slovo vzít nenechám.

„Vím, že jste mě přeměnili hlavně kvůli mým schopnostem, nebo dokonce jen kvůli nim, ale tohle bych už dlouho nevydržela. Nemáte na výběr. Tohle nesnesu, takže buď se nechám zabít a přijdete o mé schopnosti úplně,“

„Nebo?“ přerušil mě Aro.

„Nebo mě necháte jít a když mě budete opravdu potřebovat, hned přijdu.“ Slíbila jsem. Nevěřícně mě pozoroval a pořád nic neříkal.

„Opravdu. Zavoláte mě, někoho pro mě pošlete a já přijdu. Jestli budete chtít, tak se sem budu pravidelně stavovat, ale nemůžete mě nutit takhle… existovat.“

Ještě nějakou chvíli si mě měřil pohledem.

„Dobře,“ řekl konečně, „ to by snad šlo. Teď mám pro tebe zprávu já. A zajímalo by mě, jestli na to ještě počkáš nebo ne.“

„Jistě, mluvte, čekám.“

„Nemyslel jsem na tohle. Přijde k nám návštěva, kterou jsem před nějakou dobou pozval. Je to můj dobrý přítel a jeho rodina a mě by zajímalo, jestli na ně počkáš.“ Pořád jsem tomu moc nerozuměla. Proč? Copak je ta rodina nějak důležitá? Všiml si mého nechápavého pohledu a pokračoval. „Chtěl bych vědět, jestli tu počkáš, když přijedou Cullenovi.“ Zkameněla jsem. Kdyby mi bilo srdce, teď by se zastavilo. Mám dobrou možnost vidět znovu Edwarda a mou vytouženou rodinu. Mohla bych zůstat. Ale jestli s nimi přijde i ta nová Edwardova holka – au, to bolí vědět, že má Edward někoho. Někoho, koho líbá na čelo, hladí po vlasech, každou noc ho sleduje, chrání, objímá, líbá… Ale on ji nepotřebuje chránit, ani v noci hlídat, ani nosit v náručí, když běží. Ona je taky upír. Ohlídá se sama. Nebude Edwardovi jen přítěží. Nebude přítěží celé jeho rodině při boji. Jasper se nebude muset před ni schovávat a nebude muset mít strach, že ji zabije.

„Ne, děkuju, tak na ně si nepočkám. Kdy mají přijít?“

„Ehm, předpokládám, že se tu objeví do hodiny.“ Vykulila jsem oči.

„Cože? Tak já jdu balit! Mějte se, Aro. Na výuku upírávání jste byli fakt dobří a když byste něco potřebovali a pokud se to nebude týkat rodiny Cullenů, zavolejte mě.“ Pokusila jsem se o poslední úsměv a upíří rychlostí vyběhla ze sálu. Na chodbě zrovna stál Carlos. Když jsem kolem něj probíhala, chytil mě za ruku a zastavil.

„Odejdeš od nás, Bello?“ zeptal se ublíženým hlasem. Byli jsme přátelé, to ano, ale tohle říká, jako bych se s ním rozcházela.

„Jo, bude to tak lepší. Sám víš, že bych to dlouho nezvládala. Musím už jít, prý se tu má objevit moje bývalá vysněná rodina. Měj se.“ Řekla jsem a chtěla odejít, když jsem ale viděla ten jeho smutný a ublížený pohled, zastavila jsem se. Položila mu ruku na tvář a řekla: „Budu sem jezdit a můžeš mě kdykoliv navštívit. Jen nevím, kde budu, ale já sem budu pravidelně docházet, neboj. Ahoj.“ Vlepila jsem mu malou pusu na tvář a odběhla do pokoje. Vlastně jsem žádné věci neměla. Heidy mě jednou donesla oblečení, které mi byla koupit, ať nejsem pořád v tom stejném. Tak jsem vytáhla jedny džíny a modré tričko z komody a doběhla ke dveřím. Podívala jsem se na svůj pokoj. Pokoj, kde se ze mě pomalu stávala členka Volturiovi rodiny a právoplatná upírka. Dobře, to zní divně. Upírka jsem byla hned od tří dnů po přeměně. Rychle jsem opustila zdi pevnosti, kde jsem posledních deset týdnů přebývala a schovaná pod pláštěm, který jsem si těsně před odchodem vzala ze vstupní síně, jsem se snažila co nejrychleji dostat i z Volterry. Když jsem šla po náměstí, zahlédla jsem Carlislea a Esme. Před nimi cupitala Alice zavěšená do Jaspera. Pak se kolem nich prohnalo víc lidí a jen jsem viděla čouhat Emmettovu hlavu. Edwarda jsem ale nikde neviděla. Vlastně ani Rosalii a stejně tam určitě byla. Jen bylo na náměstí moc lidí. Aby mě nezpozorovali, otočila jsem se přesně na druhou stranu a chtěla utéct, ale do někoho jsem vrazila…

Zvedla jsem trochu hlavu a přitáhla si plášť blíž k obličeji, aby mi do něj neposvítilo slunce. Byl to vysoký světlovlasý pán ve starších letech. Kvákla jsem něco jako omluvu a rychlým krokem lidskou rychlostí jsem se snažila dostat na okraj města. Konečně jsem prošla bránu vedoucí do Volterry. Něco mi od Cullenových zůstalo. Hned jak jsem byla za bránami, tak jsem čmajzla auto. Ani nevím, co to bylo za značku, nevím, jak rychlé, jediné, čeho jsem si všímala, byla tmavá skla.Slunce na mě nesvítilo a já mohla odložit plášť. Jela jsem co nejrychleji na letiště. Od Ara jsem předtím dostala nějaké peníze na oblečení, ale protože mi ho koupila Heidy, nechala jsem si je a teď se přesně hodily na letenky. Měla jsme zamířeno přes oceán. Do Ameriky.

„Vážení cestující, uveďte svá sedadla do vzpřímené polohy a zapněte si, prosím, své bezpečností pásy.“ Ozvalo se z reproduktoru nad mou hlavou.

„Přistáváme na letišti v New Yorku. Teplota vzduchu je devatenáct stupňů a fouká příjemný teplý vítr rychlostí osmnáct kilometrů za hodinu. Děkujeme, že jste si vybrali naši leteckou linku a přejeme Vám příjemný pobyt.“ Byl opět slyšet příjemný mužský hlas, který jsem jen já slyšela i z kokpitu letadla.

Vystoupila jsem z letadla a do očí mi zasvítilo jemné slunce, chvílemi vystupující zpoza mraků. Neměla jsem žádná zavazadla, takže jsem se nějak nezdržovala, jen prošla pasovou kontrolou a vycházela z letiště.

New York byl krásné místo. Všude samé mrakodrapy, což byl nezvyk proti Forks a Itálii. Ani Phoenix se tomu nevyrovnal. A Forks byl při srovnání s New Yorkem jen malá vesnička.

Na trochu opuštěném místě jsem ukradla další auto, které mělo vpravo na tachometru hodně vysoké číslo a co nejrychleji vyjela z města. Sice jsem dokázala ovládat své tělo a žízeň, ale chuť na krev byla pořád. A taky tam bylo ještě slunečné počasí. Jela jsem co nejvíc na západ a po pár hodinách cesty už neurčitým směrem jsem zastavila. Vystoupila jsem z auta a rozhlídla se kolem. Nikde nikdo. Auto, o kterém můžu říct jen to, že bylo světle modré a celkem dlouhé, jsem nechala stát u krajnice a vběhla do lesa, který byl na jedné straně cesty. Nevypadal moc hluboký a taky že nebyl. Na jeho druhou stranu jsem doběhla po pár minutách, ale zase všechno v pořádku bylo, když jsem za ním viděla další a mnohem větší. Rozběhla jsem se do něj a hned po chvíli ucítila vůni krve. Uvědomila jsem si konečně, že mám pořád hlad a vydala se za tou lákající sladkou vůní. Po chvilce jsem objevila velkého medvěda a tak jsem začala lovit. Nejdřív jsem kolem něj běhala, aby byl zmatený. Pak před ním uhýbala, když na mě dělal výpady a chtěl se bránit. Nakonec jsem se s ním začala hrát a v tu samou chvíli mě hrací a prací nálada omrzela. Kousek jsem ho odhodila stranou a postavila se. Rychle jsem se k němu rozběhla, skočila mu na záda a zlomila vaz. Padl na zem mrtvý a já se nechala unášet skvělou chutí jeho lahodné krve.

Když jsem byla pořádně nakrmená, šla jsem se lidskou chůzí po lese projít. Ještě jsem prozkoumala své oblečení, jestli na něm neobjevím rudé skvrnky, ale bylo čisté jako na začátku. Chvíli jsem se po tom lese toulala, jak lidskou chůzí, tak jsem ho probíhala křížem krážem upířím během. Po pár hodinách jsem ho znala skoro zpaměti a tak jsem si šla vyhlédnout další místa s lesním porostem. Když se mi bude někde hodně líbit, třeba tam i nějakou chvíli zůstanu.

A ani ne za dlouho se mi podařilo najít krásné místečko. Byl to malinký palouček, skoro přesně uprostřed lesa. Jeho krajem protékal stříbřitý čistý potůček, do nějž se odrážely sluneční paprsky. Uprostřed loučky bylo pár barevných květin a nad potůčkem rostl obrovský strom s větvemi přesně uzpůsobenými pro sednutí. Vyhoupla jsem se na první větev, pak na další a za chvíli jsem byla zhruba ve výšce osmi metrů. Seděla jsem na široké větvi asi v druhé třetině stromu a opírala se o jeho tlustý kmen. Měla jsem krásný výhled na celý les. Neviděla jsem úplně na zem, protože v tom mi bránili husté koruny stromů pode mnou, ale i tak to bylo vysněné místo jako z filmu.

Nakonec jsem v blízkosti tohohle paloučku našla i pár dobrých zvířat pro lov a tak jsem se tu prozatím usídlila na delší dobu.