Nový začátek

Autorka: Kolda

5.kapitola

Z Alicina pohledu

Zrovna jsem se s Jasperem vrátila z lovu. Měla jsem dobrou náladu, ale dlouho mi nevydržela. Na schodech jsem se střetla s Edwardem. Vrhla jsem po něm naštvaným, skoro vražedným pohledem. Byla jsem na něj pořád naštvaná. Kdysi jsme byli spřízněné duše a byli si nejbližší. Ale od té doby, co Bellu opustil, jsem s ním skoro nepromluvila. Podíval se na mě zase tím frustrovaným pohledem, který měl teď pořád. Ne jen teď, vlastně posledního půl roku. V jeho pohledu se objevila ještě větší bolest, asi si četl mé myšlenky.

„Patří ti to,“ řekla jsem mu v duchu a vyšla schody.

Byly jen chvíle, kdy jsem s ním promluvila a to jsem mu většinou říkala strašná a brutální vidění ohledně Belly. Nebyla pravdivá. Všechno jsem si vymyslela. Říkala mu lži, aby za ní jel. Ale moje myšlenky mě vždy prozradily a on zjistil, že to není pravda. Mrzelo mě, že jsem mu tím pořád víc ubližovala, ale to co udělal, byla hrozná hloupost.

Jenže pak jsem jedno vidění měla opravdové. Viděla jsem Bellu, jak mluví s Viktorií. Nevěděla jsem přesně o čem, jen že zmínily Bellinu smrt. Vyděsilo mě to, ale tohle jsem Edwardovi neříkala. Jenže on si to u mě sám přečetl v myšlenkách. Chtěl jet hned za ní a v tom jsem mu opravdu nebránila, dokud nepřišlo další vidění. V něm byla Bella naprosto v pořádku, živá a bez Victorie. Edwarda to uklidnilo a tak byl výlet do Forks zrušen.

Ještě než jsem vešla do pokoje, zase jsem strnula. Měla jsem další vidění. Zahlídla jsem, jak se Edward zastavil a pozorně mě sledoval. Byla to hodně zvláštní vize. Byly to jen záblesky. Jakoby fotky. Byla tam Bella a Victoria. Pak Jane, Demetri a Aro. A ještě jeden neznámý upír. Ale vize hodně rychle skončila. Nebylo to normální zakončení, ale zvláštně střihnutý. Ne jako, když vám skončí pořad v televizi, ale jakoby vám tu televizi v půlce pořadu někdo vypnul.

Edward byl trochu znepokojený, ale nic nepodnikal a to mě štvalo nejvíc.

 Byla jsem nervózní. Co je s Bellou? Moje poslední vidění bylo s Bellou a  samými upíry a od té doby už žádné. A to už je to měsíc.

Pořád dokola jsem mu říkala, že to něco znamená. Že to vypadá, jako by už Bella neměla žádnou budoucnost, ale nebral mě vážně.

Uběhl týden, co jsem mu to pořád připomínala a on už to nevydržel.

„Musím pryč. Tohle se už nedá vydržet!“ křikla na mě, když celá rodina stála v obýváku. „Je mi to líto, mami.“ Otočil se na Esme. Blíž se přitulila ke Carlisleovi, ale nic neříkala.

„Chápu tě,“ promluvila Carlisle, „ale neodcházej. Jeď někam třeba na pár týdnů, ale dávej o sobě vědět a vrať se.“

Edward chvíli přemýšlel a pak přikývl. Všechny postupně objal, dokud neskončil u mě. Hodnou chvíli jsme před sebou stáli a jen na sebe koukali. Ani jsme v myšlenkách nekomunikovali.

„Hodně štěstí.“ Řekla jsem po dlouhé době mlčení a objala ho. Pevně mě stiskl a usmál se. Ale v jeho úsměvu, který byl první snad po půl roce, jsem pořád neviděla tu jiskru. Pořád to nebyl úplný úsměv. Otočil se a odešel. Ještě chvíli jsme tam všichni stáli a koukali na zavřené dveře, kterými ještě před pár vteřinami odešel člen naší rodiny. Všichni doufali, že se brzo vrátí, ale každý měl v sobě kousek něčeho, co říkalo, že ne.