Nový začátek

Autorka: Kolda

4.kapitola - Volturiovi

Jen jsem stála a vyjeveně koukala na tři muže a ženu, která se prala s Victorií. No, prala je trochu nadsazený výraz. Jen ji srazila na zem, pak nad ní stála a upřeně ji sledovala, zatímco se Victoria choulila v bolestech.

„Přestaň!“ zakřičela jsem. Žena vzhlédla a v tu ránu byla Victoria zase v pořádku. Obě se na mě nevěřícně dívaly.

Jeden z těch mužů mi byl povědomý. Nevím, kde jsem ho viděla, ale určitě viděla. A další věc, kterou jsem stoprocentně věděla bylo, že jsou všichni upíři.

„Ty budeš Bella Swan, že?“ promluvil ten, který mi přišel známý. Nejistě jsem přikývla. Victoria vstala ze země a stoupla si vedle mě. Přišlo mi teď, jakoby byla se mnou. Na mé straně, mě chránila. Ale to byl jen chvilkový pocit.

„Dověděli jsem se o tobě nedávno, ale připadáš nám moc zajímavá. Prý máš takovou hezkou schopnost. Jsi jediná, komu nemůže Edward Cullen číst myšlenky.“ Au, to bolelo slyšet zase jeho jméno. Proč mi ho musí všichni připomínat?!

„To vám řekli oni?“ zeptala jsem se.

„No, ne tak docela. Vlastně neřekli, víš, já mám takový dar, viděl jsem to v jejich myšlenkách.„

„Aha,“ přikývla jsem, „a kdo jste? Odkud vás znám?“

„Znáš? Jsem Aro Volturi. Omlouvám se, zapomněl jsem se představit, já nezdvořák, ale když u nás mě všichni znají. Tohle je Demetri a Carlos. Tato kráska je Jane.“ Představil dva upíry kolem sebe a malou černovlásku, která předtím skočila na Victorii. Taková malá, drobná – nečekala jsem, že by po ní hned vyskočila.

Aro Volturi, co mi to říká? No jasně, královská upíří rodina! Edward mi je ukazoval na obraze v Carlisleově pokoji, proto mi přišel tak povědomý.

„A právě proto, že nás znáš, mám pro tebe špatnou zprávu.“ úsměv, který měl na tváři celou dobu, mu zmizel a jeho obličej byl vážnost sama. Znejistila jsem ještě víc. Ale jestli mě chtějí zabít, tak to nebude tak hrozné. Vlastně to jsem měla teď v plánu s Viktorií.

„Jestli ji chcete zabít, neměli jste nás přerušit. Zrovna jsme byly domluvené na tom stejném.“ Řekla Victorie. Aro se na ni zvědavě  a trochu nevěřícně podíval. Pak stočil pohled ke mně. Vlastně se na mě najednou dívali všichni. Přikývla jsem.

„Opravdu jsi se chtěla nechat zabít? Dobrovolně? Proč?“ Nechápal to.

„Víte jaké je to přežívat bez lásky svého života? Ještě když vám tady někdo dotyčný“ kývla jsem směrem k Viktorii, která se jen lehce pousmála, „dělá ze života peklo? Jestli mě chcete zabít, nebudu se bránit.“ Prohlásila jsem pevně rozhodnutá.

„Je mi líto, že tě musím zklamat, ale nezabijeme tě. Víš toho o upírech tolik, takže normálně bychom to asi udělali, ale víme, jak jsi dokázala blokovat Edwardovo čtení myšlenek. Když tě proměníme, mělo by se to rozrůst víc, takže z tebe bude, milá Bello, upír.“ Řekl spokojeně.

To ne! Nedokážu se celou věčnost utápět ve smutku a zlosti na Edwarda. Snažila jsem se zabít! Skončit svůj život. Ne ho udělat nekonečným.

„Nechci žít věčně!“ protestovala jsem, ale nikdo na to nebral ohled.

„Takže budeš patřit mezi nemrtvé?“ vložila se zase do toho Victoria. Můj názor na to nebrala vážně ani ona. Věděla, že když si něco Volturiovi usmyslí, dostanou to. V tomhle případě jsem to byla já. „Tak hodně štěstí.“ Usmála se a odběhla.

No super. Tak jsem v háji. Viktorii jsem měla vyhledat dřív, aby mě zabila.

„Takže, mám pro tebe dvě alternativy. Buď s námi pojedeš dobrovolně a přeměníme tě v klidu ve Volterře nebo teď a cesta pro tebe bude hodně pomalá. Máš na výběr.“

„Radši ať už to mám za sebou. Kousněte mě teď.“ Povzdychla jsem si smířená se svým osudem. Budu s Volturiovými, bojovat po jejich boku, existovat, abych chránila upíří tajemství. „Nebudu dělat potíže, přidám se k vám, ale nebudu pít lidskou krev.“ Měla jsem tuhle jedinou podmínku. Sice jsem na Edwarda naštvaná a nechci, aby mě s ním cokoliv spojovalo, ale budu stejně jako on vegetarián. Když už budu monstrum, nechci aspoň brát lidem život. To jsem si slíbila. Nikdy nezabiji člověka. Jen abych to dodržela.

Aro se zamyslel a přikývl. Pak ke mně přistoupil Carlos a Demetri. Oba mě pevně chytili a já zavřela oči. Pak se ke mně Carlos naklonil a já cítila štiplavou bolest na krku. Až pozdě jsem doufala, jestli zvolili někoho, kdo lidské krvi neodolá a zabije mě. Carlos asi s přestáním neměl problém. Po chvilce vytáhl své ledové a ostré zuby z mé kůže a mě jen polila hrozná bolest. Od krku se mi šířila postupně do celého těla. Pálila mě zaživa. Podlomily se mi kolena a já bych se svezla na zem, ale Carlos mě chytil do náruče a všichni jsme odešli. Víc už jsem nevnímala. Nebyla jsem při smyslech celou cestu. Jediné, co jsem cítila byla hrozná bolest. Párkrát jsem slyšela sebe samu křičet, ale jestli jsem křičela i častěji, to nevím. Když začala bolest pomalu ustupovat, začala jsem si uvědomovat okolí. Ležela jsem na nějaké posteli. Víc jsem zatím nevěděla, dokud nezačala bolest ustupovat úplně. Najednou jakoby ve mně žádná nikdy nebyla. V jediném okamžiku jsem ji cítila doznívat po celém těle a pak najednou nic. Nikdy jsem se necítila lépe. Byl to zázrak. Vysvobození z těch tří příšerných dnů strávených v ohni.

Rozhlédla jsme se po pokoji. Nakonec jsem neležela na posteli, jak jsem si prvně myslela, ale na sedačce. Černá dlouhá sedačka mi nesmírně připomínala tu v Edwardově pokoji. Stěny byly vymalovány světle žlutou barvou a na zemi byl žluto černý koberec. Na jediném okně s velkým parapetem, které v pokoji bylo, byly na střídačku žluté a černé závěsy. Dva tenké proužky černé bary na každé straně a mezi nimi žlutý. Byla to spíš dekorace, protože si nejsem jistá, jestli by tím šlo okno zatáhnout.

Vedle okna byla komoda s čtyřmi velkými zásuvkami a nad ní polička. Přišla jsem k ní blíž, abych prozkoumala, jestli v ní něco je, ale byla prázdná.  Otočila jsem se ke dveřím, které byly naproti oknu. Vedle nich bylo zrcadlo a to mě teď nejvíc zaujalo. Jsem upír. Jak vypadá Bella jako upír?

Upíří rychlostí, která mě zezačátku překvapila jsem se k němu dostala. Stoupla jsem si vedle něj, abych neviděla svůj obraz a pomalu počítala do tří. Jedna. Dva. Tři. Na tři jsem postoupila o krok doprava a podívala se na odraz do skla. Ta dívka v zrcadle jsem nebyla já, ale byla jsem ji pořád podobná. Moje pleť teď bílá. Moje rty byly lehce větší a víc růžové. Oči jsem měla zlaté, což mě překvapilo nejvíc. Jako novorozená bych je měla mít rudé, ne? Dokonce bych měla mít žízeň, ale nic podobného jsem necítila.

Někdo zaklepal na dveře. Trochu polekaně jsem sebou trhla a pak dotyčného pozvala dál.

„Ahoj, Bello.“ pozdravil můj stvořitel.

„Ehm, ahoj…“

„Carlos.“ Doplnil mě.

„Ahoj Carlosi.“ Opravila jsem se, „co potřebuješ?“

„No, nic. Jen jsem se za tebou přišel podívat, jak se ti vede. Nemáš žízeň?“ přiblížil se a podíval se mi do očí. A ztuhl. „Máš zlaté duhovky?“ nechápal.

„Taky tomu nerozumím, ale mám a hlad nemám vůbec.“

Na chvíli se zamračil. „Dobře, tak zajdeme za Arem.“ Navrhl a já přikývla.

Vyšli jsme z pokoje a zabočili doprava. Dlouhá chodba se mi zdála nekonečná, jak jsem byla nervózní ze setkání s Arem. Co o mě zjistí? Jsem divná. Nejsem jako normální upír. Zase musím všechno zkazit.

„Vítám tě, Bello, ve světě upírů.“ Pozdravil mě mile Aro.

„Ehm, díky.“ Pokusila jsem se o úsměv, ale nevím, jestli má snaha nebyla marná.

Carlos došel až za ním a lehce se ho dotkl rukou. Ale jen na mrhavou vteřinku. Teď se zamračil i Aro. Přišel ke mně blíž a zadíval se mi do očí.

„Zajímavé,“ usoudil po chvilce přemýšlení. Dík, to bych nevěděla. „Nic jsem neviděl.“

„Cože?“ upřeli na něj všichni pohled. Myslela jsem, že když už se mi díval tak dlouho do očí, viděl od Carlose, že je mám karamelově zlaté.

„Vypadá to, že opravdu blokuješ ostatním schopnosti. Jane,“ otočil se k malé drobné dívce, „mohla bys zkusit na Bellu svůj dar?“

Jane přikývla a přimhouřila oči. Soustředila se a přitom mě upřeně sledovala. Pak přestala. Narovnala se a otočila pohled zpátky k Arovi. Pak pokrčila rameny.

Aro se zamyslel. „Dobře,“ řekl pomalu, „teď to zkus na kohokoliv jiného v této místnosti.“ Poručil.

Byla tam jen ona, Aro, já a Carlos. Asi si nedovolila zkoušet to na Ara a tak jediný zbyl Carlos. Trochu s přikrčil, když se na něj Jane otočila, ale po chvíli se také narovnal. A stejně jako Jane před chvílí, pokrčil rameny.

„Takže Bello, je to jasné.“ Pronesl svoje zjištění s radostí v hlase Aro. „Ty nemáš jen imunitu vůči schopnostem ostatních, ale když jsi v blízkosti někoho jiného, přenášíš tu imunitu na něj.“ Zajímavé. To bych nečekala, ale Aro měl pravdu. Jako upír se moje imunita vůči Edwardovým čtením myšlenek přesunula na celé moje tělo a zesílilo to natolik, že před dary všech ostatních chráním i své okolí.

„Teď ještě vysvětlit ty zlaté oči.“

„Mě něco napadlo.“ Řekla jsem opatrně a teď upřeli svůj pohled všichni na mě. Jako člověk bych se asi začala červenat, teď jsem jen znervózněla.

„Ano?“

„Před přeměnou jsem si slíbila, že nikdy žádného člověka nezabiji a tak možná jsem si to tolik vsugerovávala, že mi oči rovnou zezlátly.“ Teď to už neznělo tak dobře, jako v mé hlavě.

Ale Arovi se to asi špatné nezdálo. „Zajímavá teorie, myslím, že na ni něco bude.“

Pokusila jsem se znovu o úsměv.

Aro vypadal zase zamyšleně. „Dobře, Carlos tě teď vezme na lov. Akceptuji totiž tvé přání, takže ti ukáže aspoň, jak lovit zvířata“ při posledním slově se ušklíbl.

Přikývla jsem.

„Tak pojď, Bello.“ Chytil mě za předloktí Carlos a otočil. Pak jsme spolu odešli.

Konec 4. části.

Další kapitola bude z Alicina nebo Edwardova pohledu.. =)