Nový začátek

Autorka: Kolda

3.kapitola - Návrat Viktorie

Z pohledu Belly:

Najednou, jako mávnutím proutku, jsem se uvolnila. Víc jsem se opřela o pravou nohu, levou pokrčila a zkřížila ruce na hrudi. Victorie mě nejistě sledovala. Moje počínání se ji nelíbilo.

"Dobře," souhlasila jsem.

"Co dobře?" znovu se zamračila a nervózně si mě měřila pohledem.

"Můžeš mě zabít." Řekla jsem rozhodně, až mě samotnou to překvapilo. Udělala jsem krok blíž k ní. Ale ona couvla.

Říct, že vypadala zmateně by ani v nejmenším nevystihlo její pohled.

"Cože? Chceš smrt?" přikývla jsem.

"Sama jsi to řekla. Já bez nich už ani nežiju. Smrt bude maximálně vysvobozením." Vysvětlovala jsem a koukala přitom do země. Pak se ji podívala do obličeje. Byl pořád zmatený ale byl tam i záblesk pochopení.

"Opustil tě? Odešel?" ptala se. Teď mi její tón hlasu spíš připomínal, jakoby byla moje kamarádka, která se mě snaží utěšit.

"Našel si někoho jiného." Sklopila jsem zase hlavu.

"Takže,.." pokračovala zamyšleně, "Když tě zabiju, už mu to neublíží? Musím nějak pomstít Jamese!" řekla spíš pro sebe trochu rozzuřeným hlasem.

"Druh za druha." Řekla jsem, když jsem si vzpomněla na svůj sen. Přikývla.

Její rty se zase zvlnily do úsměvu. "Tak ti udělám aspoň ze života peklo." Usmívala se a tleskla si rukama, jak se ji to podařilo vymyslet. Spíš to říkala, jako by kvůli dešti nemohla jít nakupovat a tak vymyslela lepší plán - video večer, než jako to, že místo smrti mě jen bude zaživa týrat. A rovnou s tím začala.

"Co kdybych se byla podívat na, jak že se jmenuje? Charlie?" teď jsem ztuhla. Ona bude ničit můj život tím, že ho zničí těm, které miluju? To je ještě horší než cokoliv jiného.

Moje další dva měsíce života byly peklo. Už jsem nebalancovala nad propastí. Tentokrát jsem do ni spadla a čím dál víc mi připadalo, že se nade mnou temnota uzavírá. Že se propadám pořád hlouběji a jen čekám, jak dlouho ještě můžu padat, než nadejde tvrdá rána a já skončím na dně. Victoria mě sledovala na každém kroku. I když už chvilkami vynechávala, začala jsem trpět stihomamem. Pořád jsem ji všude viděla. Ty její zářivé rudé vlasy a úsměv na rtech, který doplňovali oči s vražedným výrazem v očích.

Víc mě ale děsilo, jak se přibližovala k mým známým, když měla oči černé jako uhel. Asi se musela svou chuť lidské krve naučit potlačit a nikde jsem tady neslyšela o vraždách. Musela chodit lovit daleko.

Nemohla jsem Charlieho vystavovat takovému nebezpečí jenom kvůli mé hlouposti. Stejně tak Mika, Angelu a další spolužáky. Victoria se odvážila přijít i do školy. Vždycky se na ně tak dlouho dívala, že jsme měla strach, že po jednom z nich skočí.

Najednou jsem dostala strašný záchvat histerie. Brečela jsem, řvala a řekla Charliemu, že to nezvládnu. Sbalila si pár věcí - mikinu, kalhoty, tričko,tepláky - a vyběhla z domu, jak nejrychleji jsem uměla. I když Charlie, hned jak se vzpamatoval, vyběhl za mnou, schovala jsem se do lesa. Nenašel mě. Dokonce nechal vyhlásit pátrání a hledali všichni tři policisti z jeho stanice. Ale měla jsem dobrý úkryt. Dvě velké klády, které v lese přes sebe leželi už dlouho, byly porostlé mechem a tvořili přístřeší. Schovala jsem se tam před deštěm i silným větrem a hlavně před společností lidí, které mám ráda. I před Viktorií. Ale nevím, na jak dlouho. Moje "obydlí" bylo vyhovující pro chvilkové přebývání, než odjedu úplně z města nebo ze země, ale nemělo nejvhodnější místo. Bylo hodně blízko Naší louky. Té, kde mě Edward poprvé ukázal, jak se od něj odráží paprsky slunce. Poprvé přede mnou vystoupil na světlo a já viděla jeho pleť, která se ve vteřině proměnila na bílou plochu posetou miliony malých diamantů. Bolelo na to vzpomínat. A hodně, ale tahle skrýš byla ideální a ty klády bych opravdu přestěhovat nedokázala, takže jsem to musela vydržet.

Týden jsem tam byla. V mé skrýši, která se mi zatím stala domovem. Nebo aspoň měla stát. Nepodařilo se.

Nejedla jsem. Neměla jsem hlad. Z domu jsem měla dvě flašky vody a pár rohlíků, ale snědla jsem jen jeden. Stejně tak vypila jen půl láhve vody. Druhou jsem měla spíš na umytí. Necítila jsem se nejlíp, sprchu bych potřebovala a konečně se prospat v posteli taky, ale moc jsem to nevnímala. Pořád jsem byla tak nějak schoulená v klubíčku a toužila, aby se Edward vrátil. Strašně jsem si to přála, aby řekl, že to byl jen vtip a ta holka ho políbila, když to on nechtěl. Druhá polovina mého já na něj byla ale naštvaná. A ty dvě poloviny spojit - to bylo ještě horší. Týden jsem přežívala úspěšně schovaná před Victorií i světem kolem, ale ne na dlouho. Dostihla mě - teda Victoria. Objevila se před mým doupátkem s úsměvem na tváři a už jen to mi nahánělo hrůzu. Ona se ale po chvíli zamračila.

"Už tě mám plný zuby." Prohlásila.

"Nápodobně." Zasyčela jsem.

"No výborně. Takže ti nebude vadit, když tě zabiju?"

"Posluž si." Přišlo mi to víc jako odpověď na půjčení kosmetiky, než jako odpověď, jestli můj život bude pokračovat nebo ne. Ale tohle už mě nebavilo. Vylezla jsem z teď už prozrazeného úkrytu.

"Pěkný místečko sis našla." pochválila mi výběr.

"Dík, tahle louka mi nechala dost vzpomínek a tahle skrýš je 3+kk, kdo by to nebral?"

Zasmála se. Ale mě do smíchu nebylo. Už nějaký ten pátek…

"Tak jo? Kousneš mě a vysaješ? Nebo mě uškrtíš?" Přišlo mi tak strašně jednoduché mluvit o své smrti. Jako o počasí a to, musím přiznat, nebylo dneska nic moc.

Victorie a najednou trochu zarazila. Lehce zavětřila a otočila hlavou. Chvilku se zamyslela a pak nasadila zas stejný výraz, který dával jasně najevo nadvládu. Věděla, že tady je ona ta, která má navrch.

"Spíš tě vypiju. Tvoje krev musí být tak sladká. Moc hezky voníš, víš?"

"Jo, to už jsem dlouho neslyšela." Hlesla jsem.

Přikrčila se a přichystala ke skoku. Taky jsem se skrčila, ale nikam jsem neskákala. Spíš mě trochu polil strach. Ale taky úleva. Všechno to budu mít za sebou. Zavřela jsem oči a čekala. Ale nic se nedělo. Po chvíli jsem je otevřela a jen viděla, jak po Victorii někdo skočil a svalil ji k zemi. Uslyšela jsem výkřik a pak několik dalších hlasů.