Nový začátek

Autorka: Kolda

2.kapitola - Propast

Z pohledu Belly:

Nemohla jsem tomu uvěřit. Že by mě Edward jednou opustil, jsem tušila. Věděla jsem, že pro něj nejsem dost dobrá. Ale fakt to bolelo. Ale uvěřila jsem Alici. Edward byl schopný něco takového udělat pro moje bezpečí. Jenže když mě tam dovedla a já viděla, jak se tam líbá s nějakou holkou, málem se mi zastavilo srdce. Našel si někoho. Byla to pěkná upírka. Zrzavě blonďaté vlasy, víc jsem neviděla. Nahrnuli se mi do očí slzy a pak jsem jen chtěla být co nejrychleji pryč. Ale ten pohled na ně mě bude užírat ještě hodně dlouho. Nechtěla jsem domů a tak jsem běžela do lesa vedle jejich domu. Sice směrem k nám, ale chtěla jsem být na místě, kde mě nikdo nenajde a jen tam sama chvíli brečet. Možná delší chvíli. Ale uběhla jsem sotva padesát metrů a hned zakopla o větev trčící ze země. Ale přede mnou ze země vyčníval její druhý konec.Nabodla jsem si na něj ruku,když jsem padala a pak si ji víc rozřízla,když jsem dopadla.

Asi bych tam zůstala ležet kdovíjak dlouho, protože jsem na nic jiného neměla sílu. Jen ležet a brečet, ale z té krve se mi zvedal žaludek. Takže jsem se hodně pomalu zvedla na kolena, pak do sedu. Podívala jsem se na tu ruku. Měla jsem ji skoro stejně pořezanou jako tu druhou, když jsem na své oslavě spadla do rozbitých talířů a střepů od sklenic. Zranění na ruce mě štípalo, ale přitlačila jsem ji tím krvavým na tričko. Nemohla jsem tu krev ani vidět.  Snažila jsem se moc nedýchat a když už, rozhodně ne nosem, abych tu krev necítila. Obličej jsem měla ulepený od slz a na něm kousky jehličí, když jsem ležela na zemi a k tomu smíchaná krev, když jsem si otírala tváře. Skvělá kombinace.

Pomalu jsem vstala na nohy a opírající se o stromy se belhala směrem domů. Slzy mi tekly po tvářích a kdykoliv jsem objevila nějaký pařez nebo shozenou velkou kládu, sedla jsem si a na chvíli si odpočala.Už sem se víc blížila k domu- to bylo jediný,co jsem věděla. A ještě ani ne na jisto, protože je možný, že jsem chvílemi měnila směr. Snažila jsem se co nejvíc si vzpomenout, jak jsme se ve škole na základce učili, jak se určují v přírodě světové strany. Podle lišejníku na stromech jsem určila sever. Ale pak jsem musela vzpomínat, na jaké světové straně leží náš dům. Začala padat tma. Stromy ještě víc stínily a tak jsem pomalu přestávala vidět dál. To nezvládnu. Nedostanu se už dneska domů. Ale to jsem nemyslela. Nezvládnu žít bez Edwarda. Strašně moc ho miluju, ale teď ho i nenávidím. Asi. Jak dlouho s ní byl? Zůstal se mnou pak už jen ze soucitu? Tohle nevydržím. Ale tohle musím vydržet. Zase jsem vstala  a pomalu šla dál.

„Bello! Bello!“slyšela jsem někoho volat.

„Tady jsem!“ zakřičela jsem, ale jen v mé mysli. Nemohla jsem v sobě najít hlas. Po pár pokusech se mi to povedlo.

„Bello?“ zkusil to ten dotyčný znovu.

„Tady.“ řekla jsem znovu. Proč mě tu někdo hledá? Dobře, je tma, ale přece nemám večerku v devět.

„Charlie, tady je!“ zařval ten chlápek. Po chvilce jsem uslyšela Charlieho známý hlas,který se přibližuje. „Bello!“ S rukou pořád přitisknutou k tričku jsem zůstala stát opřená o strom. Nevěděla jsem, odkud přesně ty hlasy jdou. Až jsem tátu zahlédla, vyšla jsem mu naproti. Měl baterku a když mě s ní objevil, zase ji sklopil,aby mi nesvítil do očí. Přišel i ten druhý chlápek, který mě našel.

„Bello.“objal mě Charlie. „Kde jsi byla,měl jsem strach.“ sykla jsem bolestí, když mě stiskl tu ruku.

„Jsi v pořádku?“ starala se a snažil se mě prohlídnout.

„Proč mě hledáš, vždyť nemám večerku v devět.“ vyčítala jsem mu. Chvilku se na mě díval a pak zavrtěl hlavou.

„Bello, vždyť je něco kolem tří hodin ráno.“

Ou, to uteklo podezřele rychle.

„Charlie! Její ruka.“ upozornil ho ten chlápek. Charlie mi posvítil na ruku. Viděl, že je v pořádku a tak posvítil na druhou. A viděl krev. Hodně krve. Asi jsem ji dost ztratila, proto jsem byla tak malátná a musela se opírat o stromy a každou chvilku odpočívat.

„Můj bože, Bello!“ co se ti stalo?“ opatrně zvedal mou ruku a prohlížel si ji. Zase jsem ucítila známý pach rzi a soli a udělalo se mi zle. Takové množství pachu krve a její ztráta měli za následek jen to, že jsem ztratila vědomí.

Probudila jsem se doma. Ve své posteli. Vzpomněla jsem si na sen, co se mi zdál. Byl v něm Edward, ostatně jako v každém mém snu. Ale tentokrát se držel za ruku s tou zrzavou holkou. Pak odešli a já zůstala stát v temnotě. Volala jsem jeho jméno, chtěla ho zpátky, ale taky jsem na něj cítila zlost. najednou se za mnou objevil James a Victoria. Když jsem se k nim otočila, James padl mrtvý k zemi a pak zmizel. Vicotira se na mě dívala nenávistným pohledem.

„Druh za druha, Edwarde Cullene.“ řekla. Skoro to zavrčela. Přikrčila jsem. Ona se ke mně rozběhla a s vyceněnými zuby se ke mně vrhla.Skrčila jsem se ještě víc a zavřela oči. Zakřičela jsem a když jsem otevřela, už jsem ležela na posteli a byla vzhůru.

Ruka mě pořád bolela a pořád jsem byla upatlaná od krve. Ale místo řezu tam byly mašličky z náplastí,abych neměla ránu otevřenou. Vstala jsme z postele a šla si dát sprchu. Když na mou hlavu bubnovaly horké kapky vody, hodně jsem nad Edwardem přemýšlela. Měl někoho jiného. A kdoví jak dlouho. Bez něj to přece taky zvládnu. Je to jen kluk. Jen kluk. Plus upír a má životní láska, říkal pořád někde můj podvědomí hlas. Snažila jsem se ho co nejvíc zatlačit, ale pořád tam byl. Nakonec jsme ho umlčela a zbylo jen odhodlání, že jeho odchodem se rozhodně zničit nenechám.

Sešla jsem dolů po schodech, kde už čekal Charlie a náhodou mi nachystal snídani. Nachystal mi omelety. Byl moc hodný. Místo čerstvých vajíček ale kuchyní smrděla spíš spálenina. Ale snaha se cení.

„Tak co ruka?“ zeptal se. Viděla jsem, že to není všechno, na co se chce ptát.

„Už je dobrá.“ zalhala jsem a šla si sednout ke stolu, kde zrovna servíroval z pánvičky na talíř cosi žluto bílo černého. Alias Charlieho amoleta.

„Díky.“ poděkovala jsem, když mi ji položil na talíř.

„No, není to moc povedené, ale..“

„Je to super.“ pokusila jsem se o povzbudivý úsměv. Málem se začal červenat. Po snídani jsem mu chtěla pomoc s nádobím, ale rázně to odmítl, že mám pořezaný obě ruce a celkem dost.

„Bello, já vím, že asi nebude pro tebe příjemné o tom mluvit, ale..“ začal a já dobře věděla jaké téma myslí.

„Bello, Cullenovi prý odjeli z města. Carlisle dostal nějakou lepší nabídku na Aljašce. A  prý tam mají známé. Jen, že E-“ nadechl se zhluboka.

„Že Edward odjel taky a už se nevrátí.“ dokončila jsem za něj. Přikývl.

„Řekl ti to?“ ptal se dál opatrně.

„Řekl, že se se mnou rozchází a že odjíždí. Neřekl mi, že má holku, ale to jsem zjistila sama.“

Charlie zalapal po dechu. Pak se zase uklidnil. Nebo se o to snažil. „Bello, vím, že to pro tebe musí být těžké, ale musíš se s tím vyrovnat.“ snažil se mě konejšit. Ale to jsem nepotřebovala. Já jsem byla rozhodnutá na něj zapomenout.

„Jsem v pohodě.“ řekla jsem ,ale na konci se mi trochu roztřásl hlas. Zvedla jsem se a odešla do pokoje.Sedla jsem si do houpacího křesla, ve kterém vždycky sedával on.

První den jsem zvládla. Druhý den jsem zvládla. První týden jsem zvládla. Pak už to šlo z kopce....

Uvědomovala jsem si, že jsem s ním trávila tolik času, že teď nemám co dělat. A to mi to ještě ztěžovalo. Pořád jsem na něj myslela, ale nevěděla, jestli ne i naštvaně. Čím delší to byla doba, tím víc jsem byla mimo. Celou dobu jsem stála na kraji propasti, a věděla že dlouho mi balanc nevydrží. Moje noční můry k tomu jen přidávaly. Už to mohly být tak tři měsíce, od jeho odchodu. Tři měsíce bez života. Bez důvodu pro život. Chvíli jsem si bláhově myslela, že se z toho dostávám, že už to nebude tak hrozný. Ale opak je pravdou.

Když jsem se šla projít do lesa za domem, potkala jsem známou osobu. A náhodou mi rodinu mé lásky připomněla a asi ne jenom tím, že byla taky upír.

„Ale, ale, koho pak to tu máme?“ zeptala se posměšně Victoria. Znejistila jsem. Nevěděla jsem, co od ní můžu čekat.

„Kdepak máš své ochránce? Na výletě?“ ušklebovala se.

„Pryč.“ Zamumlala jsem tiše, ale věděla, že mě stejně uslyší.

„To ještě žiješ?“ divila se s pořád stejně samolibým úsměvem na rtech. Pak se zamračila. „Ale přijdou o tu podívanou, když tě budu zabíjet.“ Na chvíli jsem ztuhla.

Ale už znám její plán. A víte co? Líbil se mi.