Nový začátek

Autorka: Kolda

Epilog - Překvapení

„Co je to za překvapení, Edwarde?“ snažila jsem se vyzvídat celou několikahodinovou cestu autem. Zhruba v polovině cesty tomu dal korunku a zavázal mi oči šátkem. Takže se nevyhnul typickým otázkám: Kdy už tam budeme? Už si to můžu sundat? Co je to za překvapení?

„Vydrž, už jen chvilka.“ Sliboval a já v jeho hlase cítila úsměv. Jen chvilka při Edwardově jízdě, kdy si ručička tachometru nedovolí překročit jeho levou stranu, může znamenat sto kilometrů. Minimálně.

Cítila jsem, jak jsme sjeli z rovné cesty a teď auto tiše drncalo po kamínkách. Od odpojení pořádné cesty už uplynula nějaká doba a já zaslechla šum moře. Nosem jsem nasávala vzduch a cítila v něm mořskou sůl. Museli jsme být blízko pláže. Edward si všiml, jak větřím a zasmál se mi.

„Ještě kousek.“ Chtěla jsem si nenápadně odhrnout z očí šátek, protože to napětí mě zabíjelo, ale zarazilo mě vrčení, spojené s lehkým smíchem. Málem jsem vyprskla smíchy z toho jeho vrčení.

Konečně auto zastavilo. Cítila jsem, jak se vedle mě Edward pohnul a pak slyšela klapnutí dveří. Ještě než se stihly dveře dovřít, na mé straně se zase otevřely. Chytil mě za ruku a opatrně vytáhl z auta. Hned se mi jeho paže obmotala kolem pasu a vedla pořád po cestě dál. Zaslechla jsem i náraz vln na kameny a rozpadající se vlny valící se na písek pláže. Ale žádné hlasy. Cítila jsem, jak fouká hodně lehký větřík a slunce mi praží na zledovatělou kůži, kde se odráží a vrhá barevné paprsky. To už jsem samozřejmě necítila, jen už znala téměř nazpaměť.

Edward konečně zastavil. Natěšená jsem čekala, jak naschvál pomalu sundává můj šátek z očí.

Nemohla jsem přestat zírat. Přede mnou stál na útesu nádherný dům. Obrovský, celý prosklený – podobně jako v tom městečku… ou, pořád nevím, jak se jmenovalo a to jsem tam chtěla znovu někdy zajet. Měl dvě patra a po celém obvodu druhého se táhla terasa. Kolem rostly palmy a růžové a červené oleandry. Kolem domu byla i zahrádka, ale neurčitě velká, protože ji nerámoval žádný plot. Jen kolem domu pár květin. Na terase jsem viděla posezení, pár židlí, stůl a o kousek dál lehátka natočená na výhled z terasy. Ten byl kouzelný. Dům stál samotný na útesu a vedla z něj úzká cestička a schody dolů, kde byla malá soukromá písečná pláž.

Nešlo z té krásný spustit oči. Proud obdivu v mých myšlenkách se  přesunul na obdiv nad Edwardovou krásnou vůni a hlasem, kterým mi šeptal: „Všechno nejlepší k prvnímu výročí, lásko.“

Otočila jsem se k němu a položila ruce kolem krku. Přitáhl si mě blíž a políbil.

„Nechceš se tam jít podívat?“ zeptal se po chvíli. Nadšeně jsem přikývla. Nastavil ruku a já se do ni ochotně zahákla a opřela se o jeho rameno, Položil svůj obličej na mou hlavu a políbil mě do vlasů.

„Je to nádherný dům, i pláž, výhled, prostě všechno, ale…“

„Ale?“ bál se, co řeknu, ale přesto na to s netrpělivostí čekal.

„Ty už nechceš bydlet se svou rodinou?“ podívala jsem se na něj, Očividně se mu ulevilo a dokonce se zasmál.

„Jistěže chci, Bello. Budeme tam dál bydlet, jen tohle je náš dům. Můžeme se sem kdykoliv uklidit, schovat. Můžeme sem jet, když budeme chtít soukromí nebo když si budeme chtít udělat výlet.“ Jeho oči se pořád smály, i když jeho tvář se vrátila do normálního pohledu. „Můžeme sem jít kdykoliv, když bude slunečno.“

„Doufám, že bude svítit slunce stejně jako dnes, už hodně brzo a dlouho.“řekla jsem.

 Dostali jsme se až těsně před dům. Byl teď ještě větší a slunce ho dělalo ještě krásnějším, jak se jeho paprsky odrážely o prosklené stěny. Vešli jsme velkými stříbrnými dveřmi s několika průhlednými skly, která byla vyřezaná do různých několikaúhelníků a nesouřadně rozmístěná po dveřích. Za nimi byla krátká bílá chodba. Byla opravdu celá bílá. Stěny, polička na boty hned vpravo za nimi, naproti ni další skřínka s věšákem na kabáty i rám zrcadla. Ale i přes všechnu bílou to byla barevná místnost. Skrz sklo na dveřích sem proudily paprsky slunce, které dělaly na zdi barevné obrazce. Nad dveřmi bylo podlouhlé okno, které do místnosti propouštělo jasné žluté světlo.

Dál byl obývací pokoj. Překrásná zelenkavá sedačka s modrými polštáři ladila ke stejně barevným závěsům na oknech a koberci pod skleněným konferenčním stolkem. Zdi byly na střídačku vymalovány tytéž barvami a zdobily je nádherné obrazy abstraktního umění. Jedna zeď naproti dveřím do pokoje patřila velkému modernímu krbu. Stěna protější sedačce byla zas věnována pouze široké plazmové televizi, visící na ni. Pohovka byla uprostřed místnosti a za ní byly velké dvoukřídlé otevřené dveře, vedoucí na malou chodbičku, odkud se kroutilo schodiště. Chtěla jsem jít dál dům prozkoumat, ale Edward mě v jeden okamžik chytil do náručí a v druhý už vybíhal z domu. A co teprve ve třetí, kdy se i se mnou řítil do doteď klidné čistě modré hladiny moře.

Cákali jsme po sobě a skákali doslova jako malé děti. Taky jsme se tak smáli. PO několika hodinách jsme se uklidnili a potápěli se. Samozřejmě bez jakýchkoliv přístrojů. Náš dech nám stačil. Hlavně proto, že jsem žádný nepotřebovali. Tak jsme toho využili k hlubokým podmořským polibkům. Byla jsem tak šťastná, jako snad nikdy v životě i v “životě“.

Až slunce zapadající za obzor nás vyhnalo z vody a my si sedli do písku, abychom na něj měli ten nejlepší výhled. Když se barvy nebe postupně měnily do tónů tmavě fialové a modré, jen jsme pozorovali hladinu moře.

Kam ta voda teče? Kam spěchá? Proč tak žene? A proč tak žene život? Čas? Vteřina od vteřiny, minuta po minutě, hodina po hodině, dny, týdny, měsíce.

Jak čas plyne, vzpomínky blednou a láska se vytrácí…

Ale naše ne. Čas ubíhá, voda plyne, svět stárne, ale nás tohle všechno míjí. Láska se nikdy neztratí a vzpomínky nezmizí. A tak to bude po celou věčnost. A ta věčnost bude rájem po boku Edwarda, tím jsem si jediným stoprocentně a navždy jistá.

Konec =)