Nový začátek

Autorka: Kolda

14.kapitola - Vítej do rodiny

Nezajedeme navštívit Alici?“ navrhla jsem Edwardovi, když jsem se lidskou rychlostí procházeli za bránami Volterry. Přikývl a usmál se.

„Počkej tu chvíli, skočím pro auto.“ Poručil a já poslušně čekala, i když se mi nelíbilo, aby byl ode mě, byť jen na chvíli, pryč. Stiskl mi ruku, věnoval poslední pokřivený úsměv a zmizel v davu lidí. Popošla jsem blíž k silnici a rozhlížela se, kdy se tu ukáže. Jen jsem netušila, jaké auto mám vyhlížet. Za chvíli přede mnou zastavilo stejně stříbrné Volvo, jako má ve Forks. Když černé sklo okýnka u spolujezdce sjelo dolů, uviděla jsem na jeho tváři šibalský úsměv, při kterém odhaloval své krásně bílé ostré zuby. Jako pravý gentleman a taky jak už bylo jeho zvykem, vystoupil, obešel auto a otevřel mi dveře.

„Tohle auto jsem už někde viděla.“ Poznamenala jsem a nastoupila do auta s obyčejným černým interiérem. Opět obešel auto ze předu a já sledovala jeho ladnou chůzi. I když jsem sama upír a viděla jsem jich dost, on mě nikdy nepřestane uchvacovat.

„Mám ho rád.“ Objasnil mě mou poznámku a nastartoval. „Tak kam to bude, mladá dámo?“ zeptal se se srandovním úsměvem na tváři a naznačil na volantu zatroubení.

„Za Alicí.“ Řekla jsem a přitulila se k němu. Jednou rukou mě objal a přitiskl rty na čelo. Auto se potichu a jemně rozjelo. Dav lidí kolem nás začal řídnout, až jsme nakonec dojeli na normální silnici.  Všimla jsem si směrovek k letišti, které nás celou dobu doprovázely.

Po chvilce jsem viděla dlouho příjezdovou cestu pro letadla a nakonec i velkou letištní halu. Můj upíří sluch mi moc nepomáhal, když byl kolem hluk ze vzlétajícího letadla.

I když Edwardovi oči byly tmavé a temné, působil hodně jistě při odolávání vůni krve, která prolínala celou letištní halu. Mě to problém nedělalo vůbec, jelikož chuť na krev můžu ovládnout, ale jestli se v sobě nějak svíral a přemáhal, nedával to najevo.

Přišli jsme k přepážce a Edward chtěl koupit letenky. Před námi nebyla dlouhá fronta, ale bylo vidět, že už jsme na konci. Mezitím jsem se rozhlížela kolem sebe. Pozorovala jsem lidi a jejich zmatené uvažování. Jedna paní se pořád přesvědčovala, jestli ji něco nechybí. Bylo komické pořád pozorovat, jak každou chvíli prohrabuje kabelku, přední kapsu batůžku, který měla na velkém kufru nebo jeho boční kapsu. Když jsem nasměrovala pohled na druhou stranu, všimla jsem si malého chlapce a holčičky, jak se mezi ostatními pasažéry honí a schovávají. Nervózní mladá dívka se je snažila zklidnit, ale nevypadlo to, že by u nich měla nějaký velký respekt.

Z pozorování ostatních budoucích spolucestujících mě vyrušil Edwardův lehce naštvaný hlas.

„Jak to myslíte, že nemáte dvě místa vedle sebe?“ vyjel na chlápka za stolem, který se mírně přikrčil. Přistoupila jsem k Edwardovi blíž a objala ho jednou rukou kolem pasu a druhou jsem mu pevně tu jeho stiskla, aby se trošku zmírnil. Pomohlo to.

„Je mi to velice líto, pane, ale máme posledních pět míst, která jsou různě rozmístěná po letadle.“

Edward tiše zavrčel, ale pokud vím, víc upírů, kteří by ho jako jediný mohli slyšet, tu nebylo.

„Kdy letí další letadlo do Kalifornie?“ zasyčel ještě trochu naštvaně.

„Zítra v 16:35.“knikl o něco starší muž, než je moje láska, sedící na židličce za stolem s počítačem.

„Tak mi dejte na dnešek dvě sedadla nejblíže u sebe.“ Poručil a chlápek hned začal něco ťukat do počítače. Ptal se na jména a chtěl pasy. A teď je to v háji. Pomyslela jsem si, ale Edward vytáhl malé zelené knížečky. Když je Lucas Crommer, jak měl muž před námi na cedulce na košili, otevřel, viděla jsem Edwardovu fotku a četla jméno Edward Cullen. Když otevřel další, byla tam moje fotka a mé jméno. Tázavě jsem se na Edwarda podívala, ale o se jen záhadně usmál a mrkl na mě. To mi teda později vysvětlí, kde vzal naše pasy.

Lucas Crommer nám předal palubní lístky a Edward poděkoval. Ne upřímně, ale spíš hodně nepříjemným tónem hlasu, který v mé blízkosti naštěstí nepoužíval, protože mi z něj málem nastoupila husí kůže.

Odkráčeli jsme směrem, kam se vydávali i ostatní zbytky cestujících. Prošli jsme bez problémů všemi kontrolami, jen pár lidem přišla zvláštní naše zavazadla. A asi jen tím, že jsem žádná neměli. Pak jsme se posadili do příletové haly a čekali, až se na velké digitální tabuli objeví naše číslo letu.

Edward si mě posadil na klín a já se mu dobrovolně uvelebila v náručí.

„Víš, kam máme jet?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.

„Bello, myslíš, že letím naslepo?“ uchechtl se. Pokrčila jsem rameny. „Mluvil jsem s Alicí, když jsem šel pro auto. Vracejí se do Forks. Setkáme se v San Franciscu a společně tam dojedeme.“ Objasnil mi.

„Ale co když tam potkám Charlieho?“ vzpomněla jsem si na tu osobu, která pro mě tolik znamenala a které jsme svým chováním i odchodem hodně ublížila. Na tátu už jsem nemyslela hodně dlouho a teď to bolelo.

„To ještě vymyslíme, neboj se, lásko.“ Přitiskl mě k sobě blíž a utřel slzu z tváře. Ani jsem netušila, že jsem začala brečet.  Ty dvě hodiny uběhly až moc rychle a nastal čas, kdy se v letadle rozdělíme. Nedívala jsem se na palubní lístky, ale při cestě malým autobusem k letadlu mi jeden Edward podal. Koukla jsem na něj až v letadle. Mělo jen dvě řady a nebylo moc velké, což mi nevadilo. Na velká letadla bývají teroristické útoky. Přesto nemyslím, že bychom to nepřežili, alespoň my dva s Edwardem. Řada osmnáct, sedadlo C. Posadila jsem se do té řady k uličce na správné sedadlo. Vedle mě byla postarší paní, vedle které sedělo malé sítě a nadšeně koukalo ven z okýnka letadla. Ze sedadel zamnou se naklonily dvě dívky a když se k nim paní otočila, poznala jsem, že patří všichni k sobě. Před nimi seděl ještě straší kluk.

Edward prošel kolem mé řady a přitom se ke mně sklonil. Lehce a rychle mě políbil na rty a zašeptal, že je vedle. Nechápavě jsem se na něj podívala, ale to už byl otočený.  Přes uličku seděl starý chlápek s nepříjemně zamračeným výrazem ve tváři. A přesně k němu si Edward sedl. Byl ve stejné řadě jako já, jen přes uličku uprostřed. Nadějně jsem se na něj usmála.

„Promiňte,“ vyrušil nevrlého muže s brýlemi vedle sebe, „nemohl bych si s vámi vyměnit místo?“ zeptal se s naději v hlase.

„To jste uhodl, nemohl.“ Zamručel chlápek a vzal si noviny.  Edward zavrtěl hlavou, s tímhle to teda nepůjde.

Otočila jsem se k paní vedle mě. Věděla, co bych chtěla.

„Je mi to moc líto, děvenko, ale mám tu kolem moc dětí, musím je pohlídat.“ Chápavě jsem přikývla a poděkovala za snahu. Takže vedle sebe sedět nebudeme.

Celý několika hodinový let seděl Edward téměř nehybně rukou opřený o opěrátko, natočený ke mně a nespustil ze mě oči. Potichu se začal smát, když jsem se začervenala. Na tváři mu pohrával ten kouzelný úsměv, který jsem mu s radostí vracela, ale jemu se nic nemohlo vyrovnat. A když říkám že nic, tak opravdu nic.

Taky jsem z něj nespustila pohled. Bylo úžasné sledovat mého osobního boha, mého anděla. Ale zároveň to byly muka. Byl tak blízko a přesto tak daleko. Nemoct se ho dotknout, i když jeho kůže tak lákala. Nakonec jsme se zahleděli do očí a to nás zabavilo na zbylých pět hodin letu. Mrzout vedle Edwarda po nás někdy šlehl zlostným pohledem, ale oba jsme ho ignorovali, stejně jako jeho hrané chvilkové odkašlávání.

Konečně začalo letadlo klesat a po chvíli mě vysvobodil příjemný hlas letušky, která nám děkovala za cestu, přála příjemný pobyt a konečně dovolila rozepnout bezpečností pásy a opustit svá místa. Chtěla jsem už vstát, ale Edward pořád seděl nehybně na svém místě s pohledem upřeným na mě. Nepohnul se, dokud v letadle nezbylo jen pár posledních lidí. Vstala jsem a počkala až i on a pomalu procházela uličkou k východu.

Jeho pevné paže se mi obmotaly kolem pasu a sami se chytily na mém břiše a jeho hebký sametový hlas mi šeptal do ucha.

„Stýskalo se mi.“

„Nedalo se to vydržet.“ Souhlasila jsem.

„Na letišti bude čekat celá rodina. Ty jsi překvapení. Nikdo neví o tom, že taky přijedeš. Budou nadšení. Alice zuřila, že neviděla vůbec mou budoucnost a byla trochu zmatená.“ Jeho dech mi vanul na krk a já se pořádně nedokázala soustředit na chůzi, která se teď podobala rychlosti hlemýždě.

„Těším se na ně.“ Cítila jsem, jak se usmál. Trochu se dotáhl, abychom zrychlili, ale hned jak jsme vyšli z úzké uličky mezi sedadly, objal mě kolem pasu.  Když jsme vstoupili na schody vedoucí z letadla, uviděla jsem celou Cullenovic famílii. Samozřejmě kromě jednoho, který je sledoval se mnou.

Všichni otevřeli pusu údivem. Bylo vtipné je pozorovat, jak se z údivu tvář roztahuje do širokého úsměvu. Alice začala nadšeně poskakovat a když jsme sešli po schodech dolů, musela se hodně ovládat, aby nepřiletěla upíří rychlostí. Doběhla k nám a hned mi skočila kolem krku. Edward mě přesto nepustil, ale podařilo se mi ji taky obejmout.

„Tak strašně ráda tě vidím, Alice.“

„Bello! Já tomu nemůžu uvěřit! Ty jsi tady! S Edwardem! A jsi… upír.“ Poslední slovo řekla potichu, protože i tak se lidé za námi otáčeli.

Ještě mě pustila a objala Edwarda. V tu chvíli za námi přišel i zbytek rodinky. Hned se ke mně vrhl Emmett, který mě tak zmáčkl, že jako člověk bych vypadala stejně jako po přejetí parním válcem a zvedl mě do vzduchu. To už mě Edward, ač nedobrovolně, musel pustit.

Samozřejmě, když mě pustil, tak se nahnal k Edwardovi.

„Takže už z tvého pokoje nemůžu mít tělocvičnu?“povzdechl si. Všichni jsme se ještě minimálně deset minut objímali. Esme by začala radostí brečet, kdyby mohla. I Jasper byl rád, že už mi nemůže nijak ublížit a dokonce i Rosalie a se semnou objetím přivítala. To mě trošku vykolejilo, ale ráda jsem tu změnu přijala.

„Teď pojedeme domů,“ začala Carlisle, ale dokončil to Emmett. „ale to si piště, že z vás všechno dostanu!“

V autě jsme jeli s Esme a Carlislem. Oba vepředu a já vzadu Edwardovi v náručí.

Opravdu se na nic neptali celou cestu, ale to znamenalo jediné – doma bude výslech. Nejspíš celkem nepříjemný výslech. Nechci se k tomu vracet, nechci o tom mluvit. Nejradši bych celý ten úsek mého života vymazala.

Edward jako by přesně věděl, o čem přemýšlím a zašeptal mi do ucha.

„Nemusíš o tom pak mluvit.“ Němě jsem přikývla, ale v myšlenkách se tím zabývala dál.

Nekoukala jsem ven, takže mě po pár hodinách docela překvapilo, že už jsme ve Forks. Auto zastavilo u velkého domu v lese.

„Jsme doma, miláčku.“ Pošeptal mi zase Edward.

Byla jsem neuvěřitelně šťastná, že zase vkračuji do toho domu po boku své lásky. Přes nábytek bylo prostěradlo, které ale rychle zmizelo, když se pokojem prohnala Esme. S úsměvem na tváři doběhla pro prachovku a začala dávat dům do původního stavu. Rosalie hned zaběhla do svého pokoje a Emmett za ní ji nesl tašky. Až je tam odložili, vrátili se dolů, kde se usadili na sedačku vedle Alice a Jaspera. Carlisle se posadil do křesla a Esme přiběhla za mnou. Pak se zarazila. Tázavě jsem se na ni podívala.

„Promiň, chtěla jsem ti nabídnout něco k jídlu nebo pití, to už je o zvyku.“ Vysvětlila mi a já se usmála.

„Tak jak to tedy bylo, Bello?“ zeptal se Carlisle a Esme si sedla na opěrku křesla vedle něj. Já s Edwardem jsme stále stáli kousek od sedačky, kde jsme se zastavili, když jsme přišli. Stáhl se mi žaludek, v krku jsem měla knedlík a v hlavě nepříjemný pocit. V hrudi se mi začala otevírat stará rána a na chvíli se mi zatmělo před očima. A to vše jen kvůli krátkému úseku mého života, který se mi vybavil v hlavě. Kvůli špatné vzpomínce, kterou jsem chtěla zapomenout a ne si ji teď připomínat. Edward mě pevně zachytil a přitiskl k sobě.

„Ehm.. spíš to probereme jindy, co říkáte?“ navrhl Edward a ani nečekal na odpověď, začal mě táhnout ke schodům. Všichni nejspíš podle mého chování pochopili a neptali se dál. Byla jsem jako v transu a věděla proč, přesto jsem najednou své chování nedokázala pochopit. Možná to na mě dolehlo víc, když jsem v tomhle domě plném vzpomínek zase byla. V polovině schodů, když viděl, že moc toho nenachodím, mě vzal do náruče a odnesl do pokoje. Jednou rukou mě pořád držel, druhou strhl ze sedačky prostěradlo a posadil se na ni. Mě položil vedle sebe s mou hlavou na jeho klín. Něžně mě hladil po vlasech a uklidňoval. Když jsem se mu podívala do očí, byla v nich bolest a výčitky.

Pohladila jsem ho po tváři a on se pokusil o úsměv.

„Nikdy si to neodpustím.“ Řekl tiše.

„Edwarde, to už není důležité. Jsme zase spolu a to je hlavní. Já se s tím časem vyrovnám a bude to třeba zase jako dřív.“ Nevím, jestli jsem se snažila přesvědčit víc sebe nebo jeho. Ale na obě strany to vyšlo jen z části.

„Už bude všechno správně, slibuju, že už budeme šťastní.“ Nešlo mu ty slova nevěřit, když mě přitom sledoval tak intenzivním pohledem.

Dlouho do noci jsme leželi v jeho pokoji. Vládlo tam ticho, ale nebylo nepříjemné. Před svítání podal Edward návrh, jestli nepůjdeme na naši louku, Nemohla jsem odolat a samozřejmě souhlasila. K ní mě přitahovalo tolik šťastných vzpomínek. A ještě nějaké bych si tam chtěla pořídit.

Dorazili jsme tam těsně před východem slunce, na který jsme se chtěli spolu dívat.

Nebe se zabarvilo do všech barev duhy a obrovská koule se vynořila na obzor.

V tu samou chvíli Edward vstal a stoupl si nade mě. Počkal, až se taky zvednu na nohy. Celou dobu jsem ho nechápavě sledovala.

Pak už mi to bylo jasný. Poklekl na jedno koleno a z kapsy vytáhl krabičku ve tvaru srdce, potáhnutou černým sametem. Úplně jsem přestala dýchat, když ji otevřel a z ní na mě vykoukl krásný stříbrný prstýnek, který zdobil zářivý kámen zasazený v malém srdíčku.

„Bello, ať si bude kdokoliv říkat cokoliv, ať se cokoliv stane, slibuji, že budu vždy s tebou. Že spolu překonáme všechny strasti posmrtného života a celou věčnost tě budu milovat. Každý den a navždy.

Isabello Swanová, vezmeš si mě?“

Nedokázala jsem ze sebe dostat jediné slovo. Málem se mi podlomily kolena. Sledovala jsem ten krásný prstýnek, do kterého se odrážely paprsky slunce. Naprostou jistotu jsem dostala, když jsem se zahleděla do těch jeho očí. Nemohla jsem se odpoutat, ale on čekal. Čekal na mou odpověď a já mu toho hned chtěla říct tolik. Strašně ráda, budu se celou věčnost snažit stát ti vždy oporou, milovat tě každou setinu hodiny, hodinu dne, každý den týdne. Každou částečku věčnosti, každý kousek sebe ti věnuji a mé srdce už stejně máš. Ale všechno tohle jsem shrnula do jediného prostého slova. Tak obyčejného, že si ho většinou ani nikdo neuvědomí, ale pro tuto chvíli tak důležitého, že už jsem ho nemohla v sobě dusit.

„Ano.“