Nový začátek

Autorka: Kolda

13.kapitola - Šťastný konec

„Bello, vítám tě zpět u nás! Čemu vděčíme za tvoji návštěvu?“ přivítal mě hned Aro.

„Ehm.. no, jen jsem se stavila.“ nemohl na mě poznat nějakou změnu, protože když jsem odtud odjížděla, byla jsem ve stejném stavu. On neviděl těch pár dní radosti, života, jiskru v očích, kterou opět postrádám.

„Výborně, zůstaneš chvíli?“

„Pár dní snad,“ usmála jsem se, „potřebujete někomu bloknout talent? Nebo nějakou pomoc?“ nabídla jsem se. Určitě to bude lepší, než nic nedělat a jen se nechat ubíjet myšlenkami a vzpomínkami.

„Jistě, posílali jsme za tebou Carlose, ale nepřivedl tě. Zastavil se u tebe vůbec?“

„Nezastavil.“ Pokrčila jsem rameny.

„Nevadí, jsi tu.“ Mnul si spokojeně ruce a stejně tak se usmíval. Úsměv jsem mu málem oplatila, když mě z přemýšlení vytrhlo bolestné zakřičení. Trhla jsem sebou a nechápavě se podívala na Ara.

„Jane.“ Jediné jméno stačilo a já pochopila, co způsobovalo dotyčnému bolest. „Carlos dovedl nějakého chlapce. Je tu zavřený, ale vlastně ani nevím proč.  Neměl jsem čas se o to starat, ale stačilo mi, když se nějak domluvil s Jane.“ Pokrčil rameny. Asi ho nezajímá, když je nějaký kluk zavřeném v nedobytné pevnosti, ale asi má dobrý důvod. Myslela jsem, že Volturiovi své nepřátele zabijí, ne, že je vězní. Ani jsem nevěděla, že tu něco jako vězení, kobky nebo cely jsou.

„Půjdu do..svého pokoje, jestli ho tu pořád mám.“ Podívala jsem se na něj tázavým pohledem a on jen přikývl.

Když jsem opouštěla přijímací sál, uslyšela jsem několik silných ran. Otočila jsem se zpět a upřela pohled na Ara.

„Snaží se vyrazit dveře, na to si zvykneš.“ Tak o tom silně pochybuji, ale radši se tu moc zdržovat nebudu. Dlouhá chodba vedla k úzkým dřevěným dveřím, vedoucích do místnosti, kde jsem před časem trávila své dny.

Nic se tam nezměnilo, jen vše pokryla malá vrstva prachu. Žlutá barva sladěná s černou. To se mi vrylo posledně do paměti. Když jsem si vzpomněla na Volturiovi, vybavil se mi můj pokoj a tyto barvy.

I přes to, že jsem byla skoro na druhé straně hradu, ke mně dolehly zvuky, jako by kámen narážel do dřeva. Ubožák se snaží vyrazit dveře. Zajímalo by mě, co udělal, že ho tam Carlos vězní. A proč ho odchytil a nedorazil za mnou.

Pak se za ním zastavím, ale teď jsem potřebovala klid. Lehla jsem si na černou sedačku, která pořád obývala můj pokoj.

Začaly mě napadat myšlenky rázu: K čemu v životě chlapa? K čemu ve věčnosti lásku?

Jenže mě k tomu začaly napadat i odpovědi. Nemůžu spát, takže nemůžu snít. Má fantazie, ať už je jaká je, se u mě může zobrazit jen v nadějích. Ne ve snech. Jen přání. Ale v lásce jsem jako ve snu a to mi to možná nahrazuje. Když má člověk někoho, ke komu by mohl zalézt, když mu není nejlíp. Když má člověk někoho, komu může vše říct a kdo ho bude poslouchat. Když má někoho, kdo mu taky smí vše svěřit. Když má někoho, kdo ho má rád. To je pak štěstí. To pak věčnost ubíhá rychle, díky krásně stráveným chvílím.

Ani jsem si neuvědomila, jak dlouho jsem se tím vším zaobírala a když jsem pohlédla kole sebe, překvapila mě neproniknutelná tma. Oknem sem přicházely paprsky jasného měsíce, který jako jediný tu noc prosvětloval. Otevřela jsem okno a vykoukla ven. Na nebi zářily miliardy hvězd, které se různě slučovaly do souhvězdí.

Čas se začal táhnout strašně pomalu, ale nevěděla jsem, co mám dělat, takže jsem jen bezmyšlenkovitě – jak jsem se aspoň snažila – koukala na měsíční oblohu. Chvílemi jsem zaslechla zoufalé mlácení do dveří, ale minimálně do rána jsem se rozhodla to ignorovat.

Při jasně bílém světlu luny, se skrz otevřené okno tvořili záblesky, které při větru poskakovaly po pokoji. Nakonec jsem pozorovala i je. Kolem třetí hodiny ranní překryl měsíc, který byl téměř v úplňku, temný hustý mrak. A celá obloha se začala zatahovat, takže když jsem se snažila ráno podívat na východ slunce, moc jsem si ho neužila. První kapky rosy ochladily suchou trávu a osvěžily vzduch, jako letní déšť po parném dni.

Vím, že už nikdy spát nebudu, ale je to spíš už o zvyku, že v noci toho moc nedělám, že nechodím ven. Přijde mi, že bych měla spát a proto jsem zalezlá v pokoji.

Trhla jsem sebou, když jsem uslyšela mučivý řev, táhnoucí se zespoda. Myslím, že už by to stačilo. Nevím, co ten chudák udělal, ale tohle mě přijde až moc kruté. Naposledy jsem vykoukla z okna, kde začaly zrovna padat kapky deště. Docela neobvyklé na to, že jsme v Itálii a prší. Zavřela jsem okno a vyšla pevnými dřevěnými dveřmi na chodbu. Ale ještě jsem se zarazila. Kde můžou být? Pokud vím, blokuji schopnosti ostatních na docela daleko, ale když je Jane používá, jak daleko můžou být?

Hlasitý rámus mě přivedl na stopu a zamířila jsem po vysokých schodech dolů. Schody vedly jen do jediné dlouhé tmavé chodby.  Pomalu a obezřetně jsem ji procházela pořád dál. Byla cítit zatuchlinou a naskakovala mi zní husí kůže. Na jejím konci bylo další, teď už točité schodiště. Bylo betonové s dřevěným zábradlím, ze kterého už vystupovaly třísky. Kamenná stěna byla v rozích zakryta pavučinami. Tyto poslední, přesto minimálně dvě patra dlouhé, schody mě dovedly do tmy. Nebylo vidět na krok. Kousek za schody byly velké tvrdé a pevné dveře, jak jsem se přesvědčila, když jsem do nich narazila.

Lehce jsem si promnula čelo, ale vzhledem k tomu, že jsem se jen otočila a ťukla do nich, byla jsem naprosto v pořádku. Ale byla jsem si jistá, že i se svou upíří silou bych se s těmi dveřmi prala těžko. Byly totiž přesně proti této síle uzpůsobeny. Vzala jsem za velkou železnou kliku a otevřela je. Na to, jak vypadaly těžce a staře ani trošku nevrzly.

Osvítilo mě lehké světlo. Dveře jsem potichu přivřela, když jsem uslyšela zvláštní posměšný smích a zahlédla stíny kus před sebou. Rozhlídla jsem se kolem sebe pořádně a uviděla zrcadla. Byla nasměrovaná přesně tak, aby jedno o druhé odrážely a posílaly dál sluneční světlo. V rohu zdi byla díra velká maximálně půl krát půl metru, kudy světlo proudilo. Dnes bylo hodně slabé, ale dotyčným to zřejmě nevadilo. Při tomhle osvětlovacím systému jsem si vzpomněla na film Mumie. V hrobkách a pyramidách tam měli světlo zavedené stejným způsobem. Plížila jsem se u zdi a snažila se zahlídnout, co se tam děje, jenže jsem pořád viděla jen stíny. Jejich majitelé byly za rohem, kam jsem neviděla. Ale přesně v tom rohu bylo zrcadlo.

Kdybych se dostala blíž, viděla bych, kdo tam je. Šla jsem pořád neslyšně dál a začala poslouchat hlasy.

„Slyšíš to, Jane?“ zase jízlivý tón a posměšný smích. Ale teď jsem věděla, komu patří. Carlosovi. Jane se k němu připojila.

Postupovala jsem pořád dál. Ta chodba mi přišla až moc dlouhá na to, že vzadu byly nejspíš jen jedny dveře.

Carlosův smích utichl a jeho hlas se najednou změnil. Teď jakoby doslova syčel.

„Už ji nikdy neuvidíš! Jestli tě máme pustit, už ji nikdy nevyhledáš a za celou svou existenci se už k ní nikdy nepřiblížíš! Rozumíš?!“

„Nikdy!“ vykřikl rozhořčeně. Slyšela jsem ten tak známý a krásný hlas ve stejnou chvíli, jako jsem zahlédla vězně v zrcadle. A ten jediný okamžik stačil, aby se mi zastavilo srdce, kdyby bilo. Byla jsem přilepená k zemi a nemohla se pohnout, jak jsem sledovala Jane, chystající se Edwarda probodnout pohledem a tím mu způsobit strašnou bolest její schopností.

I on to čekal, přikrčil se připravený přijmout další dávku bolesti, ale nic se nestalo. Ano, byla jsem tam já. Já ji zablokovala používání jejího daru. Jak jsem teď tomu mému talentu byla vděčná.

Jen ta chvilka, kdy se všichni tři zmateně zarazili, stačila k tomu, abych ožila.

„Dost!“ zakřičela jsem silným hlasem, který mě až překvapil. Byl plný odhodlání. Odhodlání tohle všechno zarazit. Nebyla jsem si jistá, o co tu jde, ale podle toho, co jsem viděla a slyšela, mi to začínalo docházet.

Přiběhla jsem k Edwardovi, který se nestačil divit a vletěla mu přímo do náruče.

Pevně mě k sobě tiskl a když jsem po chvíli odlepila tvář z jeho hrudě a podívala se mu do obličeje, byl strhaný. Ale v jeho očích byla naděje, možná i radost.

Snažila jsem se najít nějaké stopy po zraněních, ale vypadal v pořádku. Jemně mi položil ruku na tvář a andělsky se usmál. Přesto to nebyl ten smích, u kterého by se mi podlamovaly kolena, byl to smutný úsměv, ale byla v něm cítit úleva. Snažila jsem se mu ho oplatit, ale moc se mi to nedařilo. Zuřila jsem.

„Carlosi!“ zařvala jsem na něj a otočila se. „Co si myslíš, že děláš, ty parchante?!“ křičela jsem pořád dál. Najednou tam stál sám. Nevím, kam se poděla Jane, ale bylo mi to jedno.

Zarazil se nad mými slovy.

„Bello, proč ho chráníš?! Copak nevíš, jak ti ublížil?! Nezaslouží si nic jiného!“ snažil se mluvit klidněji, ale nedařilo se mu to.

„To snad posoudím sama!“

 Pak přestal hrát divadélko a ukázala se jeho pravá tvář.

„Nemůžeš s ním být! Odmítla jsi mě a tak nebudeš ani s ním!“ začal vyřvávat. Nechápala jsem ho, nerozuměla tomu, jak se teď choval.

„Carlosi, co se stalo? Byl jsi můj přítel.“ Hlesla jsem a smutně na něj koukala. Jeho pohled už taky nebyl rozčílený. Spíš zjihl a upřel na mě své rudé oči. „Ale teď bych tě nejradši zabila!“ křikla jsem, odstrčila ho stranou a razila si cestu ven. Edwarda jsem držela za ruku, takže šel se mnou, ale když se protahoval kolem Carlose, pustil mou ruku a vrazil mu pěstí do nosu. Dvěma rychlými kroky mě dohnal a držel se mnou tempo. Pořád naštvaně jsem si to kráčela ke schodišti. Když jsem ho vycházela, Edward chtěl něco říct, ale před námi se objevil Aro.

„Edwarde? Příteli, co tu děláš? Minule tu byl tvůj otec a rodina. Jak se mají?“ ptal se mile a zdvořile. Jakoby ho to opravdu zajímalo. Edward nejspíš chtěl odpovědět, ale předběhla jsem ho.

„Jak má asi vědět, jak se jeho rodina má, když byl tady několik dní zavřený!“ zvýšila jsem has, ale nedovolila jsem si na Ara řvát. Naklonila jsem se i víc dopředu, ale Edward mě obmotal ruku kolem pasu a přitáhl si mě zpátky.

„To jsi byl ty, koho tam Carlos držel?“ upřímně se tomu divil. Možná by si měl své sluhy a přívržence trochu kontrolovat. Pevná ruka neuškodí.

„To si vyřiďte s ním,-“

„My už totiž půjdeme.“ Řekl pevně a rozhodně Edward. Podívala jsem se na něj a on jen lehce kývl hlavou. Zadívala jsem se do jeho očí, které chytali odstín hořké čokolády a úplně se v nich ztratila. Hněv ze mě v tu ránu vyprchal a já svůj pohled nemohla odtrhnout od těch jeho temných studánek. Všiml si toho a lehce se zasmál. Aby mi to ulehčil, uhnul pohledem jako první.

„Kdybyste potřebovali pomoc, přijdu.“ Slíbila jsem a otočila se k odchodu. Edward udělal to stejné a jen jsem slyšela Ara, jak volá sbohem.

Nemuseli jsme si brát pláště, protože oblohou prosvítalo jen pár nepatrných paprsků slunce, které se přes budovy města nedostaly.

Za bránami Volterry jsme se rozběhli a mířili co nejdál od civilizace.

Po nějaké době jsem našli slušné místo, kde jsme konečně zastavili. Jakoby malá palmová oáza. Opřela jsem se o palmu a konečně úlevně vydechla. Už to bylo za mnou. Vlastně za námi. Mám tu Edwarda, neodešel, je tu semnou.

Hned se mi připomněl tím, že si stoupl přede mně do těsné blízkosti, objal mě pažemi kolem pasu, zašeptal: „omlouvám se“ a přitiskl své rty na mé.

V tu chvíli jsem nedokázala myslet na nic jiného, než jak se jeho rty pohybují v souhře s mými a jediná věc, o kterou jsem se snažila bylo, jak se k němu co nejvíc přitisknout. Hladil mě rukama po zádech a moje ruce se vydali po jeho hrudi a zkoumali pevné spletence jeho svalů. Na chvilku jsme se od sebe rty oddělili, aniž bychom porušili naši blízkost, a opírali se o sebe čely. Nepravidelně jsem dýchala a pomalu otevřela oči. Když jsem to udělala, zjistila jsem, že se dívám přímo do těch jeho z takové blízkosti. Nemohla jsem se od toho pohledu odpoutat. Připadalo mi, že mě jeho oči propalují. Že teď mi může vidět až do duše. Na prchavou vteřinu přitiskl svá ústa na moje, ale jen proto, aby je mohl přesunout na můj krk.

„Miluju tě, Edwarde.“ Vydechla jsem těsně předtím, než jsme se oba hluboce ponořili do dalšího polibku.