Nový začátek

Autorka: Kolda

12.kapitola - Konec snění

Jestli Vicky drží slovo a je přesná, měla by se někdy zítra vrátit. Úmyslně nám nechala čas na sblížení a soukromí a myslím, že se to vyplatilo. Poslední čtyři dny jsme nebyli ani minutu jeden bez druhého. Zkoušeli jsme i ovládání mé schopnosti, ale neposunuli jsme se moc dopředu. Byla jsem šťastná a Edward vypadal taky tak. Jeho neustálý andělský úsměv na tváři mě v tom jen utvrzoval a jeho polibky stejně tak.

Po těch pár dnech nám obou ztmavly oči a tak jsme vyrazili na lov. Utíkali jsme vedle sebe, opět ruku v ruce. Stál nám v cestě strom a tak jsme se na prchavou setinu rozdělili. Když jsme proběhli za něj, běžela jsem už sama. Zpomalila jsem a všude se rozhlížela, ale svou lásku nikde neviděla.

„Edwarde?“ v tu samou chvíli mě něco popadlo kolem pasu a vyzvedlo do vzduchu. Několikrát se semnou otočil a postavil mě na zem. Cítila jsem Edwardovi rty na krky a pak na šíji. Zavřela jsem oči a vydechla úlevou, že mi nezmizel. Už jen ta kratinká vteřina mi stačila zabodnout osten bolesti přímo do srdce. Chytil mě do náruče a přitiskl k sobě ve stejnou chvíli, kdy se jeho rty dotkly mých.

„To mi už nedělej,“ vytýkala jsem mu. Usmál se, ale když cítil v mém hlasu trochu bolesti, upřímně se omluvil. „Promiň mi to.“ Jeho rty se na mých pohybovaly,jak to říkal a to jsem se nemohla skoro soustředit, natož se ještě zlobit.

Trhla jsem hlavou a podívala se přes jeho rameno, protože jsem za ním uslyšela šustění. Jistě, mohl to být vítr nebo zvíře, ale prostě jsem se podívala. Nic jsem neviděla. Pak mě udeřila do nosu známa vůně krve. Očima jsem se zase zadívala do těch Edwardových a usmála se. Pustil mě a pokynul hlavou, ať utíkám za blízkou potravou. Ještě jsem se za ním ohlídla a on po mě hodil tím nejkrásnějším pokřiveným úsměvem, jaký jsem milovala.

Rozběhla jsem se dál po sladké vůni, která mě dovedla k velkému grizzlymu. Vzpomněla jsem si na Emmetta. Bylo to jeho nejoblíbenější zvíře, Jak se asi mají Cullenovi? Hned, jak se z lovu vrátíme, navrhnu Edwardovi, abychom za nimi zajeli.

Medvěd byl sám a zrovna se krčil u nějaké své kořisti, protože jsem ucítila krev mnohem intenzivněji.  Potichu jsem se k němu zezadu připlížila a skočila mu po krku. Pak už jsem se jen zakousla zuby do krční tepny velkého zvířete a cítila, jak mi horká tekutina teče do krku.

Hořká chuť jedu v ústech okamžitě přešla a vystřídala ji sladká jemná chuť krve. Mrtvý medvěd padl k zemi a já vstala, utřela si pusu od krve a vydala se zpátky. Neurčili jsme si místo srazu a tak jsem se rozhodla čekat až na palouku.

Slunce vystouplo do středu oblohy a svými paprsky osvětlovalo každé místečko. Stromy v lese dělaly malinké stíny a bylo do něj tedy hezky vidět, ale i když jsem se rozhlížela, jak jsem chtěla, nikdy jsem Edwarda neviděla. Pořád se nevracel a já už začínala mít strach. Nestalo se mu něco? Je v pořádku? Co když ho nějaké zvíře zranilo? Nebo se jen ztratil. I když to bylo s jeho orientačními smysly nemožné, začala jsem procházet les skrz na skrz. Třeba bych na něj mohla narazit. Volala jsem jeho jméno, ale nikde se neobjevil.

Později, když už zapadající slunce zbarvovalo oblohu do oranžova, po krásném slunečném dni, jsem si začala uvědomovat krutou realitu. Vykašlal se na mě. Možná už to plánoval déle a jen čekal na okamžik, jak mi to říct. Možná ho nenašel a tak radši zdrhnul. Nedokázal mi to ani říct do očí? Že mě nechce?

Vždyť vypadal tak šťastný. Začala mě popadat panika. Jak to bez něj zvládnu. Podruhé mě opustil a moje mrtvé srdce, které se málem tím štěstím probralo k životu, bylo roztrhané na kousky. A on ho ještě pošlapal. Po takovém srdci už nemůžete chtít, aby znovu ožilo. Aby se zkusilo přizpůsobit.

Vždyť mě opustil, přišel a sliboval mi lásku, sliboval mi celý svět. Přísahal, že mě miluje a že předtím ode mě odešel jen, aby mě chránil. Byla to výmluva. Chtěl zkusit, jestli by to vůbec fungovalo.

Možná mu vadilo, že se mnou nemůže nikomu číst myšlenky a už to nevydržel. Možná jsem ho omrzela, protože už jsem nebyla ta nešikovná živá Bella. Už jsem nedýchala, nebilo mi srdce, už jsem nebyla to měkoučký teploučký zvířátko s voňavou krví, byla jsem žijící kámen. Napadala mě spousta takových důvodů, které trápily mou duši. Po tvářích mi začaly téct slzy, jak jsem ztrácela i tu poslední naději, že se tu objeví.

Pomalým krokem jsem došla až k potůčku a usedla na jeho břeh. Slunce zapadlo, ale proudící voda se pořád leskla  ukazovala tak tím svou čistotu.

Sledovala jsem neustále stejný pohyb vody přes jediný velký kámen, který v tomto úseku potoku byl. Jako socha přibitá k zemi jsem pozorovala kapky vody, stříkající, když voda na kámen narazí a přitom je nevnímala. Hlavou mi pořád proudily myšlenky jediného rázu. Proč? Proč to udělal? Proč se vrátil, chtěl odpuštění a zase odešel?

Seděla jsem tam bez pohnutí dlouho. V zářící vodě se začaly odrážet první sluneční paprsky toho dne, které se brzo proměnily v plně zářící a naplnily celou oblohu. Potom zase zašly a nahradil je temný stín, ze kterého začalo pršet. Nevadilo mi, že zmoknu. Kapky vody, dopadající do potoku mě fascinovaly. Nebo jsem se aspoň snažila do jejich sledování ponořit a nevnímat okolí. Nevnímat skutečnost, že po těch několika krásných dnech jsem zase sama.

Po nějaké době jsem si uvědomila, že mě objaly čísi ledové paže.

„Bello, co se stalo?“ ptala se se starostí v hlase Vicotria. Odhrnula mi mokré vlasy, které se mi na tváři uchytily, z obličeje. „Kde je Ed-„

„Neříkej to jméno!“ přerušila jsem ji pevně.

Nevěděla jsem, jestli zase brečím, nebo je ten mokrý obličej jen od deště.

„Tak co se stalo?“ zeptala se klidně, tiše a pomalu po několika dalších hodinách mlčení. Věděla jsem, že ji to musím říct a tak jsem se celou dobu snažila urovnat si v hlavě myšlenky  a vymyslet způsob, jak ji to říct, aniž bych se zhroutila.

„Byli-byli jsme na lovu.“ Začala jsem konečně. „Odběhla jsem za-za medvědem a on-on už tam nebyl. Če-čekala jsem celý den a chodila po lese, aby-abych ho našla, ale není tu. Odešel. Podruhé mě opustil!“ zakřičela jsem a prudce si lehla na záda. Nechala jsem dešťovou vodu smíchat se s mými slzami. Otevřela jsem oči a viděla jen zatažené nebe, jak z něj padají miliony kapiček. Pak mi výhled zakryla Victoria, když se nade mně naklonila.

„Bello, třeba… třeba neodešel úplně,“ snažila se vymyslet nějakou výmluvu, aby ho bránila a aby mě utěšila. „Třeba šel jenom.. do města! Určitě ti chtěl jít koupit kytku do města!“ vyhrkla. Povytáhla jsem obočí. Tak to je fakt dobrý důvod, proč se na dva dny zdekovat.

Chvilkami jsem byla naštvaná. Zuřila jsem na něj, jak si dovolil přijít a žádat o odpuštění, když zase odešel. Chvílemi jsem byla naštvaná na sebe. Že jsem něco takového dovolila, že jsem mu odpustila a jindy mě zase chytaly záchvaty smutku a hysterie, jak mi chybí. Nevyznala jsem se v sobě. Jediná věc, kterou jsem věděla jistě bylo, že ať už se stalo cokoliv, zlomil mi srdce, opět. Byť jen jel pro tu kytku do města, jak naivně napadlo Viktorii, nedal o sobě vědět dva dny a to už my stačilo k tomu, abych myslela, že mě opustil. Znovu.

„Vicky, víš co?“ vzhlédla ke mně, „ udělám si výlet k Volturiovým.“ Rozhodla jsem.

Věděla jsem, že by mě odmítli zabít. Přece mě proměnili kvůli tomu, abych byla užitečná. A ani jsem neměla v plánu skončit s tímto životem. Stál za starou belu – před třemi dny bych tohle asi ještě z pusy nevypustila, asi by se mi to ani nemihlo v mysli na jediný okamžik, ale teď už bylo dost snění. Tohle byla realita. Jakkoliv smutná nebo krutá a žalostná, ale i tím si musí každý projít.

Uvědomila jsem si, že se to stává. Že někdy prostě kluk od holky odejde. Je to normální. Holka si popláče a jde dál. Tak to přeci v životě chodí, dokud nenajdete toho pravého.

Jenže u mě to bylo trochu jinak. Zaprvé: já nežiji. Jsem nemrtvá, možná bloudící duše, možná nesmrtelné monstrum, a vzpomínky mi, jako těm dívkám, hned tak nevyblednou. Vlastně nikdy. U mě to čas nespraví. A zadruhé: Byla jsem si naprosto jistá, že ten pravý byl Edward. Jenže klíčové slovo je to byl.

I přes tyto dvě zničující okolnosti jsem byla rozhodnutá přežívat dál. Ano, přežívat, protože i když jsem upír, po boku Edwarda by to mohl být život. Bez něj jen přežívání. Bezvýznamné živoření.

„Bello?“ zírala na mě nevěřícně Victoria.

„Ne! Nechci se zabít.“ Uklidnila jsem ji hned. „Jen, chci je navštívit. A třeba Carlose. Možná tam chvilku zůstanu. Slíbila jsem jim přece, že se budu zastavovat a pomáhat jim s blokováním schopností, no ne?“ přikývla.

„Tak já půjdu.“ Uzavřela jsem to. „Nebo chceš jít se mnou?“ Chvíli se rozmýšlela, ale pak zavrtěla hlavou.

„Navštěvovat upíří krále? To si odpustím. Aspoň budeš mít důvod se vrátit.“ Usmála se na mě, vyskočila jsem na nohy a objala ji.

„Tak se měj.“ Rozloučila jsem se a utekla. Další zastávka: Itálie, Volterra.

Doufala jsem, že se něco stane. Něco, co mi tu cestu ulehčí, něco, co vrátí mému „životu“ smysl.

Ale tahle naivní představa mě začala opouštět, když jsem stála před obrovskou bránou do Italského městečka.