Nový začátek

Autorka: Kolda

11.kapitola - Chvilková idylka

Byla jsem šťastná, jak už dlouho ne. Moje srdce, o kterém jsem si myslela, že zemřelo i s přeměnou – no, vlastně už před přeměnou… - jako by se probralo k životu. Jakoby ten tvrdý kámen, který ho nahrazoval roztál, tlustá skořápka, co ho obalovala pořád víc, čím větší doba už od onoho dne utekla, jako by praskla a začala k tak chráněnému jádru propouštět světlo. Světlo naděje, že věčnost už nebude tak zlá. Že to možná bude krásné, pokud se něco nezvrtne. A i když bylo mé tělo i mysl naplněné radostí, někde v koutku bylo něco malého, co mi říkalo, že to zas tak dokonalé nebude. Že se něco stane a že bych se k tomuto bezstarostnému způsobu bytí v prostředí plném lásky neměla moc upínat.

Ale ani to mi nebránilo v tom, že bych si začala užívat. Po půl roce, kdy si moje koutky úst začaly zvykat, že budou spíš klesat dolů, se mi najednou vrátil úsměv na tvář.

Ruku v ruce jsem se s Edwardem vraceli na malý palouk uprostřed lesa, který jsem si během posledních pár týdnů oblíbila. Nebyla to naše louka, ale stejně jsme došli do jejího středu, kde bylo malé místo neposeté žluto oranžovými květinami. Edward se posadil a já si mu lehla hlavou na klín. Hladil mě po vlasech a natáčel si pramínky vlasů na prsty. S nesmazatelným úsměvem na rtech jsem pozorovala jeho tvář a snažila se přesvědčit sama sebe, že tohle není sen. Prokazovala mi to jediná věc. A ta byla, že jsem upír, který nemůže spát a mít sny. Jenže pokud mohu ovládat své tělo, slzy, hlad, proč bych nemohla spát? Proč bych nemohla snít?

Milovala jsem ho, ale předtím jsem se snažila lásku k němu potlačit. Schovat ji kdesi hluboko uvnitř a nedat ji příležitost vyplavat na povrch. Asi se mi to nepodařilo a moje sny byly tímto obarveny. A rovnou na růžovo. Protože přesně takhle teď vypadal můj pohled na svět. Vnímala jsem ho jen jakoby z té lepší stránky a přitom si ale uvědomovala, že na obličeji obroučky růžových brýlí necítím.

Střetla jsem s hlubokýma zlatýma očima, které mě upřeně sledovaly. Asi jsem se na chvíli ponořila do mých myšlenek. Ale to by tedy mohlo znamenat, že tohle je skutečnost.

„Na co myslíš?“ zeptal se Edward tiše, aby nepokazil klidnou atmosféru, která tu panovala. Jeho tvář se leskla, jak se na ni odráželo slunce a já se na ni nemohla vynadívat. Znovu jsem se začala utápět ve studánkách jeho zorniček a v tu chvíli ze mě nemohl dostat nic než pravdu.

„Přemýšlím, jestli se mi to jen nezdá. Jestli nejsi výplod mojí fantazie, který se usměje a za chvíli zmizí.“ Přiznala jsem.

Usmál se, ale nezmizel. Naklonil se ke mně a přitiskl své rty na mé. Ten nesmírně vzácný cit, který z toho polibku vyzařoval mě už přesvědčit dokázal. Nesním. Tohle je skutečnost, krásná skutečnost, na kterou bych snad ani neměla dost fantazie. Protože myslím, že tolik štěstí bych nedokázala  pociťovat jen v mysli.

Po chvíli jsem se odkulila z ležícího Edwarda a chytala dech. I když dýchat jsem nepotřebovala, byl to zvyk. Andělsky se usmíval, objal mě a přitiskl si k boku. Leželi jsem vedle sebe a pozorovali chvílemi huňaté bílé mraky, které létali po obloze a míjeli se s pořád horkým sluncem, chvílemi sledovali sebe navzájem. Do toho tekutého zlata s odstínem karamelu, který naplňoval jeho oči, bych se dokázala dívat celé hodiny. Taky ze mě nespouštěl pohled. Pečlivě pozoroval můj obličej a já cítila, jak se mi do něj nahrnuje teplo.

Lehce se zasmál a ukázal tak své krásné bílé zuby, které by se hodily i do reklamy. Pohladil mě po tváři, šťastný, že červenání mi zůstalo i po proměně. 

„Co vlastně dělá Alice? Co dělá tvá rodina? Nejsou někde poblíž? Vlastně,“ zarazila jsem se, „ jsem je viděla ve Volterře.“

„Ve Volterře?“ opakoval. „Proč?“

„Aro mi jen řekl, že přijedou Cullenovi, jestli mám v plánu počkat. Odcházela jsem od Volturiových a když mi to řekl, začala jsem balit věci ještě rychleji. Viděla jsem je… na náměstí.“ Vysvětlila jsem mu. „Jak dlouho s nimi nejsi?“

Rodina přece bývá největší podpora, pokud se chcete z něčeho dostat, tak proč s nimi nezůstal? Jenže asi to není dobrá podpora, pokud dokážete číst myšlenky a někdo se k osudné události v nich pořád vrací.

„Asi před dvěma měsíci jsem odešel. Carlisle mi poradil, ať si dám chvíli pauzu někde sám. Ale myslím, že moc sám nebudu.“ mrkl na mě a jeho tvář rozzářil zase ten krásný úsměv. Skrz karamelové oči prolétla jiskra. Byla v ní energie, život, láska. Úsměv jsem mu s největší radostí oplatila. „Alice teď musí být rozčílená,“ zasmál se, ale pak mu úsměv zase pohasl, „ a nervózní. Nevidí teď nic v mé budoucnosti. Blokuješ její schopnosti, ale to oni neví.“

„Tak je půjdeme navštívit.“ Navrhla jsem a opřela se o lokty. Usmál se.

„To se mi líbí.“ Přitáhl si mě zase zpátky a nakonec na sebe. „Ale až trochu později.“ Zhypnotizoval mě zase svým okouzlujícím a ,jak musím uznat, odzbrojujícím úsměvem a políbil mě. Po chvilce přesunul své rty na můj krk. Možná trochu doufal, že tam ještě ucítí krční tepnu, která bude hořečnatě pulzovat, ale nezdál se moc zklamaný, že nic takového nepřišlo. Už mi nepokládal hlavu na hruď, aby poslouchal tlukot mého srdce. I když jsem chvílemi myslela, že se mi z toho nečekaného štěstí a radosti, jakou teď prožívám, znova rozbuší. Můžu se červenat a to mu z toho všeho asi bude muset stačit. Pochybuji, že bych dokázala svým upířím talentem ovládat schránku pro mou duši – i když Edward nevěří, že jako upíři nějakou duši máme, já ano - natolik, aby mi srdce začalo bít.

Neochotně jsem opustila jeho rty a svalila se z něj na zem vedle něj. Natáhl paži, dal mi ji pod hlavu a objal, samozřejmě jsem byla k němu přitisknutá, jak jen to šlo. Když jsme se půl roku neviděli, snažili jsem se teď všechno dohnat. Co nejvíc se toho druhého nabažit, ale nic se nesmí uspěchat. Rukou jsem našla tu jeho druhou a propletla prsty.

Na začátku jsem říkala, že už to nebude moct být jako dřív, ale nevypadalo to od té doby před půl rokem moc rozdílně. Když nepočítám mou změnu z člověka na nemrtvého a taky větší vášeň v našich polibcích. Jenže pořád ve mně bylo něco malilinkatého, tak malého a schovaného v koutě mé mysli, že se to dalo snadno přehlédnout. Ale pořád se mi to připomínalo. A chvílemi ve mně křičel tenký tichý hlásek, že takhle to nedopadne. Že se něco stane a že si na tohle nesmím moc zvykat. Ale pozdě. Na jeho dotycích jsem byla závislá, ale silně pochybuji, že by mi léčebna pomohla.

„Jak je to s tím tvým talentem blokovat schopnosti ostatních?“ začal najednou jiné téma, ale asi ho to zajímalo. Možná ale neměl radost z toho, že v mé blízkosti nikomu nenahlédne do jeho mysli.

„Vadí ti, že nemůžeš teď nikomu číst myšlenky?“ zeptala jsem se ho zpříma. Trochu se usmál. „U tebe už jsem si na to zvykl a nikdo jiný tu není. Nikoho jiného neslyším. Přiznávám, byl jsem z toho zmatený, když jsem neviděl do hlavy Viktorii, ale to ticho, které mi předtím narušovali tisíce hlasů, je úžasné. Konečně se mohu soustředit jen a jen na své vlastní myšlenky.“

„Ještě s tím neumím.“ Hlesla jsem.

„To přijde. Naučíš se svou schopnost plně ovládat a využívat. Možná budeš tu imunitu pořád přenášet na všechny, možná si budeš moct vybrat. Časem uvidíme.“ Všimla jsem si, že neřekl uvidíš, ale uvidíme. My dva. Spolu.

„Nezkusíme to?“ navrhla jsem po chvilce ticha a pozorování vzdušných oveček plujících po obloze. Byly čím dál hustší a tmavší a bylo jich více.

„Co nezkusíme?“zvedl hlavu a já se posadila.

„No, ty moje schopnosti.“ Vrhla jsem po něm spokojený úsměv.

„Myslíš si, že to půjde?“ zasmál se. „Pokud vím, nemáme to s kým zkoušet, tobě jsem myšlenky číst nemohl nikdy, tak jak zjistíme, že to funguje?“

Můj úsměv pohasl. Měl pravdu. Blik. Nápad se objevil a tak jsem hned podala návrh. „A co zajít někde do větší blízkosti lidí. Kus odsud jsem zahlídla nějaké město, minimálně dva lidi jsem tam viděla, to stačí, ne?“

„Máš štěstí, že se zrovna zatáhlo, ale nesmíme jít daleko, kdyby se slunce objevilo.“ Upozornil mě, pak přikývl, vstal a zvedl mě do náručí. Tomu jsem se musela zasmát zas já.

„Edwarde, já už taky dokážu běžet rychle.“ Snažila jsem se dostat se z jeho náruče.

„Ale to neznamená, že už tě nebudu nosit.“ Jeho oči se zableskly a jeho úsměv mě začala omamovat. Nepustil mě, jen přitiskl k sobě blíž a rozběhl se. Ta rychlost mi vůbec nepřipadala tak velká, jak když jsem byla člověk. Ale najednou mi to tak připadalo. Jako za dob, kdy moje srdce bilo a kdy mě Edward takhle bral na naši louku, k němu domů, pak zase zpátky. Vzpomněla jsem si, jak mi vždycky lezl oknem do pokoje a musela se tomu usmát. Jak se mi o něm zdály ty nejkrásnější sny a on ležel těsně vedle mě a poslouchal, jak ze spánku opakuji jeho jméno a slova lásky.

Za chvíli jsme doběhli do města. Netuším, co to bylo za město, vlastně jsem ani nevěděla přesně v jakém jsem státu. Prostě jsem někudy jezdila, běžela, šla a nakonec se dostala do toho lesa, kde jsem strávila posledních pár týdnů. A musím říct, že ty poslední dny byly ze všech nejhezčí.

Procházeli jsme ruku v ruce lidskou rychlostí malým městem. Normálně asi rušná ulice byla teď docela prázdná. Jednu její stranu lemovala řeka, přes kterou v dálce vedl visutý most. Na druhé straně se tyčily velké budovy střídané s malými domky. Rohový dům ulice měl krásnou terasu posázenou květinami a prosklené celé zdi. Sklo bylo z venkovní strany jako tmavé, matné zrcadlo. Nemohla jsem z toho domu spustit oči. Byl tak elegantní a přitom působil chladně i osobně zároveň. Zatočili jsme kolem toho domu a před námi se rozprostíral velký park. Všude bylo plno zeleně a vysokých listnatých stromů. Cestičky, které ho proplétaly se různě křížily a po jejích okrajích byly malé dřevěné lavičky. Na některých seděli starší lidé, babičky, dědové, kteří nerušeně pozorovali přírodu nebo dění kolem sebe. Někde seděli maminky nebo slečny na hlídání s kočárky a hromadou dětiček, co poskakují kolem. Tohle místo vypadalo jako sen pro klidnou rodinu. Bylo to trochu nepřirozené. Neříkám, že to nebylo hezké, ale až moc perfektní. Ten obrázek spokojenosti, lásky a klidu vypadal spíš jako z nějakého seriálu, než reálného života, ale jestli někteří žijí s nadějí, že to takhle může být, nebudu jim brát iluze. Jen to bylo…zvláštní. To je ten výraz. Zvláštní.

Ještě chybělo slunce a byl by to dokonalý den pro rodinnou vycházku, ale to přírodní světlo scházelo jen lidem. My ho opravdu nepostrádali. Procházeli jsme parkem a hodně lidí se za námi dívalo. Byla tam partička kluků o něco starší než jsem já. Edwardovi se mohli tak věkově rovnat. Když jsme kolem nich prošli, pár jich obdivně písklo. Štěstí bylo, že jim teď Edward nemohl číst myšlenky. Už tak vrčel a kdyby viděl v hlavě nějakému z nich něco, co by se mu nelíbilo, vypadalo to, že by po něm dost jistě skočil.  Náladu mu viditelně vylepšilo, když jsme prošli kolem starší paní. Měla milý úsměv a šedivé vlasy sčesané do drdolu. Za ruku ji držel pán se stejně bílými vlasy a kolem běhal malý yorkšír. Pořád byla vidět jejich láska a když jsme je míjeli, obdařili nás úsměvy.

 Před námi se tyčil vysoký strom, jehož větve sahaly kousek nad zem.  Bylo vidět, že ho lidé používají jako lavičku a když od ní zrovna odcházela mladá žena s dítětem, využily jsme její volnosti a usadili se na tlustou větev taky.

„Ani nevíš, jak nezvyklý, ale příjemný je to ticho, co slyším.“ Přiznal Edward.

„Slyšíš ticho?“ obočí mi vyletělo nahoru, ale zasmála jsem se.

„Tak jo,“ se smíchem připustil, že řekl docela hloupost a vážně pokračoval, „začneme se zkoušením?“ Když jsem přikývla, pokračoval: „Zkus se celou myslí soustředit na to, abych mohl slyšet myšlenky. Asi bude jednodušší jen jednoho člověka, takže se soustřeď na to, ať vím, co si myslí tamhle ta dáma.“ Ukázal na postarší paní s ležérním účesem, elegantními šaty a barevně ladící béžovou kabelkou.

Začala jsem se i trochu mračit, jak jsem se snažila přimět své schopnosti, aby udělaly výjimku. Cítila jsem, jak mě Edward chytil za ruku a pevně mou dlaň stiskl. Přidal mi tím větší důvěru, jak byl asi jeho plán. Má mysl se soustředila jen na tu jedinou věc a v hlavě jsem si pořád opakovala: Ať ji může přečíst myšlenky!

Začínala mě z toho bolet hlava, ale nepřestával jsem na to usilovně myslet. Možná jsem se pořád spíš snažila čím dál víc. Ale asi jsem to přehnala. Hlava se mi zatočila a před očima se mi udělalo černo. Cítila jsem jen, jak mě zachytily Edwardovi paže, abych nespadla z větve a doznívající jeho vyděšený hlas, volající moje jméno.

Otevřela jsem oči a nad sebou viděla jeho andělskou tvář. Usmíval se a hrál si s mými vlasy.

„Ještě jsem neviděl upíra omdlít.“ Poznamenal a dál se věnoval natáčení pramínku mých vlasů na prst. Jen jeho oči tomu nevěnovali pozornost. Neodbytně se zařezávaly do těch mých. Pohled do těch temných zorniček mě pořád uchvacoval. Jo, to byl trošku problém. Karamelový odstín začal chytat trochu tmavší odstín. Takže půjdeme brzo na lov, ale vypadá to, že mu blízkost lidí tady v parku nevadí. Teprve jsem si uvědomila, že mu ležím na klíně a on se o něco velkého hnědého opírá. Zvedla jsem hlavu a on mi ji hned podepřel rukou. Opíral se zády o ten strom, na kterém jsme předtím seděli. Jenže teď jsme byli na trávě pod ním.

„Lehni si,“ poručil jemně, „muselo tě to vyčerpat. Ale můžeš být pyšná. Chvíli předtím, než jsi upadla do bezvědomí, jsem slyšel, jak si ta paní v duchu říká, jestli nemá náhodou rtěnku i na zubech a doufala, že má v té drahé kabelce od Gucciho i zrcátko.“ ušklíbl se. Ruku pod mojí hlavou položil a já si měla znovu lehnout. Tak jsem poslechla. Sklonil se ke mně a políbil mě na čelo.

Kolem zrovna prošla paní s kočárem. Snažila jsem se zase myslet na to, aby si ji Edward mohl přečíst myšlenky.  Všiml si, o co se snažím zřejmě podle mého zamračeného a soustředěného výrazu a nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Bello, teď to nezkoušej, jsi vyčerpaná.“ Ale já nepřestala. Nebyla jsem unavená, upír taky nemůže být, ale je pravda, že líp jsem se už teda taky cítila.

Najednou se napřímil a zvedl hlavu. Zase mě začínala třeštit hlava, ale zase jsem to nevzdávala. Vypadalo to, že to už začínám ovládat.

„Bello, to už dnes stačí.“ Zarazil mě Edward a trošku se mnou zatřásl, abych přestala. Tentokrát jsem ho poslechla a přestala se usilovně soustředit na tu jedinou věc. Poznal to, zase, že už jsem skončila. Nejspíš tím, že můj obličej už nebyl stažený a zamračený. Možná taky tím, že už ničí myšlenky neslyšel.

„Dokázalas to!“ pevně mě objal a ani nevím jak, najednou jsem mu seděla v náručí. A to jsem myslela, že jako upírovi se mi to už stávat nebude, jako to, že nestíhám koukat na to, co dělá. Byla jsem šťastná, že se mi to daří, ale můj trochu nepovedený úsměv mu napověděl, že snažit se tu schopnost ovládat, mě vysiluje.

„Dobře, to by stačilo. Už se vrátíme.“ Rozhodl a já nic nenamítala. Vstala jsem a Edward stejně tak. Jeho paže se mi obmotala kolem pasu a vydali jsme se zpátky po štěrkové cestičce k východu z parku. Za městem jsme se už rozběhli upíří rychlostí. Edward mě zase chtěl vzít do náruče, ale řekla jsem mu, že bych se taky chtěla proběhnout s ním. Tak povolil. Drželi jsme se za ruce a společně uhýbali stromům, když jsme se dostali do lesa.

Už se stmívalo, když jsme dorazili k potůčku. Nebylo moc věcí, co by se tu dali dělat. Pokud teda myslím nakupování, poslouchání hudby,… Hudba! Už dlouho jsem nic neslyšela, ale nejvíc mi chyběla moje ukolébavka.

Jakoby mi Edward četl myšlenky - chvíli jsem ho z toho i podezírala – když jsme si lehli vedle sebe doprostřed paloučku, abychom pozorovali postupně vycházející měsíc a objevující se hvězdy, začal mi ji tiše zpívat. Bylo to dokonalé. I přes odpolední zamračenou oblohu, která nám umožnila výlet do parku, bylo teď nebe úplně jasné a tisíce hvězd, blyštících se nad námi, bylo vidět ještě lépe.