Nový začátek

Autorka: Kolda

10.kapitola - "Dej mi čas"

„To není tak, jak to vypadalo. Opravdu!“ Odstrčila mě od sebe, ale neutekla.

„Jo, jasně.“ Posadila se.

„Bello, říkám pravdu. Bylo to jen proto, abych tě přesvědčil. Byl jsem hrozný hlupák, ale nevěděl jsem, jak jinak tě přesvědčit, když ti Alice řekla pravdu. Musel jsem tě ochránit.“ Sklopil jsem hlavu. „Tak jsem… požádal Tanyu. Vím, že to, co jsem udělal bylo neodpustitelné, jak jsem ti ublížil. Nečekám odpuštění, jen, když byla moje snaha marná, chtěl jsem, abys to věděla.“

Mlčela. Nic neříkala a tak jsem po chvíli zvedl hlavu. Seděla opřená o nejbližší strom, její zlaté oči byly zaplaveny a přes spodní víčka se šířil vodopád slz.

Už byla upír, měla stejně bílou pokožku, lehce fialové kruhy pod očima, byla krásná. Byla pořád krásná, i před proměnou, jenže teď byla trochu trvanlivější.

Strašně jsem  chtěl ji být nejblíže, jak jen to šlo, ale věděl jsem, že teď by mě maximálně odstrčila. Cítil jsem její krásnou vůni a toužil po tom ji čichat v těsné blízkosti jejího hrdla, jejích vlasů, tváří.

Nevydržel jsem se dívat na její krásný, ale teď bolestně stažený obličej, mokrý od slz. Její oči už neměli nafialovělí podtón, ale spíš začínaly být červené. Nemyslím duhovky, oči měla začervenalé od pláče. Jakoby byla pořád člověk.

Vstal jsem a upíří rychlostí si přisedl vedle ní. Trochu nejistě jsem ji objal kolem ramen. Čekal jsem, že se odtáhne, patřilo by mi to, ale ona si opřela obličej o mou hruď a dál plakala.

„Bello,“ šeptal jsem ji do vlasů a vdechoval tu krásnou vůni.

Po chvilce brečet skoro přestala. Několik minut jsem takhle ještě nehybně seděli, když se ode mě odtrhla. Její výraz byl teď spíš naštvaný. Trochu zmateně jsem se na ni díval, když vstala a postavila se naproti mně. Taky jsem se zvedl a očekával co bude.

„Nenávidím tě.“ Zašeptala. Tyhle dvě slova tak strašně bodaly do srdce. Do mého ledového srdce, o kterém jsem myslel, že nikdy nedokáže nikoho milovat. Zmýlil jsem se. Ale to teď v tolika věcech, že už si to nikdy neodpustím.

Přišla blíž. „Ale ještě víc nenávidím to, že tě vlastně vůbec nedokážu nenávidět. Neumím to.“ Z její tváře na zem kapaly opět drobné lesklé kapky a já usoudil, že zase pláče.

„Bello,“ chtěl jsem ji něco říct. Cokoliv. Uklidnit ji, obejmout ji, políbit ji, utěšit. Udělal jsem krok k ní, ale ona couvla.

„Dej mi čas.“ Řekla zase tichounce a podívala se mi do očí. Přikývl jsem a ona odběhla.

Prohrábl jsem si rukou naštvaně vlasy. Ale jediná osoba, na kterou jsem byl naštvaný, jsem byl já sám. Otočil jsem se ke stromu a chytil ho oběma rukama. A pak praštil hlavou o jeho kmen. Je smůla, že do čeho praštím, to se rozpadne. Chtěl bych, aby mě taky mohlo něco pořádně bolet. I když už se mi to splnilo. Bolelo mě srdce. Moje mrtvé srdce znovu zemřelo, když jsem odešel od Belly. Teď vypadalo, že se napůl spravilo - byl jsem s ní. Jenže některá tyto srdeční zranění se stala mnohem hlubšími, potom, co jsem věděl, jak Bella po mém odchodu “žila“.

Věděl jsem, že se Bella vrátila na tu louku. Při tom slově se mi vybavila naše louka. Třeba to zase bude jako dřív. A nebo mi už Bella neodpustí. Možná bude s tím, co se s ním seznámila u Volturiových. Teď jsem pocítil zase jinou emoci. Zaplavil mě vztek a já v tom poznal žárlivost.

Už jsem ji cítil tolikrát, když jsem Bellu opustil. Říkal jsem si totiž, že teď konečně bude moci vést normální život. Že si najde normálního muže, se kterým bude moci mít děti, vnoučata a to jsem tu zlost cítil nejvíc.

Chtěl jsem teď za ní jít, ale věděl jsem, že tohle si musí důkladně promyslet a sama rozhodnout. Momentálně jsem nemohl nic udělat.

Jediné, co jsem si teď uvědomil, byla hořká pachuť jedu v ústech. Už před pár dyn mi začaly černat oči a tak je nejvyšší čas vyrazit na lov. Nevěděl jsem, co jiného dělat. Nevydržel bych tu jen tak sedět, když je Bella kousek ode mě a stejně teď za ní nemůžu jít.

Běžel jsem kousek na sever a už jsem narazil na srnu. Neměl jsem náladu si s ní nějak hrát a tak jsem ji jen skočil po krku a zakousl se do horké tepny, v níž pulzovala sladká krev.

Byl jsem nervózní z toho, že jsem nechal Bellu samotnou. Jenže zaprvé: není sama, je tam s ní Victoria. A zadruhé: Už není člověk, už není tak nešikovná, aby zakopla i na rovném povrchu. Už není člověk, abych se bál, že se ji něco stane. Abych se bál, že ji Victoria ublíží.

Srnka mi nestačila, protože jsem byl vyhladovělý už několik dní a tak jsem se proběhl ještě kousek dál a za chvíli narazil na pumu. Dneska je šťastný den a to nemluvím jen o té pumě.

Do pár hodin jsem byl zpátky a to jsem ještě ulovil medvěda. Nechtěl jsem už od Belly v blízké době moc vzdalovat.

Když jsem byl asi půl kilometru od palouku, zpomalil jsem na lidskou rychlost a s ní pak došel až k potůčku. Bylo slunečno a paprsky hořící koule na nebi se v něm odrážely. Slyšel jsem hlasy, ale nevěděl odkud. Podíval jsem se nahoru, do koruny stromu, ale tam taky nikdo nebyl. Snažil jsem se zaměřit ty hlasy a jít po jejich zvuku. Vedlo mě to na západ. Po chvíli hlasy ustaly a já viděl jít naproti mně Viktorii.  Zastavila se u mě a řekla:

„Hele, běž už za Bellou, jo? Budu teď tak pět dní pryč, tak se mějte.“ A mrkla na mě.

„Díky,“ zavolal jsem na ni a když se otočila, dodal jsem: „za všechno.“ Usmála se a utekla. Šel jsem tmavým porostem pořád dál, dokud jsem nenarazil na Bellu. Až teď, když u něj seděla, jsem si všiml, kudy potůček pokračuje. Seděla na zemi těsně vedle něj a koukala na třpytící se vodu, protékající přes kameny.  Tiše jsem k ní přišel, posadil se vedle ni a opatrně ji objal kolem pasu.

Neprotestovala a to bylo zatím dobré znamení.

„Edwarde,“ začala pomalu, „už jsem se rozhodla. Musíš mě pochopit.“ Tak tohle už neznělo tak dobře. Ale chápu ji.

„Já…já ti věřím. Pořád tě miluju a věřím ti, ale musíš pochopit, že už to asi nebude jako dřív. A nejenom proto, že už nejsem člověk.“ Řekla se slzami v očích a opřela se o mou hruď. Objal jsem ji paží kolem ramen a přitiskl blíž k sobě. Zabořil jsem hlavu do jejích vlasů a opět vdechoval tu krásnou vůni. Tiskl jsem ji do vlasů polibky a rukou ji třel její paži.

„Já vím, lásko,“ zašeptal jsem ji, „miluji tě a děkuji ti.“ Odtáhl jsem se kousek od ní a chytil ji pod bradou. Podívala se mi do očí a já stejně tak upřeným pohledem do jejích. „Dala jsi mi druhou šanci a já ji nepromrhám. Miluju tě.“ Zopakoval jsem. Řekl bych to znovu klidně ještě milionkrát. Opakoval bych to celou věčnost pořád dokola a stejně by tyto dvě slova neztratila význam. Vždycky budou pravdivá, pokud ji je budu říkat.

„Už mi nikdy neodcházej.“ Poprosila a já v jejích očích zahlídal zase stín bolesti, který jsem už nechtěl v životě v těch krásných studánkách vidět.

„Spolu. Teď a navždy.“ Slíbil jsem a přitiskl své chladné rty na její. Náš polibek se čím dál víc prohluboval a stával vášnivějším, že jsem v tuto chvíli děkoval Bohu, že už ji nemůžu ublížit. Nakonec jsme se převrátili dozadu a já se převalil na Bellu.

Minimálně po deseti minutách dohánění ztracených chvíli bez sebe jsme se od sebe odtrhli. Bella mě obdařila úsměvem, na který jsem se nemohl vynadívat a který jsem tak miloval a tak dlouho neviděl na její tváři.