Nový život, nebo snad věčnost?

Autorka: Jane

Dneska trochu delší pokráčko. Nějak se mi to ale nezdá, tak doufám, že se vám to bude líbit.

                                                                                                                       Jane   

6. Kapitola – Setkání

Dívala jsem se mezi stromy a vyhlížela upíra, který mě vyrušil od moji večeře. Za pár okamžiků se z lesa vyřítila veliká postava upíra. Vypadal jako vzpěrač, byl obrovský. Jeho tělo bylo samý sval, jeho obrovská síla z něj přímo sršela. Podívala jsem se mu do obličeje, abych zjistila, jestli se taky živí zvířecí krví, a tudíž, jestli může být jeden z upírů, kteří mají smlouvu s indiány. Měl tmavé kudrnaté vlasy a nádherně zlaté oči, které se na mě zkoumavě dívali. Barva jeho očí mě trochu zklidnila, nemusel by být nebezpečný. Aspoň doufám.

Nahodil úsměv a promluvil na mě: „Kohopak to tady máme? Dalšího upíra. A dokonce vegetariána.“

„Jestli vegetariána myslíš upíra, který se živí zvířecí krví, tak jo, jsem vegetariánka. A jestli mě omluvíš, právě jsi mě vyrušil od večeře.“ Oplatila jsem mu úsměv.

„Tak to ne, ten grizzly je můj. Je tady široko daleko jediný, a já medvídky rád.“

„Tak to máš smůlu hošánku, já ho viděla první, takže je můj. Ty si můžeš najít nějakou srnečku.“ Nahodila jsem sladký úsměv, a pomalu se vydala směrem k medvědovi.

„A co takhle si o něj zahrát. Kdo jako první, položí toho druhého na lopatky, může si dát za odměnu medvídka.“

Chvíli jsem přemýšlela, jestli je to dobrý nápad. Vypadal, že je dost silný, ale já, jako novorozená jsem měla velkou sílu, i když už to není tak moc jako před pár měsíci.

„Tak dobře. Ale potom mi tady nebreč, až si budu vychutnávat výhru.“

Asi jsem ho pobavila, protože se rozesmál na celý les. „Taková malá a nějak moc si věří, tak jdeme na to a uvidíme, kdo si pak vychutná výhru.“

Oba jsme se přikrčili v bojových pozicích a vyčkávali. Obr asi nebyl moc trpělivý, protože vystartoval směrem ke mně. Vykryla jsem jeho útok, otočila se a kopem ho poslala směrem na stromy. Porazil dva jehličnany, než se zastavil.

Zeširoka jsem se na něj usmála a suverénním tónem jsem mu řekla: „Tak si myslím, že medvídek bude můj, a hošánek bude o hladu.“

„Nikdy.“ Z hrdla se mu ozvalo vrčení. Ale neznělo výhružně, spíš nějak pobaveně. To se mu to snad líbilo. Asi se rád pral.

Znova se na mě vrhl, ale i tenhle útok jsem očekávala. Šel na to zpříma, žádná strategie. Asi hodně spoléhal na svojí sílu. Přikrčila jsem se, chytla ho za loket a přehodila si ho přes rameno. Jakmile dopadl na zem, obkročmo jsem si na něj sedla a přitlačila do země. Snažil se mě shodit, ale byla jsem silnější. Ale cítila jsem, že ještě pár týdnů, a neměla bych šanci.

„Tak a medvídek je můj. Ty se můžeš zatím dívat jak si ho vychutnám.“ Usmála jsem se na něj a odkryla řadu svých perfektně bílých zubů.

„Fajn, vyhrála si. Musím uznat, že bojuješ dobře a sílu máš teda pěknou. Mě jen tak někdo nepřepere.“ V jeho hlase šel slyšet smutek, ale i trochu podráždění. Asi vážně nemá rád, když prohrává.

Vstala jsem z něj a rozběhla jsem se za grizzlym. Skočila jsem po něm, zlomila mu vaz, zaryla zuby do krku a pomalými hlty jsem pila jeho krev. Upír se na mě díval smutnýma očima, že jsem ho připravila o jeho pochoutku, a mě se ho zželelo.

Přestala jsem pít a odhodila grizzlyho na zem. „Jestli chceš, ještě v něm zbylo. Já už mám dost.“

Na tváři se mu rozlil široký úsměv a vrhl se na mrtvolu medvěda.

Dívala jsem se na něj, a musela jsme si říkat, že tenhle upír, i když vypadá nebezpečně, spíš připomíná malé dítě.

Chvíli jsem se na něj ještě dívala když jsem ucítila další vůni upíra. Obr ke mě vzhlédnul a začal mě uklidňovat. „Neboj to je Rose, nic ti neudělá.“

„Promiň, ale jeden upír na den mi stačí, já mizím. Možná se ještě uvidíme, až budu mít zase chuť na medvídka.“ Otočila jsme se a běžela zpátky do rezervace. Cestou jsem ještě zapnula svojí schopnost, aby nemohli sledovat mojí pachovou stopu.

Doběhla jsem domů a máma na mě hned spustila. Kde jsem byla, že kluci se vrátili už před hodinou. Že mi musí být zima, když pořád prší. Uklidnila jsem ji, že jsem se byla ještě projít, a zima mi není.

Vypadala, že ji to stačí, když si všimla, že mám roztrhnuté kalhoty. „Co se ti stalo?“

Ani jsem si neuvědomila, že jsem si je roztrhla. „No, uklouzla jsem a roztrhla si je o keř.“

Máma se s mojí výmluvou spokojila, ale Jack, který seděl u stolu a ládoval se večeří, se na mě tázavě podíval. Šeptem jsem mu sdělila, jestli chce vědět pravdu, tak ať se staví u mě v pokoji. Slabě přikývl.

Šla jsem se vysprchovat a převléct do čistých věcí. Ty co jsem měla na sobě byli totálně promočené. Slyšela jsem Jacka, jak jde po schodech nahoru a míří si to ke mně do pokoje.

I když musel vědět, že jsem ho slyšela, nejprve zaklepal a až na vyzvání vešel. Nesl talíř s jídlem, které bylo stoprocentně pro mě.

„Meg ti posílá jídlo, ale klidně to za tebe sním, jestli nemáš chuť.“ Pobaveně se na mě usmál.

„Ne nemám, klidně to sněz. Já už jsem po večeři.“

Přisedl si ke mně na postel a začal jíst. Mezi sousty se mě zeptal, kde jsem si zničila kalhoty.

„Byla jsem na lovu, a narazila jsem tam na jednoho z těch upírů.“ Potichu zavrčel. „Měl taky chuť na grizzlyho, tak že si dáme zápas, kdo koho jako první povalí na lopatky, tak vyhraje. Nebyla to žádná vážná rvačka, jenom přátelský zápas o večeři.“ Mírně jsem se usmála. „Chvíli jsme se rvali, a přitom jsem si je musela roztrhnout, ani jsem si toho nevšimla.“

„On se s tebou normálně rval. Nebylo mu blbý, že jsi holka? Nejprve se s tebou pere a ještě tě připraví o večeři.“

Tak to mě vážně urazil. „A kdo říká, že mě připravil o večeři. Na lopatkách skončil on.“

„Tak to promiň. Asi nebudeš žádná křehká slečinka.“

„No to nejsem. Tak si dej pozor, ať na lopatky nepoložím i tebe.“

Rozesmál se. „Víš že mi vůbec nevadí, že jsi upír. To, že tě necítím, nechává mého vnitřního vlka naprosto v klidu, a dá se s tebou normálně bavit. Tony je na tom naprosto stejně, a ani klukům ze smečky nevadíš. Přišla jsi jim jako fajn holka.“

„Jsem ráda. Vy jste taky fajn. Bylo by dobrý, kdybych takové bráchy měla už dřív.“

Povídala jsme si ještě asi dvě hodiny, než jsem ho poslala pryč, že by se mohl vyspat. Když on ten spánek, na rozdíl ode mě, potřebuje. Mrmlal, že mu pár hodin stačí, ale sotva co lehl do postele, jsem slyšela jeho pokojné dýchání. Zbytek noci jsme zaplnila vybalováním svých věcí, protože jsem na to úplně zapomněla, ale aspoň jsem se nějak zabavila.

Ráno jsem vypadla z domu dřív než se máma vzbudila. Napsala jsem ji vzkaz, že jsem jela do školy, že musím vyřídit formality s přestupem.

Ellensburgská střední škola stála na druhé straně města než byla rezervace. Budova vypadala jako by zde stálo od založení města, což bylo někdy před 250 lety. Stejně jako vše v okolí, i ona byla pokryta zelenou vrstvou mechu. Zaparkovala jsem na nejvzdálenějším místě na parkovišti,, abych na sebe zbytečně nepoutala ještě větší pozornost..

Vydala jsem se do přijímací kanceláře a žena, která seděla za stolem se za mnou neochotně ohlédla. Podle toho, jak se na mě dívala, bych soudila, že ji vyrušuji od důležité práce. Zajímalo by mě, co kromě luštění křížovek dělá.

„Přejete si.“ „Ano, jsem Jennifer Riversová. Přišla jsem se nahlásit, jsem nová studentka.“ „Nikoho jsme neočekávali.“ Její hlas začínal nabírat na podrážděnosti, musela jsem se zklidnit, jinak bych ji ublížila. „Měla jsem chodit do školy v rezervaci, ale změnilo se to. Měli Vám zavolat.“ „Ano, už si vzpomínám. Tady máte rozvrh, plánek a tento papír si nechte od vyučujících podepsat a pak ho přineste zpátky.“ „Díky, nashledanou.“

Opustila jsem kancelář a vracela se pro zbytek věcí do auta, když jsem zahlédla stříbrné Volvo, které vjíždělo na parkoviště. Na poměry města tady dost vynikalo, asi stejně jako moje.

Dívala jsem se, kdo si může takové auto dovolit, když k mému překvapení, z auta vystoupil, mě už dost známý, svalovec. Za ním vystoupila nádherná blondýna. I když jsou všichni upíři krásní, ona vypadala jako bohyně. Vedle ní si každý musel připadat jako ošklivé káčátko. Další upírka měla krátké černé vlasy a držela se za ruku s blonďákem, který vypadal, že se v přítomnosti lidí necítí dobře. Jako poslední vystoupil řidič. Jeho krása mi vyrazila dech. Nádherné bronzové vlasy, ležérně rozcuchané, se mu mírně vlnily ve větru. Jako kdyby vycítil, že se na něj dívám, se otočil o pohlédl na mě. Kdybych byla člověk, zčervenala bych. Nevím jak jsem se tvářila, ale objevil se mu na tváři  nádherný úsměv. Vyvedl mě z míry ještě víc.

Ostatní se po něm tázavě podívali, asi se moc často nesmál. Mírně kývl hlavou směrem ke mně a najednou mě pozorovalo pět páru očí. Blondýnka se tvářila nenávistně, černovláska až moc šťastně. Blonďák mě zkoumal pohledem bojovníka a jediný svalovec se na mě usmál. „To je ta holka z lesa, co mě zbila a ukradla mi medvídka.“ Musela jsem se smát. Vážně připomínal malé dítě. Upír s bronzovými vlasy se opět usmál a mě se málem podlomily nohy.

Raději jsem si vytáhla věci z auta a vydala se do třídy. Cítila jsem jejich pohledy v zádech, ale znova jsem se na ně raději nedívala. Pohled do zlatých očí upíra bych možná znova nevydržela.

Cestou do třídy se na mě každý díval. Holky závistivě a nepřátelsky a kluci, stejně jako na bývalé škole, toužebně a nemravně. Nevadilo mi být středem pozornosti, ale tohle bylo už i na mě moc. Zapadla jsem do třídy, kde jsem měla mít francouzštinu a doufala, že ji nebudu mít s někým z upíří rodinky. Musela jsem se na ně nejprve připravit.

Zazvonilo na hodinu a vedle v lavici nikdo neseděl. Byla jsem ráda, otázky typu: Odkud jsi, jak se ti tady líbí, nechceš provést po škole? přímo nesnáším.

Bohužel mi radost dlouho nevydržela. Před učitelem do třídy vletěl jeden opozdilec a šinul si to směrem k mé lavici.

Když mě uviděl, na tváři se mu objevil úsměv. Určitě je rád, že bude první, kdo si se mnou promluví, a  nabídne pomocnou ruku nové krásné spolužačce. Už teď jsem ho neměla ráda.

 „Ahoj já jsem John.“ pozdravil a natáhl ruku mým směrem. „Jenn“ jeho ruku jsem odmítla. Chvíli vypadal sklesle, ale ihned zase nahodil úsměv, který mě pomalu začínal štvát. „To je dobrý, oba máme jméno začínající na J.“ Tak tohle bylo fakt dost trapný. „Hm.“

„Odkud jsi přijela?“ no, že jsem si to nemyslela. „Ze Severní Dakoty.“

„Líbí se ti tady?“ „Jo, jde to.“

Doufala jsem, že moje krátké a nezaujaté odpovědi ho odradí, ale byl dost vytrvalý. Celou hodinu se mě na něco ptal. A nevadilo mu ani to, že jsem mu neodpovídala. Raději jsem se zaposlouchala do výkladu učitele, který byl milionkrát lepší, než mojí bývalé učitelky.

Těsně před zvoněním jsem vypálila ze třídy a spěchala najít novou učebnu, jen aby mě John nemohl sledovat. Ještě chvíli a nemusel by dobře dopadnout. Učebnu jsem našla rychle, ale rozhodla jsem se, že tam vejdu až s učitelem, a zjistím si, kde je volné místo, abych nemusela zase sedět s někým jako John.

Hned jak jsem vešla do třídy jsem ho uviděla. Upíra s bronzovými vlasy. Seděl sám. Strašně jsem si k němu chtěla sednout, ale vůbec jsem nevěděla, co mám od něj čekat. Jenže když jsem zjistila, že druhé volné místo je u Johna, raději jsem si vybrala upíra. Byl rozhodně menší zlo než John.

Posadila jsem se k němu do lavice a většina holek ve třídě vrhla mým směrem nepřátelský pohled. Jediný kdo se nenávistně nedíval na mě, ale na upíra vedle mě, byl John. Musela jsem se nad ním usmát.

Opatrně jsem se na něj podívala, jestli je zvědavý, kde jsem se tady vzala, ale upíral zamračené pohledy na všechny dívky a po Johnovi hodil pohled, který naznačoval, že jestli s něčím nepřestane, tak mu zláme všechny kosti v těle.

Chvíli jsem se odhodlávala ho oslovit, když to vyřešil za mě. „Ahoj, jsem Edward Cullen.“ „Ahoj, Jenn Riversová.“ Mírně jsem se na něj usmála, když on znova pohledl hrozivým upírským pohledem na Johna.

„Promiň, ne že by mi vadilo, jak se díváš na Johna, ale co tě na něm vytáčí. Otravný je dost, ale určitě ne na tebe?

Přemýšlel, a zdálo se, že mi neodpoví, ale nakonec se odhodlal. „Víš, já totiž dokážu slyšet myšlenky, a ty jeho jsou dost provokativní.“

On slyší myšlenky? Panebože to je trapas. Jestli mě slyšel, co jsem si o něm myslela, tak se budu muset jít zahrabat.

„To by byla vážně škoda. Ale zase bych tě mohl jít vyhrabat.“ Usmál se na mě pokřiveným úsměvem. Být člověk, tak mi srdce vyskočí z hrudi.

„No to je skvělý, to abych v tvé přítomnosti myslela na nepodstatné věci. Takže, co si o mě myslí osazenstvo téhle třídy. Určitě nic hezkého.“

„No, většina holek by ti vyškrábala oči. To, že jsi krásná by jim tak moc nevadilo, spíš to, že se bavíš se mnou, a já si od tebe neudržuji odstup jako od nich.“ Řekl krásná?

„Nesmírně.“

Sklopila jsem oči. „No dost o mě. Co si myslí John, když se na ně ho tak přívětivě díváš?“

Z jeho hrudi znělo mírné vrčení. Nadzvedla jsem obočí a mrkla na něj. „V první řadě, jak by mi ublížil, jen proto, že se se mnou bavíš, a neignoruješ mě, jako jeho. A v druhé, představuje si, jak by se s tebou líbal, že by mu tě každý záviděl.“ Tentokrát se ozvalo vrčení z mé hrudi a pohled, který jsem po Johnovi hodila ho asi dostatečně vyděsil, protože úplně ztuhnul.

Edwardovi koutky se mírně škubaly. „Teď jsi ho vyděsila. Raději ti dá celý den pokoj. Ale zítra to zkusí znova.“ „To je mi jedno. A zítra ho budu muset vyděsit víc, ať toho nechá do konce školního roku.“

Zbytek hodiny jsem věnovala výuce. Edward mi nabídl, že na obědě bych si mohla sednout k jeho rodině, že by nás představil. Zbývající dvě hodiny do oběda ubíhaly strašně pomalu. Nemohla jsem se dočkat, až se s nimi seznámím.

Edward na mě čekal před učebnou a společně jsme vyrazili směr jídelna. Většina holek se po nás dívala, ale Edward vypadal, že si ničeho nevšiml.

Jakmile jsme vešli do jídelny, tak jsem je spatřila. Seděli v zadní části jídelny, daleko od všech ostatních a vůbec se na sebe nedívali.Edward nakoupil pro sebe a pro mě oběd, že prý ať nejsme nápadní. Podle mě jsme byli nápadní až moc.

Když jsme se přiblížili k jejich stolu, malá černovláska vyskočila a mířila si to ke mně.

„Ahoj Jenn, já jsem Alice. Ráda tě poznávám.“ Jak to, že ví, jak se jmenuji.

Alice se usmála mému výrazu. „Taky mám schopnost, vidím budoucnost. Takže o tobě pár věcí už vím.“ „Super, takže už nebudu mít žádné tajemství. Co mi Edward nepřečte z hlavy, tak ty to stejně uvidíš.“ „No vidíš, aspoň víš, že přede mnou se neschováš.“

„Pojď představím tě. Tak tohle je Jasper, můj manžel.“ Ukázala na mírně strnulého blonďáka. „Tohle je Rosalii, a jejího manžela Emmetta už jsi měla tu čest poznat.“

„Jo toho už jsem viděla. Fňukal jak malé dítě, když jsem ho složila na lopatky.“ Všichni se začali smát, dokonce i Rose, a to jsem si myslela, že mě nemá ráda.

Celá jídelna se na nás dívala dosti nevěřícně. Tohle asi často neviděli. „No tak Cullenovi budou zase číslo jedna v rozhlase místních drben.“ Emmett se rozesmál na celé kolo a lidi v jídelně se na nás znova podívali.

Celý oběd jsme se bavili na účet nic nechápajících spolužáků. Zjistila jsem, že Emmett je strašný vtipálek, být s ním dlouho v jedné místnosti, tak se člověk válí smíchy po zemi. Že i Jasper má schopnost. Ovládá emoce a pocity lidí ve svém okolí. Je z jejich rodině nejkratší dobu na zvířecí krvi, takže mu dělá problém zvládat žízeň, když dlouho nebyl na lovu. I přes počáteční nesympatii jsem zjistila, že i Rose je prima. Jenom nemá ráda cizí upíry v blízkosti své rodiny. Večer mě pozvali k ním domů, že by mi rádi představili své rodiče, Carlisle a Esme. Nabídku jsem přijala a slíbila, že se tam kolem desáté zastavím.

Zbytek školy uběhl rychle. Zbývající hodiny jsem měla vždy s Edwardem nebo Alicí, protože navštěvovali stejný ročník jako já. V poslední hodině, kterou jsem měla jak s Edwardem, tak Alicí, najednou Alice ztuhla a dívala se někam do dálky. Poté, co se probrala z chvilkového bezvědomí se na mě s Edwardem podívali se zvláštním výrazem v očích, ale nic mi k tomu neřekli.

Přicházeli jsme na parkoviště a Alice s Edwardem měli pořád ve tváři ten zvláštní výraz. Alice musela vidět něco co se týkalo mě, a rozhodně se ji to nelíbilo. Pozorně jsem je sledovala a ani si nevšimla, že už je u nás i zbytek jejich rodiny. Všichni vypadali dost nervózně a ozývalo se od nich vrčení.

Hledala jsem příčinu jejich změny nálady, když jsem ho spatřila.

Stál a opíral se o mé auto.