Nový život, nebo snad věčnost?

Autorka: Jane

5. Kapitola - Smečka

Po zbytek noci jsem přemýšlela o ostatních členech Jackovi smečky. Jak mi řekl, tak on je něco jako vůdce, tím způsobem ho ostatní ve smečce poslouchají. Ne, že by jim dával rozkazy každý den, ale když se nedohodnou na něčem důležitém, je to vždycky on, kdo rozhodne. Tak se prý nemám bát, že by na mě někdo ze smečky zaútočil, protože budou mít přímý zákaz se mě dotknout. Určitě s tím nebudou souhlasit, ale respektovat to budou muset.

Ráno mě máma vyzvídala, jak se mi tady líbí, co říkám na Jacka s Tonym. Jestli si spolu rozumíme, nebo spíš jaký z nich mám pocit, protože jsme spolu včera vůbec nemluvili.

Moje odpovědi, že je to tady fajn, a že kluci jsou v pohodě, že spolu budeme vycházet, ji trochu překvapila. Poté co jsem ji řekla, že jsem ráno brzo vstala, a promluvila si s nimi, už tomu rozuměla. Byla nadšená, když jsem ji oznámila, že mi půjdou ukázat okolí a seznámit s jejich kamarády.

Po nekonečném výslechu mě Jack vysvobodil, že bychom mohli jít, prý už na nás smečka čeká. Zdálo se mi divné, že s námi nejde Tony, ale už je s nimi a připravuje je na mojí přítomnost, ať mají trochu času mojí přítomnost vstřebat.

Ani trochu mě nepřekvapilo, že zase prší, ale v tomto městečku tomu asi nebude jinak. Jack mě vedl směrem k lesu, je to lepší, aby nás nikdo neviděl, kdyby se náhodou někdo neovládl.

Vyšli jsme na malou mýtinku, kde stálo sedm kluků a měřili si mě nevěřícným pohledem. Jednoho z nich jsem poznala, byl to Tony. On jediný se na mě díval normálně, to mě trošku uklidnilo.

Všichni vypadali stejně. Vysocí, vypracované postavy, na krátko ostříhané černé vlasy.

Jack mi všechny představil a jim oznámil, že mám schopnost potlačil pachy v okolí, tak proto mě nemůžou cítit. Vyprávěli mi, jak se z nich stali vlkodlaci. Jak byli všichni ze začátku vyděšení, protože nevěděli co se s nimi děje. Ale časem si zvykli a nové zbystřené smysly se jim začínají líbit. Že je příjemné běhat po okolí ve vlčí podobě a unášet se přírodou. S tím jsem s nimi souhlasila, protože rychlý běh byla jedna z věcí, kterou jsem na upírech měla ráda. Dozvěděla jsem se, že i oni nestárnou, že můžou, když se přestanou proměňovat ve vlky, ale když jsou v blízkosti upíři, tak to v brzké době nehrozí. Celé odpoledne jsme si vyprávěli zážitky, které jsme od změny zažili a vůbec jim nevadilo, že jsem jejich nepřítel. Možná jim v tom bránilo to, že mě nemohou cítit, ale byla jsem za to ráda, protože tak bude život v této rezervaci docela příjemný. Smáli jsme se jako staří známí. 

Kluci mě provedli po okolí, a ukazovali mi kde končí jejich hranice, a kde začíná území upírů. Že já, jako upír, se mohu pohybovat i po jejich území, ale že oni přes něj nesmějí, že by to mohlo vyústit v konflikt. Jestli někdy na druhé upíry narazím a nebudu se s nimi chtít bavit, tak stačí abych se vrátila na území indiánů a budu mít od nich pokoj.

Už se stmívalo a smečka se pomalu rozcházela zpátky domů, a na hlídky, při kterých chrání své území od útoků upírů.

Rozhodla jsem se, že se vydám na lov do nedalekých hor. I když jsem neměla žízeň, bude lepší, když budu napita až půjdu zítra do školy. Ať můj první školní den ve škole neskončí masakrem.

Vypnula jsem svoji schopnost  a nasála vzduch. Ucítila jsem lahodnou vůni grizzlyho. Vydala jsem se po jeho vůni a už se na něj připravovala skočit, když sem náhle ucítila jinou vůni.

Vůni jiného upíra, který se nebezpečně přibližoval směrem ke mně.

Otočila jsem se za vůni a očekávala příchod vetřelce.