Nový život, nebo snad věčnost?

Autorka: Jane

3. Kapitola – Stěhování

Hned druhý den ráno mamka splnila co mi slíbila. Šly jsme vybírat mé nové Mini. Celý večer jsem projížděla na internetu různé obrázky a vybírala, která barva by byla asi nejlepší. Rozhodla jsem se pro červenou metalízu, vypadala úchvatně. Jenom doufám, že ho v prodejně budou mít, jinak bych si klidně počkala, i v tom obchodě, dokud by ho neobjednali a nepřivezli.

Jakmile jsme vlezly do obchodu, už se k nám řítil prodavač, a po mě hodil svůdný pohled. Normálně bych ho zpražila chladným pohledem, jenomže dneska jsem byla v euforii.

„Dobrý den, jak Vám můžu pomoci“, pozdravil nás a hodil po mě další svůdný pohled. To mu nevadí, že jsem tady s matkou? Mohl by se trochu krotit.

„Dobrý den, přišla jsem koupit své dceři nové auto.“ Mamka si zřejmě všimla jeho pohledů, protože tón, jakým tu větu pronesla by vyděsil i mě.

Prodavač si toho musel všimnout, protože se na mě přestal okamžitě dívat.

„A jaký model byste si přály?“

„ Chtěla bych model Mini John Cooper Works Convertible, nejlépe v červené metalíze.“ Vykouzlila jsem úsměv, u kterého mu málem spadla čelist.

„A-ano, samozřejmě, pojďte za mnou.“ Nějak se nám hošánek zakoktal. Aspoň se odnaučí přehnaně zírat.

Vedl nás prodejnou, a já se nemohla vynadívat. Brala bych je všechny. Zastavili jsme se před nádherným červeným Mini a já hned věděla, že ten chci.

„Bohužel máme jenom v téhle červené barvě s dvěmi černými pruhy na kapotě.“

„To vůbec nevadí, přidává mu to víc prvků ze závodního auta. A při jeho rychlosti až 235 km za hodinu, nemůže vypadat jako nějaké pomalé auto.“

„235 kilometrů za hodinu? Jenn to nemyslíš vážně? Takové rychlé auto. Co nějaký pomalejší model.“ Mamka se na ně dívala, trochu vyplašeně, ale já jsem se nehodlala vzdát.

„Neboj se, kde bych tak mohla jezdit takovou rychlostí. V tom městečku kam se stěhujeme? To bych byla moc nápadná. A sama si říkala, že je to dárek za odměnu, a já chci tento model.“ Stála jsem si tvrdohlavě za svým. Já se toho auta nevzdám, a rychlá jízda je pro nás upíry nesmírný požitek.

„Dobře, dobře. Máš pravdu, je to dárek. Ale s tou rychlostí se budeš krotit.“

„Jasně mami.“

Koupily jsem moje nové autíčko a já se vydala naposled do školy.

Ve škole jsem musela vyřídit formality s mým přestupem na novou školu a rozloučit se s mou nejlepší kamarádkou Kath.

„Jenn, proč se musíš stěhovat. Co si tady bez tebe počnu. Budu sedět sama. Hodiny frániny mě zabijou, nemůžeš mě tady nechat samotnou.“ Kath se na mě dívala smutnýma očima, a neustále mě přemlouvala ať neodcházím.

„Kath já musím. Máma by to bez Rogera nevydržela, a já bych se nemohla neustále dívat na její smutný obličej.“ A taky je lepší rozloučit se s tebou teď, než v budoucnu, když budu muset opustit všechny, a protloukat se věčností sama.

„Ale budeš mi psát.“ To jsem ji nemohla odmítnout, a jen jsem přikývla.

Přijela jsem domů a hledala jsem mámu, jenomže nikde nebyla. To u ní bylo typické, jsem zvědavá jestli se bude takhle vytrácet i u Rogera doma. No možná, že se budou vytrácet spolu. Nad touto představou jsem okamžitě zatřepala hlavou, ať hned zmizí. Prohledala jsem kuchyň a našla od mámy lísteček.

Jenn,

Jela jsem ještě do vydavatelství. Musím se tam s nimi domluvit ohledně změny, že další kuchařka v brzké době nevyjde, a dát jim novou adresu, ať ví kde jsem. Jinak krabice na balení jsou v obýváků, tak si zabal svoje věci, a jestli by jsi stihla zabalit i věci z mého pokoje, byla bych ti moc vděčná. Protože budeme muset vyrazit brzy ráno jestli tam chceme dorazit do dvou dnů, musela bych to balit večer, a nevím jak bych zvládla jízdu autem.

                                                                                              Jsi zlatíčko. Pa máma

Jestli stihnu zabalit i její věci. Stihla bych je zabalit a vybalit aspoň desetkrát. Přinejmenším to nemusí dělat máma, a může se pořádně vyspat na dlouhou jízdu autem.

Zabalila jsem si jen nejdůležitější věci a oblečení. Důkladně jsem zabalila svoje trofeje ze zápasů karate, a mou největší pýchu, katanu, japonský meč. Vyhrála jsem ho při státním zápase v karate. Byla jsem na sebe patřičně pyšná. Tehdy by bylo pouhých 14 let. Nábytek a všechny ostatní doplňky si budu moct koupit tam, a taky ať toho tolik netaháme. Stejně je Rogerův dům plně vybaven. A jestli si budu moct koupit svoje věci, znamená to doufám, že budu mít vlastní pokoj. Nerada bych ho sdílela s některým z mých nových bratrů.

Celý den uběhl strašně rychle. Mamka byla ráda, že jsem ji zabalila, a že se můžeme pořádně prospat, protože ráno vyjíždíme už v sedm hodin, ať tam do večera stihneme dojet. No já spát nebudu, půjdu projet své auto, protože zítra se budu muset před mamkou krotit. Bude to děsná nuda.

Vrátila jsem se v šest hodin ráno a šla jsem vzbudit mamku ať se nasnídá a že můžeme vyrazit. Byla překvapená, že už jsem vzhůru a dokonce i po snídani, ale nijak to nekomentovala.

V sedm jsme vyrazili na dvanáct hodin dlouhou cestu přes dva státy. Já bych to zvládla rychleji, jenomže máma jela pouhých 120 km/hod. A už i to se přemáhala.

Rozloučila jsem se se svým bývalým domovem, a hurá do nového. Do městečka Ellensburg ve státě Washington

Před sedmou hodinou večer jsme se blížily k městečku Ellensburg. Už z dálky jsem viděla uvítací ceduli. Celé toto místo pokrývala vrstva mechu a všudypřítomná vlhkost. Už hodinu pršelo a ani v tomto městečku tomu nebylo jinak. Máma jela přede mnou a navigovala mě k Rogerovu domu. Jely jsme městem nejmíň patnáct minut, bylo pěkně roztahané po okolí. Ale čím dál jsme byly od vjezdu do města, tím víc ubývalo domů. Přišlo mi to divné, ale vzápětí jsem dostala odpověď. Vjížděly jsme do indiánské rezervace. Roger je z indiánského kmene? O tom se máma nezmínila. Ne že by mi to vadilo, ale budu dost vynikat mezi indiány s tmavší pletí. Ne že bych nevynikala i u normálních bělochů, ale tady budu jak pěst na oko.

Máma zastavila před nádherným dřevěným domem. Jestli je tohle Rogerův dům, tak to je asi pěkně bohatý. My jsme taky byly, ale takový dům jsme doopravdy neměly. 

Měl dva patra, a obrovskou verandu, na které se vyjímala dřevěná houpačka. Musí s ní být nádherný výhled na západ slunce, teda když se to slunce objeví.

„Tak co, líbí.“ Ani jsem nepostřehla, že se ke mně máma přiblížila, a ani to, že přestalo pršet.

„Jo je to nádhera, ten dům je obrovský. A to okolí, ty lesy jsou krásné, už se těším, až je prozkoumám.“

„Na to budeš mít dost času zítra. Teď pojď dovnitř, ať ti je můžu konečně představit.“ Ani jsem neodpověděla a už mě táhla ke dveřím.

Otevřela dveře a mě se poskytl pohled na velkou vstupní halu. Už mě nepřekvapilo, že je krásná jako celý dům z venku. Dřevěné obložení na stěnách, leštěná dřevěná podlaha a vybavení domu, které vypadalo jako stovky let staré, ale stejně krásné jako nové. A všudypřítomné indiánské předměty dodávaly tomuto domu ještě větší krásu.

Prohlížela jsem si halu, když mi zrak spočinul na třech indiánech, kteří na mě koukali s neuvěřitelným šokem, a u těch mladší i s jasnou hrozbou v očích.

Nechápala jsem to. Vědí snad kdo jsem. Ne to není možné. Upíři si svojí existenci dost střeží. Tak proč se na mě dívají tak překvapeně a vyděšeně zároveň.

Taková kapitolka o ničem, ale konečně se to začíná rozjíždět. Omlouvám se za můj zaujatý pohled na autíčko, ale strašně se mi líbí. Mít ty prachy na něj, tak si ho taky pořídím. :-)