Nový život, nebo snad věčnost?

Autorka: Jane

1. Kapitola - Změna

Sedím na hodině francouzštiny a příšerně se nudím. Výklad od profesorky je naprosto nezáživný, a to si ona myslí, jak ty její historky z Paříže, nejsou zajímavé. Nejenže její výslovnost je hrozná, i když ona sama tvrdí, že francouzštinu i její dokonalou výslovnost zvládá perfektně, ale i ostatní ve třídě jsou na tom stejně jako já. Takže vypadáme, jako by nám vyprávěla pohádku na dobrou noc. No co říct, ta ženská je příšerná. Ještě štěstí, že je to poslední hodina a zbývá jen pár minut, jinak i když nespím, u jejich výkladů k tomu nemám daleko.

A důvod proč nespím? Jsem totiž neexistující stvoření – upír. Teda aspoň před půl rokem jsem si myslela, že neexistující. A jak jsem se jim vůbec stala? Osudným se mi stala oslava vítězství v zápase karate. Ne přímo oslava, ale cesta z oslavy zpět domů.  Vracela jsem se přes tmavý park, protože jsem byla hrozně ospalá, a taky trochu opilá, no možná trochu víc než míň (ale taky co čekat, když porazíte holku, která by měla být tak o 100 % lepší v karate než vy a oslavit se to musí), a nechtělo se mi obcházet těch pár bloků přes bezpečnější a lépe osvětlenou část města. Už jsem byla tak v polovině parku, když jsem uslyšela divný hlas. „Ta ale krásně voní, že bych trochu ochutnal“, lekla jsem se, kdo to je a proč vykládá takové nesmysly. „Ochutnal“, to si do mě chce kousnout? Je to nějaký psychopat co utekl z léčebny? Raději jsem přidala do kroku, i když se umím bránit, v tomhle podnapilém stavu bych to asi stěží dokázala. Už jsem viděla světlo vycházející z lampy blízko ulice, když se ten hlas ozval znova a ještě blíž u mě. „Co takové děvče jako ty, tak sama v parku, a tak pozdě v noci?“ Rychle jsem se za hlasem otočila, připravená v bojové pozici, když jsem ztuhla úžasem.

Ten člověk byl nádherný. Tmavě černé, po uši dlouhé rozcuchané vlasy, ve kterých se mu odrážel měsíc, který se prodral přes mračnou clonu, a přidával jim ještě víc na kráse. Uchvácená jeho vlasy, jsem se odhodlala prohlédnout si i zbytek člověka, který přede mnou stál. Jeho pokožka byla bílá jak alabastr, v kontrastu s jeho vlasy to bylo až nepřirozené. Říkala jsem si, proč se tak nádherný muž toulá nocí. A odpověď jsem dostala hned, jak jsem se podívala do jeho očí. Do krvavě rudých očí, které si mě prohlížely, jako když si šelma prohlíží svojí oběť před smrtí. Chtěla jsem utéct, ale mé nohy mě neposlouchaly, a tak jsem tam stála a dívala se do tváře nejkrásnějšího, ale zároveň nejděsivějšího stvoření, které jsem za svůj krátký život viděla. V mžiku oka byl u mě a jeho špičáky se mi zakously do krku a já cítila neskutečnou bolest, když ze mě sál mou krev. A to jsem ještě nevěděla, že ještě horší bolest teprve přijde. Pomalu jsem omdlévala, z nedostatku krve, když jsem uslyšela hrozivé vrčení a náraz, jako by se srazily dva kameny. Už mě nikdo nedržel a já padala pomalu na zem, když se objevila ještě horší bolest než předtím. Žár. Jako by mé tělo hořelo, ale uvnitř. Už jsem nevnímala zvuky zápasu okolo mě, ani doléhající zvuk dopravy z nedaleké silnice, cítila jsem pouze tu bolest, nekončící bolest.

Po třech dnech v bolestech jsem se probrala ve špinavé rozpadající se hale staré továrny. Viděla jsem každou nedokonalost, poškození, které čas na tomhle stavení zanechal. Slyšela jsem zvuky stovky metrů vzdálených aut. Ale hlavně jsem cítila neznámou sladkou vůni, a hned jsem původce této vůně začala hledat. Stál ode mě necelé dva metry daleko. Až na barvu vlasů, vypadal stejně jako útočník v parku. Blond vlasy, nepřirozeně bílá pokožka a krvavě rudé oči. Chtěla jsem se ho zeptat na tolik věcí, kdo je, kdo byl útočník v parku a kam zmizel, ale on mě předběhl.

„Řeknu ti, co se s tebe stalo, jak se máš teď chovat, ale víckrát už mě neuvidíš.“ Nechápala jsem to, „co se ze mě stalo“? Vždyť jsem stejná jako předtím, teda až na ty zbystřené smysly.

„Jsi upír, já i ten co tě napadl jsme upíři.“ Upír?. Si ze mě dělá srandu.

„Jsi novorozená, takže budeš ovládána žízní po krvi. Nikdy nesmíš zabíjet příliš mnoho lidí na jednom místě, jinak by si to s tebou přišli vyřídit“, kdo by si to se mnou přišel vyřídit? „Nevycházej na slunce, na slunci se třpytíme a vyzradila by jsi naši existenci. Doufám, že si vše důležité pochytila a já padám“. Nemůže odejít, potřebuji ještě pár odpovědí.

„Stůj!“ neochotně se zastavil a otočil se na mě.

„Já jsem upír? Kdo si to se mnou přijde vyřídit? Zabíjet lidi? Na slunci třpytíme?“ vychrlila jsem na něj sled otázek.

„ Jo, jsi upír. Někdo kdo udržuje pořádek, aby se lidé nedozvěděli o naší existenci. Živíme se krví, a lidská krev je lahodná. Třpytíme.“ Pro změnu vychrlil odpovědi on na mě.

„Spokojená?“

„NE, proč jsi mě zachránil před tím druhým v parku“

„Nezachránil jsem tě, měl jsem žízeň a tvá krev voněla po okolí naprosto úžasně. Chtěl jsem se ho rychle zbavit a mít tě jenom pro sebe. Jenomže jsem nepočítal, že se bude tak úspěšně bránit a poté co uznal, že to asi nevyhraje, zdrhl. Tak jsem se vrátil k tobě, že si tě vychutnám, jenomže přeměna už byla dost daleko, a vůbec by si mi nechutnala, tak jsem tě odnesl sem, a zbytek už víš.“

Takže mě nezachránil, chtěl mě zabít jako ten druhý. Co bych taky mohla čekat od upíra, že jo.

„Takže přeji příjemnou věčnost, a doufám, že se nikdy neuvidíme“ s těmito slovy se otočil a zmizel.

Zůstala jsem tam sedět dlouhé hodiny. Přemýšlela jsem nad tím co mi řekl. O tom, co se ze mě stalo. O pití lidské krve. Prostě o všech hrůzách co jsem se dozvěděla.

Co teď budu dělat?. Co moje matka? Jak přijme fakt, že už mě neuvidí. Že zmizím? Nemohla bych s ní zůstat, když bych měla touhu zabít ji.

Otázky mi hýřili hlavou, když jsem vydala vstříc novému životu, který na mě teď čeká.

Please, je to můj první pokus o povídku. Ráda si přečtu vaše názory a připomínky, jestli se vám povídka líbí nebo ne. Snesu jakoukoli kritiku, takže se do mě klidně pusťte.

                                                                                                                                 Jane