Nový život

Autorka: Nica

3. Část - Rozhovor

Ležela jsem na zemi a pozorovala kapku vody stékající po zdi. Jediná kapička, která se sem skrz vrstvu země nad mojí hlavou dostala. Sledovala jsem ji jak si neomylně razí cestičku mezi mechem a plísní porostlými kameny a jak jí gravitace stahuje níž a níž. Až dopadla na zem a vsákla se do zeminy, která ji pokrývala. A pokračovala ve své cestě dál.

Nevím jak dlouho už jsem tu zavřená, myslím že tak tři týdny, ale nejsem si tím jistá.

Za tu dobu co jsem zde, vstoupili do mého vězení jen třikrát. Pokaždé mi sem vhodili mrtvou srnu abych se mohla nasytit. A pokaždé jsem se jich ptala proč. Proč jsem tady. Nikdy neodpověděli, jen přinesli srnu, hodili po mě vražedným a znechuceným pohledem a odešli. Když přišli podruhé chtěla jsem utéct, ale asi s tím počítali, jelikož přišli tři. Poprvé přišel jen jeden. Neznala jsem ani jednoho, nebyli mezi těma co mě sem přivezli. Naposledy přišli opět tři, asi aby se ujistili že je mi jasné, že jim neuteču.

Ale já se nevzdám. Pokud se mi někdy naskytne možnost, tak uteču. Nehodlám zbytek své existence strávit v této díře. Předtím můj život také nestál za moc, ale byla jsem svobodná!

Pokud jsem správně odhadovala čas, tak mi sem jídlo přináší každý týden ve stejný den. A pokud se nemýlím, tak další přinesou zítra. Do té doby musím vymyslet jak je donutit, aby se mnou mluvili.

Zbytek dne a noc jsem strávila přemýšlením nad tímto problémem, ale bohužel vždy mi vyšlo to samé. Tudíž že pokud nebudou chtít, nijak je k tomu nedonutím. Ať jsem vymyslela cokoli, vždy jsem byla v nevýhodě.

*     *     *

Proto mě překvapilo, že když se další den otevřeli dveře, stál v nich jeden z těch co mě sem přivezli a s sebou neměl žádnou srnu, ani nic jiného. Přesněji řečeno tam stál ten, co je všechny vedl. Nevím jestli vede všechny co zde jsou, ale ty na louce ano.

Byla jsem ještě udivenější, když vlezl dovnitř a dveře za sebou zavřel. Nebyla tu žádná okna ani jiný zdroj světla, takže místnost teď byla ponořená do úplné tmy. Nám to ovšem nevadilo. Viděli jsme stejně dobře jako na světle. Po celou dobu co sestupoval ze schodů mě sledoval svýma očima. Nijak se netvářil, nic neříkal, jen mě dál pozoroval a sestupoval blíž a blíž.

Třeba si se mnou jde promluvit. Napadlo mě. Vysvětlit mi za co jsem zde uvězněná nebo se na něco zeptat. Třeba mě chce propustit. Hádala jsem. Třeba mě chce zabít.

Když mě napadla ta poslední možnost, vyskočila jsem ze země a postavila se na opačnou stranu místnosti, do bojové pozice. Zahlédl můj pohyb a ztuhl na místě.

Uvědomila jsem si, že je ze všech těch možností nejpravděpodobnější. Nemá důvod jít si se mnou promluvit nebo mě chtít propustit. Na druhou stranu, proč by mě tu drželi měsíc zavřenou, nosili mi jídlo a pak mě chtěli zabít? Ale co já vím, třeba nejsou normální. Nevím!

„Chci si jenom promluvit.“ Vytrhl mě ze zamyšlení sametový hlas příchozího.

Chvíli jsem na něj jen tupě zírala, než mi došel význam jeho slov. Narovnala jsem se do normální pozice, ale zůstala na místě.

Znovu se dal do pohybu a zastavil se až pod schody. Chvíli mě obezřetně pozoroval a pak promluvil: „Určitě víš proč tady jsi, . . . Doříct to nestihl, jelikož jsem mu skočila do řeči.

„Ne, to opravdu nevím!“ vyjela jsem na něho. “Vlastně se to poslední měsíc snažím zjistit. Proč! Proč jste mě zde zavřeli. Co jsem vám udělala, že se ke mně chováte, tak jak se chováte!“ Všechno sebeovládání mě opustilo a nahradil jej vztek.

U něj ovšem také. Nevím jak to udělal, neviděla jsem že by se pohnul, natož abych stihla nějak zareagovat, najednou byl u mě, rukou svíral mé hrdlo a tlačil mě na zeď. Z jeho očí sálala nenávist. Viděla jsem v nich svůj odraz, já se tvářila podobně, jen ze mě nešel ani z poloviny takový strach jako z něj.

„Přestaň si se mnou hrát! Vím co jsi zač a taky vím proč si sem přišla.“ Jeho slova zněla jako syčení hada.

„Tak mi to řekni, protože já to nevím.“ Drtila jsem slova mezi zuby. Vím že kdyby chtěl, mohl by mě na místě zabít, byl silnější než já, ale já měla vztek. Cítila jsem jak mnou prochází a nenechává jedinou buňku mého těla v klidu.

Dívali jsme se sobě zpříma do očí a měřili si toho druhého pohledem tak zlým, že jsem měla pocit, že to nevydržím a podívám se jinam. To jsem nechtěla. Nechtěla jsem, aby vyhrál tento boj. Nechtěla jsem, aby si myslel že jsem slabá.

Nakonec pustil můj krk, odstoupil ode mě, ale stále nepřerušoval náš oční souboj.

„Přišel jsem ti jenom říct, že tě má Aro hodně rád. Souhlasil z výměnou za jednoho z našich. Takže se připrav, zítra odjíždíme.“ Řekl, otočil se a chtěl odejít.

To jsem mu ale nedovolila. Předběhla jsem ho a stoupla si před něj.

„To si o mě myslíte? Že patřím k Volturiovým?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Ne nemyslím, já to vím. Nemá cenu pokoušet se nám lhát, Nicolle, víme že pracuješ pro Volturiovi a víme že jsi sem přijela, aby si o nás získala informace. Tak toho divadélka nech!“ Řekl ledově klidným hlasem.

To už jsem nevydržela a rozesmála se. Oni si myslí že patřím k Volturiovým a že jsem sem přijela získávat o nich informace? Já, která do Itálie a vlastně do celé Evropy už dlouho nevstoupila, já, která se posledních dvě stě let schovávám před Arem kvůli mému daru, mám být jeho špión? To jsem tedy nečekala.

Upír přede mnou se na mě díval jako na blázna. Asi čekal jinou reakci. Zapírání nebo doznání se výhružkami, ale šílený smích ne.

Obešel mě a pokračoval v odchodu. Otevřel dveře a pustil do místnosti kužel žlutého světla. Už byl napůl venku, ale ještě se na mě otočil. Ve tváři stále nechápající výraz. To u mě vyvolalo další záchvat smíchu. Otočil se a odešel. Dveře se s cvaknutím zavřeli a místnost se opět ponořila do tmy.

Chvíli trvalo než jsem se uklidnila.

Myslí si že pracuji pro Ara. Chtějí mě vyměnit za jednoho se svých. Zítra odjíždíme.

Vyměnit?! . . . To znamená že pojedeme do Itálie a tam mě vymění za někoho, koho vězní Volturiovi.

Já nemůžu do Itálie. Aro mě chce do své gardy, ale já . . . Ale ne! Jestli je tohle jeho plán jak mě získat, tak je to ještě větší hajzl, než jsem si myslela. Copak jsem pro něj tak důležitá, aby mě vyměnil za zajatce jednoho ze svých nepřátel?

Zítra odjíždíme. Už zítra! Sakra! Musím se odtud dostat. Za žádnou cenu s nimi nepojedu do Itálie.

Rozběhla jsem se a vší silou narazila do dveří. Chtěla jsem je vyrazit, ale nezpůsobila jsem jim víc než pár škrábanců a malých prohlubní. Zkoušela jsem všechno. Kopala, škrábala, tahala, škubala, chtěla jsem je vyrvat z pantů, normální dveře by povolili hned, ale tyhle ne. Ani jsem s nimi nehnula. Museli být vyrobeny speciálně, aby odolali náporu upíra.

Když to nešlo dveřmi, zkusila jsem se prohrabat ven podlahou. Vyhrabala jsem půl metru a narazila na povrch ze stejného kovu jako byly dveře.

Potom jsem zkusila všechny stěny. Stejně jako na podlaze, vrstva vlhkých kamenů, posetých mechem a plísní, byla jen povrchová, pod nimi byl zase ten kov.

Začínala jsem panikařit, že se odtud nedostanu. Že jsem v nějaký kostce z kovu který nedokážu rozbít.

Strop.

S co největší silou jsem vyskočila a narazila do stropu. Vrstva zeminy opadla a já spatřila zase ten kov.

Sakra.

Proč by si někdo dával takovou práci aby vytvořil kov, který odolá upírovi a pak by vyzdobil místnost tak, že vypadá jako nějaká hladomorna ze středověku?!

Nemám čas se zabývat takovými kravinami.

Odsud se nedostanu. Musím jim utéct zítra, až mě budou odvážet.

Nemá smysl snažit se jim vysvětlit, že nepatřím k Volturiovým, jak dal dnes dost jasně najevo ten upír, nebudou mi věřit, ať řeknu cokoli.

Sedla jsem si na zem a opřela se o stěnu. Počkám až si pro mě přijdou.

Rozbíjení mé cely mi nějaký čas zabralo, takže už jen pár hodin.

Budu odpočívat. Uvolnila jsem své tělo i mysl, abych byla zítra dost silná.

*     *     *

Otevřeli se dveře a na zničenou místnost dopadl proud světla.

Zvedla jsem svá oční víčka a podívala se do topazových očí upíra, jenž tu byl včera.