Nový život

Autorka: Nica

2. Část – Setkání v lese

Byla noc.

Běžela jsem po lese. Milovala jsem tu volnost při běhu. Někdy, když jsem měla náladu, dokázala jsem běhat v kuse i celý den. Nezastavovala jsem se ani na lov, jen jsem běhala. Na sever, na jih, na západ nebo na východ, bylo mi jedno kam. Dnes jsem měla opět „běhací“ náladu. Běžela jsem na jih směrem do USA, když jsem ucítila pach neznámých upírů. Hodně upírů. Bylo jich tak pět, odhadem. To není dobré. K mé smůle u mě byli moc blízko abych jim stihla utéct a tak jsem se zastavila na menší louce a čekala. Mezi stromy sem prosvítal měsíc. Vypadalo to tu jako v nějakém hororu. A vždyť taky jo. Setká se zde několik upírů. Jaké je vhodnější místo než opuštěná louka v lese uprostřed noci.

Za chvíli vystoupili z lesa všichni, v celé své kráse. Díky svému dokonalému zraku jsem je viděla naprosto jasně, jako kdyby bylo poledne. Bylo jich šest.

Úplně ve předu byl muž, asi jejich vůdce. Byl vysoký, měl krátké tmavé vlasy a tvář trochu porostlou vousy. Na sobě měl světle zelenou košili pod koženou bundou, tmavé rifle a sportovní boty. Vedle něj, z pravé strany, stála menší upírka s vlasy černými jak uhel svázanými do drdolu. Na sobě měla perfektně padnoucí modrý top a uplé džíny. Nalevo od upíra stál mohutný upír se světle hnědými nagelovanými vlasy. Měl bílou košili a džíny. Mezi nima, téměř schovaná za prvním upírem, stála vysoká blondýnka. Měla na sobě červené letní šaty a vypadala jako by si právě odběhla z nějaké světově uznávané módní přehlídky. (no vlastně tak vypadali všichni) Za nimi byli ještě dva upíři. Jeden s delšími blonďatými vlasy v kožených kalhotách a černé košili a druhej s tmavě hnědými vlasy po uši, džínech a modré  mikině s kapucí. Nikomu z nich, když je přeměnili, nemohlo být ví jak pětadvacet. Všichni měli na tvářích nasazenou perfektní masku, takže jsem si ani nemohla udělat obrázek o tom, co si o mě myslí. Jen té blondýně z očí sálala nenávist tak velká, že kdyby mohl pohled zabíjet, byla bych už mrtvá.

Nevím proč ale najednou mě přepadl pocit méněcennosti. Možná to bylo kuli tomu, že oni měli na sobě perfektní oblečení, ušité na míru. Určitě od nějakých hodně drahých návrhářů a já? Já na sobě měla špinavé, roztrhané džíny, tričko původní barvy žluté a tmavou bundu.

Napadlo mě že v tak velké skupině upírů je pravděpodobné, že někdo z nich bude mít nějaký dar. Použila jsem ten svůj. A opravdu, za chvíli jsem ucítila jak mi brní konečky prstů. Nevím proč tomu tak je, ale vždy když jsem v blízkosti nějakého upíra s darem, tak mě začnou brnět prsty a vím čí a jaký ten dar je.

Ta malá upírka s černými vlasy. Je mimořádně všímavá. Každý upír má, víc než lidé, vyvinutější všechny smysly, ale ona je měla ještě dokonalejší. Stačilo s ní mluvit a věděla o vás skoro víc než vy sám. Né že by uměla číst myšlenky, ale všímala si maličkostí. Změn nálad, výrazů, hlasu, prostě všeho. Poznala když někdo lže nebo když někdo něco tají. Zajímaví dar, ale mě nijak nepomůže.

Pak ten co stál úplně vzadu, s těmi delšími tmavými vlasy. Dokázal „vycítit“ zlo. Když se mělo stát něco zlého nebo když bylo v blízkosti nějaké nebezpečí, on to zjistil. To by se mi hodilo před chvíli, teď opět na nic.

A jejich vůdce. Dokázal donutit upíra udělat cokoliv chtěl. Mělo to ale háček, musel ho upřímně nenávidět. A jéje! Doufám, že ke mně necítí takovou nenávist, aby to na mě mohli použit. Neměli by, nic jsem jim neudělala, jen jsem vstoupila na jejich území. Mě by se to celkem hodilo, ovšem nemám žádný důvod k nenávisti vůči nim. Zatím.

Teď jsem litovala toho, že tu není někdo jako Jane nebo Alec. Jejich dar by mi mohl pomoct z této velice nepříjemné, složité a snadno špatně skončitelné situace.

„Rád tě poznávám Nicolle.“ pravil jejich vůdce ledovým hlasem.

Nicolle? Odkud ví jak se jmenuju?

„Jak víš jak se jmenuju?“ zeptám se. Pohlédnu na všechny zúčastněné. Nikdo není překvapený že mě oslovil jménem, až na mě.

„Vím toho o tobě víc než si myslíš, ale na tom teď nezáleží. Půjdeš s námi.“ Řekl.

To nebyla otázka, řekl to jako hotovou věc.

Nikdo na nic nečekal. Svalovec na levo od něj se pohnul směrem ke mně. Přikrčila jsem se a z hrudi se mi ozvalo tiché zavrčení. Byla to automatická reakce, moc jsem nad tím nepřemýšlela, jen jsem chtěla aby se zastavil. A to se mi povedlo. Zastavil se uprostřed kroku asi pět metrů ode mě.

„Ale no tak! Přece nebudeš dělat problémy.“ Řekl, v hlase silný podtón pobavenosti. „Je nás víc, nemáš šanci. Buď to pude po dobrém nebo po zlém, vyber si.“

Stále se mi díval do očí. Ostatní se také přikrčili a čekali na mojí reakci. Vím, nemělo smysl jim nějak odporovat, jak řek ten vazoun je jich víc, ale já nejsem zvyklá se někomu podřizovat. Přikrčila jsem se ještě víc a vrčení nabíralo na síle. Svalovec pokrčil rameny a skočil na mě. Možná bych se mu dokázala na chvíli ubránit, ale to by se k němu nesměl přidat jejich vůdce a ten blonďák ze zadu.

Náraz nás odmrštil z louky do lesa. Ucítila jsem jak jsme narazili do stromu a zlomili ho vejpůl. Zády jsem dopadla na zem, svalovec na kolena přede mě a ostatní dva lehce na špičky, každý z jedné strany. Ten blonďák mě chytl pod krkem. zvedl do vzduchu a přitlačil na strom za mnou. Vší silou jsem ho nakopla do břicha a zaťala nehty do jeho ruky. Nic, jen zesílil stisk a dál mě drtil o kmen stromu. Svalouš sevřel mé paže do svých a otočil mě obličejem ke stromu. Přitom ten blonďák pustil můj krk a svázal mi ruce provazem. Pak mi ještě převázali něco přes oči. Musel to udělat ten co je vedl, jelikož svalouš mě pořád držel a blonďák stál vedle mě. Otočili mě od stromu a vedli zpět na louku. Nic jsem neviděla tak jsem aspoň poslouchala. Pohybovali jsme se velmi tiše. Zastavili jsme se, myslím že jsme došli ke zbývajícím upírům. Pak si mě někdo přehodil přes rameno, zatočil se se mnou a rozběhli jsme se. Běželi jsme upíří rychlostí. Vítr mě bičoval do tváře a hučel mi v uších. Asi jsme probíhali okolo nějaké silnice, jelikož jsem slyšela zvuk motorů a hudbu z aut. Běželi jsme dál, a asi po deseti minutách se zastavili. Dotyčný upír mě sundal z ramen na zem. Při dopadu mi pod nohama křupl štěrk. Uslyšela jsem automatický odemykání auta a otevírání dveří. Něčí ruka se dotkla mích zad a poté temene hlavy.

„Nastup!“ řekl někdo těsně za mnou.

Přikrčila jsem se abych mohla nastoupit do auta. Dotyčná ruka na mé hlavě mě nasměrovala správným směrem. Zvedla jsem nohu ze země a šlápla naslepo dopředu. Došlápla jsem na něco měkkého, asi koberec na podlaze auta. Pak už bylo jednoduché nasednout.

Cesta trvala asi hodinu. V autě měli pohodlná kožená sedadla, takže to nebylo zas tak nepříjemné jak jsem čekala. Pak už to ovšem bylo horší.

Zastavili jsme. Někdo mě vyndal z auta táhl po cestě. Málem jsem upadla jelikož se před námi objevili schody a nikdo nepovažoval za důležité mi to sdělit. Pokračovali jsme v cestě. Vešli jsme do domu, musel být veliký nebo aspoň vstupní místnost jelikož jsem slyšela ozvěnu svých tichounkých kroků. Prošli jsem nějakými dveřmi a sestupovali níž. Asi do sklepa. Vešli jsme do další chodby a pak znovu klesaly níž. Na konci dalšího schodiště jsme zahnuli doprava pak doleva, znovu doprava a ještě níž.

Je to tu jako v bludišti. Nemám šanci odtud utéct.

Na konci schodiště jsme se zastavili. Zaslechla jsem nějaké pípání a zvuk otevírajících se dveří.

Někdo do mě ze zadu strčil a já padala do temnoty. Dopadla jsem tvrdě na schody a kutálela se dolů. Kdybych byla člověk asi bych si zlomila vaz, ale jako upírovi se mi nic nestalo. Při pádu se mi svezla páska z očí a já toho hned využila. Podívala jsem se nahoru a uviděla toho blonďatého upíra z lesa.

„Měj se hezky.“ Šeptl s úsměvem na rtech a zabouchl dveře.

A já se ocitla ve tmě.