Nový život

Autorka: Nica

1. Část - Vzpomínky

Ucítila jsem medvěda, není to poprvé, co mě napadlo zkusit se živit jinak než lidskou krví, tak jsem se rozběhla. Vyskočila jsem na strom a chtěla ho předběhnout.

Když lovíte lidi, většinou před vámi zkamení strachy, občas se pokusí utéct, ale jinak to žádná velká práce není. To zvěř se tak lacino nedá. Na to jsem se těšila a byl to také jeden z důvodů, proč jsem se za ním vydala. Ale byly tu i další.  Za tu dobu co je ze mě to co je, totiž monstrum které přežívá na úkor druhých a bez své drogy by dlouho nepřežilo, jsem zabila už spoustu lidí, mladých, starých, hodných, zlých, nedělala jsem v tom rozdíly. Ze začátku jsem mývala výčitky, že zabíjím nevinné lidi, kteří mají své rodiny, přátelé a další kterým budou chybět. Postupem času jsem ale otupěla a dál proplouvala cizími životy. Další důvod proč jsem se za méďou rozběhla, byl, že už mě unavovalo nosit čočky kdykoli jsem se musela pohybovat mezi lidmi. Bylo by poněkud nápadné, kdyby se na veřejnosti ukázal někdo s jasně karmínovýma očima. Já vím, poněkud malicherný důvod ale co.

Seskočila jsem ze stromu a dopadla méďovi na záda. Ohnal se po mě svou obrovskou tlapou, ale já byla rychlejší, vyhnula jsem se ráně a ještě ho přes ni praštila. To méďu naštvalo. Shodil mě ze svých zad a chtěl zaútočit, ale já už stála na nohou a byla připravená. Skočil na mě. Ladně jsem se mu vyhnula a pořádně ho praštila přes čumák. Zakňučel bolestí, ale nevzdával se. Tentokrát jsem zaútočila já. Bylo to moc rychlé, aby si toho stihl všimnout. Dřív než se stihl vzpamatovat, zakousla jsem se mu do krku a sála tu božskou tekutinu. Nebylo to takové jako lidská krev, ale stejně moje smysly vybuchly v extázi. Lehla jsem si vedle médi a přemýšlela o svém životě.

Mé celé jméno zní Nicolle Christinne Wilson. Narodila jsem se rolu 1789 v New Yorku v USA. Upírem jsem se stala roku 1809 v den mích 20 narozenin. Bylo to večer, šla jsem zrovna od své nejlepší kamarádky Bethy domů. Bethy bydlí asi 3 bloky od našeho domu, tak mě maminka nechala jít samotnou s tím že do devíti budu doma. Nikdy jsem se nebála tmy, takže mi nevadilo jít ztemnělými uličkami New Yorku. Ale dnes to bylo jiné. Nevím proč, ale dnes jsem se bála. Později jsem pochopila že to byl instinkt. Podvědomě jsem věděla že se tam někde ve tmě skrývá něco strašného.

*

Zahnula jsem za roh, už jen jeden blok a budu doma. Ulice byla liduprázdná a najednou se přede mnou zjevil anděl. Nemohu říct že je to jen člověk s andělskou tváří, to bych ho urazila. Nikdy v životě jsem neviděla krásnější bytost, snad to bude tím že není z tohoto světa, nemůže. Někdo takový jako je on přece neexistuje, né na tomto světě. Asi deset vteřin jsem na něj jenom zírala na nic jiného jsem se nezmohla. Pak jsem pohlédla do jeho očí a už to pro mě nebyl anděl, sice tak vypadal, ale ty oči patřili vrahovi. Viděla jsem v nich touhu, chtíč, nedočkavost, potěšení z mého strachu a . . . hlad?!

*

Tenkrát jsem to nechápala . . . hlad??? . . . proč hlad??? Dnes je tomu jinak. Zcela rozumím jeho výrazu když se mi vybaví v hlavě. No nic zpět k příběhu.

*

Začala jsem couvat, nevím jestli jsem chtěla utéct nebo se sesypat na zem, každopádně jsem nestihla ani jedno. Přiskočil ke mně rukou mi zacpal pusu abych nekřičela, druhou mi omotal okolo pasu a odnes do nějaké tmavé uličky. Vše toto mu zabralo sotva vteřinu, než jsem si uvědomila co se stalo, už jsem byla skryta ve tmě a přede mnou stál on. Na tváři měl nedočkavý výraz a smál se. Byl to spíš jen takový vítězný úškleb. Pak si pouze pamatuji bodavou bolest na krku, něčí křik a oheň.

Bolestivé plameny svazující moje tělo jako provazy. Myslela jsem si že někde hoří a já jsem moc blízko, až později jsem si uvědomila že nehoří okolo mě ale ve mně. Připadalo mi jako by mi v žilách místo krve proudil olej, benzín nebo nějaká jiná hořlavina. Bylo to jako by se každá buňka mého těla rozhodla udělala si vlastní malinký táboráček ve stejnou chvíli. Nevěděla jsem za co jsem si zasloužila taková muka. Udělala jsem snad v životě něco tak hrozného abych za to musela procházet takovou agonii? Nevím, upřímně v tuto chvíli si na svůj život moc nevzpomínám. Zato si přesně pamatuji co bylo těsně před tímto ohněm. Vybavila se mi tvář anděla a jeho pohled. Nechápala jsem to, nechápala jsem nic. A tak jsem jen dál ležela v plamenech a křičela. Nezabývala jsem se tím že mě nikdo neslyší, nemělo to cenu. A pak, nevím jak dlouho od toho večera to bylo, připadalo mi to jako roky, začala bolest pomalu od konečků prstů ustupovat. Začala sice ustupovat ale o to s větší intenzitou se soustředila na jediné místo. Srdce. Slyšela jsem ho. Slyšela jsem vlastní srdce jak běží jako o závod. Myslela jsem si že takhle už to dlouho nevydrží, praskne nebo mi prostě vyskočí z hrudi a já budu mrtvá. Už neucítím žádnou bolest. Žádný oheň, prostě nic. Ale to ne, srdce sprintovalo dál. Až po dalších nekonečných minutách vynechalo pár úderů. Takhle to pokračovalo dál, až do chvíle kdy moje srdce odtlouklo poslední dva údery. Bumbum bumbum.

Ticho.

Nebije mi srdce!

Jakto že jsem stále zde? Jakto že nejsem mrtvá? Co se děje?
Byla jsem zmatená. Otevřela jsem oči.

Tma.

Nejdřív jsem nic neviděla, a pak jakoby někdo začal pomalu rozsvěcovat. Ležela jsem na zemi v nějakém skladišti. Bylo tu spousty beden a papírových krabic. Na protější stěně byla malá prasklinka kterou jsem proudil čerství vzduch. Počkat jakto že ji vidím, vždyť je to nejmíň 20metrů daleko. Nadechla jsem se. Ucítila jsem promočený papír, zatuchlinu a plíseň.

Nechápala jsem to. Nechápala jsem nic. Opět. Začínala jsem pomalu panikařit. Ne, ne uklidni se. Říkala jsem si. Pomalu a zhluboka jsem se nadechla to vždy pomáhalo. Tentokrát to ale mělo opačný účinek. Nabrala jsem vzduch do plic. Znovu mě zasáhla vlna pachů a vůní různého druhu. Jedna však všechny přebyla, vůně která mi zatemnila mozek a před očima utvořila rudou clonu. Musela se sem dostat skrz tu prasklinku ve zdi. Ta vůně mě k sobě volala a já nedokázala odolat. Ani jsem se nezdržovala s tím jestli jsou tu někde dveře. Vyrazila jsem rovně skrz zeď. Vyběhla jsem ven, byla noc, a běžela po pachu té vůně. Běžela jsem tak rychle že jsem si myslela že spíš létám. Normálně bych byla vyděšená co se to děje a lámala si s tím hlavu pěkně dlouho, ale teď ne. Běžela jsem za pachem a před očima pořad rudo. Zabraňovalo mi to v normálním myšlení jelikož to co následovalo poté by žádný člověk dobrovolně neudělal. Od chvíle kdy jsem se nadechla a proběhla stěnou skladiště uběhlo sotva pár vteřin. Kudy běžím nebo kde to vůbec jsem, mě také nezajímalo, jen ta vůně. Postřehla jsem pouze, že jsem běžela okolo nějakého lesa. Přede mnou se objevil menší kopeček a vůně začala být intenzivnější. Zrychlila jsem, pokud to je ještě vůbec možné a třemi skoky se přesunula na vrchol kopečku. Pod kopečkem byla menší pěšinka a po ní šel pár mladých lidí. Drželi se za ruce, šťastně se na sebe usmívali a okolí nevnímali.

Zaútočila jsem. Jedním skokem jsem byla u nich a vrhla se na ně. Dívce jsem zlomila vaz a tomu klukovi se zakousla do krku. Do krku mi vtekla horká tekutina a mě explodovalo tělo pod náporem mých smyslů a chutě. Vysála jsem toho kluka do poslední kapky krve a vrhla se na tu holku.

Když jsem skončila lehla jsem si vedle těl těch mladých lidí. Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila co jsem udělala. Těla byla rozsápána jako by se na mě vrhl rozzuřený grizli. Zděšeně jsem se dívala na to co jsem provedla a začala vzlykat. Schoulila jsem se na zemi do klubíčka a chtěla se pořádně vybrečet. Budu brečet dokud ve mně nezbude jediná slzička. Ke své hrůze jsem zjistila že nemůžu brečet a propukla v hysterii. Trvalo to pár hodin než jsem se uklidnila. Ležela jsem na zemi a přemýšlela. Prohledávala jsem svoji mysl a hledala něco co by to mohlo vysvětlit.

Jednou, když jsem byla malá tak mě starší bráška Jack strašil povídačkami o upírech. Bála jsem se jich, ale pak mi maminka řekla že jsou to jen pohádky na strašení malých dětí. De o to že mi říkal že jsou to noční monstra živící se lidskou krví.

Já už nejsem člověk!!!

Uvědomila jsem si pravdu. Asi bych omdlela kdyby to bylo možné, ale neomdlela místo toho jsem opět propukla v hysterický pláč, beze slz. Opět mi nějakou dobu trvalo než jsem se uklidnila, když se tak stalo začalo svítat. Lekla jsem se že by mě tu takhle mohl někdo najít a utkla do lesa zpět ke skladišti.

*

Stále ležím vedle médi a dívám se na hvězdy a měsíc v úplňku. Každou noc se na ně dívám, když je někde zataženo prostě si jen odběhnu někam dál, lehnu si na záda a dívám se.

Vyhrabala jsem díru, uložila do ní méďu a zahrabala.

Ze začátku to bylo těžké nezabít každého člověka co ucítím, ale prvních 20 let, možná to bylo víc nevím, jsem se pohybovala hlavně v lese a mezi lidi chodila jen když jsem se chtěla nasytit. Nejdříve každý den, pak jednou za týden, později jednou za 14 dní a dnes dokážu vydržet až dva měsíce bez krve.

Dnes je náš svět (svět upírů) rozdělen na dvě půlky. No pokavaď počítám těch pár jedinců, kteří jsou jako já, tak na tři.

Nejsme rozděleni podle toho, čí krev kdo pije. Jsme rozděleni podle toho jakou kdo chce mít moc.

První – patří jim Evropa – vedou Volturovi, chtějí ovládnout celý svět, z upírů udělat něco jako bohy a lidi chovat jako domácí zvířata.

Druzí – sídlí v Americe – nevím kdo je vede, ale už přes dvě století se jim úspěšně daří bránit Volturovým v získání moci nad světem. Tyto upíři si přejí žít mezi lidmi nenápadně.

A pak je tu třetí strana – já – upír kterému je jedno kdo vyhraje tento dvě století trvající boj. Kterého nezajímá zda budou upíři lidem vládnout nebo vedle nich žít nezpozorováni.

Nebylo tomu tak vždy. Tato válka začala na počátku 19. století. Nevím co se stalo, co spustilo tento boj. Od svého znovuzrození nejsem moc společenský tvor. Jsem nomád, který cestuje po světě a nikde se nezdrží moc dlouho.

Jednou, těsně před začátkem války jsem navštívila Volteru. Aro Volturi, fanatický sběratel upírských talentů, mě chtěl do svých řad „bodygaurdů“, jelikož mám dar. Dokážu si od jakéhokoliv upíra vypůjčit jakýkoliv dar. Byl přímo nadšen a chtěl mě mít u sebe za jakoukoliv cenu, ale začala válka a mě se podařilo utéct. Od té doby se Evropě vyhýbám, né že bych se ho bála, jen se mi nechce se mít před někým na pozoru. Aro má velice otravnou vlastnost zjistit jaký upír a kdy navštívil Evropu.

Právě teď jsem někde v Kanadě. Nevím přesně kde a je mi to jedno. Jsem spokojená se svým životem, né nadšená, ale smířená a nehodlám nic měnit.

Ale cestě osudu neunikne nikdo, ani nemrtví. A osud si pro mě přichystal nový život.