Nový začátek

Autorky: Kate a Tam

4. KAPITOLA - Odhalení

Zase jsem se vrátila do školy. Přemýšlela jsem, jestli Mark kvůli Kate změní školu. Nejspíš ano. To je jejich věc. Připravovala jsem se na nudu. O bože! To ne. Proč?!! Blížil se ke mně Jack McCarteny. Na útěk bylo pozdě. „Ahoj Sue.“ „Ahoj Jacku.“ „Jak to, že jsi minulý týden nebyla ve škole?“ „Byla jsem nemocná?“ Co bych asi tak měla říct? Víš, pohádala jsem se se svou upíří sestrou a tak jsem utekla k jiným upírům. „A už je ti líp?“ „Jo.“ Hmm, mohl bych ji pozvat na rande. Jestli už je v pohodě. Taky není špatná. Měla jsem pocit, že vybuchnu vzteky. Měla jsem chuť popadnout tu jeho dutou namyšlenou hlavu a třísknout s ní o zeď. „Víš, když jsi tady nová, určitě potřebuješ opsat nějaké sešity nebo se to doučit. Mohl bych ti pomoct.“ Vážně? A co jako? Kurz na dutosti? „Ne, díky, myslím, že už to mám celkem zvládnuté.“ „Aha. Tak to máš určitě čas se jít bavit. Co takhle kino?“ On se fakt nevzdá. Zvoní! Jupí, nikdy jsem netušila, že přijde den, kdy budu ráda, že začne hodina. „Promiň, musím jít. Čau.“ „Čau.“ Odešla jsem na hodinu matematiky. Naštěstí Jack se mnou tuto hodinu neměl. Jak bych se ho mohla zbavit? Zdá se, že se teď zaměřuje na mě a ne na Kate. To je fakt naschvál. Zrovna, jak by ho poslala do háje kvůli Markovi. Ale jak se ho mám zbavit já? Taky si mám najít lidského kluka? Né! To bych nemohla.  Možná by mi mohla poradit Kate. Odpoledne se jí na to zeptám. Která je teď vlastně hodina? Jo, poslední, bezvadné.

Jdu na parkoviště, kde už na mě v autě čeká Kate. „Čau.“ „Čau. Jak bylo?“ „Děs, pořád za mnou dolejzá jeden blb.“ Začala se smát. „Nevím, co je na tom tak vtipného?!!“ „Jen se zamysli, jak se ty vždycky bavíš, když se za mnou ženou tucty nápadníků.“ „No jo, ale jak se ho mám zbavit?“ „Nevím, musíš něco vymyslet sama.“ „Tak dík za radu.“ řekla jsem sarkasticky.

V úterý bylo opravdu krásně. Svítilo slunko a všichni chtěli ze školy konečně vypadnout. Já a Sue jsme zůstaly doma. Jen z jednoho malého docela nedůležitého důvodu – aby jsme se neprozradily. Však to víte, určitě jste slyšeli o upírech a slunci. Jako souvislost mezi nimi. Možná si teď někdo z vás představuje Drákulu a ostatní bájné upíry, kteří se bojí slunce a česneku. Je to fakt k nevíře, co si lidé vymysleli. Česneku se opravdu nebojíme. Ty povídačky nejspíš vznikly z toho, že nejíme. Ale aby měli upíry čím odhánět, případně prodavači česneku dobře vydělat, udělali to takhle jednoduše. A slunce? Toho se bojíme trochu víc. Ale jen proto, že nás může prozradit. Na slunci se naše „kůže“ třpytí jako by byla poseta diamanty. Slyšela jsem, že Belle a Renesmee se to strašně moc líbí. Mě se to ze začátku taky celkem líbilo, ale po čase mě to omrzelo. Musím si dávat pozor, aby mě v tomhle stavu nikdo neviděl. Samozřejmě, že Sue mě tak viděla už mnohokrát – tak jako já ji. Jenže ona ví, že jsem upír. Prostě a jednoduše, musíme se hlídat, aby nás takhle neviděli lidé. Asi by jim to připadalo podezřelé, nemyslíte? Takže, v každém případě v takové době nechodíme mezi lidi, proto ani do školy.

Všechno bylo v úterý v pohodě, jako vždy, až do odpoledne. Volal Mark, jestli bych s ním někam nevyrazila, když je tak pěkně. Ach jo....co mu mám říct? „Marku, ráda bych šla, ale ... ehm ehm  ...  jsem nemocná.“ Hrála jsem to na něj. „Aha, tak to je opravdu škoda. Po dlouhé době vyšlo slunce zpoza hustých černých mraků a ty onemocníš. To je fakt krize.“ „To mi ---kuck kuck --- povídej.“ „Tak snad to vyjde příště. Brzy se uzdrav.“ „Jo, snad jo. Díky, pa.“ „Papa.“ Tak to by bylo. Vypadá to, že to zbaštil... „Kate! Kdo volal? A co jsi to dělala za zvuky? Vypadalo to, jako by tu chrochtalo prase!“ „Cóóó?!!“ Zhrozila jsem se. „Vážně?! To byl Mark. Chtěl jít ven. Se mnou. Dělala jsem, že jsem nemocná.“ Sue se smála od ucha k uchu. „Já jsem si dělala srandu. Zvládla jsi to na výbornou.“ Ještě pořád se pochechtává. Vezmu polštář, který je na pohovce a hodím ho po ní. Sue je však mrštná jak....inu.....jako upír a už ho má v ruce a oplácí mi to. Já jsem ale taky mrštná, heč. Už beru druhý polštář – ještě než ten od Sue ke mně dorazí – a hážu ho zpět. Prima, trefa. Tohle Sue nejspíš nečekala. Stává se z toho opravdu nebezpečná polštářová upíří bitva. Ještě že ty polštáře nejsou z peří. Jinak by to bylo úplně jak z filmu. Všude by lítalo. Ale aspoň bychom měli zábavu na delší dobu....i s uklízením. Takhle polštáře dlouho nevydrží. Jsou roztrhané na kousky, až se divím, jakou sílu k jednoduché polštářové bitce potřebujeme. Aspoň jsme se na chvíli zabavily. Posbíráme kousky našich bývalých polštářů a naházíme je do koše. „Měly by jsme koupit nové. Aby se Mark moc nedivil.“ řekne Sue. „Jo, to asi jo. Jakmile se zatáhne, můžeme skočit nějaké společně vybrat.“ „Dobře, někdy....“ „A nebo tam zajdu sama, pokud se ti nebude chtít.“ navrhnu. „Jo, myslím, že už taky umíš číst myšlenky.“ pousměje se Sue. Já se taky usměju. „Já zase myslím, že těch polštářů radši koupím víc. Kdyby jsi náááhodou někdy mluvila jako teďka!“ Sue se začne smát a radši přede mnou zdrhá. Chystám se za ní, když najednou někdo zazvoní. Mark. Jeho vůni už poznám. A sakra. Musím promluvit se Sue, ale nesmí to dlouho trvat. Už to mám! Zkusím zase zpomalit čas. Plně se soustředím a poslouchám s uchem na dveřích. Markův tep neslyším. Povedlo se. Doběhnu k Sue a rychle spustím: „Sue, je tu Mark.“ „Jo, já vím. Umím totiž číst myšlenky, vzpomínáš?“ „No jo, radši mi řekni, co tu chce?“ „Chce jen navštívit maroda a předat dárek.“ „Dárek?“ „Jo, dárek. Chceš vědět co?“ „Ne, to ne. Nechám se překvapit. Ale chci tě poprosit o to, aby jsi mi pomohla. Budu hrát, že jsem nemocná. Vytáhnu ze skříně deku a lehnu si do postele. Ty mu otevřeš a pěkně! ho uvítáš. Pak mi můžeš donést čaj, ok?“ „Ok. Vynasnažím se.“ „Sue, jestli něco provedeš, půjdeš se mnou kupovat ty polštáře! Rozumíš?“ „No jó, neboj.“ Snad to dobře dopadne. Jdu se nachystat, ať to vypadá opravdu věrohodně. Vrátím čas do normálu a zvonek se opět rozezvoní.

Snažila jsem se ze všech sil se nesmát. Když jsem viděla, jak Kate běhá po bytě a snaží se najít vše potřebné ke hře na nemocnou. Došla jsem ke dveřím a otevřela. Nasadila jsem milý úsměv. „Ahoj Marku, je milé, že jsi se stavil.“ „Ahoj, můžu teď za Kate?“ „Ale jistě.“ Došli jsme ke Kate, která ležela na gauči a tvářila se nemocně. Štěstí, že stál Mark ke mně zády, protože jsem ze všech sil potlačovala smích. „Ahoj Kate.“ „Ahoj Marku.“ zachraptěla Kate. Projela mnou křeč potlačovaného smíchu. Tohle nemůžu dlouho vydržet. „Přinesl jsem ti dárek.“ „To je moc milé.“ Podal jí čokoládu. Pomoc. Tohle je mučení, asi za chvíli vybouchnu. „Ah..., díky.“ „Pořádné jídlo.“ Mrkl na ni. Už jsem to nevydržela. „Přinesu ti čaj.“ Zmizela jsem do kuchyně asi rychleji, než bych měla, ale Mark měl oči jen pro Kate. Propukla jsem v tichý smích. Nemohl mě slyšet, ale Kate to určitě neunikne. Popadla jsem konvici a přinesla čaj pro případ, že by Mark chtěl ochutnat. Když jsem přišla, znovu jsem musela potlačovat smích. Kate zrovna jedla čokoládu. Položila jsem tác na stůl. „Kate, nemáš teplotu? Vypadáš tak...divně.“ Sáhl ji na čelo. Měla jsem pocit, že mě přibili na místě. „Kate!“ vykřikl poplašeně. „Vždyť jsi studená jako led.“ „Víš, ona je podchlazená.“ snažila jsem se zachránit situaci. „Možná by jsi už měl jít. Kate je určitě unavená a taky si musí vzít léky. Ahoj.“ „Tak ahoj.“ Možná trochu neurvale jsem ho vyhodila ze dveří. Uff. To bylo těsné.

„Sue, to snad nemyslíš vážně?! Já tu podávám herecké výkony, za které bych určitě dostala Oscara a ty se tu celou dobu řehníš! Dokonce jsem musela sníst jednu řadu čokolády! Víš, jak mi je?“ „No tak promiň, Kate, když to bylo tak směšné! Ale máš pravdu, měla jsem to natočit a toho Oscara by jdi dostala.“ „Sue! Já teď opravdu nemám náladu na ty tvoje vtípky! Radši běž připravit záchod, ať to tam neušpiním, jak budu zvracet z té čokolády...“ ani jsem to nedořekla a už jsem to měla v krku. Sue vyběhla současně se mnou, aby mi otevřela dveře na záchod a ...hotovo. Tenhle pocit jsem už dlóóóuho nezažila! Jen doufám, že už do mě Mark nebude cpát další jídlo. Tohle mi celkem stačilo.

Ještě ten den večer mi Mark zavolal. Omluví mě ve škole a prý taky Sue, abych doma nezůstávala sama. Kdyby se náhodou něco stalo. Chtěl se za mnou ve středu podívat, ale já ho přesvědčila, že neuvidí nic jiného než to, co viděl dnes. Naštěstí pochopil, že mi opravdu není dobře a nechci, aby mě takhle viděl. Teda snad si to bere takhle. Příště by si s ním měla promluvit Sue, aby mi řekla, co si o tom fakt myslí. Asi tak do jedné hodiny ráno jsme se obě dívaly na televizi a potom se rozhodly, že si zajdeme provětrat plíce. A taky trávicí ústrojí... Dokonce jsem si daly závod a zjistily jsme, že naše běžecké výkony jsou stejné. No, aspoň se furt nebude Sue vychloubat, že je rychlejší. „Ale to není fér!“ nedá Sue pokoj, „Ty jsi  vyběhla dřív než já!“ „Sue, já jsem vyběhla až po tobě. A dokonce jsem měla krušnější den než ty. Uvažuj...zjistíš, že jsem vlastně rychlejší já.“ „To není pravda!“ nedá se. „Ok, ok...tak uděláme kompromis, jsi pro?“ „Nóó...“ Sue pořád váhá a mě už to leze na nervy. „Sue! Prostě jsme stejně rychlé a hotovo! Co na tom chceš ještě řešit? Jestli chceš, dáme si další závody, ale už s rozhodčím. Pak bychom mohly být spokojené obě, nemyslíš?“ Já budu spokojena určitě, protože budu rychlejší... I teď to bylo jasné, jenže hádat se se Sue není zrovna dobrý nápad. „Dobře, souhlasím.“ vymáčkne konečně ze sebe.

Bylo fajn dát si konečně závod, opravdu musíme najít rozhodčího, tak mě napadá, mohla bych si dát závod s Edwardem, prý je nejrychlejší. Tyhle myšlenky ale teď nechám plavat, děli mi starosti Mark. Nevím proč. Ne snad, že bych se o něj bála, proboha, na to má Kate, ta se bojí za nás obě, začínám z něho mít nepříjemný pocit, už jen ten dnešek! Ale čeho bychom se od něj mohly bát?! Je to jen hloupý člověk. Neměla bych se tím zabývat. Zítra to bude nuda. Budeme muset zůstat doma. Hmm...co podnikneme?! Mohli bychom udělat upírské hry xD Jasně, můžeme pozvat Emmetta, nenechal by si to ujít. Disciplíny třeba nejrychlejší lov a taky kdo bude nejčistší. Potom samozřejmě závod, můžeme si třeba dát páku. Bude to bezva, ale koho pozvat? Emmetta určitě, ten by nám neodpustil, Edwarda taky, chtěla bych si s ním dát ten závod, ráda bych viděla Alici, už mi chybí a při tom je to jen chvíle. Rosalie by asi nemusela chtít, ale možná by si pak zahrála baseball, Jasper by taky nejspíš chtěl soutěžit, Esme by byla perfektní rozhodčí a Carlisle je vždy vítán, ráda uvidím i Bellu a Renesmee. Takže asi budeme muset pozvat všechny. Co to plácám, muset pozvat. Ráda je uvidím! Ještě se musím domluvit s Kate. Ale nevidím důvod, proč by nesouhlasila. V tu chvíli mi zazvonil telefon. Alice, samozřejmě. „Ahoj Alice.“ „Ahoj Sue. Moc rádi všichni přijdeme.“ „To jsem ráda. Ale mohla jsi počkat aspoň než to řeknu Kate.“ „Bude ráda.“ „Jistě. Tak kdy přijdete?“ „Zítra ráno jsme tam.“ „Fajn, tak čau.“ „Čau.“ Zaklapla jsem mobil. Je čas to říct Kate.

Já tu Sue přerazím! Ani říct mi to neumí a vymlouvá se na Alici. Ale tak prosím, aspoň bude zábava. (pozn. od Kate)

Tak jo, Kate se to moc nelíbilo, když se dozvěděla, že je to už domluvené. Alice se má na co těšit! Nakonec ale souhlasila, takže vše v pohodě, no. I přes to, moc se těším. Celou noc jsem vymýšlela jednotlivé disciplíny. Začneme lovem, abychom se posilnili, doufám, že budu mít možnost naštvat Emmetta. Potom bude zápas. Žádná páka! Myslím, že každé dvojici bude stačit pět minut. Možná deset. Hmm, i tu páku můžeme zařadit. Zakončíme to závodem.

Ráno všichni přijeli přesně jak Alice slíbila. Naší soutěže se ale zúčastní jen Emmett, jak jinak, Edward, Jasper a Alice. Nenechá mi přečíst si, kdo vyhraje. Aspoň to bude napínavější. Carlisle a Esme nám dělají rozhodčí a spolu s Rose a Bellou porotu. Připravovali jsme se tedy na lov. Jeden po druhém. Byla jsem čtvrtá. Šlo to dobře, vše probíhalo bez problémů. Nakonec tuto disciplínu vyhrála Alice. No jistě, kdo jiný. Ale to vůbec nevadilo, byla to první disciplína. Zápas byl daleko náročnější. Vlastně to bylo nevýhodné pro Kate a Emmetta. Koneckonců Jasper je odborník, Alice vidí budoucnost a já a Edward...no měli jsme určité výhody. Nebylo překvapením, že Kate s Emmettem nevyhráli. Emmett si to vynahradil v páce. No jistě, ale když má někdo tak velkou sílu, není se čemu divit. Nejvíce jsem se těšila na závod. Bude to napínavé. Edward byl velmi samolibý a Alice s Jasperem a Emmettem bylo jasné, že nevyhrají. Já se ale nevzdávala. Toužila jsem ho porazit. Byla to neuvěřitelně spalující touha, přestože jsem věděla, že je nejrychlejší. Chtěla jsem ho porazit. Přála si to i Kate, ale ne tak usilovně jako já. I Edward věděl, že ho chci porazit a byl rozhodnutý vyhrát. Byl čas na závod. „Start!“ Vyběhla jsem jak nejrychleji jsem mohla. Cílem bylo oběhnout celý národní park. Běžela jsem co se dalo. Brzy jsme se my tři (já, Kate a Edward) začali ostatním vzdalovat. Zdálo se, že soupeří aspoň mezi sebou. Přinutila jsem se zrychlit. Zdálo se to být nemožné, ale podařilo se mi to. K mé obrovské radosti začal Edward mírně zaostávat. Jeho tvář se změnila do zuřivé masky. Touha po vítězství mně poháněla dál. Teď už bylo jasné, že závod vyhraju já nebo Kate. Teď už začínala zaostávat i Kate. Dobíhala jsem do cíle. Všichni byli neuvěřitelně napjatí. Proběhla jsem cílem. Byla jsem první!!! Neuvěřitelné. To je úžasné! Všimla jsem si, že už tu je i Alice, Jasper a Emmett. Jak to? Co se stalo? „Bylo jasné, že první tři místa neobsadíme a tak jsme vás v tom nechali.“ usmívá se Alice. „Ale kde je Kate s Edwardem?!“

Opravdu jsem se snažila, abych vyhrála ten závod. Byla to jediná šance, aby jsme se se Sue přestaly dohadovat, kdo je rychlejší. Bohužel jsme při tom našem shonu, kdy jsme připravovaly místo konání zapomněly na jednu docela dost důležitou věc. A to se nám teda moc nevyplatilo. Edward na to přišel jako první a pak i já. Jen Sue si toho pořád nevšímala a běžela dál. Zařadila jsem zpátečku a vrátila se k Edwardovi. „Myslíš, že je tu dlouho?“ zeptala jsem se tak potichu, aby to neslyšely lidské uši. „Moc dlouho asi ne, ale dost dlouho na to, aby zjistil, že nejsme to, za co se vydáváme. To bude trochu problém. A navíc, všichni tu jsme vegetariáni, takže by mě zajímalo, co s ním.“ „No, víš, já nechci, aby mu někdo ublížil. Totiž... Je to můj přítel. Mark.“ Chce se mi z toho brečet. Proč? Proč zrovna on? Určitě se ho budeme muset zbavit. Sakra co tu dělá?! „Klid Kate, ještě je tu jedna možnost.“ „Co? Ty mi asi čteš myšlenky, že?“ Přikývne. „Ok, jaká je ta možnost?“ „Však ty to Kate víš.“ Nechápavě se na něho podívám. Ach Bože, asi mi to začíná docházet. „Edwarde! To nemyslíš vážně! Ty jsi možná chtěl, aby se tím Bella stala, ale já mu nechci ničit jeho život! Proč ho prostě nenecháme odejít? On si to určitě nechá pro sebe! Nemůže přece za to, že nás viděl. Kvůli toho ho nemůžeme zabít!“ „Kate, myslím, že když mu všechno vysvětlíme ještě než odtud odejde, budeme mít víc času na uvažování, co s tím dělat. Takže pro něj prosím dojdi.“ „Proč tam nezajdeš ty?“ „Protože mě nezná.“ „Myslíš,  že to hraje nějakou roli? Kdoví, co všechno si teď o mně myslí.“ „Já to vím. Ale říkat ti to nebudu. Určitě bys ho vylekala, kdyby jsi věděla, co je právě teď v jeho hlavě. Možná ti on sám řekne, co si o tom všem myslí. Prostě za ním jdi. No tak, už běž.“ Mu se to lehce řekne, když ví, co si Mark myslí. Ví, co od něj má čekat a co mu říct aby ho nevystrašil. Jak já mám vědět, co mu říct. Achjo. Proč se to stalo? No dobře, konec toho zoufání a jde se na to. Upíři, držte mi palce. Opatrně a hlavně pomalu se k Markovi blížím. „Marku?“ Mark je schovaný za keřem a skoro nedýchá. Chudáček. „Marku, to jsem já. Kate. Vylez prosím tě.  Proč se přede mnou schováváš?“ zeptám se ho na to, na co znám jeho odpověď. Už jsem u onoho keře, za kterým je Mark. Obejdu ho a teď už vidím do Markova vystrašeného za zároveň nechápavého obličeje. „Marku.“ Pořád se k němu přibližuju. „Stůj!“ Vykřikne a při tom se  mu zlomí hlas. „Marku. To jsem přece já. Kate,“ mluvím tiše a sleduju Marka, který malými kroky přede mnou ustupuje. „Co jsi zač?! Co jste všichni zač?!“  „Vysvětlím ti to. Ale hlavně se mě neboj. Jsem to přece pořád já. Kate. Ta Kate kterou znáš.“ „Ne, takovou tě neznám. Nechápu jak jsem ti mohl věřit. Vždyť tě VŮBEC neznám!“ „Ale no tak Marku. Uklidni se. Já ti nechci ublížit. Musíš mi věřit.“ „Proč? Proč bych měl?!“ „Protože tě miluju, tak jako ty mně. Nebo mně už nemiluješ?“ zeptám se Marka pokleslým hlasem. „Já nevím. Vůbec nevím.“ „Jakto? Musíš přece vědět, co ke mně cítíš.“ „Myslel jsem, že to vím, ale teď si tím vůbec nejsem jistý. Ani nevím, kdo jsi. Co jsi zač a co mi chceš udělat.“ „Já ti nechci nic udělat. Teď jsem ti to říkala. Prosím, pojď  se mnou a nechej si to vše vysvětlit. Neboj se. Věř mi.“ Nevím, co mu mám ještě říct, aby se mně nebál  Chvíli je ticho. Mark přemýšlí. Doufám, že mě pořád miluje. Nechci ho ztratit. Nevím, jestli Bůh stojí při upírech, kteří zabíjejí, ale pokud ano, byla bych šťastná. Proto se v duchu modlím, aby se Mark rozhodnul dobře. Nechci, abychom ho museli zabít, ale i kdyby to všechno pochopil a zůstal se mnou, dřív nebo později by jsme ho museli přeměnit. Hluboce si povzdychnu. Kdybych tak mohla vrátit čas. Tohle by se vůbec nemuselo stát, ale ne, my jsme se Sue tak tupé! „Kate?“ řekl opatrně Mark. Podívala jsem se na něj. „Ano?“ „Rozhodl jsem se, že chci vědět, co jste vy všichni zač.“ „Ano.“ Řeknu nadějně, že by to tajemství mohl přijmout a smířit se s tím, kdo ve skutečnosti jsme. „Ano. Ale nepočítej s tím, že se s takovouhle věcí, ať je jakákoliv, smířím. Chci to od vás slyšet. Chci slyšet, co jste, ale nehodlám ti to jen tak odpustit. Určitě na to budu potřebovat čas, než se se vším vyrovnám. Pokud to ovšem přežiju. Doufám, že mně nechcete zabít.“ „Ne, to opravdu nechceme Marku! A ….chápu to a tvé rozhodnutí respektuju. Snad se s tou informací ale co nejdřív vyrovnáš. Strašně moc tě totiž miluju.“ Mark mi na to nic neřekl. Vyrazili jsme teda i s Edwardem za ostatními. Mark se nejdřív na Edwarda podíval nevěřícným pohledem, ale radši nic neříkal. Když jsme dorazili na místo, kde byl cíl našeho běžeckého závodu, všichni se nechápavě na nás a našeho „hosta“ dívali. Vysvětlila jsem společně s Edwardem co se stalo a potom jsme se všichni pustili do vysvětlování Markovi.