Nový začátek

Autorky: Kate a Tam

3. KAPITOLA - Útěk

Když jsem přišla domů, Sue byla hodně naštvaná. Už to ví?

„Kate, můžeme si promluvit?!“ řekne se zvednutým tónem v hlase.

„O čem? A proč na mě tak ječíš? To bych měla udělat já! Vždyť jsi ho mohla i zabít, kdybys ho praštila silněji! A to nemluvím ani o té ruce! Musela jsem si něco vymyslet, aby mi doktor vůbec věřil. No řekni, jak by si asi tak mohl zlomit ruku?“

„Kate! Buď ráda, že neví o tom, kdo jsme! Navíc jsem věděla, jakou silou ho můžu praštit a jakou ne. Přece vím, co dělám. A za tu ruku nemůžu! Chtěla jsi, abych ho co nejdřív odvlekla ale on tam byl jak zarostlý! Musela jsem použít větší sílu! A proč tak ječím?! To by jsi snad měla nejlépe vědět právě ty! Vždyť ses zamilovala do člověka! A ještě k tomu do takového ňoumy! Vždyť je úplně stejný jako ostatní!“ Tak teď mě naštvala.

„Ňoumy?! Co ti je do toho, do koho se zamiluju?! A jak to vlastně víš?! Zase jsi mi četla myšlenky? No jasně že jo, ani se nemusím ptát! A abys věděla, není žádný ňouma! Až se taky zamiluješ, poznáš, jaké to je, když na tebe někdo křičí, jak jsi to vlastně mohla udělat! Lásce se poručit nedá, to mi věř!“

„Já jsem ti žádné myšlenky nečetla, šlo to poznat na první pohled! Takže mě tady laskavě neobviňuj za to, co jsem neudělala! A kdybys věděla, co si myslí, měla bys teď úplně jiný názor! Myslím, že by ses s ním už neměla vidět! Moc ti to škodí!“

„Co to? Tak ty mi tady budeš říkat, co můžu dělat a co ne?! Tak na to teda rozhodně zapomeň! Já si nenechám poroučet od své MLADŠÍ sestřičky! Měla by ses nad sebou zamyslet!“

„Ok, tak já odcházím!!! Sbohem!“

„SUE!!! Kam jdeš? Nemůžeš jen tak odejít!“ „Ty mi teď budeš poroučet? Jenom proto, že jsi starší o jeden rok, neznamená, že se o mě musíš starat jak o malé mimino!“ To byla její poslední slova než za sebou třískla dveřmi.

Ach jo, proč je to tak těžké? To nemůže pochopit, jak se cítím? Já taky nejsem zrovna nadšená, že jsem se zamilovala, ale bohužel, jak jsem řekla Sue, lásce se opravdu poručit nedá. Jen doufám, že se co nejdřív vrátí. A hlavně aby něco neprovedla. Nebo aby se ji dokonce něco nestalo. Je to přece jenom má sestra. A i když jí nemůžu poroučet, měla by mě poslouchat. Slíbila jsem, že se o ní postarám.

Utíkala jsem pryč. Její slova mi pořád zněla v hlavě a zabodávala se do mě jako nažhavené meče. Ale vybrala si jeho a já ji v tom nebudu bránit. Vůbec netuším kam půjdu. Zvolnila jsem tempo a přemýšlela o svých možnostech. Zpátky se nevrátím. Teď ne. Časem … možná. Mohla bych odjet úplně někam pryč. Ale kam? Tady se mi zůstat nechce. Nemohla bych pozorovat, jak na NĚJ hází zamilované oči. Dobrá, kdybych odjela pryč, kam bych jela? Do Itálie? Těžko, opravdu nemám potřebu tam jet. Za známýma do Francie? Ble, Paříž, město lásky. Tak kam jinam? Jasně, mohla bych do Denali, Tanyu jsem neviděla celou věčnost! Fajn, věčnost ne, ale je to dlouho. Znovu jsem zrychlila rozhodnutá, že navštívím Tanyu v Denali. Otázkou teď je, jak dlouho se zdržím.

Běžela jsem celý den a celou noc. Vůbec jsem se nezastavovala a tak mi netrvalo dlouho a spatřila jsem dům Tanyi, Iriny a Kate. Do háje. Na Kate jsem zapomněla. Tak to nevím, jak dlouho se zdržím, když tu bude Kate. Bude mi to pořád připomínat sestru, Marka a naši hádku.

„Ahoj Tanyo!“

„Ach ahoj Sue. Co ty tady?“

„Chtěla jsem tě vidět.“ Nezdá se, že bych ji přesvědčila, ale dál se nevyptávala a pozvala mě dál.

„Jak se má sestra?“

„Dobře.“ O tomhle se nehodlám bavit, aspoň ne teď. Vešla jsem do domu a pozdravila se se všemi známými. Zrovna začala bouřka tak jsem se přidala k těm, co šli hrát baseball. Aspoň se odreaguju. Hra se pro náš tým vyvíjela dobře. Jsem rychlejší než většina ostatních a navíc jsem mohla předvídat kam soupeř odpálí míč XD. Nakonec jsme vyhráli.

Po hře jsem se rozhodla trochu si zalovit. Na Aljašce nejste každý den. Jiné prostředí, zvířata. Rozhodla jsem se, že se podívám po nějakém větším vlkovi. Na pár jsem jich narazila. Vyhlídla jsem si toho největšího s kožichem černým tak, že by byl i ve tmě nápadný. Začala jsem ho trochu dráždit. Nejdřív nereagoval, ale nakonec se se mnou pustil do boje. Netrápila jsem ho moc dlouho. Přece jen už jsem měla žízeň a vlk krásně voněl. Viděla jsem, jak mu na krku pulsuje žíla a zakousla jsem se. Byl to úžasný pocit, když mi horká krev zalévala hrdlo. Vysála jsem ho do poslední kapičky. Ani jsem se moc neumazala.

Začala jsem se vracet, abych se mohla rozloučit. Byla jsem rozhodnutá vrátit se domů. Pročistila jsem si hlavu a byla jsem připravená to řešit. Zdá se, že ho má opravdu ráda. Nějak to půjde. Nechci ani pomyslet, jak to bude až zjistí, co jsme. Ale to už není můj problém. Byla už jsem skoro na dohled domu, když jsem ucítila celkem deset neznámých pachů. Jeden byl ale opravdu odporný a jeden až moc příjemný, skoro lidský. Napadla mě jen jedna takto početná skupina upírů – Volturiovi.

To je ale nesmysl. Co by dělali tady?!! Poslouchala jsem jejich myšlenky. Carlisle? Esme? Rosalie? Emmett? Alice? Jasper? Edward? Bella? Jsou tu Cullenovi! Páni! Kdybych nebyla upír asi by to se mnou seklo. Podle všeho ten skoro lidský patřil poloupírce Renesme. Je ale možné, aby to byla Edwardova a Bellina dcera?!! A ten poslední byl vážně vlkodlak? Ani nevím, jak dlouho bych tam stála, jako vrostlá do země, ale přišel Edward. Jasně, on přece umí číst myšlenky!

„Ahoj.“

„Ahoj Edwarde.“

„Ty… jo jasně, ty budeš Sue, Tanya na tebe zrovna myslela. Je to zvláštní, že máme stejné schopnosti.“

„Řekla bych, že podobné  bude přesnější,“ opravila jsem ho.

„Podobné? Jak to myslíš?“

„Nevím, jak rozsáhlé jsou tvoje schopnosti, slyšela jsem jen, že slyšíš myšlenky. Jako já,“ vysvětlovala jsem.

„Ovšem já jsem nedávno zjistila, že mohu do jisté míry tyto myšlenky… upřednostnit nebo uklidit do hloubky. Nevím, jak bych to popsala, zatím, o tom moc nevím a navíc jsem to nezkoušela na upírech.“

„Páni. To je velice zajímavé. Rád bych tě seznámil i se zbytkem.“

„Samozřejmě, to jsem si vždycky přála. Vaše rodina je legendární. A ráda se něco dozvím o Renesme a taky o tom … Jacobovi.“   Ušklíbla jsem se. Rozesmál se mému výrazu a vyšel ke své rodině.

Sue byla pryč už druhý den. Nijak mi nedala vědět, co s ní je a kde vůbec je. Jestli někdy přijde, přetrhnu ji jak hada! To se dělá?! Odejít z domu někam daleko na dlouhou dobu? To je řešení slavné Sue? Myslela jsem, že jde jen do lesa na lov nebo proběhnout se, aby si vyčistila hlavu, ale to asi neudělala. Tedy spíš určitě. Teď jen doufat, že je v pořádku. Škoda, že nemůžu vidět budoucnost kdy se mi zachce. Ach jo. Myslím, že je pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Musím se vzpamatovat a nemyslet na to. Radši bych měla zkusit tu novou schopnost. Ovládání času. Sue se o tom nezmiňovala, takže neví, jestli to udělala ona nebo já. V každém případě spojím nutné s užitečným. Totiž, navštívím Marka a na něm vyzkouším, jestli to umím. Obleču se do pohodlného, ale zároveň slušivého oblečení, ať se Markovi líbím… Tak, vezmu klíčky od auta, nějaké prašule na dárek pro nemocného a můžu vyrazit. V nemocnici najdu pokoj, kde by měl být Mark, zaklepu na dveře a vejdu. Je sám, to se hodí.

„Ahoj marode!“ pozdravím zvesela. „Tak co, jak je na tom tvá hlava a ruka? Bolí?“

„Čau Kate, jsem rád, že ses stavila. Nic mě nebolí, zítra by mě už měli pustit domů. Nebylo to až tak vážné.“

„Tak to je dobře. Tady pro tebe něco mám,“ řeknu a natáhnu k němu ruku s čokoládou. Lidem totiž hrozně šmakuje. Taky bych si dala.

„Jé, díky, to jsi nemusela. Ale je fakt, že tu mi ještě nikdo nedal. Mám tu jen samé ovoce a nějaké housky, ale takové pořádné jídlo tu vážně chybí. Nebude ti vadit, když si ji hned rozbalím?“

S úsměvem na rtech odpovím. „Ne, klidně si ji tu sněz celou, určitě máš hlad XD.“

„Jo, to teda jo. Není tu žádné dobré jídlo…“ Pustil se do rozbalování a já se rozhodla, že je čas vyzkoušet, jak ten čas vlastně funguje.Soustředila jsem se na to, jak se Mark snaží čokoládu opatrně (snad aby se nepolámala) vyndat ze zapeklitého obalu. Myslím na to, jak se vše zpomalí. Tak hodně, že dokážu sledovat zrnka prachu a přitom zrnko po zrnku pořádně prostudovat. Jejich stavbu, tvar, barvu, velikost … prostě vše. Na to bych ani nepotřebovala být upírkou tou dokonalou postavou, která vnímá vše kolem, která má dokonalý zrak, která má bezvadné schopnosti. To jsem zašla trochu daleko… Prostě je to vše hooodně pomalejší. Povedlo se mi to. Schopnost ovládat čas jsem dostala já! Ne Sue. Jsem ráda, že mám něco nového. Něco, co se můžu učit! Učit se po tak dlouhé době nic nedělání. Hurá. A změní se můj dosavadní jednotvárný život ještě jinak? Láskou? Doufám. Přejdu k Markovi a opatrně ho políbím na rty. Zpomalil se čas, takže zpomalila i krev. I srdce… Je to menší pokušení, než když jenom vidím pohybujícího se člověka. Normální člověk má totiž dobře viditelný tep. Aspoň pro upíry. V takhle zpomaleném čase ho téměř nemá. Užívám si to. I když tento polibek nemůže být vášnivý, když je druhý jazyk do páru chromý, je to rozhodně moooc pěkný pocit. Sednu si zpátky, kde jsem byla když jsem zpomalovala čas, ještě pořád jsem si vychutnávala ten pohled a vzpomínku na Marka a náš první polibek. Škoda jen, že o něm Mark vůbec nic netuší. Asi by to už mohlo stačit. Začínám  myslet na normální lidský čas. A vše se opět dá do normálu. Jen já ne. Ještě jsem okouzlena tím vším, co se mi povedlo. Myslím, že tuto novou schopnost ještě využiju ;-D

„Wow, cítila jsi to?“ zeptá se mě překvapené Mark.

„Co jako?“

„Ten závan. Teda… venku musí pořádně foukat. Ani to tak nevypadá.“

„Jo aha. To asi přeletěl kolem ventilátoru pták XD“ odpovím mu a začnu se smát. Mark se ke mně všehovšudy přidá. Je opravdu nádherný a ještě víc, když se směje. Když jsem ho líbala, vůbec mě nenapadlo, jak to na něj bude působit. Tak teď to už vím. Skoro ničeho si nevšiml. Jen malý velký závan. Že bych to zkusila ještě jednou? Uchichtánu se ve svých myšlenkách. Už ne. Pro dnešek stačilo. Bylo by to moc nápadné…

Rodina Cullenových byla hrozně zajímavá. Renesmee byla úžasná. Nikdy jsem nikoho podobného neviděla a Jacob byl… prostě příšerně páchl. Ale svým způsobem byl také velmi zajímavý. Byla jsem tady už týden. Měla bych se vrátit domů. Kate mě asi zabije. Chtělo by to pojistku, ale jakou? Mark by mě asi moc neochránil, nehledě na to, že je to kvůli němu.

„Hej, Sue!“ zavolal na mě Edward.

„Ano?“

„Neříkala jsi, že máš sestru.“

„Neříkala a ty sis to nemusel přečíst.“

„Fajn, ale i tak, rádi bychom se s ní seznámili.“ Hmm, to by mohla být dobrá pojistka. A taky to bude šok, takže by mě nemusela zabít hned.

„Fajn, to beru.“ řekla jsem smějícímu-se Edwardovi.

„Půjdete všichni?“

„Samozřejmě.“

„Dobře, zítra vyrážíme.“ Chtěla jsem si tady ještě naposledy zajít na lov. Rozběhla jsem se do lesa. Chtěla jsem ulovit medvěda. Velkého rozzuřeného medvěda. Nemohla jsem ale žádného najít. Sakra, no co, spokojím se aspoň s vlkem. Vrátila jsem se zpátky a se všemi se rozloučila. Cullenovi už na mě čekali. Vedle Belly seděl velký rudohnědý vlk. Byla jsem překvapená, ale za okamžik mi došlo, že to bude Jacob. Smrděl strašně. Edward chytil záchvat smíchu. Mrskla jsem na něj naštvaný pohled. Promiň. Omluvil se v duchu. Přijímá se, pomyslela jsem si. Rozběhli jsme se a já je vedla k nám domů. Cesta byla příjemnější. Né, že by běh nebyl úžasný, ale takhle jsem si povídala s Alicí. Milovala nákupy. Tak to se jí bude Kate zamlouvat. Já se v nákupech zas až tak moc nevyžívám. Cesta rychle utekla a za chvíli jsme stáli před naším domem.

„Ahoj Kate, vedu návštěvu!“ křikla jsem na Kate, která šokovaně stála ve dveřích a evidentně pro to neměla slov.

Když Cullenovi odešli, mimochodem byli opravdu přátelští a opravdu hezcí, spustila jsem: „Sue? Proč jsi mi nějak nedala vědět, co s tebou je? Víš, jak jsem se o tebe bála?“

„Promiň Kate, ale neměla jsem mobil.“

„A co ostatní? Bylo jich docela dost a určitě aspoň jeden z nich mobil měl.“

„No jo, tak jo. Byla jsem naštvaná. Však víš. Prostě jsem trucovala a rozhodla se, že ti schválně nedám vědět, jestli jsem v pořádku.“

„S--“

„KATE,“ přerušila mě Sue, „jsem tady a to je to hlavní. Buď ráda, že jsem vůbec přišla. A ještě k tomu v doprovodu Cullenových. No nejsou úžasní?“

„To jo, hlavně Alice a Renesmee, a taky Edward. Chápu, proč se líbí tolika holkám.“

„Jo, to já taky. Bella má opravdu štěstí. Když už jsme u toho, co ty a Mark?“

„No, ...pravdu?“

„Ano, prosím.“

„Ok, tak tedy poslouchej. Šla jsem za ním do nemocnice a odtud to začalo. Jak ho pustili, přišel za mnou. Povídali jsme si a tak nějak každému došlo, že jsme se do sebe zamilovali. Chápej, oba to cítíme, že ten druhý po nás touží.“ Při těch slovech Sue protočila oči. Dělala jsem, jako že jsem to neviděla.

„Začali jsme se čím dál víc stýkat a vypadá to tak, že už spolu chodíme.“ bála jsem se reakce Sue, ale opravdu mě překvapila.

Řekla jenom: „Ok, líbali jste se?“

Uvažuju, jestli jí to mám říct. Já ho přece líbala, ale on o tom neví.

„Tak co? Řekneš mi to, nebo ne?“ ptala se netrpělivě Sue.

„Dobře, začnu tímhle. Pamatuješ, jak se tehdy zpomalil čas?“

„Jak tu byl pan Reeves??“

„Jo. No, uvažovala jsem, že to bude nejspíš naše nová schopnost. Buď tvoje nebo moje. Rozhodla jsem se, že to vyzkouším. Prvně jsem to zkoušela na tobě. Tehdy, ještě před tím, než jsi mi zavolala z lesa. Ale nešlo to. Pak jsem si uvědomila, že to na upíry nefunguje. Přece jenom sis všimla, že se ten čas nějak vleče.“

„No dobře, ale co to má společného s tím, na co jsem se tě ptala?“

„Právě že všechno. Jen poslouchej. Ten den jsem to nestihla vyzkoušet na lidech. Když jsem byla v nemocnici za Markem, zkusila jsem to. Chtěla jsem prostě vědět, jestli je ta schopnost moje nebo ne. Povedlo se mi to. Čas se strašně moc zpomalil, víc, než v ten den, co se to stalo poprvé. No a tehdy jsem Marka políbila.“

„Ty jsi ho políbila ve zpomaleném čase?!“ vykřikla překvapená Sue. 

„A jak to na něj působilo v tom normálním, běžném čase?“ byla zvědavá.

„Cítil jen trochu větší závan. Aspoň tak to řekl.“

Sue měla vykulené oči. „Tak to je teda něco.“

„Jo, to je.“ řekla jsem zasněně. Můj první upíří polibek. Bylo to senzační, někdy to určitě ještě zopakuju. Ze snění mě vytrhla Sue.

„A udělala jsi to víckrát než jednou?“

„Ne.“ to byla má krátká, leč výstižná odpověď...