Nový začátek

Autorky: Kate a Tam

2. část - Zjištění

„Ahoj, já jsem Eric. Ty jsi Kate, že?“ přiřítí se za mnou nějaký kluk. Vlastně Eric.

„Čauky, jo, jsem Kate. Jak to víš?“ zeptám se podezřívavě.

„Noo…“ Eric se začervená. „Někde jsem zaslechl, že se tak jmenuješ.“ Předpokládám, že si to vymyslel, ale jen mu odpovím slůvkem.

„Aha“. Když si všimne, že s sebou vláčím snad tucet knih, nabídne se, že mi to vezme.

„Dík, ale já už jsem na místě.“ A opravdu, stála jsem u dveří učebny č.14. Fyzika. Tu vážně miluju…(kdyby náhodou, myslela jsem to ironicky).

„Aha. Tak já teda jdu. Tak…tak čau.“ řekne trochu zklamaně Eric.

„Čau.“ odpovím. Chjo…Eric je tento týden už čtvrtý! Vejdu do učebny a posadím se na volné místo. Opět vedle „nového upíra“.

„Ahoj Robby.“ pozdravím ho.

„Čau Kate. Jak se vede?“

„Jde to. Už jsem si docela i zvykla na tu školu.“

„To je dobře =) Všiml jsem si, že nechodíš na oběd. Jak to?“

„Mě totiž jídla ve škole moc nechutnají. Radši si ho udělám sama doma.“

„Aha, tak to jo.“

„A ty na obědy chodíš?“ zeptám se, protože nevím, co jiného říct.

„Jo, já jo. I když ne vždycky je oběd dobrý, aspoň si pokecám s kluky. To víš, nemáme úplně stejný rozvrh. A ve středy ho máme každý jiný. Potkáme se tak maximálně na chodbě, když spěcháme do učebny.“ „Aha. To máte docela blbý. Já a Sue máme ten rozvrh skoro stejný, až na středu - tak jako vy. To se taky vídáme jen na chodbách. A pak vlastně v autě na cestě domů.“  V tom konečně přišel profesor…

Další nudný den. Další nudná hodina. Ani mí spolužáci to nevidí jinak. Všichni se nudí. Ale co je tohle? Kdybych přišel na to, jak se Kate zalíbit. Možná by mi pomohla ta její ségra – Sue. Nevypadá moc přístupně … ale možná je to milá holka. Kdybychom se spřátelili… Tak to je moc. Musím mluvit s Kate. Tohle už přechází všechny meze. Měla by je všechny hezky rychle zchladit. To je furt ctitel tam ctitel sem. Lezou mi na nervy. Možná by nebylo od věci trochu je postrašit … Ne,  na co to myslím. Mohlo by to špatně dopadnout. Ale je třeba jim vysvětlit, že Kate není obyč holka pro ně. Zvoní. Konečně.

„Eh…ahoj….Sue….jsem…..Jack.“ Sakra.

„Čau.“

„Jsi tu nová co.“

„Jo.“

Moc toho nenamluví. Asi je stydlivá. Možná se jí líbím. Musím být fakt k sežrání když se takhle tváří….

Bože to je idiot. On že se mi líbí?!!!!! Já a stydlivá!!! Nevím jestli se mám smát nebo zuřit. Nejradši bych mu dala pěstí.

„Kde máš další hodinu?“

Prosím měj se mnou chemii.

Sakra, má taky chemii. „Chemii v 63C.“

„Bezva, já taky.“

Skvělé, už jí mám zpracovanou. Jsem úžasnej.

Pomoc. To je ale nafoukanej debil. Tohle nevydržím.

„Tak jdem ne.“ Hlavně ať si nesedne vedle mě.

Hlavně si vedle ní musím sednout.

Já ho zabiju. „Promiň, musím si odskočit.“

„No jasně.“ Chvilka klidu. Celou hodinu to fakt nevydržím. Co mám dělat? Hlavně se musím uklidnit. Jde se na to.

„Už jsem zpátky.“

„Super.“

Ale, chudinka. Určitě se musela uklidnit, jak ji  moje přítomnost omračuje. No jo. Každý nemůže být tak skvělý jako já.

Ještě jedno slovo a rozbiju ti hubu. Tohle mě fakt vytáčí. Jo. Musím se uklidňovat, ale ze zcela jiných důvodů!!!! Já ti fakt tu hubu rozbiju.

„Musí to být hrozné být tu nová.“

Hrozné je být tu s tebou. „Zvládám to.“ Zavři už zobák!

Je to celkem milá roštěnka, když se takhle stydí.

Dost. Tohle je i na mě moc. Tohle už nezvládám.

„Kde vlastně bydlíš?“

„Blízko parku.“

„Nebojíš se medvědů a jiných zvířat?“

„Ne.“ A měla bych? Směšné.

„Bydlíš sama s rodiči?“

„Ne, bydlím se sestrou.“ Jakoby to nevěděl.

„Aha.“ Možná bych mohl zkusit flirt. Nevypadá až tak nevině…

Zkus se mnou flirtovat a budeš litovat že ses narodil!

„McCarteny k tabuli.“ Sláva. Moje záchrana. Musím vypadnout dřív než ztratím kontrolu, štěstí, že je poslední hodina.

Konečně je pátek odpoledne. Tento týden byl k nevydržení. Ta škola musí být klučičí…samozřejmě s většími výjimkami. Mám z toho pořádnou žízeň. Musím Sue navrhnout, abychom jsme si zašly na lov.

„Kate, máme návštěvu. Ten turista.“

„Cože? Co po nás chce?“

„Přišel nám znovu poděkovat. Víš, jak se v pondělí ztratil.“

„Jo, vím koho máš na mysli. Je tam sám?“

„Řekla bych že ne. Slyším ještě další myšlenky. Od nějakého kluka. Je zvědavý, koho zase jeho otec otravoval.“ Představa, jak se syn stará o svého otce mě rozesměje.

„Ten vášnivý turista se už musel ztratit víckrát, co?“

„Asi jo.“

„Tak já šlápnu na plyn ať tam na nás dlouho nečekají.“

„Ale nezapomeň na konci zpomalit. Aby tě náhodou ti dva neviděli.“

„Neboj, nejsem praštěná jako ty.“ narážím na onu nehodu v autoškole.

Když jsme dorazily na místo, vrhli se k nám jak turista, tak jeho syn. Turista si už dává na štěrk pozor, bohužel pro jeho synáčka to zůstalo utajené. Buch…..a byl na zemi. Sue mu běžela pomoct a zkontrolovat, jestli se nezranil. Já mezitím zamkla auto, i když to nebylo potřeba. Vypadá to, že se synáčkovi nic nestalo. Myslím, že se mohu v klidu přiblížit. Když tak toho kluka pozoruji, všímám si, že je opravdu hezký. Černé, krátké rozcuchané vlasy, hluboké čokoládové oči. Rudé rty na bílé pokožce dominují a k tomu vystouplé lícní kosti…Fakt nádhera. Pod modrým tričkem se dokonce rýsují svaly. Přesně můj typ. U něho bych si klidně dala říct. Mmm…Tipuji mu tak 19, 20 let. To je úplně ideální. Jen o rok nebo 2 starší než já. Možná to s ním zkusím. Snad se mu budu líbit. Já vím, líbím se hodně klukům, ale těm nejhezčím se líbit nemusím. Však víte. Zákon schválnosti, výjimka potvrzující pravidlo a tak dále a tak dále….  Ještě pořád stojím blízko auta a tak se podívám do zpátečního zrcátka a upravím si své dlouhé černé vlasy. Dívám se na svůj odraz a uvažuju, jestli jsem taky jeho typ. Velké zelené oči, o rtech bych mohla říct pravý opak těch jeho.

„Tohle je má sestra Kate.“ slyším Sue. Rychle se k nim přiblížím. Samozřejmě jen tak rychle, jak to zvládá obyčejný člověk.

„Ahoj.“ kývne mi na pozdrav ten kluk.

„Čau.“ odpovím a jsem si jistá, že slyší mé rozrušení v hlase. Sue se dívá tak otráveně, až se bojím, že to poznala i ona.

„Nepůjdete dovnitř? Můžeme si dát čaj a sušenky.“ navrhne Sue.

„Dobrý nápad.“ odpovím a zamířím rychle ke dveřím.

Paráda, další, co skončil na zemi. Zdá se ale, že mu neteče krev. Buďto je obratnější než jeho otec nebo měl prostě štěstí.

Do háje, takový trapas. A  ještě ke všemu před tak pěknýma holkama.

Hlavně se nesmím začít smát, asi by ho to trochu podráždilo. „Čau, jsem Sue, potřebuješ pomoct?“

„Ne, to je v pohodě.“ No jistě, jak jinak. „Tak vstávej, ne?!“

„Jo, jo.“

„Proč jsi tady?“

„Přišel jsem vám poděkovat, že jste mého tátu dovezly do města.“

„Žádný problém, ale on už děkoval.“

„Já vím, když on je někdy trochu…roztržitý.“

Nebo se spíš chová jako blázen.

No aspoň vím, po kom to máš. Zatím se taky nejevíš zrovna normálně. Ale ani se ti nedivím, v “upířím doupěti“.

„Tohle je má sestra Kate.“

„Ahoj.“ „Čau.“

Je fakt moc hezká.

Paráda, další ctitel. „Nepůjdete dovnitř? Můžeme si dát čaj a sušenky.“

„Dobrý nápad.“ Jdu uvařit čaj, ten kluk – Mark, mi hrozně leze na nervy svými myšlenkami o Kate. Proto se snažím soustředit na něco jiného. Ani myšlenky jeho otce nejsou zrovna originální. A opravdu nechci číst myšlenky Kate. Přinesla jsem ten čaj a sedla si do křesla. Mark se na Kate sem tam koukl, asi si myslel, že nenápadně. Snažil se vypadat normálně, já se zase snažila blokovat jeho myšlenky, ale moc se mi to nedařilo. Bylo to hrozné. Po hodině ne zrovna zábavného hovoru museli odejít. Konečně! Z těch jejich myšlenek by se jeden zbláznil. Uklidila jsem tác a hrnky a rozhodla se, že si půjdu zaběhat, abych se trochu odreagovala.

„Kate, jdu si zaběhat.“

„Jo, jasně, jen jdi.“ Vyběhla jsem ven do teď už temného lesa.

Sue šla ven a přitom mám tolik otázek. Chci vědět, co si Mark myslel. Někdy ji tu schopnost číst myšlenky vážně závidím. Budu muset na ni počkat. Lehnu si na postel a civím do stropu. Asi jsem se zamilovala. To bych ještě dneska cestou ze školy fakt neřekla. Doufám, že šla Sue jenom běhat, ne lovit. Nechce se mi jít zase sama. Musím se Sue zeptat, co si o tom všem myslí …. Mark po mně dneska často pokukoval. Možná se mu přece jen líbím. Ale i kdyby, jsem upírka, myslím, že nemám právo prožít lásku. Jako s člověkem… normálním. Asi bych na něj měla zapomenout. Přemýšlím o tom, jak jsme se poprvé setkali s turistou. Jak jsem šla lovit a to, co se stalo … To mi vrtá hlavou. Ten čas. Turista podle vyprávění Sue nějak moc zpomalil… Jak to? Mohla by to být nová schopnost, ale jak se to dá udělat? A kdo tu schopnost má? Já? Sue? Zkusím to. Zkoušela jsem myslet na to, že by tu Sue už mohla být, ať se čas zrychlí. Vzala jsem si k tomu hodinky a sledovala ručičky. Hodně jsem se soustředila. A najednou… jedna ručička se pohnula… Ale moment, to byla minutová – uběhla jedna minuta. Popřemýšlím, za jakých okolností se mi to povedlo minule. Měla jsem žízeň, u nás byl člověk se Sue a byli sami…. Počkat! Ten čas působil jinak na Sue a jinak na turistu! Asi to nepůsobí na upíry… Mohla bych jít do města a zkusit to znovu.

Běhala jsem po lese. Bylo to tak osvěžující cítit vítr ve vlasech a nechat se unášet tou rychlostí. Odrazila jsem se a vyskočila na vršek jedle. Rozhlédla jsem se po okolí. Bylo tu tak krásně. Skákala jsem z vršku stromu na vršek. Bylo už dost pozdě. Rozhodla jsem se vrátit domů.

Do háje a teď jsem se ztratil.

Mark?!! Co ten tady dělá?!! Uprostřed lesa?!!

Proč zrovna já musím mít takového otce?!!

Hmm, že by se mu ztratil táta? To by to vysvětlovalo.

Jak se odsud sakra dostanu!!!

Měla bych mu pomoct? Zavolám Kate.

„Ahoj Kate.“

„Čau Sue, co se děje.“

„Narazila jsem na Marka, ztratil se. Nevím, co bych měla udělat.“

„Počkej tam, za chvíli jsem u tebe. A sleduj ho.“

„Ok.“ Zaklapla jsem mobil. Tak fajn Marku.

Mohl bych jít na sever, je tam cesta. To je určitě severka!

Úplně blbě, cesta je na východě a ty jdeš na jihozápad. Lidský orientační smysl. Pche.

Z mých úvah návštěvy města mě vyrušila Sue. Mark se ztratil. Jdu tam. Vydám se po stopě a za okamžik jsem u Sue.

„Čau, tak co se vlastně stalo?“

„Ahoj. Už jsem chtěla jít domů, když jsem zaslechla myšlenky Marka. Jeho táta se zase někam zatoulal a tak ho šel hledat. Při tom se sám ztratil.“

„A co mám dělat já?“

„No, myslela jsem, že by jsi mu mohla pomoct.“ Řekne mi s mrknutím.

„Co? Já?“

„No, byla by sranda kdybys ho našla a pomohla mu. Cítil by se trapně a to je nejsrandovnější. Totiž… líbíš se mu. Těším se, jak bude furt dolejzat a ty ho zase odpálkuješ xD.“ Zasmála se Sue. Co by řekla na to, kdybych ji seznámila s mými city?

„Aha. A ty se budeš zase bavit. Jak jinak že?!!“ Budu si muset hlídat myšlenky, co kdyby se náhodou netrefila do správné mysli?!

„No, ták! Kate! Musíš mu pomoct, protože já mu rozhodně nepomůžu. I tak jsem pro něj udělala dost!“ Chvíli jsme se hádaly, ale pak jsem měla vidění. Upír! Ne já ani Sue. Jiný upír.

„Sue! Je tu další upír! Jde po Markovi! Jdu tam a ty čekej a v nejhorším případě tam vtrhni nebo nějak zabav Marka aby to neviděl!“

„Jo, jasně. Zkusím to!“ Rychle jsem vyrazila za Markem. Když jsem byla kratší kousek od něj, zpomalila jsem.

„Hej, Marku! Co tu děláš?“

„Kate! Jak ses tu dostala?“

„Pravděpodobně stejnou cestou jako ty. Odpovíš mi na mou otázku?“

„Jo, jasně. Táta se ztratil a pak já. No a předpokládám, že ses ztratila i ty, viď?“

„Ne, já se neztratila. Pojď za mnou, pomůžu ti dostat se ven z lesa.“

„Ale co můj otec? On tu taky někde je.“

„Neměj starosti, já ho najdu. Jsem tu jako doma.“ Už jsme se chystali na cestu, když mi najednou zarazil cestu ten další upír. A jéje.

„Hej, ty! Odkud ses tu vzal?“ začal provokovat Mark.

„Cože?!“ vykřikl upír.

„Marku, nech si své hloupé otázky!“ okřiknu ho.

„Óh.. ty znáš jeho jméno. Já se obvykle s jídlem nebavím.“

„Co to? S jídlem? Kate, je to maniak, radši od něj ustup. Jdu na něj!“

„Marku, ne!!!“

„Tak ty mi říkáš maniaku?!! Tak si na mě pojď!“

„Sue!!!“ vykřikni, protože nechci, aby mě Mark viděl bojovat s tou příšerou. Boj sice ještě není tak jistý, ale když mu odepírám vzít to, co si našel, nejspíš se bez boje neobejdeme. Sue ihned doběhla k Markovi a strhla ho stranou. Já se pustila do boje.

Přiběhla jsem a strhla ho stranou. Co mám s ním teď sakra dělat?!!! Pitomý člověk!!! Jemně jsem ho praštila do hlavy. Upadl do bezvědomí. Kate by mě zabila kdybych ho praštila moc. Až se probere, řekneme mu, že se praštil nebo něco. Na nic si nevzpomene. Rychle jsem doběhla ke Kate.

„Ale, ale …. Takže přesila ano.“ Ošklivě se usmál.

„Vypadni nebo budeš litovat!“

Co byste mi vy dvě asi mohly udělat?!!!

Zavrčela jsem ještě zuřivěji.

Sue, odejde?

Jemně téměř neznatelně jsem zakroutila hlavou.

Dobrá, zabijem ho. Až napočítám do tří skočíš za něj a trhneš. Já ho chytnu zepředu a rozpůlíme ho. Je ti to jasné?

Opět jsem jemně zakývala hlavou.

Raz. Dva. TŘI!

Skočila jsem za něj a zapáčila. Ozval se nechutný trhavý zvuk a upírův překvapený výkřik. Obě jsme systematicky trhaly upíra a kousky jsme naházely na hromadu a tu jsme zapálily. Začal stoupat štiplavý kouř a halil les do tmavého kouře.

„Co jsi udělala s Markem?“

„Nic vážnýho.“

„SUE!!! Cos mu udělala!!!“

„Trochu jsem ho praštila do hlavy, je v bezvědomí.“

„JAK SI MOHLA?!!!“ řvala na mě Kate.

„Uklidni se, nic mu není. Co jsem měla dělat?!!! Až se probere nebude si nic pamatovat. Řekneme mu, že se praštil do hlavy nebo něco.“

„Fajn., ale tohle ti jednou oplatím.“

„Klidně, vem ho teď k nám a postarej se o něj. Já zatím najdu jeho tátu a přivedu ho taky. Ok?“

„Ok.“ Rozběhla jsem se. Soustředěně jsem poslouchala jak jeho myšlenky, tak zvuky lesa a také hledala jeho pach. Netrvalo dlouho a objevila jsem ho asi 1,5 km od našeho domu. Naštěstí. Nevím jak dlouho bych vydržela jít lidskou chůzí dál.

„Dobrý den pane Reeves.“ „Áa dobrý den.“

„Co vy tady.“

„No, víte… dobrá, jsem trochu ztracen.“

„Aha, tak pojďte k nám. Ostatně, váš syn už tam je, hledal vás.“

„Opravdu?“

„ Ano, počkejte tady, kousek odtud mám auto, přivezu ho.“

„Dobrá.“ Rychle jsem se rozběhla domů pro auto. Už tak budu muset jet jako šnek. Byla jsem zpátky snad ani ne za pět minut.

„Nasedněte, pojedeme.“

„Ano, jistě.“

Jak to zvládla tak rychle? To auto by muselo být tady. Viděl bych ho.

Do háje. „Bylo tady za tou zatáčkou. Vlastně jsme tam mohli jít spolu.“

„Aha, ale to už je jedno.“ Když jsme přijeli domů, vrhala na mě Kate vražedné pohledy. TY JSI MU ZLOMILA RUKU!!!!! zařvala na mě v myšlenkách.

„To není pravda!“ zasyčela jsem tak tiše, aby to lidské uši nemohly slyšet.

„Ano, je. Budu s ním muset do nemocnice! Má zlomenou ruku a to se ho ten upír ani nedotkl!“ zavrčela nazpátek. Vzpomínala jsem na tu scénu v lese. Chtěla jsem ho odtáhnou pryč, tak jsem ho popadla za levou ruku a táhla ho pryč. Že bych ho stiskla moc silně? To jsem se snažila být jemná. Lidé jsou tak křehcí.

„Dobrá, možná že ano. Ale ne schválně!“ řekla jsem tiše. „ale praštila si ho do hlavy!“

„Ježíš, Kate, nevyšiluj. Nic mu není. Skoro.“ Dodala jsem když na mě vrhla vražedný pohled.

„Aspoň mu neteče krev,“ řekla jsem smířlivě. Chtěla mi něco říct, ale v tu chvíli se probral Mark.

„Co se stalo?“ zeptal se zmateně.

„Potkala jsem tě v lese. Hledal si svého otce, ale ztratil si se. Nabídla jsem ti, že tě odvedu k nám domů a potom se podívám po tvém tátovi, ale po cestě si zakopnul a spadnul na kámen. Narazil sis hlavu a upadl do bezvědomí a zdá se, že máš zlomenou levou ruku. Zavolala jsem Sue a společně jsme tě dopravily sem a potom se Sue vydala hledat tvého tátu.“

„Aha. Díky. Na nic si nepamatuju. Zdál se mi divný sen…“ Trochu jsme ztuhly, ale jeho vzpomínky byly rozmazané. A muže za chvíli považoval za strom.

„Měl by si jít do nemocnice, odvezu tě tam.“

„Díky.“

„Pojedu s vámi.“

„ To je samozřejmé pane Reevesi.“ Odprovodila jsem je k autu a sama se vrátila do domu. Konečně jsem měla čas přemýšlet. Lehla jsem si na postel a uvědomila si, že mi mozek předkládal zcela zjevnou skutečnost na které už musel pracovat drahou dobu. Panebože! Kate je do Marka zamilovaná!!! Začalo to tím odpoledním setkáním. Často po ni pokukoval. A Kate taky? To až tak normální není! Potom jak jsem ji v lese řekla aby ho zachránila. Nebyla nadšená, když jsem jí řekla jak ho odpálkuje. A pak jak se o něj bála! A naštvalo ji, že jsem MU ublížila. Už jen tou ranou do hlavy nemluvě o zlomení ruky. Do háje! Měla jsem sto chutí mu ublížit záměrně! Nemluvě o Kate. Jak se mohla zamilovat do člověka?!!! Navíc do takového … ani pro něj nemám výraz. Až přijde domů, čeká nás zajímavý rozhovor!