Noci duhových barev

Autorka: Šárka

Povídka napsaná na Motivy knih: Stmívání, Nový měsíc, Zatmění, Úsvit. Věnováno obětem světového nasilí 2008/09.

„Každý z nás se naučí žít, ale naše přežití na nás leckdy nezávisí.“

 Doufám že se vám povídka bude líbit a alespoň na moment poznáte to co poznali mé postavy žijící na listech papíru. Jmenuji se Kaliforný a toto je můj příběh...

Kapitola 1. - Čas pro nás

„Zavřete dveře okna též, ať žádný z nekonečna těch, nezbude paprsek něhy“

 Nezbývalo mi nic než utíkat. Chtěl jsem se zastavit ale mé nohy, má mysl, mé roztříštěné srdce mne neslo dál. A tak  tiché tlapy dopadali na jehličí a snad i na asfaltovou silnici a v té chvíli se mi zdál sen. V tom snu to nebyl jen tik na oku, ale byla to skutečně ona. Má Bella. Má milovaná Isaballa, ta dívka co tančí mezi nocí a dnem a nemohouc a nechtíc být mou. Má tmavě černá srst vlála ve větru avšak ani chladný vítr nemohl utišit tu bolest. Po okolí se rozléhalo vlčí vití, snad to byl jen nářek nekonečného osamění. Cítil jsem krev. Převážná část té krve byla má, a pak tu byla ještě vůně, omamně lehká a povrchní. Nasměroval jsem si to k ní. Jestli jsem mněl být sám nepřidám na popsaný pergamen svého srdce další umučené bytosti tohoto světa....

Stál jsem na vedlejší cestě tmavého lesa. Usmál jsem se, ten úsměv vůbec nebyl přátelský, byl to divoký úšklebek mého lidského já. Narovnal jsem si na sobě potrhané cáry oblečení... Slyšel jsem jak my v mysli zavrčel vlk, snažili se mě přivést zpátky, ale já se nevrátím. Já chci žít. Žít svůj život. 

Slyšel jsem přerývavý slábnoucí dech. Zahlédl jsem jí. Bylo to malé děvčátko, nemohlo jí bát více než čtrnáct let. Plakalo. Okolo ní chodila velká černá puma. Kde má rodinu?Napadlo mne. Ala pak když se jí divoké zvíře pokusilo skočit po krku jsem neváhal ani vteřinu. Z křoví vyběhl velký vlk. Vlk co má mysl člověka...Člověk co má mysl vlka. A než se noc střetla se dnem tekla krev po zemi jako víno.

Ta krev nebyla moje. Přešel jsem k oné dívce. Smějícího vlka asi ještě neviděla, ale co mne překvapilo, že mne chytila okolo chlupatého krku a začala mne drbat za ušima. V tu chvíli neexistovala žádná bolest, strach ani osamění …

  „Jacobe?“