Nikým nechtěná?

Autorka: Giner

Kapitola 8: Návštěva u prarodičů

BELLA:

„Odpoledne jedeme k mým rodičům a budeme tam celý víkend,“ oznámil mi u snídaně otec a já na něj pohlédla, vůbec jsme netušila, že nějaké prarodiče mám, nikdy mi neposlali ani přání k narozeninám. Se stane...

„Hm.. Je to nutné?“

„Ano,“ přisvědčil a já neodporovala, vůbec jsme je neznala, to zase bude něco. Listovala jsem v časopise o motorkách a dívala se, jak bych později tu svoji mohla vylepšit, alespoň vzhledově. Budu muset něco vymyslet, ale prvně ji budu muset opravit, což bude asi nejhorší, budu se muset zeptat Edwarda nebo Emmeta, jestli by mi s tím nepomohli, nebyla jsem na to až tak dobrá, vždycky mi pomáhal Rick a ač to nerada přiznávám, tohle asi těžko zvládnu.

Upíjela jsem ze sklenice mlíko a studovala jeden zajímavý článek, když do mě vrazila Tracy a já polila stůl, sebe a ještě svůj časopis.

„Nemůžeš dávat pozor,“ obořila se na mě naštvaně Elisabeth, táta mlčel a díval se znechuceně, naštvaně a vyčítavě, i když musel vidět, co se stalo, tak z toho obviňoval mě! Nechápu, proč si mě tady vůbec bral, když mě tak nesnáší...

„Nemohla jsem za to,“ ohradila jsem se a dala se do uklízení toho nepořádku, časopis mě mrzel nejvíce, musím do dát usušit, ten článek si chci prostě dočíst!

Moje ještě ráno čisté černé tričko bylo nyní špinavé, mohlo jít rovnou do pračky, fakt díky, drahá sestřičko.  Tady už nemělo cenu zůstávat, myslím, že jsem právě dosnídala, teď ráno se mi Tracy nechtěl vracet úder, ale něco na ni vymyslím později, před „rodiči“ , kteří stojí na její straně, by to bylo k tomu dost nebezpečné, raději vyčkám, času a možností určitě bude spousta.

Tričko jsem hodila do prádelního koše a oblíkla se nějaké jiné, jak jinak než černé, tahle barva v mém šatníku převládala a asi jen tak nevymizí.

Rozhlédla jsem se po pokoji, kterému nyní vévodil obrovský nepořádek všude, kam jste se podívali, no jo no, byla jsem v tomhle hrozná, ale nemůžu za to – určitě jsem to po někom zdědila, je to prostě v genech!

Uff... někde bych si měla udělat místo, abych se alespoň mohla ve svém vlastním pokoji posadit, nakonec jsem přendala věci z pohovky na židli k psacímu stolu, která se stala mou novou odkladnou plochou.

Celé dopoledne jsem neděla nic pořádného, nudila se, přemýšlela, zase nudila, koukala do blba – když přišel Alex, tak i na blba... a když uschnul časopis, tak jsem ho louskla, ale to byla ta největší činnost, kterou jsem až do oběda vyvinula.

Hned po obědě jsem si sbalila pár nejdůležitějších věcí, bohužel jsem nějak nemohla dát Cullenovým vědět, že nebudu doma, kdyby náhodou chtěli něco podniknout, což bylo docela možné.

„Sbohem pohodo,“ rozloučila jsem se tiše s mým doupětem, jediným pokojem, který v tomhle domě pro mě byl útočištěm, ale až po menších úpravách, už nevypadal jako cela, ale jako klasický pokoj pubertální holky, bude mi chybět.

Otcovi rodiče bydleli v Taholah, což bylo menší městečko na pobřeží, z Forks to nebyla ani hodinka cesty. Měli krásný menší domek, který na mě dýchal svým osobitým kouzlem, které na mě křičelo, že tady je pohoda a klid, nechápu, jak i táta mohl postavit dům tak odlišný a vytvořit v něm přesně opačnou atmosféru... Jen co jsme vystoupili z auta, vchodové dveře se otevřely a usmíval se na nás starý prošedivělý pán, na kterém šlo vidět, že už toho mnoho zažil, v očích se mu zračila moudrost. Vypadal jako pohádkový dědeček, nikdy bych nevěřila, že někoho z prarodičů poznám a ejhle, ono ještě někdo žije a vypadá i čiperně.

„Ahoj tati,“ pozdravil otec jako první, Elisabeth jen kývla hlavou, ani tady neshodila svou povýšenou masku, Tracy s Alexem opakovali její gesto, pravděpodobně tady nebyli rádi. Mi se tady ale hned zalíbilo, připadalo mi to tady jako oáza klidu.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem a rozhlížela se okolo.

„Ahoj, ty musíš být Bella,“ usmál se na mě a podal mi ruku. „Teodor Swan,“ představil se mi. Když jsme vešli dovnitř, uvítala nás stejně vřele stará prošedivělá dáma, která měla vlasy svázané do drdolu, vypadala, že mě ráda poznává, což se mi zdálo trochu neuvěřitelné... Má babička Charlotte byla velmi starostlivá dáma, která by nás jen vykrmovala, nakonec se ale Tracy s Alexem rozhodli jít projít na pláž, Elisabeth šla s nimi a táta šel s dědou něco řešit ven, já zůstala s babičkou samotná. Bylo mi trochu trapně, vůbec jsem nevěděla, o čem si s ní mám povídat.

„Zvládáš to doma,“ zajímala se, mluvila tiše, aby ji táta zvenku nezaslechl. Překvapilo mě, jak na tohle šla přímočaře, vůbec jsem nečekala, že by se na něco takového mohla zeptat.

„Dá se to,“ řekla jsem nejistě.

„Takže je to strašné,“ usoudila s povzdechem a já se na ni nedokázala podívat a odporovat jí.

„Vím, že to tam nemáš jednoduché, Elisabeth tě nesnáší a tvůj otec z tebe taky není nadšený, nejraději by na celou svou minulost zapomněl,“ vypadalo to, že se kvůli tomu na něj zlobí. Pozvedla jsem obočí a ona pokračovala dále: „Charlie tě má někde ve skrytu duše rád, ale bere tě jako nerozvážnost mládí, která ho stála spoustu peněz a kvůli tomu i hádek s rodinou.“

„Neměl si mě tady brát, sice by platil alimenty jako strhaný, ale měl by klid a já taky.“

„Myslela jsem, že jsi tady přijela dobrovolně,“ podívala se na mě překvapeně.

„Ne, to rozhodně ne,“ pověděla jsem. „Proč bych jezdila k někomu, koho ani neznám?“

„Mohla jsi ho chtít poznat.“

„Obešla jsem se bez něj skoro celý život a tu chvíli, co jsem s ním strávila, si stejně nepamatuju. Myslím, že bych se bez něj obešla i nadále.“ Šlo vidět, že ji má slova překvapila, byla vyvedená z míry a mě najednou zamrzelo, že jsme k ní byla tak tvrdá, nezasloužila si to, myslela to dobře.

„Promiňte,“ omluvila jsem se a dívala se z okna.

„Není za co, pověděla jsi mi, co si myslíš, to není zločin. Jak se ti líbí ve Forks?“

„Ale jo, je tam docela hezky.“

„Máš nějaké přátelé?“

„Pár ano, jsou jako má rodina, dokonce se tak i chovají.“

„Kdopak to je,“ ptala se s úsměvem.

„Cullenovi.“

„Děti doktora Cullena?“

„Ano,“ přisvědčila jsem a všimla si, že se jí v očích zračí děs.

„Bello, nesmíš se s nimi přátelit, rozumíš,“ mluvila ke mně naléhavě.

„Proč?“

„Nejsou ti praví, kteří by ti mohli pomoct,“ pověděla nejistě a mrkla k indiánské ozdobě na stěně, předtím jsem si ji ani nevšimla.

„Naopak, myslím, že jsou ti nejlepší. Dali mi tolik lásky a přátelství, kolik jsem nedostala za celý život.“

„Nejsou to lidé,“ pověděla mi a já konečně pochopila, odkud vítr vane. Nechápala jsme jen, odkud to věděla, musela znát nějaké indiány, protože ona určitě indiánka nebyla a pokud vím, tak ani nikdo z našich předků.

„No a? Dělá je to, čím jsou, opravdu tak odlišnými od nás? Oni chtějí žít normální život a to, čím se živí, to nezmění. A mimochodem, Leo je upír taky a nikdo mi nezakáže bavit se s nimi,“ pověděla jsem a nechala ji zkoprněle stát v kuchyni a vydala se ven, mířila jsem směrem do Forks, malá procházka mi neuškodí.

Nedošla jsem ale daleko, natrefila jsem na bandu indiánských výrostků, kteří mi byli od pohledu nesympatičtí.

Jeden nasál vzruch a něco zavrčel k těm vedle, všichni byli ve střehu a obezřetně mě pozorovali, já tomu moc nevěnovala pozornost, bylo mi to naprosto jedno, dokud mě teda neobklíčili a nedonutili sejít ze silnice na pláž.

„Kdo jsi,“ vrčel nejvyšší kluk vztekle, celý se třásl po těle a mi teprve teď začalo docházet, s kým jsem se to setkala. Byli to vlkodlaci, Alice se jednou zmiňovala, že s nimi mají podepsanou smlouvu.

„Nemyslím si, že by jsi potřeboval znát jméno obyčejné lidské dívky,“ pověděla jsem mu klidně a on se zarazil, znovu nasál vzduch a zaposlouchal se, měl mnohem bystřejší smysly než já, takže možná zaslechl i tlukot mého srdce, opravdu netuším, jak moc dobrý sluch má.

„To není možné,“ říkal zmateně.

„Cítíme z tebe studené,“ prohodil jeden a díval se, co to se mnou udělá.

„Koho,“ zeptala jsem se překvapeně.

„Upíry,“ vysvětlil a já se rozesmála.

„To nemůžeš říct rovnou?“

„Odkud je znáš?“

„Nemyslím si, že by to pro vás mělo mít nějaký význam, je to jen a jen má věc.“

„Myslíš? Máme  s nimi uzavřenou smlouvu...“ Aha, smlouva, to je jejich hlavní problém, už chápu, hranice jejich území a kousnutí... Ještě štěstí, že upíři můžou alespoň do La Push, i když jen na část území, vlkodlaci se odtamtud odstěhovali prý teprve nedávno a přesunuli se sem, už mi všechno došlo, jsem prostě chytrá holka.

„To je možné, ale oni mě nekousli,“ nadhodila jsem s úsměvem. „Musím jít,“ chtěla jsem odejít, ale nedovolili mi to, jeden mě chytil za ruku a svíral ji v železném stisku, jeho pokožka byla mnohem teplejší než ta moje.

„Nikam nepůjdeš, nejsi člověk ani upír. Co jsi?“

„Jsem člověk,“ namítla jsem pevně.

„Nejsi, cítím to, jako by jsi v sobě měla část upíra.“

„Hm... Máš halucinace, jsem obyčejná lidská dívka, dcera Charlieho Swana.“ Jméno mého otce ho zarazilo a hned mě pustil, určitě ho znali.

„Jsi Charlieho dcera?“

„Teď jsem to řekla,“ protočila jsem otráveně oči, tohle bylo opravdu velmi nudné. I když je pravda, že mohlo být hůře. Když jsme chtěla projít, tak mě nechali, kdo ví, co se jim honilo hlavou, spíše by mě zajímalo, odkud znají tátu. Nevěděla jsem, že se zná s indiány, ale asi toho o něm nevím ještě mnoho.

Šla jsem cestou do Forks, měla jsem hromadu času k přemýšlení, brzy mě to ale přestalo bavit a posadila jsem se ke krajnici a čekala, až pojede nějaké auto. Bohužel to tady vypadalo, že projede maximálně jedno či dvě auta za den, takže první auto, které projelo, bylo to tátovo. Zastavili mi a mlčeli, můj odchod řešila jen Elisabeth, která mi dávala lekci o slušném chování, ostatní vypadali zmoženi návštěvou a vypadalo to, že tátovi vůbec nevadí, že se vrací od rodičů už dneska místo plánovaného zítřejšího odpoledne...