Nikým nechtěná?

Autorka: Giner

Kapitola 6 - První kapka do poháru

Pondělí se mi příliš nelíbilo, hned ráno začalo kriticky, vůbec se mi nechtělo jít do školy, do pokoje mi dopadaly sluneční paprsky a tak jsem věděla, že dneska ve škole nebudou ani Cullenovi. Jen to vědomí, že tam nebudu mít žádnou oporu a přátelé, mě děsilo, bez nich bych tam byla sama, s nikým bych se asi nebavila, pro všechny byla ta nová Swanovic holka.

Takže, co budu dělat? Mám tam jít? Vůbec se mi nechtělo, že bych tam dneska nešla? Komu by to vadilo? Možná řediteli a otci, ale to nevím jistě, možná by si toho ani nevšimli... Mohla bych to vyzkoušet, alespoň bych věděla jejich reakci, když tak bych se tomuhle příště vyvarovala, kdyby byla moc přehnaná.

No, dneska rozhodně nikam nejdu, snad nebude Alex a Tracy žalovat, to by mi moc nepomohli, alespoň jednou by se mohli zachovat solidárně, i když od nich bych to neměla čekat.

Rychle jsem se převlíkla, vzala si trochu jídla, peníze hodila do batůžku, kde jsem rozhodně neměla věci do školy, spíše jsem tam neměla vůbec nic a zmizela jsem. Vytáhla jsem si motorku a chtěla nastartovat, ale všimla jsem si něčeho divného, někdo si s mou motorkou hrál a to ne málo. Tiše jsem zavrčela, měla jsem poškozenou nádrž, za tohle někdo zaplatí a to pěkně tvrdě, zničili mi jednou věc, která tady pro mě měla ještě nějakou cenu. A proč? Aby mě naštvali, ublížili mi, donutili mě na motorce nejezdit? Určitě by se našlo více důvodů, tím si jsem jistá, moc jsem tady nezapadla...

V garáži bylo ještě jedno auto, kterým nikdo evidentně nikam nechtěl jet  a nebo možná chtěl, ale měl smůlu, mohl si leda tak vzít mou motorku, která mu stejně nepojede. Zuřila jsem, tohle si někdo vypije...

Vzala jsem si auto, i když jsem na něj ještě neměla řidičák, nějak to přežiji, v NY jsem taky jezdila bez požehnání úřadů. Nastartovala jsem, klíčky jsem našla schované pod palubovkou a doklady k autu tam byly taky, někdo je pěkně nezodpovědný, tak krásně to připravil, kdyby chtěl auto náhodou někdo ukrást a nebo si ho jen vypůjčit jako já.

Vyjela jsem z garáže a ujížděla pryč, viděla jsem ještě ve zpětném zrcátku, jak brácha vyletěl z baráku. Rádio jsem pustila co nejsilněji, na nos nasadila obvyklé sluneční brýle a ujížděla směrem do Seattlu, pochybuji, že v Port Angeles bych novou nádrž sehnala. Cesta mi ubíhala docela rychle, v Seattlu bylo zamračeno a já to v opravně vyřídila rychle a koupila novou nádrž, ještě dneska ji vyměním, pro jistotu jsem si koupila další nové věci, nepochybovala jsem o tom, že se někdo bude pokoušet mou motorku zničit.

Jejda, cestou zpátky jsem nejela zrovna nejpomaleji, zastavila mě silniční kontrola. Nevinně jsem se na ně usmála, snad mi to odpustí a hlavně nebude chtít vidět řidičák, jinak by nastal menší problém.

„Dobrý den,“ stáhla jsem okýnko, policista byl docela mladý, mohl by mi nějakou historku uvěřit, doufám teda.

„Dobrý slečno,“ pozdravil a taky se usmál. „Jela jste trochu rychleji,“ pověděl a já se zatvářila zmateně.

„Opravdu? Nějak jsem si toho nevšimla,“ pověděla jsem zcela nevinně.

„Hm... Váš řidičský a technický průkaz,“ vyžádal si a já v duchu zaklela, to opravdu musí chtít můj neexistující řidičák?

„Hned to bude,“ usmála jsem a hrábla jsem do přihrádky, odkud jsem vylovila techničák a ihned mu ho podala a dělala, že řidičák usilovně hledám. Policista netrpělivě čekal, když mu zachrastilo ve vysílačce, slyšela jsem každé slovo, někdo nahlásil mé vypůjčení auta jako krádež! Který idiot! Tohle bylo směšné!!! Takže? Co budeme dělat?

Nenapadlo mě nic jiného, než nastartovat a snažit se ujet, nějak mě neštvalo, že ten policista měl technický průkaz, nebyl můj, takže mi to bylo jedno. Jen jsem si trošku neuvědomila, že tohle autíčko je poměrně staré a pomalé, policejní auto naopak bylo poměrně nové, rozhodně novější než tohle, nechápu, proč ho tatík měl ještě v garáži.

Hlavní ale bylo, že mě policejní auto dostihlo a ne jedno, jely dvě za sebou a jedno naproti mně. Páni? Tolik povyku kvůli mně? Tak to je senzace, až tohle budu líčit Cullenovým nebo Rickovi, když mu budu psát mail! Připadalo mi to jako v nějakém akčním filmu, naprosto mi zablokovali cestu a já byla nucena zastavit, ihned se ke mně se zbraněmi v ruce vrhlo několik policistů a vytáhli mě z auta, ne že by byli něžní, to nehrozilo.

„Au,“ vykřikla jsem dotčeně, když mi zkroutili ruce za zády a dávali mi na zápěstí želízka.

„Trochu citu by neuškodilo,“ zavrčela jsem naštvaně. Odvezli mě na stanici, ani nevím, co se  dělo s autem, ale byla jsem ráda, že jsem viděla můj batoh v jejich rukách, alespoň jsme věděla, kde je. Ještě by mohli vzít ty součástky na motorku, nevadilo by mi to.

Šoupli mě na zadní sedadlo policejního auta a odváželi mě pryč, už mi to tak vtipné nepřipadalo, mohli by mě pustit. Ale to zřejmě neměli v plánu, chovali se ke mně jako ke zločinci a šoupli mě do nějaké cely na stanici. Dlouho jsem nikde ve vězení nebyla, alespoň si to osvěžím, cela, kde se čeká není nic moc útulná, ale postel se celkem dala. Koukala jsem do stropu a přemýšlela, připadalo mi, že je tady mnohem lépe než doma.

Z mého rozjímání a přemýšlení mě vytrhl jeden ze strážníku, za kterým šel i táta, ale z jeho výrazu jsem nedokázala nic vyčíst.

„Ahoj tati,“ pozdravila jsem ho a zazubila se. Jen kývl hlavou, asi se zlobil, že jsem ho dostala do téhle potupné situace, kdy musí svou dceru vyzvednout na policejní stanici za krádež vlastního auta! O tomhle si ve Forks budou vyprávět ještě pěkně dlouho, o tom jsem nepochybovala. Myslím, že se tady stanu legendou!

Strážník otevřel mou celu a já se konečně začala vyhrabávat z postele, když jsem vyšla z cely, první, co tatík udělal, bylo, že mi vlepil pořádnou facku, tvář mě pálila a do očí se mi tlačily slzy.

„Výchova za každou cenu,“ ušklíbla jsem se pohrdavě, neuměl nic jiného než trestat, to jsem už věděla ze svého ranného dětství, naštěstí jsem si na to moc nepamatovala, Leo měl bohužel na chvilky s tátou vzpomínky, které si pamatoval a nebyly příjemné.

„Běž do auta,“ poručil mi a já se otočila na strážníka a požádala ho o můj batoh, ale on ho dal otci, tomu se říká spravedlnost.

Cestou domů jsme oba mlčeli, ale jen co jsme vešli do domu, začal vyvádět a pustila se do mě i Elisabeth, která měla nějaké psychologické výchovné kecy, neštěstí odešla, protože měla hovor z práce.

„Žádný mobil, žádné peníze a žádná kreditní karta, rozumíš,“ z batohu mi táta všechny tyhle věci vytáhl, peněženku mi vytřepal a nechal tam jen tolik peněz, abych si mohla zítra koupit oběd, karty, peníze a všechny možné kupóny, pak mi peněženku hodil jako psovi, byl opravdu hodně naštvaný, ale vždyť jsme nic tak hrozného neudělala....

„Žádná televize, počítač, budeš chodit do školy s Tracy a Alexem a žádné návštěvy u Cullenů, vůbec se s nimi nebudeš bavit.“

„To mi nemůžeš zakázat,“ pověděla jsem mu bojovně, tohle mi nemohl udělat a už vůbec mi nemohl diktovat, s kým se můžu bavit a s kým ne, na to prostě neměl žádné právo! A musel se s tím smířit, protože na tuhle jeho šílenou podmínku jsem rozhodně nemínila přistoupit, Cullenovi byli jediní, kdo mě tady měli rádi a byli rádi za to, že jsem tady, rozhodně se jich nemíním jen tak vzdát bez boje, na to ať zapomene! I kdybych měla utíkat z baráku a nebo se s nimi bavit jen ve škole, tak se s nimi prostě přátelit budu! A on ať se klidně postaví na hlavu, mě to zajímat nebude!

„Ale můžu,“ pověděl. „Prostě ti od teď budu vybírat přátelé já nebo Elisabeth s dětmi, my víme nejlépe, kdo je pro tebe vhodný.“

„Nikdy mi nikdo nebude diktovat, s kým se budu bavit, rozumíš? Nehraj si na něco, co nejsi,“ zavrčela jsem opravdu naštvaně.

„Na nic si nehraju, jsem tvůj otec a ty mě budeš poslouchat, půjde to klidně i násilím, mi to vadit ani v nejmenším nebude,“ byl rudý jako rak, kdybych nebyla tak rozzuřená, tak bych se možná bála, že ho brzy skolí infarkt, ale nic takového se nestalo, nadával mi dále, připadalo mi to únavné a zbytečné. Zívla jsem si, nejraději bych zalezla do postele a trochu se prospala, ale to v téhle situaci nehrozilo.

„A na příští pátek si nic neplánuj,“ zašklebil se nakonec.

„Máš pravdu, na příští pátek si nic neplánuji, v Seattlu je sraz motorkářů, neboj, určitě tam půjdu,“ usmála jsem se andělsky.

„Ne, jdeš k plastickému chirurgovi.“

„Ani mě nehne. A když mě teď omluvíš, od rána jsem nejedla, nerada bych psala obvinění, že mě tady týráš hlady.“ Byl rozzuřený, já si toho ale nevšímala, i když jsem možná měla, když jsem okolo něj procházela, surově mě chytil za paži a silně ji stiskl, kdybych na takovéhle chování nebyla zvyklá, asi bych vykřikla bolestí a nebo strachem.

„Nehraj si se mnou, holčičko,“ zavrčel mi těsně u obličeje, já se jen ušklíbla.

„Mám se bát?“

Pustil mě a odešel pryč, jen za sebou zuřivě práskl dveřmi, chvíli na to jsem slyšela odjíždějící auto, moc toho nevydržel.

Tak tohle bychom měli, další den je za námi, mám o pár známých na policejní stanici více a tatík je na mě naštvaný snad ještě více než když jsem utekla... Docela úspěšný den, že? Taky myslím, že to dneska nebylo marné...