Nikým nechtěná?

Autorka: Giner

Kapitola 5 - Shledání

BELLA:

Nevěřícně na mě zíral a přitom se skláněl k Esme, aby ji opětoval obětí, já se usmívala a z očí mi tekly slzy, bylo úžasné vidět ho po tak dlouhé době. Vůbec se nezměnil, ale co jsem vlastně čekala? Měla jsem s tím počítat ...

„Bello,“ zašeptal nevěřícně a prohlížel si mě jako by mě viděl poprvé v životě.

„Leo,“ rychle jsme se k němu rozběhla a skočila mu do připravené náruče, připadalo mi, že jsem narazila do kamene, ale na tohle jsem už byla zvyklá, políbila jsme ho na tvář a pevně ho objímala jako bych ho už nikdy nechtěla pustit, tiskl mě k sobě opatrně a přesto pěvně, nechtěl mi ublížit. Bože, jak dlouho mě už neobjal?

„Co tady děláš? Nemáš být v New Yorku s mámou,“ nechápal a postavil mě zase na zem, ale neustále si mě prohlížel a zkoumal, jak moc jsem se změnila.   

„Možná bych i byla, kdyby se neozval táta a nevyžádal si mě tady,“ odtušila jsem. „Proč jsi tehdy odešel,“ zeptala jsem se ho zoufale, tolik mi chyběla jeho přítomnost a rady, tehdy jsem ho moc potřebovala a on tam nebyl.

„Musel jsem, odpusť mi, ale bylo nebezpečné s tebou zůstávat, máma získala podezření, že se něco děje, hlavně po tvém úrazu,“ odhrnul mi vlasy z krku a  odhalil tak starou jizvu.

„Neměl jsi mě tam nechávat,“ vzlykla jsem a on mě znovu objal.

„Já vím, byla to největší chyba, co jsem udělal. Jak se k tobě chovali?“

„Jak myslíš,“ zeptala jsem se ho trpce a on stiskl rty do tenké linky.

„Udělal ti něco,“ zavrčel nenávistně, ale já jen odvrátila hlavu.

„Od koho máš tu modřinu,“ všiml si na mé tváři malé modřinky, kterou jsem dneska zapomněla zamaskovat, ani jsme si jí nevšimla, zapomněla jsem na jeho perfektní zrak.

„To nic není,“ odbyla jsem ho. „Byla to nehoda.“

„Ještě řekni, že jsi spadla ze schodů,“ zašklebil se naštvaně, tohle byla má častá výmluva, ale bývávalo, už mám lepší.

„Ne, to ne, ale z motorky, je to jen otlačené od přilby.“

„Proč na tom jezdíš? Je to příliš nebezpečné, zvláště pro někoho s tvým talentem na úrazy.“ Další jeho kázání přerušilo až odkašlání Carlislea, který tím upozornil na svou přítomnost, na kterou jsme trošku pozapomněli.

„Vy se znáte,“ ptala se Alice nechápavě, tohle ve své vizi asi neviděla.

„Ano,“ usmála jsem se.

„Bells je má malá sestřička,“ vysvětlil s úsměvem a políbil mě do vlasů, já do něj dloubla za to malá, neměla jsem ráda, když mi předhazoval, že jsem mladší.

„Musíme si toho tolik říct,“ usoudila jsem nadšeně.

„Jo, musíš mi říct, jestli na tobě nenechal ten pokus následky.“

„Jaký pokus,“ zajímal se ihned Edward, který vypadal, že je něčím nadšený.

„Když mi byly čtyři, tak jsem měla nehodu, při které jsem propadla dveřmi a rozřízla si krční tepnu,“ odtušila jsem. „Nikdo by mi tehdy nedokázal pomoct, ani ten nejlepší lékař, prostě by přijel pozdě. Ale naštěstí byl blízko Leonardo, tehdy se vrátil domů poprvé po mém narození, staral se o mně.“

„Když se pak stal ten úraz, netušil jsem, co dělat, nebylo dovoleno proměnit dítě,“ povídal teď můj bráška. „A tak jsem jí dal napít své krve s pár kapkami mého jedu a doufal, že to alespoň trochu pomůže, že to zastaví krvácení a nedojde k přeměně.“

„Jak to fungovalo,“ Carlisle se nezapřel a zajímal se o podrobnosti, nic jiného jsem od něj asi nečekala.

„Rána se zacelila, ale zůstala jizva stejné barvy jako ta po kousnutí, což je to nejmenší.“

„Bolelo to?“

„Ne, nepamatuji si to, tehdy mě bolelo všechno a nevím, jestli by se to změnilo, kdyby mi Leo nedal napít,“ vysvětlila jsem.

„A co tvé schopnosti, zaznamenala jsi tam nějakou změnu?“

„Nepotřebuji tolik jíst a tak moc spát, jinak asi nic, snad jen více vnímám, třeba dokážu vidět vaše pohyby, co děláte svou přirozenou rychlostí, ale sama je nedokážu. Jo a žádný sportovní talent nejsem,“ zašklebila jsem se pobaveně.

„Ještě pořád tak padáš?“

„Ani ne,“ pokrčila jsem rameny. „Jen někdy,“ mrkla jsem na něj. „Kde jsi pak zmizel?“

„Tak různě jsem se flákal, někdy jsem přijel a pozoroval tě. Mimochodem, to tetování muselo asi dost bolet, co?“ Koukl na mou lopatku, kde se mé tetování krásně vyjímalo.
„Tys tam byl,“ vykulila jsem na něj oči.

„Jo, pomáhal jsem tomu chlápkovi tetovat, ale já dělal tetování té druhé holce, už nevím, jak se jmenovala, moc jsem její řeči nevnímal. Přemýšlel jsem nad tebou a nad tím, že ti půjdu dát pár facek, aby ses vzpamatovala. Měl jsem o tebe hrozný strach, to mi už nedělej, rozumíš?“

„To bylo naposledy, co jsem něco takové zkusila, bylo mi nehorázně blbě,“ otřásla jsem se při té vzpomínce a on se pobaveně usmál, možná s tím měl taky své zkušenosti.

„Co jste si vlastně daly?“

„Trávu a extázi.“

„Ty jsi pako,“ ohodnotil to se zavrtěním hlavy, asi nechápal, kde se to ve mně vzalo, ale po tom, co odešel, tak se toho hodně změnilo, už jsem v něm neměla žádného ochránce a musela jsem se stát samostatnou, spoléhat jen sama na sebe a své schopnosti, musela jsem se naučit bránit a hlavně v NY platilo pravidlo: silnější přežije a já přežít chtěla.

„Dík za uznání, hrozně jsi mi chyběl, brácho.“

„Vždyť ty mi taky. Jak se má máma?“

„Asi se jí splnil sen,“ přiznala jsem. „Žije teď s Robertem sama a nehádají se kvůli mně, má šanci začít konečně nový život, jak si vždycky přála.“

„Co Robert? Zklidnil se?“

„Jak to víš,“ zeptala jsem se ho vystrašeně, tohle se nikdy neměl dozvědět.

„Byl jsem blízko a trochu mu promluvil do duše, nemohl jsem to nechat tak.“

„Co se stalo,“ nechápal Edward a vypadalo to, že si o mně dělá opravdu starost.

„Ale nic, jen jsem se tehdy chytla s otčímem,“ snažila jsem se to zamluvit, ale stalo se tehdy mnohem více, zmlátil mě a já si chvíli poležela v nemocnici, v NY se o tohle nikdo moc nestaral, takže to sociálce teklo, ale bráškovi asi ne, i když mělo.

„Budu muset jít domů,“ povzdychla jsem si. „Zdržíš se?“

„Ne, musím zase dále, budu pokračovat na sever, v Montrealu na mě bude čekat Alexa.“

„Alexa,“ zeptala jsem se zvědavě, že by měl konečně známost?

„Má přítelkyně,“ vysvětlil se zasněným úsměvem, byla jsem ráda, že si někoho našel, vypadal spokojeně.

„Bezva, už se těším, až ji poznám, vždycky jsem chtěla mít ségru,“ poškádlila jsem ho.

„Hej,“ ohnal se po mně. „Jsi stejně otravná jako kdysi.“

„Třeba bys mě jinak nepoznal,“ ušklíbla jsem se. „Budu muset jít,“ uvědomila jsem si. „Táta jinak bude zuřit, mám zaracha.“

„Za co proboha? Jak jsi to tak rychle mohla stihnout?“

„Hned první den jsme se pohádali a já utekla.“

„Kdes byla,“ ptal se vyděšeně. „Doufám, že sis alespoň někde zaplatila pokoj v hotelu.“

„Ne, spala jsem v La Push, v nějaké chatě na útesu, nikdo tam nebyl.“

„Máš dost peněz nebo chceš něco poslat na účet?“

„Zatím mám,“ uklidnila jsem ho, nechtěla jsem, aby mi posílal další peníze jako podporu.

„Stejně ti něco pošlu, tatík se teď asi nepřetrhne, když už tam bydlíš.“

„Nepotřebuji mění, zatím si vystačím, když tak se poohlédnu po nějaké práci.“

„Ne, nebudeš pracovat,“ zarazil můj nápad hned v počátku. „Nechci, abys pracovala už teď, snaž se trochu užívat si života, když můžeš.“

„Taky pravda.“

Ještě jsem se chvíli zdržela a tentokrát jsme do řeči zatáhli i Cullenovi, kteří se už vzpamatovali z šoku, že se známe.

„Proč jsi nám neřekla, že víš, kdo jsme,“ ptala se Alice.

„Bylo to zábavnější,“ zazubila jsem se a ona se mračila, byla na mě trochu naštvaná, ale snad ji to přejde.

„Uvidíme se ve škole,“ rozloučila jsem se a na své  motorce uháněla domů, přece jen už bylo docela pozdě.

Doma nikdo nebyl, na stole ležel jen vzkaz, že mám být doma a ani se nehnout, rodinka jela nakupovat a vrátí se něco málo po obědě. Tak jo, tohle mi vyhovovalo, alespoň můžu umýt motorku, po těch mých výletech je dost špinavá a trochu se o ni starat musím.

Byla jsem ráda, že jsem Leonarda znovu viděla, po tolika letech... bylo to krásné setkání, jen byla škoda, že tak krátké, ale doufám, že se brzy zase uvidíme, hrozně ráda bych si s ním pohovořila déle a o samotě.