Nikým nechtěná?

Autorka: Giner

Kapitola 4 – U Cullenů

BELLA:

„Ahoj,“ zařvala jsem doma a pověsila si svou bundu na věšák. Z ledničky jsem si vytáhla džus a napila se, byla jsem nějaká žíznivá.

Hned jsem odešla do svého pokoje, slyšela jsme jen klapání klávesnice v pracovně, jinak v domě bylo ticho. Elisabeth ležela v hale na pohovce a listovala v nějakém časopise, já ji jen slušně pozdravila a klidila se z jejího dohledu, vypadalo to, že by mi ráda dala přednášku na téma oblečení a co je vhodné nosit a co ne.

V pokojíku jsme si zapnula počítač a vybrala si e-maily, moc mi jich nepřišlo, jen nějaká blbosti, co se mají poslat dále, ale to jsem nikdy nedělala, tyhle maily mě dokázaly docela vytočit, jen zabíraly místo ve schránce.

Pustila jsem si hudbu a otevřela knížku, co jsem si s sebou přivezla, byla to asi jediná knížka, kterou jsem četla několikrát: Na větrné hůlce, kde mě uchvacovaly všechny postavy a jejich charakter, bylo to zajímavé. Nějak jsem se začetla, takže jsem se začala chystat až když Edward zazvonil na zvonek, rychle jsem si převlékla tričko a sbalila si ty nejdůležitější věci.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho, když jsem seběhla dolů a jeho právě zaměstnávala Elisabeth, která vyzvídala všechno možné. Jsem zvědavá, jestli jejím testem prošel, bylo by to jistě dobré.

„Mějte se,“ rozloučila jsem se rychle a i s Edwardem rychle vypadla z domu, zarazilo mě, když jsme nikde neviděla jeho auto ani jiný dopravní prostředek.

„Nebude vadit, když pojedu s tebou na motorce,“ usmál se pobaveně.

„Ne,“ zašklebila jsem se a vytáhla ještě jednu přilbu, kterou jsem měla schovanou v garáži.

„Snad ti bude dobrá,“ podala jsem mu ji. „Budeš řídit?“

„Pokud nevadí.“

„Určitě ne,“ zazubila jsem se a posadila se za něj, možná jsem na něj byla přitisknutá trochu více než bylo nutné, ale nic neříkal. Jel rychle, ale já na to byla zvyklá a tak mi to nevadilo, k tomu řídil dobře.

„Jsi si opravdu jistá, že máš na tohle řidičák,“ zašklebil se, když zastavil a já se jen andělsky usmála.

„Jistěže ne.“ Rozesmál se.

„Ty asi moc na pravidla nedbáš, co?“

„Řekla bych, že si je jen někdy poupravuji, jak se mi to hodí,“ pověděla jsem nejistě a on nade mnou nevěřícně kroutil hlavou.

„Ahoj,“ objala mě divoce Alice a já jí to opětovala.

„Nazdárek.“

„Pojďte,“ táhla nás oba dovnitř a my se nebránili, helmy jsme odložili v menší předsíni a pokračovali do haly. Měli opravdu okouzlující dům, moc se mi líbil, někdo si s ní musel dát hodně práce.

„Bello, tohle jsou rodiče Carlisle a Esme,“ představila mi dvě stejně božské osoby jako byli oni.

„Dobrý večer,“ usmála jsem se na ně.

„Ahoj Bello,“ usmála se Esme a podala mi ruku. „Ráda tě poznávám.“

„Já vás taky.“

„Prosím tě, tykej mi, připadám si jinak stará,“ zasmála se a ostatní s ní, já to chápala, ale nemohla jsem na sebe příliš upozorňovat.

„Mi samozřejmě tykej taky,“ zasmál se Carlisle a podal mi ruku. Všichni byli tak příjemní, nakonec se dámská jízda nekonala a my všichni si povídali v obýváku, kde jsme seděli na pohovce a polštářích. Blížila se třetí hodina ráno a oni si něco uvědomili.

„Nejsi unavená, už je hrozně pozdě,“ začal Carlisle.

„Trochu jo,“ přiznala jsem.

„Ukážu ti pokoj,“ nabídla se Alice a už kolem mě nadšeně poskakovala, byl to takový skřítek, co rozséval radost všude okolo.

„Moc děkuji za pozvání, bylo to tady s vámi moc hezké,“ poděkovala jsem jí cestou a vypadalo to, že jí má slova opravdově potěšila.

„Vážně se ti tady líbilo?“

„Jo, bylo to tady skvělé, dlouho jsem se tak dobře nebavila,“ pověděla jsem popravdě a upřímnost šla jasně slyšet v mém hlase.

„To jsem ráda,“ usmála se, ale v očích měla obavy, asi se bála mé reakce až zjistím, co jsou zač, ale já to už dávno vím, budou překvapeni.

„Tohle je tvůj pokoj,“ otevřela jedny dveře do středně velkého pokoje, kde byla postel, menší knihovna, televize s dvd a počítač.

„Je nádherný,“ usmála jsem se a ona mě nechala samotnou, zatímco já si vše prohlédla. Po nezbytné hygieně jsem se uložila ke spánku, který jsem potřebovala, dvě skoro probdělé noci by se i na mě mohly podepsat. Probudila jsem se až něco málo po půl desáté, ale zdálo se, že to nikomu nevadilo. Uvědomila jsem si, že okolo desíti se měl ukázat jejich host, byla jsem na něj natěšená, doufala jsem, že je to i můj známý.

Rychle jsem vletěla do koupelny a vyčistila si zuby, taky jsem se trochu nalíčila a převlíkla do černých riflí a trička, poté jsem sešla dolů.

„Ahoj,“ pozdravila jsem všechny, co seděli v obýváku.

„Ahoj Bell, pojď, v kuchyni jsem ti připravila něco k snídani, my už jedli,“ usmála se Esme a já ji následovala a posadila se k velkému kulatému stolu, kde bylo naskládané jídlo odhadem pro pět osob a ne jen pro mě.

„Děkuji,“ usmála jsem se a napila se kávy a vzala si toast.

„Chutná ti? Pokud ne, klidně přichystám něco jiného,“ ptala se starostlivě.

„Je to výborné,“ ujistila jsem ji, aniž bych tušila, co dalšího by mi přichystala, už tak toho tady bylo plno a měla jsem na výběr z několika jídel.

„Za chvíli přijede náš známý,“ pověděla.

„Alice se o tom včera zmiňovala, nebojte, nebudu vás zdržovat,“ usmála jsem se.

„Rozhodně nezdržuješ, jen jsme s ním chtěli jet po obědě někam ven, pokud ti to táta dovolí, tak klidně můžeš  s námi.“

„Uvidím, ale rozhodně moc děkuji za nabídku.“

„Není za co,“ pohladila mě po vlasech a pak se usmála, během chvíle se ozval zvonek a já zpozorněla, v hale bylo slyšet, jak se s ním všichni vítají.

„Tak, jsi po jídle?“

„Ano,“ přisvědčila jsem.

„Seznámím tě,“ vzala mě za ruku a společně jsme šly do haly, kde zády k nám stál další upír s černými vlasy, které měl svázané v copku a širokými rameny. Měl oblečenou koženou bundu a rifle, které byly seprané, ale pořád vypadaly elegantně.

„Leonardo, vítám tě u nás,“ pozdravila ho Esme a hrnula se k němu, aby ho objala. Konečně se otočil a já se široce usmála, byl to on!