Nikým nechtěná?

Autorka: Giner

Kapitola 3 – Výchova nade vše

BELLA:

Posadila jsem se naproti tatínkovi k mohutného mahagonového stolu do křesílka a pozorovala jej, jak sedí na otáčivé židli a přemýšlí, jak začít, asi v tomhle neměl příliš velkou praxi. Ono umět mluvit s pubertální dcerou chce pevné nervy, moře odvahy a hlavně pochopení... Bála jsem se, že hlavně to poslední u něj nenajdu.

„Vím, že to teď je pro tebe těžké, ale byl bych opravdu rád, kdybychom si domluvili určité pravidla.“

„Jaké,“ ptala jsem se s opravdovým zájmem, on to ale bral asi jako provokaci, protože na mě přísně pohlédl, poté opět odvrátil zrak ke knihovně, asi byla zajímavější...

„Návraty domů nejpozději v deset, v pátek a o víkendu v jedenáct,“ začal. Dobře, tohle by se ještě dalo přežít, stejně se tady nedá nic moc podniknout, proto jsem přikývla.

„Budeš nosit oblečení, co ti koupí Lizzie,“ určil si další podmínku, která už tak snadno přijatelná nebyla.

„Zapomeň,“ řekla jsem ostře, nikdy mě nedonutí, abych nosila to, co jsem dneska viděla u nich, to bych si na sebe nikdy nevzala, leda tak v nejhorší noční můře. Neoblíkla bych se ani do bílých svatebních šatů, kdyby mě náhodou někdo dotáhl k oltáři.

„A objednám tě k plastickému chirurgovi, aby odstranil tvé tetování, je odporné,“ mluvil dále a ignoroval má předešlá slova.

„Nikdy,“ zavrčela jsem opravdu naštvaně, ta malůvka patřila ke mně, nechala jsem si ji udělat společně s bývalou nejlepší kamarádkou, která se bohužel předávkovala heroinem. Sklouzla do toho a ani nevěděla jak, já bohužel taky ne a hlavně jsem netušila, jak jí pomoct, mi tehdy podal záchrannou ruku Rick, ale to jsem na tom nebyla tak blbě jako ona.

„Možná jsem se vyjádřil špatně, o tomhle se s tebou nebudu dohadovat, tohle ber jako fakt!“

„Ne, neuděláš ze mě to, co jste vy! Vzal sis mě tady, aniž by ses o mě zajímal, celý život mi od tebe chodily jenom alimenty, neposlal jsi mi ani přání k narozeninám nebo Vánocům. Nic o mně nevíš, vždyť ani netušíš, co mám ráda, co jsem studovala a co chci dělat dále! A to tě mám teď poslouchat? Možná, jsi mě zplodil, ale pro mě nejsi můj otec,“ křičela jsem na něj a ve vzteku se postavila. Když jsem skončila, stál už taky a vlepil mi facku a druhou jsem schytala o prosklenou knihovnu, naštěstí se sklo nevysypalo a nepořezalo mě, to bylo dnes asi mé jediné štěstí.

Držela jsem se za bolavou tvář, která pálila jako čert, do rány dal opravdu dost síly, bolelo to více než od mámy a nebo jejího nového manžela. Nenávistně jsem na něj pohlédla z pod přivřených víček a beze slova odešla, nic jsem si nedělala z jeho provinilého výrazu. Zalovila jsem v kapse kožených kalhot a vyšla ven, abych si odemkla garáž a vzala si motorku, netušila jsem, kam pojedu, ale měla jsem s sebou peněženku se všemi svými úspory a kreditní kartou, takže něco bych podniknout mohla, jen nevím co. Kam mám jet? Neznám žádné vhodné místo, kde by se dalo přespat, kromě letiště v Seattlu jsem nikde nebyla.

Nasadila jsem si helmu a odjela, najednou mi nevadilo, že jsem některé zatáčky projížděla v protisměru, tady to nevypadalo, že by někdo jezdil takhle navečer. Nakonec jsem zastavila u nějakého útesu, odkud šel vidět Pacifik. Bylo tady krásně, dobře se mi zde přemýšlelo, nevadila mi ani zima, která mnou tady otřásala, na útesech bylo přece jen chladněji než dole v městečku.

Všimla jsem si, že kousek od místa, kde jsem seděla, stála menší dřevěná chatka, která už měla něco za sebou. Nevypadala, že by se měla za chvíli zbortit, k tomu působila dost opuštěně, tak jsem se šla podívat, jestli by se tam nedalo přespat, dneska se mi nechtělo vracet do toho domu, však oni to beze mě přežijí, když to zvládli do teď.

V chatce skoro nic nebylo, jen nějaká stará postel, co nevypadala moc vábně, ale na jednu noc bude dostačující. Motorku jsem si dala blíže a schovala za srub, aby nešla vidět z cesty, nechtěla jsem, aby mi ji někdo ukradl. Budík na mobilu jsem si nastavila na šestou hodinu, ráno se musím vrátit domů a vzít si věci do školy, jen doufám, že nepotkám otce, nevím, jak bude reagovat.

Unaveně jsem si lehla na starou postel a zavřela oči, za chvíli jsem se propadla do neklidného spánku a několikrát za noc se probudila. Noc nebyla nejlepší a když jsem konečně usnula, tak jsem musela zase vstávat, tady opravdu zákon schválnosti nezklamal.

Trochu jsem se otřásla zimou, připadalo mi, že je mnohem chladněji než včera večer. Ještě chvíli jsem se dívala na moře a pak jela domů, musela jsem čelit svým problémům a asi jsem včera neměla jezdit pryč na celou noc, jednala jsem unáhleně.

Když jsem zaparkovala před garáži, nikdo nevykoukl z okna, i když mě museli slyšet přijet. Se srdcem až v krku jsem vešla do domu a má první cesta vedla do pokoje, kde jsem měla i vlastní koupelnu. Po pořádně teplé sprše jsem si přichystala věci do školy a šla najít kuchyň, kde bych si mohla dát něco k jídlu a nejlépe i něco teplého k pití, čaj nebo kafe by neuškodilo.

„Kdes byla,“ táta seděl v kuchyni za stolem a popíjel kávu, nevypadal naštvaně, spíše že se ptá jen ze zvědavosti, jako by ho to vůbec nezajímalo z výchovného hlediska, jako by se nebál, jestli se mi něco nestalo.

„Na útesech.“

„Máš domácí vězení, je ti to jasné?“ Přikývla jsem a nalila jsem si do hrníčku kafe, vzala jsem si ještě cereálie, tohle mi bude stačit, když tak si něco koupím později ve škole.

„Do školy pojedeš s Lexem a Tracy,“ poručil stroze a noc měl pořád zabořený do novin. To se mi ani nemůže podívat do očí?

„Vezmu si motorku,“ odmítla jsem.

„Ne, pojedeš s nimi autem, ať chceš nebo ne, tak teď jsi jejich sestra.“ Nechala jsem ho při tom, pro mě to zatím sourozenci nejsou.

„Ráda bych jela sama,“ namítla jsem.

„Proč nechceš s nimi?“

„Proč bych měla? Mám motorku a ta mi stačí, je to dobrý prostředek k přepravě.“

„Nechci, abys jezdila na motorce.“

„S tím nic neuděláš, ta motorka je koupená za mé peníze, opravená a je to moje zlato, rozhodně na ni míním dále jezdit.“

Mlčel, nechtěl se hádat hned po ránu, možná to odloží na večer nebo pozdní odpoledne. Nechala jsem si vysvětlit, jak se dostanu do školy a jela tam, všichni zírali na mou motorku a můj oděv, který byl na tyhle poměry trochu extravagantní, moc lidí tady nenosí to, co já.

Ušklíbla jsem se, když jsem si všimla, že několik studentů, oblečených podobně jako sourozenci, na mě zírá dost znechuceně, tady si asi užiji zábavu. Prvně jsem si zašla pro rozvrh hodin, naštěstí jsem chodila do druháku, zatímco Alex a Tracy do prváku, byla to dvojčata.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem výchovnou poradkyni, která mi měla předat rozvrh.

„Isabella Swanová,“ zeptala se a v očích jí blýsklo.

„Jo.“

„Posaďte se,“ ukázala na židli naproti svému stolu a chvíli mě pozorovala, tohle bude asi na dlouho. Možná se mnou bude chtít rozebírat mé problémy a minulost, kdo ví.

„Na minulé škole jste měla pár drobných problémů,“ promluvila, když skončila s prohlídkou mého oděvu, který se jí nezamlouval.

„Kdo je někdy neměl,“ zeptala jsem se pořád ještě s úsměvem.

„Pravda, ale málokdo má třicet dva neomluvených hodin, málem vás ze školy vyhodili.“

„Dávala jsem omluvenky,“ namítla jsem okamžitě a v očích mi pobaveně zajiskřilo.

„Omluvenky typu: zaspala po délku tří dnů vážně nejsou věrohodné,“ zamračila se a já se na ni nevinně zazubila. „Dokonce ani baseballový zápas není ani dobrý důvod, proč chybět ve škole.“

„Pro mě to dost dobrý důvod byl, hrálo New Yearsey.“

„Jak jsem řekla, jedna podivná omluvenka a je mi jedno, jestli bude podepsána samotným pánem bohem, tak voláme tvému otci a budeš podmínečně vyloučená  ze školy. My tady nestrpíme záškoláctví a žádné problémy, jasné?“

„Jistě,“ zamumlala jsem otráveně a dost znechuceně, tady to pro mě bude asi dost kruté. „Můžu jít?“

„Ano,“ odtušila odměřeně a já s radostí z její kanceláře zmizela. První hodinu jsem měla trigonometrii, která mi nikdy moc nešla, takže se i tady určitě budu trápit. Ve třídě jsem byla mezi prvními a tak jsem si zabrala lavici úplně vzadu u okna, abych měla přehled, kde kdo je. Netrvalo dlouho a třída se začala plnit, nikdo nechtěl přijít pozdě, přestupky se tady trestají asi dost tvrdě, na vlastní kůži jsem to zatím nevyzkoušela, ale možná bych mohla.

Kdokoliv vešel do třídy, tak se podíval na mě, ale já si toho snažila nevšímat a přemýšlela o všem možném. Třeba o Edwardovi, kterého jsem potkala včera na letišti, myslela jsem si, že nikoho takového jako je on, tady nepotkám, ale i přesto se tak stalo. Tolik mi připomínal mého Lea, který mě chránil, ale pak zmizel jako pára nad hrncem a já ho už nikdy neviděla. Rychle jsem zahnala vzpomínky zavrtěním hlavy, nechtěla jsem na to teď myslet, patřilo to do bolestivé části mé minulosti, na kterou jsem nerada vzpomínala. Vlastně, na celou svou minulost jsem nerada vzpomínala, pro mě měla smysl jen budoucnost, ve které jsem viděla naději.

„Můžu,“ přistoupila jedna malá černovláska k mé lavici, měla neuvěřitelně bledou pleť a jantarové oči, které mi připomínaly tekuté zlato. Takže je jich tady více? Pane jo, kam jsem to vlezla? Nevím, ale jejich přítomnost mě upřímně potěšila.

„Jasně,“ kývla jsem šťastně a z vedlejší židle sundala svůj malý batoh – tatík to nazval žebradlem, aby se mohla posadit.

„Alice Cullenová,“ představila se mi a mile se usmívala, což jsem jí velmi ráda oplácela a bavila se tím, jak jí vrtá hlavou, proč před ní neutíkám.

„Bella Swanová. Nemáš náhodou bratra Edwarda,“ uvědomila jsem si shodu jmen.

„Jo, mám. Odkud ho znáš? Přijel včera z Aljašky.“

„Pomohl mi najít cestu do Forks, moc se tady nevyznám a ještě jsem vezla kamaráda do Seattlu na letiště.“

„Opravdu? Počkej, ty jsi ta holka s motorkou,“ ptala se s opravdovým zájmem.

„Jo, to jsem já,“ pousmála jsem se.

„Fakticky? Slyšela jsem tvé sourozence, jak říkají, že máš tetování.“

„Povídali si o mně,“ ptala jsem se trochu naštvaně.

„Jo, nevypadá to, že by tě právě milovali.“

„Hm... Taky mě nemilují,“ pověděla jsem neurčitě.

„Mrzí tě to,“ konstatovala a já sebou trhla, na chvíli jsem úplně zapomněla na její přítomnost.

„Proč by mělo? Neznám je, jsou pro mě cizí, ani to nejsou praví sourozenci,“ protestovala jsem a tím to vlastně potvrdila.

„To možná ne, ale i tak tě mrzí, že tě tady nevidí rádi.“ Mlčela jsem, co jí na to mám asi tak odpovědět? Byla to pravda, už mě nebavila ta přetvářka, že jsem tvrdá a neohrožená holka, kterou nic a nikdo nerozhodí, myslela jsem si, že tady začnu znovu, ale nešlo to.

„Jak dlouho tady bydlíš,“ zeptala jsem se jí.

„Rok, to jsme se vrátili z Aljašky,“ usmála se a já si všimla jejich o něco delších špičáků, které ale nebyly příliš viditelné.

„Ach tak, muselo tam být krásně,“ zasnila jsem se. Pamatuji si, že Leonardo mi o Aljašce jednou povídal, všude jen třpytivý sníh a nespoutaná příroda, kterou ale v posledních letech začali lidé ničit.

„Bylo,“ přisvědčila. „Jak se ti líbilo v New Yorku?“

„Je to zvláštní místo,“ odtušila jsem pobaveně. „Město plné násilí, drog, vrahů a děvek, ale jsou tam i lidé, na kterých mi záleželo.“

„Proč v minulém čase?“

„Myslím, že brzy zapomenou, je tam tolik lidí, kteří mě můžou nahradit, se kterými budou moct jezdit na motorkách.“

„Někdo tam určitě čeká,“ namítla přesvědčeně, možná myslela mou rodinu, která se mě tak ráda zbavila.

„Ne, nikdo,“ odmítla jsem to. „Nebo alespoň o nikom nevím.“

Dále se v tom naštěstí nepitvala, to jsem byla ráda, jinak bych jí asi už neodpovídala. Zazvonilo a za chvíli do třídy vešel učitel, prý Mason a učil angličtinu, ani si nevšiml, že má o žačku navíc.

Další hodiny jsem měla společné s Alicí, s nikým jiným jsem se ještě ani neznala, ale nevadilo mi to. Za tu dobu jsem zjistila, že Alice je opravdu sympatická „dívka“ a já se v její přítomnosti zdržovala ráda.

Na obědě jsem se posadila ke stolu Cullenovým a čelila pohledům svých nevlastních sourozenců, kteří mě nenávistně propalovali svýma očima. Nevšímala jsem si jich, pokud se nemýlím, tak doma se mnou hodí řeč o tom, s kým se bavit a s kým ne, Cullenovi do jejich povolených přátel asi patřit nebudou, ale nějak mě to neštve, můžu si přece volit přátele sama.

U stolu mě Alice všem představila, seděla jsem vedle Edwarda, který opět značně omezoval dýchání. Všimla jsem si, že skoro vůbec nejí, ale já si uvědomila, že on taky nejedl, nepřišlo mi na tom nic divného.

„Nebudeš mi problémy,“ kývl Edward směrem ke stolu, kde seděla Tracy s Alexem.

„Nevím,“ pokrčila jsem lhostejně rameny. „Už je mám tak, jestli jich bude o pár víc nebo míň, co se změní?“

„Stalo se včera něco,“ vyptával se.

„Kašli na to,“ mávla jsem nad tím rukou a sklonila hlavu tak, aby mi vlasy zakryly tvář, na které byla malá modřina, kterou jsem se snažila zakrýt make-upem a myslím, že se mi to povedlo.

„Co plánujete na víkend,“ zeptala jsem se, přece jen byl pátek, říkala jsme tátovi, že nemá cenu jít do školy na ten jeden den, ale on s tím nesouhlasil.

„Čekáme návštěvu, má přijet jeden známý,“ vysvětlila Rose.

„Aha,“ pověděla jsem jen a napila se džusu.

„V kolik říkala Esme, že se Leonardo zastaví?“

„Okolo desíti,“ odtušila Alice a zamrkala, tvář měla rozzářenou jako sluníčko. Já se na ně překvapeně podívala, Leonardo? Ten samý, kterého myslím já a nebo někdo úplně jiný? Kolik bytostí se může jmenovat Leonrado? Jen má matka mohla být tak šílená a dát někomu tohle jméno...

„Nechceš dneska přijít k nám? S Rose si chceme udělat dámskou jízdu,“ navrhla po chvíli Alice a já souhlasila, tohle mi nahrávalo do karet.

„Ráda,“ slíbila jsem. „Ještě zavolám tátovi, jestli mi to dovolí,“ řekla jsem tiše, protože jsem o tom pochybovala. Rychle jsem z kapsy vylovila mobil a v seznamu našla jeho číslo, které snad ještě používá, jednou mi ho dala mamka, kdybych si s ním prý chtěla pokecat. Mobil vyzváněl a já netrpělivě klepala svými prsty do stolu.

„Swan,“ ozval se konečně otcův hlas.

„Isabella, mohla bych dneska prosím přespat u kamarádky?“

„Máš domácí vězení, nemysli si, že ti včerejšek jen tak prominu.“

„Prosím, je to pro mě velmi důležitý,“ požádala jsem ho.

„Proč?“

„Chtěl jsi, ať si najdu přátelé a já si je hledám, budu u doktora Cullena a jeho ženy. Prosím,“ říkala jsem zoufalým hlasem.

„Tak dobře, domácí vězení máš od zítřka, ale do oběda budeš doma,“ poručil.

„Díky,“ pověděla jsem radostně a zavěsila, Cullenovi tátovi pravděpodobně nevadili, což bylo mé jediné štěstí.

„V kolik se mám u vás zastavit?“

„V sedm,“ zazubila se Rose.

„A kde bydlíte?“

„Přijdu k tobě, chceš si vzít svou motorku,“ zajímalo Edwarda.

„Ráda bych.“

„Ta skvělá motorka před školou je tvoje,“ vykulil oči Emmet a já se zasmála.

„Jo, trochu jsme ji musela opravit, protože byla nabourána, ale teď vypadá jako nová. Je skvělá, že jo?“

„Si piš, půjčíš mi ji pak na chvíli?“

„Jo, proč ne,“ slíbila jsem mu a tím mu udělala radost.

„Tos neměla dělat,“ zasténala Rosie.

„Nebude ti ji chtít vrátit,“ zasmála se Alice.

„Musím na biologii,“ mrkla jsem na hodiny, které ukazovaly, že za pět minut mi začíná hodina.

„Počkej, jdu taky,“ zvedl se Edward a já na něj čekala.

„Takže večer,“ mávla jsem ostatním, nasadila si své černé brýle a šla pryč z jídelny s Edwardem po boku. Lidé nám ustupovali z cesty a já se usmála ještě více, byl to zajímavý pocit, když na vás obdivně zírají, i když to určitě nebylo kvůli mně, ale spíše kvůli Edwarda po mé pravici.

„Kdo je Leonardo,“ zeptala jsem se cestou.

„Jeden známý, jednu dobu žil myslím i v New Yorku,“ odtušil.

„Opravdu?“ Tentokrát opravdu vzbudil mé naděje, že je to ten, kterého jsem znala a který pro mě hodně znamenal.

„Nevím to jistě, dlouho jsme se neviděli,“ odpověděl. „Proč tě tak zajímá?“

„Jen mě to tak napadlo,“ usmála jsem se a prohrábla si své vlasy, které mi vlály ve větru a já si nemohla nevšimnout, že Edward opět nedýchá a vypadá velmi křečovitě.

Hodina biologie byla celkem zajímavá, jen jsem si připadala trochu hloupě, když jsem toho moc nevěděla, přesto, že jsme to již na minulé škole probírali, já tam ale dost často chyběla a tak jsem neměla šanci toho moc pochytit.

„Jaký je mezi tím rozdíl,“ nechápala jsem rozdíl mezi několika vzorky, přišly mi úplně stejné. Ihned se dal do vysvětlování, akorát to nemělo nejlepší účinek, více jsem si vnímala jeho kouzelný hlas než to, co říká a vypadalo to, že si je toho vědom, protože vypadal docela pobaveně.

Hned po škole jsem se s ním rozloučila a za velké pozornosti si sedla na svou motorku a odjížděla pryč, neměla jsem s tím nejmenší problém, protože s mou motorkou jsem se vešla skoro všude.