Nikým nechtěná?

Autorka: Giner

Kapitola 2 – Setkání na letišti

BELLA:

Milovala jsem zvuk motorky, když se přidával plyn a vůně benzínu k tomu byla dokonalá. Tiskla jsem se na Ricka a naprosto mu věřila v řízení, dávala jsem pozor, kudy jede, abych pak trefila domů, raději se ale ještě kouknu do nějaké mapy na letišti.

Cesta do Seattlu nám netrvala příliš dlouho, možná i proto, že můj kamarád řídil jako šílenec a předepsaná rychlost mu opravdu nic neříkala, na letišti jsme byli za hodinu, což je obdivuhodný výkon.

„Měj se,“ loučil se s mou maličkostí a já poznala, že se mu po mně bude stýskat, v podstatě jsme spolu vyrůstali a dost mi pomáhal, když bylo nejhůře, často mě tahal z maléru a vzpamatoval mě, když jsem byla na dně a zkoušela, co všichni vidí na drogách, jen díky němu teď nejsem na hřbitově a nebo v léčebně.

„Ty taky, někdy se ozvi,“ mrkla jsem na něj.

„Raději přijedu, taky se nezapomeň zastavit.“ Objal mě, vtiskl mi polibek do vlasů a zmizel v davu lidí, já ještě chvíli stála na místě, ale po chvíli, kdy do mě začali lidé vrážet, jsem se rozešla.

Zastavila jsem se ještě u stánku s novinami, kde prodávali i mapy a jednu jsem si hned koupila, přece jen bych nerada bloudila a zajela až kdo ví kam – třeba na druhou stranu státu. Když jsem se tak dívala do mapy a kráčela k východu, nevnímala jsem nic okolo sebe a do někoho vrazila v plné síle, skončila jsem na sedět na špinavé zemi.

„Pardon,“ omluvil se někdo andělským hlasem a já vzhlédla a dívala se na nějakého kluka, který mi podal ruku a pomohl vstát. Nebyl to člověk, to jsem poznala, byl stejný jako můj Leonardo – kdo ví, kde je mu teď konec. Této bytosti jsem se nebála, čísel z něj klid a já podvědomě věřila, že by mi nedokázal ublížit, i když nedýchal, aby mi náhodou něco neudělal. Jeho zlaté oči mi potvrdily, že on není nebezpečný, neživil se lidskou krví.

„Byla to moje vina,“ mávla jsem nad tím rukou. „Omlouvám se.“ Jen se usmál a sledoval, jak zběsile něco hledám v mapě.

„Můžu nějak pomoct? Nevypadáš, že by ses v té mapě vyznala.“ Střelila jsem po něm naštvaným pohledem, ale pak jsem si povzdychla, vždyť měl pravdu.

„Jo, potřebuji se dostat do Forks.“

„To máme společnou cestu,“ usmál se.

„Opravdu? A můžeš mi vysvětlit, jak se tam dostanu?“

„Jak tady jsi?“

„Na motorce.“

„Ach tak, co takhle kdybych jel první a ty za mnou?“

„Pokud se nebudeš moc loudat,“ pokrčila jsem rameny a on se rozesmál až se několik lidí po nás otočilo, měl úžasně harmonický smích.

„To nehrozí.“

„Tak jo,“ kývla jsem a spolu jsme se vydali na parkoviště.

„Nikdy jsem tě ve Forks neviděl,“ promluvil na mě a pozoroval mě, snažil se být nenápadný, ale moc mu to nešlo.

„Přijela jsem dnes.“

„Takže ty jsi dcera Swana?“

„Jo, Bella,“ povzdychla jsem si. „To už o mně ví úplně každý?“

„Skoro,“ zazubil se. „Tvůj otec je velmi známý a Forks je malé městečko, o drby není nouze. Jinak já jsem Edward Cullen, můj táta je lékař v nemocnici.“

„Super,“ zaironizovala jsem. To zase bude, ve škole na mě budou všichni zírat, ukazovat si na mě prstem a šeptat si.

„Nebude to tak strašné, i když tě asi hodně lidí bude řadit k tvým sourozencům.“

„Nejsou to mí sourozenci,“ zavrčela jsem naštvaně, přece jen mi nepadli do oka a i když jsem sourozence vždycky chtěla, tak než tyhle, to raději být jedináček.

„Promiň,“ omluvil se. „Já jen, že nejsou na škole příliš oblíbení, myslí si, že jsou něco víc.“

„Toho jsme si už všimla, asi bude těžké ostatní přesvědčit, že nejsem jako oni, že?“

„S tvým módním stylem ani ne, jde to poznat na první pohled,“ zasmál se.

„Elisabeth málem klepla pepka, když mě viděla,“ rozesmála jsem se a vzpomněla si na její nevěřícný výraz v obličeji. „Tatík se jí asi zapomněl zmínit, že jsem z NY, pomalu dítě ulice.“

„S tebou budou mít asi o zábavu postaráno, co?“

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Nemíním jim dělat žádné naschvály, ale nechci být nikdy jako oni, takže se tomu budu bránit jak jen to půjde.“ Chápal mě, ale na další rozhovor nebyl čas, já došla ke své motorce a nasadila si přilbu.

„Páni,“ prohlídl si ji obdivně. „Fakt krásná, být tady brácha Emmet, tak jej od ní neodtrhneš,“ zazubil se pobaveně a já se ušklíbla a já si raději stáhla plexisklo přes oči.

Měl auto kousek ode mě, takže jen co nasedl do svého červeného sporťáka, které přitahovalo pozornost, všimla jsem si, že na autu nemá žádné vychytávky, asi nebyl zas tak velký fanda a nebo neměl nápady, zato já jich měla spoustu, možná bych jeho auto mohla vylepšit. Když vyjel, tak jsem rychle nastartovala  a následovala ho. U něj jsem se opravdu nemusela bát, že by jel pomalu, ale styl jeho jízdy mi vyhovoval. Byla jsem ráda, když jsem se dostala do Forks, už mi začínala být trochu zima, nebyla jsem zvyklá na tohle chladné počasí, kdy neustále slabě pršelo.

„Dík,“ kývla jsem a mávla mu, když odjížděl. Jen co jsem si sundala helmu a slezla z motorky, zahlédla jsem v okně šklebící se Tracy, asi mě čekaly problémy díky tomu odchodu.

„Izzie,“ vykřikl otec a hnal se ke mně, udivilo mě, že zněl starostlivě.

„Jop?“

„Bože, měl jsem strach, že se někde vybouráš, ten kluk jel hrozně rychle, už s ním nikdy nepojedeš, je ti to jasné.“ Ta jeho starost byla zvláštní, nikdo se o mě nikdy nestaral, byla jsme z toho hodně rozpačitá. Hodil mi klíče od domu a garáže, kam jsem si měla schovat motorku, opravdu nechtěl, abych ji nechávala zaparkovanou na chodníku, sousedi by se příliš vyptávali a já ji taky nechtěla nechat před domem, krade se všude a tady to určitě nebude výjimka.

„Chci si promluvit,“ pověděl táta, když jsem vstoupila do mého nového baráku a šel k nějakým dveřím, bez protestů jsem ho následovala.

Ocitli jsme se v otcově pracovně, kde měl hromadu příruček o právu, coby právník je potřeboval... Uvědomila jsem si, že tohle bude první rozhovor s tátou a asi nebude příliš příjemný.