Nikým nechtěná?

Autorka: Giner

Kapitola 15: Zpět

Tohle je poslední kapitola k této povídce, která se mi osobně myslím moc nepovedla... Všem moc děkuji za komentáře, kterými jste mi dávali další a další chuť psát, jsme vám za to vděčná:) Hlavně ale děkuji Rosalie, která tady zveřejňovala kapitoly – díky.

Giner

LEONARDO:

Když mi Carlisle oznamoval, že je Bella upír a celkem v pořádku, nevěřil jsem tomu a ihned jsme s Alexou běželi do Forks. Cestu jsme zvládli rychle, z Kanady jsme se tam dostali během tří dnů, měli jsme s sebou jen to nejdůležitější, nebavilo nás žít na jednom místě a tak jsme se jen tak flákali z místa na místo, což nás hrozně bavilo, rádi jsme poznávali nové města. Alexa byla hodně zvídavá bytost, takže často nechtěla z místa dříve než se dozvěděla všechny možní příběhy, které se k určité oblasti vázaly.

„Kde je,“ vypálil jsem hned na Emmeta, když mi otevřel dveře. Rozesmál se a kývl nahoru, ihned jsme se tam vydal a už věděl, kde bude. Z Edwardova pokoje se linul smích a pošťuchování, ihned jsem poznal, že je to sestřička.

Rozrazil jsem dveře a vstoupil do pokoje, ve dveřích jsem se ale zastavil a zůstal nehybně stát, ale po chvíli jsem se rozesmál. Byli rozvalení na pohovce a pošťuchovali se, snažili se toho druhého z pohovky shodit, ale skončili v prapodivné pozici, kdy Edward ležel na Belle a jejich končetiny byly různě propletené, vypadali jako milenci, které jsem vyrušil z erotických hrátek, což doplňovalo Bellino roztržené tričko a u obou rozcuchané vlasy.

Ostatní se za mnou shromáždili a smáli se taky, zatímco ti dva se snažili nějak postavit, ale nedařilo se jim to a tak spadli na zem, až to zadunělo. Teprve potom se oba dokázali postavit sami a oba se tvářili rozpačitě, sestřička si přes sebe přehodila mikinu.

„Ahoj Leo,“ pozdravil Edward, zatímco Bella zírala do podlahy, musela se cítit pěkně trapně.

„Nazdar, jak vidím, tak sis vzal mou radu k srdci a dáváš na Bellinku pozor,“ zašklebil jsem se. „Jen tak dál.“ Škleb mi oplatil, ale přestal se smát, když viděl zkoprnělý Bellin výraz, byla naprosto šokovaná.

„Ahoj Bell,“ pozdravil jsem ji teď a prohlížel si ji.

„Ahoj,“ pověděla nejistě.

„Asi si na mě nepamatuješ, jsem Leonardo, tvůj starší brácha.“ Nejistě jsem k ní přistoupil a podal jí ruku, ostatní opustili pokoj. Zprvu jsme byli oba rozpačití, ale brzy jsme si povídali jako kdysi, hodně ji zajímaly informace z jejího života a já jí je rád předával.

„Půjdeš se mnou a Alexou a nebo raději zůstaneš tady,“ zeptal jsem se jí ještě ten večer.

„Ráda bych tady zůstala,“ přiznala a já poznal, že se díky svému rozhodnutí cítí provinile, měla by přece chtít být s bráškou.

„Čekal jsem to.“ Nechápavě se na mě podíval a já jí to ihned vysvětlil.

„Znám tě už dost dlouho a vím, že tady máš všechno, co sis vždycky přála. Máš milující rodinu, přátelé a Edwarda. K tomu si nemyslím, že to věčné stěhování by ti dělalo dobře, spíše jsi měla raději ten klidný život, kterého sis ale v New Yorku stejně moc neužila, tam to ani nešlo.“

Sklonila hlavu a dívala se do pohovky.

„Co se děje,“ ptal jsem se jí a zvedl jí hlavu, potřeboval jsem vědět, co si myslí a proč se trápí, chtěl jsme jí pomoct.

„Opravdu jsi přikázal Edwardovi, aby na mě jen dával pozor?“ Došlo mi, co tím myslí a rozesmál jsem se, i když to vůči ní nebylo správné. Zatvářila se dotčeně, což mě rozesmálo ještě více.

„Směješ se mi,“ zavrčela zraněně a chtěla odejít, ale já ji zadržel a znovu posadil na pohovku.

„Ne, nesměji se tobě. Měla by sis ale promluvit s Edwardem, vím jistě, že tohle by ti řekl raději sám a ty bys to taky slyšela určitě ráda od něj. Opatruj se, Bellinko, s Alex půjdeme zase dále, kdyby se cokoliv dělo, tak se ozvi, Carlisle má mé číslo.“

Přikývla a já odešel a přenechal místo Edwardovi, šel jsem za Alexou, museli jsme se dohodnout, kam zamíříme teď, ale asi to bude Chicago.

EDWARD:

Slyšel jsem, o čem si povídají a už jsem chápal, proč se předtím Bella tak zvláštně tvářila. Když Leo odešel z pokoje, šel jsem tam já a našel Bellu, jak sedí na pohovce a je značně nervózní, i když to skrývala a kdybych ji neznal, tak bych řekl, že je naprosto v klidu, ale nyní ji prozradily její oči, dívala se na obraz na stěně, když byla nervózní, vždy si vybrala nějakou věc, kterou pak studovala dopodrobna. Byl jsem rád, že se pořád chovala jako člověk.

„Bells,“ oslovil jsem ji a ona ke mně vzhlédla. „Nechceš se jít projít,“ navrhl jsem jí a ona přikývla, taky to nechtěla řešit před nimi. A tak jsme vyskočili z okna a já ji vedl na louku, kde jsem hrozně rád přemýšlel a uklidňoval se. Zdálo se, že je tím místem stejně okouzlená jako já poprvé a byl jsem za to rád.

„Je tady krásně,“ pověděla tiše a posadila se doprostřed louky, vypadala jako princezna a já se prostě musel usmát a posadit se vedle ní.

„Věříš mi,“ zeptal jsem se jí. Chvíli váhala a dívala se mi do očí, pak rozhodně kývla.

„Nikdy jsem s tebou netrávil čas jen proto, že Leo chtěl, abych se o tebe postaral. Když ses objevila, začal jsem žít, bylo to jako by pro mě znovu začalo svítit slunce a já ho začal vnímat. Jsi pro mě vším,“ povídal jsem jí a ona se na mě překvapeně dívala, oči měla rozšířené a všechno vstřebávala. Nakonec se dívala do země a já byl zmatený, netušil jsem, co si o tom mám myslet, tolik jsem se bál, že se mi vysměje.

„Promiň, neměl jsem ti to říkat,“ promluvil jsem s bolestí v hlase a ona překvapeně vzhlédla.

„Jsem ráda, žes mi to řekl,“ pověděla nakonec a stiskla mi ruku, nejistě se usmála. Kdyby mé srdce nebylo z kamene, jistě by teď tlouklo jako splašené a hrozil by, že vyskočí z hrudi, nic takového se ale nestalo. Pohladil jsem ji na tváři a ona se zachvěla a přitiskla se na mou dlaň, do které mi ještě stihla vtisknout krátký polibek.... Byl jsem ten nejšťastnější upír na světě, protože jsme věděl, že s Bellou teď už budu navždy a nikdo nám to nepřekazí, budeme mít celou věčnost, abychom byli spolu a navzájem se poznávali...