Nikým nechtěná?

Autorka: Giner

Kapitola 14: Otázky

EDWARD:

Ležel jsem na pohovce ve svém pokoji, kde jsem již docela dlouho nebyl, všechen čas jsem trávil u Belly. Pustil jsem si tiše hudbu a relaxoval, ostatní se bavili po svém.

Ozvalo se klepání na mé dveře a já poznal, kdo za nimi stojí, ihned jsem osobu vyzval, aby vstoupila a posadil jsem se.

„Ahoj,“ pozdravila trochu nejistě Bella a přešlápla z nohy na nohu, zachovala si tolik lidských gest.

„Ahoj, pojď dál,“ vyzval jsem ji a ona zavřela dveře, potom se posadila ke mně na pohovku, pořád tak nejistá a držela se ode mě dále.

„Nevadí ti, že jsem tady?“

„Určitě ne,“ usmál jsem se na ni.

„Nechtěla jsem být sama,“ přiznala. „Děsí mě to.“ Najednou vypadala tak zranitelně jako nikdy, chtěl jsem ji obejmout, ale nakonec jsem jí jen stiskl ruku.

„Nejsi sama a nikdy nebudeš, máš nás,“ slíbil jsem ji a zdálo se, že se trošku uklidnila.

„Znal jsi mě, i když jsme byla člověk?“

„Jen chvíli.“

„Povíš mi něco o mně? Nic si nepamatuji.“ Povzdychl jsem si, měl bych jí něco říct, ale čím začít. A tak jsem jí pověděl vše, co jsem věděl a nakonec si nechal Leonarda, měli bychom mu zavolat a říct mu, co se stalo.

„Kde je teď Leo? Ráda bych ho poznala...“

„Zavoláme mu,“ slíbil jsem a ona byla spokojená.

„Vážně jsem jezdila na motorce,“ zeptala se po chvíli ohromeně a já se rozesmál, když jsem viděl její nedůvěřivý pohled.

„Jo, jezdila, měla jsi krásnou motorku, možná by to chtělo nějakou zase koupit,“ zamyslel jsem se. „A chtělo by to i nový šatník, ale o to se myslím postará velmi ráda Alice,“ zašklebil jsem se.

„Půjdu nakupovat,“ ptala se Bells nadšeně a já se zaradoval, že jí konečně v očích září nějaké jiskřičky. Slyšel jsem Alicin vítězný pokřik a rozesmál se, zatímco Bell na mě nechápavě zírala.

„Alice miluje nakupování a konečně s ní někdo půjde rád a hodně si toho koupí,“ vysvětlil jsem. Dále jsme si povídali o všem možném a ona se pomalu přestala ostýchat a mluvila taky, i když ne moc, spíše mlčela a poslouchala.

Konečně svítalo a my se dívali na východ slunce, byla jím okouzlená a já se díval na její tvář, v tom světle byla překrásná. Sešli jsme dolů a posadili se na pohovku, ostatní se začali scházet chvíli po nás.

„Dneska bude zamračeno,“ hlásila Alice nadšeně. „Takže jdeme nakupovat.“

„Není to bezpečné,“ protestoval Carlisle, ale Alice mu odporovala.

„Nic se nestane, viděla bych to, perfektně ovládá své chování. K tomu pro jistotu pojede i Edward s Emmetem a Jasperem.“

„Dobře, ale hlídejte ji, já musím do práce,“ svolil nakonec váhavě.

„Super,“ pověděla a už se utíkala převlíknout, za chvíli se ale vrátila a tahala z pohovky i Bellu, které chtěla půjčit nějaké oblečení. Já Bellu upřímně litoval a doufal, že to přežije.

„Už jsem volal Leovi, během pár dnů sem přijde i s Alexou,“ prohodil Carlisle.

„Super, Bella se už na něj těší.“

„Koupíš jí tu motorku?“

„Asi jo, mohli bychom se někde stavit a podívat se na něco, že?“

„Určitě, Emmet chtěl k tomu i nějaký nový džíp.“ Brácha se tvářil nadšeně, konečně zase nové autíčko, to nynější má už skoro rok a už je pro něj trochu nedostačující...prý.

„Taky bys měl vyměnit toho sporťáka,“ poškádlil mě, ale já zavrčel, na mé autíčko ať mi nešahá.

„To, že potřebuješ nové auto co půl roku, nejlépe každý měsíc, neznamená, že jsem na tom stejně. Moje auto je dostačující.“

„Nepovídej, pomalu za námi zaostává, chtělo by to něco rychlejšího.“ To byla pravda, možná novější model...

„No dobře, po něčem se podívám,“ slíbil jsem a on byl spokojený, alespoň někdo z toho má radost.

„Rád ti pomůžu vybrat,“ hlásil mi nadšeně.

„Myslím, že si vystačím,“ zamračil jsem se, když jsem viděl jeho představu svého auta.

„Nerad růžovou?“

„Ne,“ zavrčel jsem naštvaně, opravdu nechci Cadillac sytě růžové barvy, což je podle něj ideální autíčko pro mě.

Holky byly hotově za chvilku, takže jsme mohly vyjet. Jeli jsme do Seattlu, kde jsme se prvně zajeli podívat do autoservisu a já si opravdu koupil nové auto, tentokrát Toyotu, která se mi líbila asi nejvíce z vybraných modelů. Bells si vybrala motorku, okouzlila ji ta, co měla kdysi a koupila si hned i přilbu, i když ji nepotřebovala. Spokojeně odjížděla na motorce až do obchodního centra, kde ji trochu neradostně zaparkovala v podzemní garáži, přilbu si vzala s sebou.

„Jak jsi spokojená s motorkou,“ zajímalo Emmeta.

„Skvěle, je opravdu ohromná, jen bych asi zvýšila výkon,“ pověděla a my se rozesmáli.

„Tak pojďte,“ popoháněla nás Alice, která se už těšila na oblečení, byla opravdový maniak. Všichni jsme obdivovali Bellino sebeovládání, pravděpodobně bylo jejím talentem odolávat, což pro ni bylo jen dobře.

A zjistil jsem, že je stejný maniak do nakupování jako Alice, ale bylo zábavné vidět, jak pořád zkouší nové a nové oblečení, ve všem vypadala dobře, ale nejvíce se mi líbila v modrých šatech, nakonec si je koupila. Opět se v jejím šatníku neobjevila žádná pastelová barva, opět vládla černá, tmavě modrá a tentokrát i červená, která jí také moc slušela. Připadalo mi, že opět pomalu nachází samu sebe, i když o tom neví, protože si nic nepamatuje...