Nikým nechtěná?

Autorka: Giner

Kapitola 13: Beznadějné?

EDWARD:

Byla tak křehká a zranitelná, pořád se nás bála a všichni kromě mě ztráceli naději, že se z toho dostane. Já ale nemohl přestat věřit, zbláznil bych se z toho, když mi vstoupila do života, bylo to jako bych zase začal žít a vnímat svět okolo. Byla dokonalá, jezdila na motorce jako ďábel a přesto byla tak křehká, milá, hodná a milující. Viděl jsem na ni, že se trápí kvůli rodině, i když to nedávala najevo, možná se bála ukázat své city. Kromě Lea se prý o ni nikdo nikdy nestaral a měla to těžké, v NY byl jasný zákon: silnější přežije a ona chtěla tak moc žít - až to bylo neuvěřitelné. Ale teď mi připadalo, že to vzdala, že se úplně vytratila její životní síla, kterou vždy hýřila, nechtěl jsem, aby odešla, tolik jsem si přál, aby žila s námi, aby se vzpamatovala a byla jako dříve.

Díval jsem se na ni a tiše jsem k ní mluvil, všiml jsem si, že když na ni mluvím každý den, tak mě každým dnem pustí k sobě o kousek blíže. Tyhle nepatrné chvilky mě donutily věřit, že jednou se zase uzdraví a bude jako předtím, že všechno bude zase v pořádku, i když Alice neviděla její budoucnost, ale já odmítal věřit, že se z toho nedostane! Nemohl jsem přestat věřit, zbláznil bych se.

„Edwarde, měl bys na lov,“ přišla za mnou Alice a já věděl, že má pravdu.

„Půjdeme všichni, zůstane tady jen Jasper a Rosalie,“ pokračovala a já souhlasil, na lov jsem opravdu potřeboval, Bella voněla až moc dobře.

Šli jsme lovit daleko, až někde za Seattle, aby nikdo nezískal podezření, měl jsem pocit, že se něco stane a měl jsem pravdu, Alice měla děsivou vizi o tom, jak Jasper útočí na mého andílka. Běžel jsem co nejrychleji jsem uměl, ale cítil jsem, že i tak jsem příliš pomalý, i když ostatní zůstávali daleko za mnou...

Když jsem přiběhl domů, slyšel jsem zvuky boje a pak tvrdý náraz a tříštění skla, vyběhl jsem do jejího pokoje a viděl, jak se Rosalie sbírá ze země a na stěně za ní je otisk jejího těla, všude bylo něco rozbitého. Jasper byl nepříčetný, sál Bellinu krev a nedokázal jsem ho od ní odtrhnout, nakonec se mi to povedlo s Rosalininou pomocí, ale museli jsme ho oba držet ze všech sil, aby jsme ho od ní alespoň udrželi dále, nedokázali jsme ho vyvést z pokoje, na to se příliš bránil, byl z nás nejzkušenější v boji. Bella se mezitím začala měnit v upíra a já tomu nezabránil, nedokázal jsem jí pomoci. Zdálo se mi to jako celá věčnost, když konečně domů dorazili i ostatní a pomohli nám s Jasperem, Alice vypadala, že se z toho brzy složí.

Carlisle se sklonil nad Bellou a prohlížel ji.

„Transformace začala, nedá se nic dělat,“ pověděl nakonec. Píchl jí morfium a doufal, že jí to pomůže proti bolestem a já v to z celého srdce doufal, nechtěl jsem, aby si prožila tu hroznou bolest z přeměny. Celé tři dny jsem u ní proseděl a držel jí za ruku, nevypadalo to, že by měla bolesti, možná ji od toho všeho uchránil její psychický stav.

„Už to nebude trvat dlouho,“ přišla do pokoje Alice a já přikývl, slyšel jsem její srdce, které tlouklo jako splašené, ale brzy přeskočilo a přestalo tlouct, tohle byl konec jejího lidství. V pokoji se všichni nahromadili, provinile se cítící Jasper byl před Alicí a Esme, chtěl je chránit, kdyby se Bella rozhodla zaútočit, nikdo z nás netušil, jak na tom po přeměně bude, bylo tak riskantní ji přeměnit, když byla skoro blázen.

Když otevřela oči, vypadala zmateně, trochu mě udivilo, že má tmavě hnědé oči a ne rudé jako každý novorozený, ale asi to bylo tím, že už v sobě trochu upířího jedu měla už předtím. Změnila se, její pleť byla snad ještě bledší, vlasy jí spadaly na ramena, byly skoro rovné a měly tmavě hnědou skoro černou barvu, její tělo bylo pevné, vypadala jako anděl.

„Bello,“ promluvil jsem k ní tiše a ona sebou trhla, vypadala tak zmateně a já litoval, že jí nedokážu číst myšlenky, vyděšeně se dívala okolo sebe a zase se začala stahovat do rohu pokoje.

„Kdo jste,“ dostala ze sebe po chvíli a my se po sobě vyděšeně podívali, nic si nepamatovala.

„Jsme Cullenovi, já jsem Edward, tohle je Alice, Rosalie, Esme, Carlisle, Jasper a Emmet,“ představil jsem svou rodinu. „Vzpomínáš si na něco?“ Mlčky zavrtěla hlavou a  tvářila se pořád tak zmučeně...

„Pálí mě hrdlo,“ pověděla po chvíli a já se pousmál, potřebovala na lov.

„Jsi upír stejně jako my,“ pověděl jsem jí. „Došlo k nehodě a my tě přeměnili, opravdu to nebylo úmyslné. Živíme se jen zvířecí krví, ale jsou i tací, kdo se živí krví lidí.“ Jen při té myšlence, že by měla lovit lidi se otřásla, příliš se jí to nezamlouvalo.

„Půjdeme s tebou na lov,“ navrhla jí Alice a Bella přikývla. Nejistě jsem jí podal ruku a ona na ni chvíli zírala, ale pak se jí chytila a já ji vedl pryč z domu, ostatní nás následovali.

Křečovitě svírala mou ruku a já ji jemně hladil palcem, aby se trošku uklidnila, zdálo se, že to pomáhá.

Běželi jsme až k Port Angeles a pořádně zkontrolovali, jestli nejsou v okolí lidé, potom jsme teprve začali Bellu zaučovat, jak lovit. Když lovila, vypadala úžasně, jen jsem měl tendenci ji ochraňovat. Trochu si zašpinila tričko, ale brzy se jistě naučí lovit tak, aby ani kapka krve neskončila na jejím oděvu. Alice jí prozíravě celou dobu nesla něco na převlečení, ve své vizi viděla, že to bude potřeba. Tak jsme běželi napřed, zatímco se Bella převlíkala, špinavé tričko nechali v lese, nemělo pro nás žádnou cenu.

Doma měla spoustu otázek, všichni jsme obdivovali její sebeovládání, ale mrzelo mě, že se tolik změnila od našeho prvního setkání. Byla teď zakřiknutá a hodně se bála, to všechno byl důsledek jejího minulého života...