Nikým nechtěná?

Autorka: Giner

Kapitola 12: Naléhavé

LEONARDO:

S vědomím, že je má sestřička v pořádku a v dobrých rukách, Cullenovi by totiž nedopustili, aby se jí něco stalo, jsem běžel za svou přítelkyní Alexou. Byl jsem od ní pár dnů, ale připadalo mi to jako několik desetiletí, bez ní jsem cítil v srdci velké prázdno, tolik mi chyběla.

Cullenovi mi volali, že se něco děje se Bellinkou, ale nevěnoval jsem tomu pozornost a užíval si své štěstí, však oni to vyřeší, věřil jsem jim, měli ji totiž opravdově rádi, konečně našla někoho, kdo se o ni zajímá, zasloužila si štěstí, kterého moc neměla.

Má dívka byla ta nejkrásnější a nejmilejší bytost na světě, skoro půl roku jsme jen cestovali a užívali si život, jednou jsem myslel jen na sebe a to se mi vymstilo, jak jsem brzy zjistil.

I s Alex jsme se rozhodli, že navštívíme Forks a konečně ji seznámím se svou milovanou sestřičkou, která ji určitě ráda pozná, tolik jsem si přál, aby se staly přítelkyněmi, určitě si budou rozumět.

„Ahoj Carlisle,“ pozdravil jsem svého známého, když jsem zazvonil u jeho dveří.

„Leonardo, myslel jsem, že už nepřijdeš. Pojď dál, s Bellou je to opravdu vážné, ale nemůžeme nějak zasáhnout. Nechávali jsme ti tolik vzkazů, ale tys neodpovídal, změnil sis číslo?“

„Ne, jen jsem byl na svatební cestě, promiň. Co je s Bellou?“

„Změnila se,“ odtušila Alice s bolestným výrazem ve tváři.

„Není to ona, muselo se něco stát, chová se tak od smrti své matky, i když den na to byla v pořádku, takže se muselo stát něco pak,“ přemýšlel Edward.

Smrt matky? Nevěděl jsem, že zemřela a že by to má sestra mohla tak těžce  brát, matka ji nenáviděla a dávala jí to jasně najevo a tak se naučila žít bez ní, jen pro sebe a své přátelé, v tomhle to být nemohlo. Tak v čem tedy?

„V tom to nebude,“ zavrtěl jsem rozhodně hlavou. „Co s ní je,“ upřel jsem na ně své pohledy.

„Nemá motorku a nic koženého,“ začal Jasper.

„Cože? Ona nemá motorku? Tu by nikdy dobrovolně neprodala, byla to jediná věc, která ji v New Yorku držela nad vodou.“

„Nemá tetování a jizvy, její tatík jí je nechal odstranit laserem.“

„Jizvy? Pokud vím, tak měla jen jednu na krku.“

„Druhou jí udělal Robert, když jí oznámil smrt matky, nějak to neunesl a uhodil ji, poranila se o nějakou vázu,“ vysvětlil Carlisle.

„Bože,“ zašeptal jsem zničeně. Co si moje malá sestřička všechno musela protrpět? A já tady s ní nebyl, nechránil jsem ji, když to nejvíce potřebovala, byl jsem tak sobecký, když jsem sem nepřijel a raději si užíval svatební cestu, kkdybych přijel, možná by všechno mohlo být jinak a teď by Bells žila tady a byla šťastná. „Co dál?“ Už to přece nemohlo být horší, doufal jsem, že to nebude horší, ale tak jsem se mýlil.

„Skoro nejí, je hrozně vychrtlá, nosí boty na podpatku a snobské oblečení v pastelových barvách. Nestará se o sebe a nevnímá, ani když na ni promluvíme, jako bychom ani neexistovali, odpovídá jen na otázky své rodiny a to velmi odměřeně a chladně, jako by vše měla naučené zpaměti,“ řekla nyní Rosalie.

„Musím za ní,“ uvědomil jsem si. „Kde je teď?“

„Doma,“ pověděl Carlisle.

„Vždycky je doma, nechodí vůbec ven,“ vysvětlila Alice.

„Jdu za ní,“ zvedl jsem se.

„Jdeme s tebou,“ rozhodli se Cullenovi, ale všichni jít nemohli a tak šel jen Carlisle, Emmet a Edward.

Jel jsem autem s Carlislem, Emmet jel s Edwardem jeho sporťákem, dnes jsme nedbali na předpisy, hlavně jsme chtěli být u ní doma co nejdříve. Tolik jsem si vyčítal, že jsem s ní nebyl a nedbal na vzkazy, co mi nechávali na mobilu, myslel jsem, že to vyřeší a jen přehánějí, ale asi to tak nebylo. Během pár minut jsme stáli před velkým domem a já zazvonil na zvonek, přišel mi otevřít tatík.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ho dost naštvaně.

„Leonardo, co tady děláš,“ ptal se zmateně, ale na konci se už vzpamatoval a jeho tón byl výhružný. Uměl vyhrožovat a trestat, nic víc, proč jsem se proboha o osud Belly nezajímal dříve a nedošlo mi, že táta se nikdy nezmění a když mlátil mě, tak bude mlátit a trestat i ji?

„Kde je Bella.“

„Do toho ti nic není,“ odsekl a chtěl zavřít dveře, ale já byl rychlejší a zadržel jsem je, měl jsem co dělat, abych ho nezabil.

„To se sakra mýlíš, kde je,“ teď jsem už nepříčetně zařval a on na mě strnule hleděl. Cítil jsem, že ostatní jsou za mnou a kdyby se cokoliv stalo, ihned by mi pomohli.

„Nahoře,“ zašeptala Elisabeth vyděšeně.

„Postarejte se o ně, jak uznáte za vhodné,“ pověděl jsem svým společníkům a utíkal do sestřina pokoje, který jsem našel po slabé vůni, skoro jsem ji necítil. Tlukot jejího srdce byl taky docela slabý, jako by spala, ale když jsem otevřel dveře, viděl jsem, že to tak není. Seděla u psacího stolu a zírala do učebnice, ale byl jsem si jistý, že nevnímá, co čte, její nepřítomný výraz tomu odpovídal. Vypadala tak křehce, její světlá pleť byla nyní ještě bledší a tváře propadlejší, pod očima měla hluboké fialové kruhy, teď vypadala skoro jako upír. Byla hodně pohublá, musel jsem stisknout rty a zatnout ruce v pěst, abych se ovládl a nešel otce zabít.

„Bello,“ promluvil jsem na ni tiše a ona si konečně všimla, že není v pokoji sama, ale jen se na mě podívala a pak znovu odvrátila tvář, nevypadala, že by si mě pamatovala.

„Ach bože,“ zašeptal jsem jen zoufale, tohle nebylo dobré.

„Carlisle,“ zařval jsem pak z plných plic a za chvíli do pokoje vstoupil blonďatý muž, který viděl Bellu nedávno, takže to pro něj nebyl takový šok.

„Co je s ní,“ ptal jsem se vyděšeně.

„Je hodně vyčerpaná a psychicky na tom není taky nejlépe,“ usoudil, když ji prohlédl a já se na něj nechápavě podíval.

„Nevím, jestli se z toho dostane.“ Trvalo to pár sekund, co jsem rozzuřeně zařval a seběhl ze schodů dolů a chytl otce pod krkem, nyní jsem ho mohl zabít, byl zcela v mé moci.

„Jestli se z toho nedostane, jsi mrtvý muž,“ zavrčel jsem rozhněvaně a on se celý chvěl, stejně jako jeho rodina.

„Podepsal papíry o adopci,“ pověděl mi Emmet.

„Klidně si ji vezmi, je to jen malá hloupá holka, je to nic, je to špína a zrůda,“ zařvala Elisabeth odvážně a můj pohled se nyní upřel na ni, třásla se strachy, ale neodvrátila tvář a čelila mému pohledu.

„Jestli je zrůda ona, tak pak pro tebe není pojmenování.“ Už jsem se s nimi nechtěl zdržovat, byli mi odporní a tak jsem následoval Edwarda, který nesl Bellu ve své náručí do auta, otvíral jsem mu dveře, tentokrát jsem jel v autě s ním a sestřičkou.

„Máš ji rád, že,“ usoudil jsem, když jsme si všiml, jak se na Bells dívá ve zpětném zrcátku.

„Víc než to,“ přiznal. „Kdybys nepřijel do týdne, tak bych se ji pokusil z toho domu dostat přes to, že bych z toho měl velké problémy, asi by hrozila válka mezi upíry a vlkodlaky.“

„Jak to?“

„Váš táta s vlkodlaky přátelí a oni by to nenechali jen tak.“

„To věřím,“ pověděl jsem temně a pohlédl na zadní sedadlo, sestra spala.

„Dáš mi na ni pozor?“

„Chceš zase odejít?“

„Ne, nějakou dobu zůstanu, ale bojím se, že se jen tak nevzpamatuje a ty bys jí mohl pomoct více než já.“ Dále jsme spolu nemluvili, už jsme byli u domu, vzal jsem opatrně sestřičku do náruče a vešel do domu, kde nás všichni pozorovali a Esme mi pověděla, kam ji můžu uložit.

Celou tu dobu, co spala, jsem se od ní nehnul, stejně jako Edward s Alicí, ostatní se jen někdy přišli podívat a Carlisle ji pořádně prohlédl, jestli nemá nějaké zranění. Kromě starší jizvy na zápěstí nenašel nic, teď jsem litoval, že jsem tátu a jeho ženu nezabil, hned by se mi ulevilo...

Bella se probudila druhý den dopoledne, vypadala hrozně zmateně a nepoznávala nás, bála se. Nakonec zalezla do rohu pokoje, kde se posadila a něco si pro sebe mumlala a houpala se tam a zase zpátky. Bolelo mě srdce, když jsem ji viděl v takovémhle stavu, nikdy mi nepřipadala tak křehká a bezbranná jako v tuhle chvíli.

Když jsem ji chtěl pohladil, instinktivně ucukla a přikrčila se, jako by čekala, že ji někdo uhodí. Tiše jsem na ni mluvil, ale nevnímala mě... Po pár týdnech jsem to vzdal a odjel, Carlisle sám říkal, že už nevidí naději na vyléčení, jediný Edward věřil, že se z toho dostane, taky bych chtěl věřit, ale nešlo to...