Nikým nechtěná?

Autorka: Giner

Kapitola 11: Nic necítit

Trošku kratší kapitola, ale snad nevadí:) Moc díky všem, kdo mé povídky čtou a nechávají komentáře, vždycky to dokáže nakopnout k dalšímu psaní. Giner

LISTOPAD

PROSINEC

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

BELLA:

V domě se něco dělo, slyšela jsem to, ale bylo mi to jedno, ještě nebyl čas večeře, a tak jsem zůstávala ve svém pokoji, jak mi bylo přikázáno, dělala jsem, že neexistuji, přesně jak si přáli. Takhle jim to přece vyhovovalo, nemuseli se o mně starat a nic řešit, stala jsem se jejich dalším bezproblémovým dítětem.

Dole byl nějaký rozruch, ale mi to bylo jedno, však oni si to vyřeší sami, vždycky to tak udělali, když se to týkalo mě, tak mi jen dali další příkaz, jak se chovat, co dělat, nikdy se nezeptali na můj názor, já přece neměla žádný mít. Nevzhlédla jsem od učebnice ani po tom, co někdo rozrazil dveře pokoje a vstoupil dovnitř, pomalu se ke mně někdo blížil, já to ignorovala.

Slyšela jsem zalapání po dechu, ale bylo mi to jedno, plnila jsem, co mi přikázali, nemohla jsme si vybírat, byla jsem jen malá zrůda, kterou měl někdo na krku, právě teď můj otec a jeho nová žena. Ani nevím, co jsem si myslela a nebo na co, přišlo mi, že všechno je zahalené v mlze, která mě nutí na nic nemyslet a nic nedělat, skoro jako bych ani neměla myšlenky a pocity, byla jsem tak otupělá.

„Bello,“ promluvil ke mně někdo. Ach bože, jak mi mým jménem už dlouho nikdo neřekl? Ve škole jsem pro všechny byla Isabella nebo slečna Swanová, dcera movitého právníka, který se o ní stará a je k ní velmi laskavý, že ji nenechal v NY, kde by jistě vyrostla v lehkou děvu a nebo zemřela na předávkování heroinem, což někteří brali jako nejpravděpodobnější působ mé smrti, zvláště po tom, co jsem tady vyváděla na začátku svého pobytu, když jsem to ještě byla já a ne tahle kreatura.

Znala jsem ten hlas, ale nemohla jsem ho k nikomu přiřadit, dokonce jsem ani nevěděla, kdo přede mnou dřepí a dívá se na mě, ze školy to nikdo nebyl, určitě bych si ho tam všimla. Měl černé vlasy a medově zlaté oči, jeho pleť byla bílá jako alabastr, neviděla jsem na něm jedinou chybičku, byl tak dokonalý. Cítila jsem, že pro mě byl tento člověk kdysi hodně důležitý, ale neznala jsem ho, nemohla jsem si vzpomenout a tak jsem od něj odvrátila tvář a znovu se dívala do knížky, kterou jsem vůbec nevnímala.

„Ach bože,“ zašeptal krásně melodickým hlasem.

„Carlisle,“ zařval pak z plných plic a já sebou ani netrhla, jeho výkřik mě už ani nevylekal, pořád na mě někdo křičel, nelekala jsem se tehdy, tak proč bych měla teď? Jen proto, že je pro mě cizí? Vždyť má tak zvaná rodina pro mě byla taky cizí... Netrvalo to dlouho a do pokoje vstoupil blonďatý muž, stejně krásný jako ten, co už byl u mě.

„Co je s ní,“ ptal se ten černovlasý Carlislea. Nevěděla jsem, kdo to je, ale nezajímalo mě to, ponořila jsem se do svého světa a dívala se do učebnice, aby to vypadalo, že se učím, kdyby mě někdo z rodiny chtěl zkontrolovat, jak to často dělali, aby se ujistili, že je vše tak, jak má být.

A tak jsem nevnímala, když mě někdo nesl a nadával jako špaček nad mou tělesnou váhou, je pravda, že za posledního půl roku jsem zhubla skoro deset kilo, vypadala jsem nyní jako anorektička, byla jsem příliš hubená. Někdo mě někam nesl, ale mi to nevadilo, vůbec mě to nezajímalo, nechtěla jsem vystupovat z té své mlhy, co mě čekalo venku? Jen bolest, zklamání a opovržení, ale o to jsem už nestála, promiňte...