Nikým nechtěná?

Autorka: Giner

Kapitola 10 – Milující rodina

BELLA:

„Nazdar,“ kývla jsem na rodinu, když přijeli domů z nějakého nákupu a Elisabeth nesla několik tašek s oblečením, doufám, že se tam nenajde nic pro mě. Bohužel jsem doufala marně, koupila mi hromadu věcí a to většinou takové, které nikdy nevyužiji a nikdy si je neobléknu, to jsme věděla jistě už teď.

Ale i přes mé protesty všechno naskládala do skříně a já ji jen pozorovala, zbavím se toho později, budu potřebovat něčím vyleštit motorku, to jí ale raději říkat nebudu, asi by nebyla nejšťastnější.

Ani nevím, jak jsem přetrpěla víkend, většinou jsem byla zavřená v pokoji a oni se naštěstí ani nesnažili se mnou navázat kontakt, dvojčata byla také u sebe a všichni jsme se setkali jen u jídla, které nebylo nic moc, přišlo mi jako bez chuti, ale nevyjadřovala jsem se, asi si budu muset zvyknout na Elisabethino strašné vaření a k tomu oproti jejímu chování bylo jídlo přímo božské.

„Ještě se ti neozvala máma,“ nadhodila najednou Tracy a já se na ni nechápavě podívala.

„Proč by měla?“

„Je to tvá máma,“ nechápal Alex.

„A to znamená?“

„Měla by mít o tebe starost.“

„Ale nemá.“

„To nechápu,“ rozhodila Tracy rameny a já pozvedla obočí.

„Co konkrétně?“

„Proč ti nezavolá, žila s tebou až do teď a teď se prostě ani neozve a nezeptá, jak se máš?“

„Asi ne.“ S tím jsem odešla do pokoje a byla naštvaná na ostatní a taky sama na sebe, že mě tohle docela vzalo, vždyť ona pro  mě nic neznamenala, nikdy mi neprojevovala žádné city, nikdy mi neřekla nebo nedala najevo, že mě má ráda, tak proč teď začínám přemýšlet, proč se mi neozve? Asi mi tady z tohohle prostředí začíná pomalu šplouchat na maják, jo, to bude tím.

Bylo něco okolo osmé hodiny, když zazvonil zvonek a táta mě volal, že je to návštěva pro mě. Ve dveřích stál mámin nový manžel Robert - oči měl zarudlé, zajímalo by mě, kde nechal mámu, nikde jsem ji neviděla, ale tak možná čeká v autě, chápu, že se nechce setkat s tatíkem.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho překvapeně. „Kde je máma?“

„Měla autonehodu a zemřela na místě. Všechno bylo kvůli tobě, chtěla pro tebe zajet, prý tě tady nemohla nechat. Jsi jen mála zrůda jako tvůj bratr a všem ničíš život, neopovažuj se chodit na pohřeb, rozumíš,“ vrčel na mě divoce  a já ustoupila, poprvé v životě jsem cítila opravdový strach a to díky němu. Mrtvá? Je mrtvá? Necítila jsme bolest, spíše jenom prázdnotu, bolest jsem cítila až potom, co mi řekl, že jsem zrůda a další ošklivá slova, ale pořád mi znělo v hlavě: nemohla tě tu nechat... Jak zvláštní, že by se v ní probudil po x letech mateřský cit?

Vnímala jsem další jeho nadávky a výčitky a uvědomovala si, že má možná pravdu. Pozornost rodiny přilákal až tehdy, když mě uhodil a já vrazila do podstavce s velmi drahou a starou vázou, která se samozřejmě rozbila, bohužel jsem si udělala i tržnou ránu na tváři, která se ale brzy zahojí, doufám teda. Naposledy se na mě zhnuseně podíval a odcházel, pověděl mi, co chtěl a už mohl zase odejít.

Necítila jsem bolest, jen prázdnotu, bylo to špatné? Jsem kvůli tomu opravdu zrůda, jak mi pořád tvrdil? Setřela jsem si z tváře krev do rukávu a podívala se na ostatní.

„Omluvte mě,“ řekla jsem tiše a vběhla do koupelny, vypadala jsem děsivě, krev jsem měla rozmazanou po celé tváři a stékala mi po krku až na tričko. Zase budu mít další jizvu... Tentokrát ale na viditelném místě na tváři, kruci, tohle nepůjde jen tak zamaskovat a každý si toho všimne. Chtělo by to asi i zašít, rána byla poměrně hluboká.

„Charlie,“ oslovila jsem ho, zatímco Elisabeth sbírala střepy.

„Ano?“

„Bude to chtít zašít.“

„Zavezu tě do nemocnice,“ pověděl a vzal klíčky od svého auta a dokonce mi i otevřel dveře. „Kdo to byl,“ zajímal se cestou.

„Robert, mamčin nový manžel.“

„Aha... Co po tobě chtěl?“

„Oznámil mi, že máma zemřela, měla autonehodu,“ řekla jsem tiše a sklonila hlavu.

„Kdy je pohřeb?“

„Nevím, ale nejdu tam, alespoň tohle Robertovi splním, bylo to jeho přání a nejsem si jistá, jestli by mě tam máma chtěla.“ Nevyjadřoval se k tomu a jel do nemocnice ve Forks, k mé nehorázné smůle měl dneska Carlisle Cullen noční a tak se stal mým ošetřující lékařem.

„Jak se to stalo,“ zajímal se, viděla jsem, jak pevně k sobě tiskne rty.

„To nic, jen nehoda,“ pověděla jsem.

„Byl to on,“ kývl směrem, kde otec vypisoval nějaké papíry.

„Ne,“ odtušila jsem. „Za tohle nemohl,“ dodala jsem trpce.

„Potřebuji to vědět, tohle se bude muset ohlásit,“ mluvil ke mně opravdu naléhavě.

„Byla to nehoda.“

„Zase na motorce,“ ptal se ironicky.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, bohužel mě teď nenapadala žádná vhodná výmluva a tak jsem si povzdychla. „Dobře, byl to mámin nový manžel, který měl tendenci mi říct pár věcí, ale neudržel své emoce na uzdě.“

„Myslel jsem, že je v New Yorku.“

„To já nedávno taky,“ ušklíbla jsem se.

„Kdyby to věděl Leonardo...“

„Tak by ho zabil, nic mu neříkej, rozumíš?“

„Kvůli mámě?“

„Jo,“ přisvědčila jsem. „Měl ji rád.“

„Měl?“

„Měla autonehodu, asi i díky tomu tak vyjel.“

„To je mi líto, jestli pro tebe můžu něco udělat, tak řekni.“

„Myslím, že už jsi udělal,“ usmála jsem se, když odložil rukavice, byl hotov. „Díky a přeji příjemný zbytek směny,“ rozloučila jsem se.

„Dej na sebe pozor,“ napomenul mě a uklízel náčiní, které používal.

Ještě ten večer jsem měla vážný rozhovor s tátou, taky byl tak výbušný jak Robert, takže jsem si dávala pozor, abych jednu neschytala, dneska by to už nemuselo dopadnout dobře, nakonec jsme se domluvili, že rozhovor dokončíme zítra, alespoň že tak.

Ve škole jsem se bavila s Cullenovými, hodně je zajímalo, co jsem vyváděla a ještě je nepřestalo ohromovat, že se můžou bavit velmi rychle, tak, že je normální člověk nevnímá, ale já ano, hrozně se v tomhle vyžíval Emmet který na mě mluvil velmi rychle. Tak mi toho stačili hodně říct a já jim toho taky nepověděla málo.

Když jsem přijela domů, čekal mě tam šok, v mém pokoji mi Elisabeth dávala do skříně nové věci a já nikde nenašla své staré oblečení, tohle už bylo i na mě příliš.

„Tohle teď budeš nosit,“ přikázala mi. Všude jsem viděla jen růžovou, fialkovou nebo světle modrou, z toho se mi zvedal žaludek, tohle nosit znamenalo mou smrt.

„Proč,“ zeptala jsem se jí.

„Víš, Robert měl pravdu, jsi jen malá zrůda,“ pověděla mi zcela vážně, vyzařovala z ní taková nenávist až jsem se pod jejím pohledem oklepala. „Udělej alespoň jednou nějakou dobrou věc a udělej, co po tobě chceme, jinak předstírej, že vůbec neexistuješ a všichni budeme spokojeni,“ mluvila tak nenávistně a mi se poprvé od čtyř let v očích objevily slzy, už jsem si myslela, že plakat ani nedokážu. Pak odešla, ale ještě to odpoledne někde odvezli a prodali mou motorku, vyhodili mou bundu a ty věci, co jsem měla ten den ve škole. Pro mě přestal existovat svět, už všechno bylo zbytečné, neměla jsem nic, pro co bych mohla žít.

Všichni mě nenáviděli, byla jsem tady sama mezi samými nepřáteli a oni mi vzali všechno, na čem mi kdy záleželo. Teď jsem byla jen loutka, se kterou si každý mohl dělat, co chtěl. A proč? Proč mě tak nenáviděli? Protože jsem jim nezapadala do ideální rodinky bez poskvrny, ale měla jsem svůj styl a své názory? Nebo mě Elisabeth nenáviděla jen proto, že nejsem její dcera, ale Charlieho dítě z předchozího manželství? Nikdo z nich se mě neobtěžoval poznat a ihned mě odsoudili, copak jsem si to zasloužila? Možná ano, sama nevím...

V ten den se ve mě něco zlomilo, jako by se mé vědomí obalilo do mlhy, ze které jsem se neuměla dostat, vlastně jsem ani nechtěla, takhle jsem necítila bolest a nenávist, kterou ke mně pociťovalo okolí, nemusela jsem se ničím zabývat a nic řešit, bylo to o tolik snazší než žít.

Věděla jsem, že každý den chodím do školy, píšu písemky, učím se, ale nic z toho jsem nevnímala, jako bych to ani nebyla já, ale jako by mě někdo ovládat a říkal mi, co kdy mám říkat, většinou to byly opravdu jen zdvořilostní fráze, které bych nikdy neřekla, tohle jsem nebyla já...