Nikým nechtěná?

Autorka: Giner

Motto povídky: Přestože si to ani neuvědomujeme, vyplňujeme důležitá místa v životech druhých lidí. Fulghum Robert

Kapitola 1: Příjezd

BELLA:

„Mami, nedělej to,“ dívala jsem se na ni prosebně, ale ona vypadala tak neoblomně a zároveň zoufale.

„Musíš tady zůstat,“ pověděla tiše.

„Vždyť ho ani neznám,“ vykřikla jsem rozrušeně. „Nic pro mě neznamená!“

„Já vím,“ pověděla a já v jejím hlase snad poprvé slyšela upřímnost.

„Nenechávej mě tady,“ zkusila jsem ji naposledy požádat, aby mě vzala pryč.

„Ne, já už nemůžu dál,“ říkala zoufale a poraženě, nikdy bych si nepomyslela, že takhle zlomenou svou mámu někdy uvidím, vlastně nikdy bych nevěřila, že ji uvidím projevovat nějaký cit.

„Běž, motorku ti doveze Rick během dneška,“ popohnala mě, chtěla být odtud co nejdál, přece jen se nechtěla setkat s Charliem Swanem, mým biologickým otcem, měli spolu trochu nedořešený vztah. Já se s ním taky nechtěla setkat, ale na to se mě nikdo tady neptal, proč taky, že? Vždyť jsem jen jejich dcera, se kterou můžou hýbat, jak se jim to právě hodí.

„Ahoj,“ pověděla jsem jen a vystoupila z auta, ani se nerozloučila a když jsme si vzala své věci, šlápla na plyn a zmizela, mě to bolelo jako by mi někdo vrazil kudlu přímo do srdce. Asi jsem si za těch šestnáct let měla na její chování zvyknout, ale nešlo to, pořád to bolelo. Obrátila jsem se k obrovskému domu, před kterým mě máma vysadila a nejistě šla ke dveřím, jsem opravdu zvědavá, jaké to tady bude. Než jsem stihla zazvonit, prudce se otevřely dveře a já hleděla do obličeje muže, který má být mým otcem, ale pro mě je naprosto cizí.

„Ahoj Isabello,“ pozdravil mě s rezervovaným úsměvem.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho a zírala mu do očí a pak přes jeho rameno nakukovala do domu a viděla za ním několik znechucených tváří svých nových sourozenců a macechy.

„Pojď dál,“ ustoupil mi ze dveří a vzal mi kufr, abych se s ním netahala.

Dům byl zařízen od prvního pohledu velmi snobsky až nevkusně a obyvatelé se oblékali jen do těch nejlepších oděvů, ale vypadali velmi konzervativně. Nechápu, proč měli mí sourozenci tak slavností oblečení, kvůli mně se nemuseli namáhat, i když je pravda, že jejich oděv perfektně zapadal na toto místo, já tady byla jako narušitel ve svých černých kožených kalhotách, černém tílku, motorkářské bundě, kterou jsem koupila ve výprodeji minulý rok a ještě s tmavými brýlemi na nose. Všichni na mě zírali povržlivě, ale mě to moc nezajímalo, nikdy mě moc nezajímal názor ostatních, i když jsem už tehdy věděla, že tady nikdy nezapadnu a oni mě budou nenávidět, zase bude jen nezvaný host.

„Má žena Elisabeth,“ objal okolo ramen vyšší blondýnku v modrém kalhotovém kostýmku, která mi jen kývla hlavou jako bych byla ta nejpodřadnější osoba v domě.

„A tví noví sourozenci Alex a Tracy.“ Tak tohle bude záhul... Vypadali jako z reklamy na nejlepší oblečení na večírek, blonďatá Tracy odvrátila tvář a Alex se ušklíbl.

„Kdybych řekla, že mě těší, tak bych lhala,“ zavrčela jsem a schválně si sundala bundu a přehodila si ji přes rameno tak, aby si všimli mého tetování na rameni. Jasně jsem slyšela Elisabethinino zděšené zalapání po dechu, no jo, moje ještěrka se mi na lopatce pěkně vyjímá, byla jsem na ni náležitě pyšná, mám ji od třinácti.

„To... to půjde dolů,“ vykoktal otec a já se jen zašklebila.

„Asi těžko, matka se už o to pokoušela. Kam si můžu dát věci,“ zajímala jsem se a oni na mě konsternovaně zírali, já povytáhla obočí a čekala.

„Nahoru, pokoj na konci chodby vlevo,“ pověděla nakonec Tracy a já jí kývla a vydala se do svého nového pokoje, kde jsem prvně musela projít halou, kde bylo schodiště do patra. Hala byla větší než byt, kde jsem žila předtím a vše na mě působilo hrozně chladně a odměřeně, tady si budu asi jen těžko zvykat.

Můj pokoj byl prostorný a hezky zařízený, nechyběl notebook, telka a hifi věž, kterou jsem ihned zapnula a naladila svou oblíbenou stanici.

Takže v tomhle malém zapadákově, tedy ve Forks, mám teď žít? Trošku rozdíl oproti New Yorku, ale nějak si zvyknu a jen co budu plnoletá, tak odtud vypadnu, i když ještě přesně nevím kam, ale rozhodně někam jinak, kde se alespoň trochu budu cítit jako doma a ne jako host a nebo přítěž. Nechápu, proč si mě tady táta vyžádal, ale je mi to jedno, máma s tím souhlasila, konečně mohla začít nový život beze mě, jak si vždycky přála. Alespoň jí se splnil sen a teď se kvůli mně nebude hádat se svým novým manželem Robertem, který mi už nebude vyčítat, že zbytečně zabírám místo u něj v bytě. Prý u něj, byt neplatil, jen se tam přistěhoval, ale to mu bylo jedno a já jsem mu to připomenula jen jednou, pak jsem se už více neodvažovala, za další nadávky a zmlácení mi to opravdu nestálo.

Abych nemyslela na nepříjemné vzpomínky, tak jsem naskládala těch pár věcí, co jsem měla, do skříně a pak si lehla na tu obrovskou postel a dívala se do oranžově zbarveného stropu. Z mého rozjímání mě vyrušil až zvonek od dveří a já doufala, že mi konečně dovezli mou milovanou motorku. Na jednu věc byl tatík dobrý, posílal mi peníze a já jich hodně ušetřila, takže jsem si mohla dovolit koupit si krásnou Kawasaki Ninja 250R, sice to nebyl nejnovější stroj, ale byla to velmi výhodná koupě. Musela jsem si motorku opravit a přelakovat, ale po půl roce mého snažení to zase byla kráska, na kterou jsem byla opravdu pyšná.

„Isabello,“ volala mě Elisabeth a já se usmála, s ní určitě bude ještě zábava, nezněla moc nadšeně z mé motorky. Rychle jsem seběhla dolů a usmála se na macechu.
„Ano?“

„Někdo ti prý přivezl motorku.“

„Ach ano, už jsem čekala, kdy dorazí,“ usmála jsem se andělsky. „Ahoj Ricku,“ skočila jsem okolo krku jednomu motorkáři.

„Ahoj,“ objal mě. „Tak ti vezu mašinu,“ zasmál se vesele.

„Díky moc, opravdu mi to pomohlo, chceš někam hodit?“

„Hm... Do Seattlu, abych se mohl dostat zase domů,“ zazubil.

„Ok, dej mi minutku,“ mrkla jsem na něj a pospíchala nahoru a nevšímala si, jak na mě má nová rodina zírá. Oblíkla jsem se, aby mi nebyla zima a vzala helmu, co jsem vezla v autě, aby ji Rick nemusel tahat.

Ještě jsem koukla do zrcadla a rukou si prohrábla své tmavě hnědé vlasy a trochu si utřela okolí oříškových očí, měla jsem tam rozmazanou černou tužku.

„Kam si myslíš, že jdeš, mladá dámo,“ promluvil na mě naštvaně táta.

„Do Seattlu,“ usmála jsem se. „Za chvíli budu doma,“ ujistila jsem ho.

„To jako s ním? S tím chuligánem?!?“

„Jo, je to soused z New Yorku a přivezl mi motorku, musí se nějak dostat domů.“

„Od kdy máš motorku?!?“

„Od šestnácti?“

„A máš na ni papíry?“ Uff... tohle byla otázka do pranice, měla jsem řidičák, to jo, ale na kapku menší motorku.

„Jo, nechala jsem si upravit počet koní, abych s tím mohla jezdit,“ zalhala jsem automaticky a vlepila mu pusu na tvář. Stál tam jako socha, oči vytřeštěné a pootevřená ústa, já toho využila a vypadla z domu. Rick už startoval, já si cestou k němu nasadila helmu a posadila se za něj, táta nás viděl už jen odjíždět a nemohl nic dělat...