Neznám tě Edwarde Cullene

Autorka: Dara

9. kapitola - Malá nehoda

Následovala Cha-Cha a pomalé tance. Když už bylo jasné, že na soutěž pojedu já s Edwardem, tančilo se spíš jen za tím účelem, zabít čas. Při tanci jsem se snažila dát na Edwardovu radu, myslet jen na tanec a zapomenout na to, co bylo, je a bude. Zrovna, když jsme tančili něco na způsob valčíku, zeptal se.

,,Proč jsi tak reagovala při biologii, když mě ta holka pozvala ven?‘‘a upřel na mě svůj pronikavý pohled, při kterém jsem se nikdy neudržela a vždy mu hned řekla pravdu.

,,Jak jsem reagovala?‘‘zeptala jsem se. Nejdříve jsem se radši zeptala, abych svou odpověď trochu oddálila…

,,Jako kdybys žárlila a chtěla jí zaškrtit…Bylo mi to divné, po tom, co jsi mi včera řekla, že už mě nemiluješ…‘‘řekl suše a opět si nasadil tu masku plnou bolesti.

,,Ano… Tak nějak jsem žárlila…Ale včera jsem ti rozhodně neřekla, že tě nemiluju…‘‘zašeptala jsem trochu podrážděně.

,,Nenávidět- nemilovat… Není to to samé?‘‘zeptal se trochu uraženě.

,,To tedy rozhodně není!... Ale já bych ti nikdy nebyla schopná lhát a říct ti, že tě nemiluju…‘‘zašeptala jsem.

,,Tím pádem to nechápu… Takže ty mě… nemiluješ?‘‘zeptal se a bylo slyšet, jak se mu hlas při posledním slově zlomil.

,,Edwarde, i přes to, jak moc jsi mi ublížil, bych nebyla schopná tě přestat milovat…‘‘přiznala jsem se a hlavu natočila trochu na stranu. Ale jsem si jistá, že já mu ublížila taky. Jsme si kvit…

,,Takže mám u tebe ještě šanci?‘‘zeptal se s nadějí v hlase, i když pořád měl chladný podtón.

,,Máš víc než jen to… Ale nemůžu být s někým, kdo mi lhal a lže… Musím znát pravdu…‘‘řekla jsem.

,,Chápu…‘‘zašeptal a po chvíli si mě víc přiblížil k tělu. Opatrně jsem se hlavou opřela o jeho hruď. Užívala jsem si ten pocit na maximum. Existuje něco úžasnějšího?

,,Ale stále mě nenávidíš, že?‘‘nedal si s tím pokoj.

,,Miluju tě, ale ta láska k tobě je přikrytá hodně tlustou vrstvou pochybností a částečně nenávistí… Pocitu, že mi lžeš…‘‘řekla jsem a hlas se mi zlomil.

,,Věř, že bych ti nelhal, kdybych nemusel… Ale jednou se tu pravdu dozvíš, slibuju…‘‘řekl a z jeho hlasu se vytratila všechna ta zlost. Jeho hlas už byl konečně normální. Nádherný, sametový, jak jsem si ho pamatovala. Hlas, který patří jenom jemu...

Tím ve mně zasel semínko naděje…

,,Bude to brzo?‘‘zeptala jsem se.

,,No… Nesmíme nechat Emmetta vyhrát sázku… Ve škole se mi totiž moc nechce chodit v růžovém… Řeknu ti to, až nadejde správný čas… Až budu vědět, že až se to dozvíš, neotočíš se a s křikem ode mě neutečeš…‘‘řekl a hlavou se otočil někam jinam. Mohla jsem cítit zesílení jeho stisku kolem mého pasu.

,,To je to tak zlé?‘‘zeptala jsem se.

,,Mimořádně… Nikdy jsem tě v Clevelandu neměl oslovit, ale neodolal jsem… Kdybych to neudělal, teď bys byla v bezpečí…‘‘řekl smutně.

,,Nechápu to…‘‘ přiznala jsem se.

,,S tím počítám…‘‘odpověděl něžně a rukou mi přejel po zádech. Chvíli jsme oba mlčeli.

,,Promiň, ale musím se zeptat… Mám takové hrozné nutkání, něco ti říct, víš? Ale nejdřív se radši zeptám… Když ti řeknu, že tě miluju, budeš mít aspoň trochu lepší reakci, než včera?‘‘zašeptal mi do ucha. Nejistě jsem kývla.

,,Miluju tě, Bell‘‘zašeptal. Nevěděla jsem, co dělat. Znělo to tak nádherně… Nic jsem neřekla, jen jsem se k němu víc přitiskla a schoulila se mu v náruči. Cítila jsem, jak mě ještě pevněji objal. Byli jsme na sebe namáčknutí, ale vůbec mi to nevadilo a užívala jsem si to.

,,Taky tě miluju…‘‘zašeptala jsem potichu, spíš sama pro sebe, ale asi to slyšel, protože mi dal malou pusu do vlasů.

,,Doufám, že tohle se nepočítá jako Emmettovo vítězství…‘‘řekla jsem po chvíli pobaveným tónem. Taky se zasmál.

,,To nepočítá… Myslím, že se to bude počítat, až se dáme oficiálně dohromady a bude to mezi námi tak jako dřív v Clevelandu…‘‘odpověděl.

,,Dobře… Doufám, že když bude kupovat, i když zbytečně, ty montérky, že vezme nějakou normální velikost a ne velikost pro něj…‘‘řekla jsem a on se zasmál.

,,Co takhle být přátelé? Zatím?‘‘navrhla jsem.

,,No… Bude to hodně těžké, už jen proto, co k sobě cítíme, ale můžeme to zkusit…‘‘souhlasil.

,,V Clevelandu jsem se do tebe zamilovala hned ten první den a taky jsme dokázali vydržet být půl roku jen přátelé…‘‘řekla jsem.

,,To taky nechápu…‘‘řekl a zavrtěl hlavou. Společně jsme se zasmáli.

,,I když doufám, že tady to půl roku trvat nebude…‘‘řekla jsem vážně a podívala se mu do očí. Jaký to byl nádherný pohled, když už jsem v nich neviděla ten smutek, ale radost a lásku… Přece jen jsem ten první den tady viděla dobře… Nepřestal mě milovat…

,,To určitě ne… Pro mě bude utrpení přežít i jen ty dva týdny…‘‘řekl pobaveně.

,,Uvědomuješ si, že to všechno záleží na tobě, viď? Že nebudeme oficiální pár do té doby, dokud o tobě nebudu vědět všechno? A že záleží na tom, jaká ta pravda bude? Už nevydržím, pokud mi řekneš další lež… Máš už jen poslední možnost mi říct pravdu, já už víc lži neunesu…‘‘řekla jsem mu. Zvážněl.

,,Samozřejmě, uvědomuju si to…‘‘řekl a kývl.

,,Dobře…‘‘pousmála jsem se a znovu se mu uvelebila na hrudi. Píseň skončila. Moc brzo, nebo moc pozdě? Učitelka na všechny zavolala, že se můžou jít převlíct a jít domů, kdežto my jsme tam ještě museli zůstat, abychom se s ní na něčem domluvili. Učitelka si potřebovala odskočit a jít se převléknout, takže jsme tam zůstali sami dva. Já jsem si na sebe rychle natáhla svetr a boty a šla zpět do tělocvičny, kde čekal Edward. Jakmile jsem vešla dovnitř, usmál se na mě a já na něho. Došli jsme ke švédské bedně, na kterou jsem se pokusila vyšplhat a posadit se. Nakonec mi musel pomoct. On si stoupl naproti mně a opřel se rukama o bednu po stranách mých nohou. Naklonila jsem se k němu blíž. Když jsem teď seděla, byla jsem přibližně stejně ,,vysoká‘‘ jako on. Obličeje jsme od sebe neměli dál, než pár centimetrů.

,,Už teď je to dlouhá doba…‘‘zašeptal. Kývla jsem a rozesmála se.

,,Co je?‘‘zeptal se pobaveně.

,,Od té doby, co jsi asi slyšel, že tě mám taky ráda, jsi jako vyměněný‘‘řekla jsem a usmála se.

,,A ty se divíš?‘‘zašeptal pobaveně a díval se mi do očí.

,,Vlastně ne…‘‘uchichtla jsem se.

,,No vidíš‘‘řekl pobaveně. Zřejmě jsme se k sobě nakláněli až moc, protože jsme se museli oba hodně narovnat, když nás vyrušilo učitelčino ,,Ehm ehm…‘‘.

,,Nechte si to až po škole…‘‘napomenula nás. Já se začala smát a Edward řekl.

,,Ale my nic nedělali‘‘vymlouval jí to.

,,Zatím možná ne… Ale mám oči a dokážu si pár věcí domyslet, co by se tu dělo, kdybych přišla o minutu déle…‘‘řekla káravým hlasem. My oba se uchichtli.

,,Takže… Tu sestavu samby z dneška už jste měli natrénovanou?‘‘zeptala se.

,,Ne… Improvizovali jsme…‘‘odpověděl jí Edward a stále měl ruce po stranách mých nohou.

,,To vážně? Vypadalo to tak…‘‘nemohla najít správné slovo.

,,No ale k věci. Soutěž se koná, díky přesunutí, už za čtyři týdny. Pokud jste opravdu improvizovali, myslím, že jsme nemohli najít lepší pár. Dokonale se k sobě hodíte a soucítíte spolu… Jak víte, soutěžními tanci jsou samba, cha-cha a pomalý styl. Zdálo se mi, nebo jste si u valčíku povídali?‘‘nakonec svůj monolog zvedla do otázky.

,,Ano, povídali‘‘připustila jsem.

,,Ale i přesto jste se dokázali soustředit na taneční kroky a vznikla z toho úžasná sestava…‘‘zašeptala a zakroutila nevěřícně hlavou. My dělali nějakou sestavu? O tom ani nevím… Oba jsme se opět usmáli.

,,Myslíte, že výběr hudby a sestavu můžu nechat na vás?‘‘zeptala se. Oba dva jsme nakonec přikývli.

,,Šatů má naše škola dost, nějaké potřebné vám na tu soutěž připravíme, ale týden před soutěží chci ty sestavy vidět…‘‘řekla a dívala se střídavě na mě a na Edwarda. Opět jsme kývli.

,,Tak… To by asi bylo všechno…‘‘řekla, usmála se a odešla z tělocvičny. My se taky usmáli, Edward ustoupil a já seskočila z bedny. Avšak jsem špatně dopadla na nohy a ucítila štiplavou bolest v kotníku. Trochu jsem sykla bolestí a Edward mě zachytil. Naštěstí už šla učitelka pryč a my tu byli sami. Určitě by potom měla plno keců, že nemůžu závodit atd… Ale ono se to spraví…Snad…

,,Co se děje?‘‘zeptal se Edward, když jsem se o něj opřela a chvíli stála na místě na jedné noze.

,,Asi jsem si vymkla kotník…‘‘zašeptala jsem.

,,Můžeš jít?‘‘zeptal se ustaraně.

,,Nevím…‘‘zašeptala jsem a pokusila se udělat první krok. Neuvěřitelně to bolelo, ale nedala jsem to znát.

,,Je to v pohodě‘‘řekla jsem slabě a pokusila se jít, nebo spíš kulhat z tělocvičny. Najednou jsem ucítila jeho ruku kolem mého pasu a druhou u kolen a už jsem byla ve vzduchu.

,,Hej, co děláš?‘‘zeptala jsem se ho, když se mnou mířil z tělocvičny ven.

,,Znám tě, Bell. A nikdy jsi neuměla dobře lhát…‘‘řekl a nohou otevřel dveře a my se ocitli venku.

 Opřela jsem se znovu hlavou o jeho rameno a rukama ho obejmula kolem krku.

,,Děkuju‘‘zašeptala jsem.

,,Pro tebe všechno…‘‘zašeptal a kráčel se mnou k parkovišti. Usmála jsem se. On vypadal, jako kdyby mu nedělalo žádné potíže, nosit mě. Jako kdybych skoro nic nevážila… Ale nechala jsem to plavat… Líbilo se mi to… Došel se mnou až k mému autu a postavil mě na zem. Stále mě trochu podpíral v pase, když jsem otvírala dveře. Když byly otevřené dokořán, posadila jsem se na sedačku a nohy nechala venku. Trval na tom, že se na to musí podívat. Opatrně mi sundal levou botu a chvíli mi ten kotník masíroval.

,,Už je to lepší?‘‘zeptal se po chvilce. Zkusila jsem zakroutit kotníkem, udělat jím kolečko. A opravdu, už to skoro nebolelo.

,,Ano, už je to lepší. Díky‘‘řekla jsem a usmála se.

,,Nemáš zač‘‘řekl a chvíli se na mě díval.

,,Co je?‘‘zeptala jsem se, když jsem z jeho pohledu začínala být nervózní.

,,Ne nic… Tolik ti to sluší, když se směješ… Doteď ses jen mračila a byla smutná…‘‘řekl mi. Trochu jsem zčervenala.

,,Zajímavé, že za mými pocity stojí stále jedna a ta samá osoba…‘‘řekla jsem a začala se smát. On se ke mně přidal…

,,Dal bych ti malou pusu na rozloučenou, kdyby támhle v houští nebyl Emmett a nehlídal nás…‘‘řekl a uchichtl se. Naklonila jsem hlavu z auta a podívala se ke keřům. A opravdu! Byl tam asi tak nenápadný, jako sáňky v létě… Zazubila jsem se na něj a naschvál mu zamávala. On se postavil a rozhodil rukama v naštvaném gestu. Musela jsem se začít smát…

,,Pěkně nám to kazí…‘‘zamumlala jsem směrem k Edwardovi. Ten se uchichtl a kývl.

,,Máš smůlu, Emmette!‘‘zavolala jsem na něj ze srandy.

,,Ale mluvíte spolu! A dokonce se smějete! Toto vypadá, že příští týden už byste tady po škole mohli chodit v růžovém a v montérkách…‘‘zavolal na mě zpátky a šel směrem k nám.

,,Jsme jen přátelé, Emmette‘‘řekla jsem mu.

,,Přátelství mezi holkou a klukem neexistuje… A zvlášť, když jde o vás dva…‘‘řekl a zazubil se na nás. Všichni jsme se zasmáli a Edward na mě hodil zmučený výraz, ale v jeho očích se zračila láska.

,,No podívej ho… Je toto normální?‘‘ dělal si z něj Emmett srandu.

,,Hele, nechtěj, abych vyprávěl, co se doma děje každý den mezi tebou a Rosalií…‘‘vyhrožoval mu Edward.

,,Ehm… Myslím, že už bysme mohli jet…‘‘řekl rychle Emmett a vydal se k autu. Já a Edward jsme se na chvíli začali dusit smíchy. Takhle Emmetta odrovnat- to se povedlo… Edward na mě ještě jednou upřel ten svůj zamilovaný pohled a vstal. Usmála jsem se na něj a nazula si opatrně botu. Edward šel ke svému autu a já už zabuchovala svoje dveře. Nechala jsem je vyjet jako první a oni s hlasitým troubením opouštěli školní parkoviště. Musela jsem se zasmát. Poté jsem šlápla na plyn, vycouvala ze svého místa a rozjela se domů…

Vystoupila jsem z auta a opatrně nakročila levou nohou. Šíleně to bolelo, ale bylo to o dost lepší, než před chvílí u školy. Nebylo nic naplat, musela jsem začít skákat po jedné noze až k domu. Když jsem byla v polovině cesty ke dveřím, objevil se v nich Charlie.

,,Proboha, Bell! Co se ti stalo?‘‘ zeptal se vyděšeně.

,,Špatně jsem došlápla… Uhni se, prosím, potřebuju doskákat dovnitř…‘‘řekla jsem mu a on rozevřel dveře ještě víc a o krok ustoupil. Doskákala jsem až ke dveřím a chystala se přeskočit práh. Na chvilku jsem se zastavila. Nadechla jsem se a dala do skoku všechnu svou sílu. Vyskočila jsem ale až příliš vysoko, protože když jsem byla ve vzduchu, hlavou jsem se bouchla o horní rám dveří. Ucítila jsem tupou bolest na temeni a vnímala, jak padám k zemi. Připravovala jsem se na další náraz do spodní části těla, až dopadnu na štěrkovou cestu před domem, ale Charlie byl naštěstí pohotový a zachytil mě. Postavil mě znovu na nohy a já se zhluboka nadechla. Bolest hlavy stále neustupovala.

,,Jsi v pořádku, ty nemehlo jedno?‘‘ zeptal se Charlie a jen těžko potlačoval smích. Teď jsem byla opravdu ráda, že tu není Emmett, protože ten by se určitě smíchy válel po zemi. Jak mi bylo podobné, začala jsem se smát spolu s Charliem.

,,Jasně, v pohodě‘‘řekla jsem a začala se smát ještě víc. Charlie mě podepřel a podpíral mě celou cestu do pokoje. Tam jsem se posadila na postel a zraněnou nohu si natáhla a opatrně začala kroužit kotníkem. Vždy jsem ucítila malé bodnutí, ale intenzita bolesti postupně ustupovala.

,,Dozvím se konečně, co se stalo?‘‘zeptal se stále vesele a posadil se na druhou stranu postele.

,,Seděla jsem ve škole na švédské bedně a potom seskočila dolů. Špatně jsem došlápla a něco si udělala s kotníkem. Potom mě Edward donesl k autu a trošku mi ho namasíroval, už to nebolí tolik jako předtím…‘‘řekla jsem mu.

,,Edward?‘‘zeptal se a úsměv se mu roztáhl.

,,Ano! Tati, já jsem tak šťastná… Při tělocviku jsme spolu tančili a učitelé rozhodli, že my dva pojedeme na tu soutěž v tanci! Potom jsme spolu tančili až do konce hodiny a… pár věcí si vyjasnili…‘‘řekla jsem a usmívala se při tom.

,,No vidíš to… To jsem rád i za tebe…‘‘řekl a usmál se. Úsměv jsem mu oplatila.

,,Bell, dnes se pojedu ven projít s Polly, nevadí ti to? Pokud chceš, můžu zůstat doma. Pokud chceš, zavoláme do nemocnice, aby se ti na to podívali…‘‘začal plácat páté přes deváté.

,,Ne, tati! Ten kotník není tak hrozný, já to rozchodím. Musím to rozchodit… A doma to zvládnu… S Polly si klidně jdi, už dlouho jsem tě s nikým neviděla, jak jsi šťastný…‘‘řekla jsem mu od srdce upřímně.

,,Díky, Bell‘‘řekl a znovu se usmál. Potom se šel připravit na procházku- rande a já se jen tak podívala na mobil. Čekalo mě pět nepřijatých hovorů- od Angely. Rychle jsem jí zavolala nazpátek. Ani ne po prvním zapípnutí mi to vzala.

,,Ahoj, Ang. Potřebovala jsi něco?‘‘zeptala jsem se.

,,Ahoj… Ty se ještě ptáš? Musíš mi všechno říct o Edwardovi!!! Jaké to bylo, říkal něco?‘‘začala chrlit do telefonu.

,,Ójé… Ang, co kdyby ses stavila? Charlie jde s Polly ven a já budu doma sa—‚‘‘

,,Jasně, hned tam budu!‘‘nenechala mě to doříct a zaklapla telefon. To zas bude stát za to… Ale jsem ráda, že se mám komu svěřit… Telefon jsem dala na stůl a začala kulhat dolů. Už to opravdu tak hrozně moc nebolelo, i když musím přiznat, že skákání po jedné noze je asi rychlejší. Ale musím to rozchodit. Toho, že budu tancovat s Edwardem na soutěži se prostě nehodlám vzdát… Dokulhala jsem do kuchyně a začala si dělat svačinu. Vzala jsem si jen misku s cereáliemi a zalila to mlíkem. Vzala jsem si ze šuplíku lžíci a sedla si k pultu. Po chvíli se se mnou přišel Charlie rozloučit a já mu popřála hodně štěstí. Uslyšela jsem jen bouchnutí dveří, a potom už bylo v celém domě ticho. Jenom hodiny na zdi tikali… Tik tak… Neuběhlo ani pět minut a ozval se zvonek… Věděla jsem, že to bude Angela, takže jsem ke dveřím ani tak nespěchala. Nebylo by dobré s tou mou bolavou nohou tak pospíchat. Otevřela jsem dveře a za nimi stála Angela, celá natěšená. Pozvala jsem ji dál a šla do kuchyně uklidit po sobě misku.

,,Bell, no tak, nenapínej mě!‘‘říkala každou chvíli zmučeně a netrpělivě. Jen jsem se uchichtla a chtěla s ní jít nahoru, když vtom se ozval další zvonek.

,,Ty někoho čekáš?‘‘zeptala se trochu podrážděně.

,,Ne… Třeba si Charlie něco zapomněl…‘‘napadlo mě a řekla to nahlas. I když Charlie má klíčky… Nakonec jsem dopajdala je dveřím a otevřela je. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Za dveřmi stál on a Carlisle.

,,Ahoj, marode!‘‘pozdravil mě uličnicky Edward.

,,Ahoj, Bello. Promiň, ale Edward nedal jinak, než že se ti na tu nohu musím podívat… Znáš ho, hádat se s ním nemá cenu…‘‘řekl a uchichtl se. Zasmála jsem se s ním a vpustila je dovnitř. Angela stála u schodů a zírala s pusou dokořán. Usmála jsem se na ní a naznačila, aby pusu zavřela. Naštěstí se rychle vzpamatovala a potom Carlislea a Edwarda pozdravila. Na pozdrav jí odpověděli a mě táhli do obývacího pokoje. Posadili mě na gauč, Edward si sedl vedle mě a Carlisle si klekl přede mě, vzal mou nohu do rukou a zkoumal můj kotník.

,,Moc oteklé to není… Zlomené to nebude a vyvrknuté asi taky ne… Tím, že ti to Edward trochu promasíroval, tomu zjevně pomohlo… Teď tě to bude možná den dva bolet, ale rozhodně to přejde a nemusíte se o tu svou soutěž bát…‘‘řekl a usmál se na mě.

,,Díky‘‘řekla jsem a úsměv mu opětovala.

,,Přesto ti to obvážu, kdyby něco… Moc na to nedošlapuj a ty dva dny se prosímtě drž dál od sportů… Tím, že to budeš přepínat, si to můžeš ještě víc zhoršit…‘‘řekl mi. Ještě jednou jsem se usmála a kývla. Ucítila jsem Edwardovu ruku kolem mého pasu. Pokud tohle Angela vidí, čeká mě opravdu pořádný výslech. Rychle jsem se na něj otočila a věnovala mu také jeden úsměv.

,,Takhle tu Emmettovu sázku určitě nevyhrajete… Poprvé jsem při vašich sázkách na Emmettově straně…‘‘mumlal, když mi obvazoval kotník. My dva jsme se uchichtli, ale Edward ruku z mého pasu nespouštěl. Nechtěla jsem na tom nic měnit, i když jsem věděla, že si tu Angela musí připadat trošku přebytečná. Edward ještě začal dělat palcem uklidňující kroužky a já se tím dokonale uvolnila. Po chvíli Carlisle dokončil svou práci a dal mi pár dalších doktorských rad, co smím a co ne. Po chvíli se zvedli na odchod a já za nimi neohrabaně skákala po jedné noze až ke dveřím, abych je vyprovodila. Když jsem se s nimi loučila, Edward mě zadržel.

,,Počkej ještě, něco pro tebe mám…‘‘řekl tajemně a běžel k autu. Měla jsem co dělat, abych se udržela smíchy a hlavně štěstím na nohou. Z auta totiž vyndal další koš růží a nesl ho ke mně.

,,A nevíš, jak se s tím mám asi dostat do pokoje?‘‘zeptala jsem se se smíchem. On se usmál, prošel kolem mě do domu a mířil si to s tím ke mně do pokoje. Čekali jsme na něj dole.

,,Abyste věděli, jak jsem hodný, tak to neřeknu Emmettovi…‘‘popichoval mě Carlisle a já se na něj usmála a vděčně přikývla. Potom už jsme slyšeli Edwardovi kroky po schodech.

,,Ty tam chceš taky donést?‘‘popichoval mě Edward, když byl dole.

,,Hmmm… To si dám líbit‘‘řekla jsem. Oslnivě se na mě usmál a po chvíli už jsem ztratila pevnou zem pod nohama a uvelebila se, i když jen na chvíli, v jeho náručí. Znovu na sobě ani nedal znát, že bych mu připadla… těžká. Opatrně se mnou vešel do pokoje a posadil mě na postel.

,,Díky‘‘řekla jsem a usmála se na něj.

,,Nemáš zač…‘‘řekl mi a taky se usmál. Potom se otočil, ale u dveří se znovu pozastavil.

,,Mimochodem… Pěkné fotky‘‘řekl uličnicky a vytratil se z pokoje. Cítila jsem, jak se mi do tváří znovu hrne červená.

,,A tohle jsem taky neviděl!!!‘‘slyšela jsem zezdola Carlisleův hlas. Musela jsem se zasmát. Potom bylo slyšet už jen bouchnutí domovních dveří a ani ne po deseti sekundách ke mně do pokoje vlítla Angela.

,,Teda, Bello!!!!!‘‘zapištěla a smála se jako sluníčko. Usmála jsem se na ni a byla si jistá tím, že mi teď v očích musí blikat miliony jiskřiček.

,,Asi už nechceš nic vysvětlovat…‘‘podotkla jsem.

,,Ne… Ale chci slyšet, jak se to stalo…‘‘usmívala se. Taky jsem se usmála a přeskákala ke koši nových růží. Našla jsem kartičku, co tam byla a na ní byl vytištěn vzkaz, o kterém mi říkal už předtím. Přečetla jsem to nahlas.

,,Krása květin se ani zdaleka nedá srovnávat s tvojí krásou…‘‘a podívala se na Angelu. Ta se usmívala.

,,A na druhé straně?‘‘zeptala se napnutě. Netušila jsem, že tam ještě něco je, a tak jsem kartičku obrátila. A skutečně… Bylo tam něco napsáno jeho rukopisem…

,,Netušíš, jak těžké bylo tohle propašovat kolem Emmetta…‘‘přečetla jsem nahlas a obě dvě jsme se rozesmály. Můj zrak potom padl na spodní řádky kartičky, kde se psalo ještě něco. Sice už mi to řekl tolikrát, ale stále to pro mě znamenalo ohromně moc… Začala jsem se usmívat čím dál tím víc a Angela si toho všimla.

,,Je tam ještě něco, že?‘‘ zeptala se s jiskřičkami v očích. Kývla jsem a řekla ta slova nahlas.

,,Miluju tě…‘‘