Neznám tě Edwarde Cullene

Autorka: Dara

6. kapitola - Pech

Bylo mi ze sebe na nic. Celý den jsem ležela na posteli s naší společnou fotkou v ruce a hrála si s jednou růží, kterou jsem opatrně vyndala z koše. Vůbec jsem nevěděla, co budu zítra ve škole dělat… Ignorovat ho? Ne, na to nemám… Přece jen mu za ty růže musím poděkovat… Ale nic víc. A takhle jsem se ve svých myšlenkách utápěla skoro celý den… Nemohla jsem se z nich vyhrabat, potápěla jsem se stále víc… Nakonec mě nepřekvapilo, že jsem si ani nevšimla, že se Charlie objevil ve dveřích.

,,Ahoj, Bell‘‘pozdravil mě.

,,Ahoj‘‘vzhlédla jsem a pousmála se. Taky se pousmál a pohled mu zabloudil ke koši růží vedle mé postele.

,,No páni… Od koho jsou?‘‘zeptal se a šel k nim blíž. Dívala jsem se na něj pohledem, který říkal, že je to snad nad slunce jasné, od koho ty růže jsou.

,,Od Edwarda?‘‘řekl ohromeně. Kývla jsem.

,,Tak vidíš‘‘řekl a usmál se. Nevím, jak jsem se tvářila já, ale tak rozzářeně jako on asi ne.

,,Bell, nebudu se ti do toho motat, ale doufám, že si aspoň trochu pamatuješ to, o čem jsme včera mluvili, a že děláš správné rozhodnutí…‘‘řekl a zase se na mě díval tím otcovským pohledem.

,,Ano, myslím, že dělám‘‘odpověděla jsem mu a pousmála se.

,,Dobře… To je moje holka‘‘usmál se a trochu mi rozcuchal vlasy. Smáli jsme se tam ještě docela dlouho, než zazvonil zvonek u dveří. Oba dva jsme rázem přestali a předháněli se, kdo bude dřív u dveří. Já vyhrála… Otevřela jsem dveře a tam stála…

,,Slečno Macronová?‘‘nevěřila jsem svým očím.

,,Ahoj, Bello‘‘pozdravila mě.

,,Potřebujete něco?‘‘zeptala jsem se a usmála se.

,,Vlastně… Já jdu—‚‘‘začala.

,,Polly!‘‘vykřikl za mnou Charlie. Rychle došel k nám a pozdravil se se slečnou. Hned, jakmile ji spatřil, rozsvítilo se mu v očích a jí taky.

,,Áha…No, asi budu u sebe nahoře…‘‘řekla jsem a Charlie na mě vrhl vděčný pohled. Rychle a docela ztuhle jsem doklopýtala do svého pokoje, kde jsem potom zavřela dveře. Tak takhle to je!!! Táta a moje učitelka… No… Wow… Ale třeba jsou jenom kamarádi… Natáhla jsem se na postel a pokračovala dál ve svojí dřívější činnosti. Držela jsem rámeček s náma dvěma a přejížděla prsty po jejím povrchu. Znovu mi ze slzných kanálků uteklo pár slziček, ale byla jsem v mnohem lepším stavu, než jindy. Uslyšela jsem další zvonek. Kruci, to si Charlie dělá přátele v celém Forks? Za chvíli se sem už nikdo nevejde… Potom někdo zaklepal na dveře od mého pokoje.

,,Dále‘‘řekla jsem trochu hlasitěji a modlila se, aby to nebyl nikdo z Cullenových. Něčí hlava nakoukla dovnitř a já si mohla oddechnout.

,,Ahoj, Angie‘‘pozdravila jsem ji a usmála se.

,,Ahoj, Bell‘‘rozzářila se a vstoupila ke mně do pokoje. Zavřela za sebou dveře a šla si sednout ke mně na postel.

,,Bell, ty brečíš?‘‘zeptala se mě. Uvědomila jsem si, že jsem si ty slzy z tváří ještě nesetřela. Hned jsem to ale napravila.

,,To je v pohodě‘‘řekla jsem a pousmála se.

,,Ty jsi nemocná?‘‘zeptala se.

,,Ne. Dnes jsem jenom simulovala‘‘ušklíbla jsem se.

,,To když budeš ty s Edwardem Cullenem simulovat každý den proto, abyste se nepotkali, to už vůbec do té školy nemusíte chodit‘‘zasmála se.

,,Cože?‘‘nechápala jsem.

,,Taky nebyl ve škole. Celou školu napadlo, že to bude jen mezi váma dvěma a že ani jeden zřejmě nejdete do školy ze strachu, že tam potkáte toho druhého‘‘odpověděla a pousmála se.

,,Aha…‘‘řekla jsem. Aha bylo jediné slovo, co mě na tohle napadlo. Chvíli bylo ticho a ona se rozhlížela po pokoji.

,,Páni, Bells!!!!! Od koho máš ty růže?‘‘zavýskla a klekla si k nim. Čichla si a obdivovala je.

,,Podívej se na cedulku‘‘řekla jsem jí. Vážně nebyl dnes Edward kvůli mně ve škole? Taky mě nechce vidět?...

,,EC… Kdo je to?‘‘zeptala se a v očích jí jiskřilo.

,,Přemýšlej, Ang…‘‘nabádala jsem jí a trochu protočila oči, aby viděla, že je to snad jasné. Chvíli přemýšlela.

,,Bell, není to ten, co si myslím, že ne?‘‘řekla takovým tónem, jako když by čekala na tu nejradostnější zprávu na světě.

,,A koho myslíš?‘‘popichovala jsem jí se smíchem.

,,Edward Cullen?‘‘zašeptala radostně. Kývla jsem.

,,Vážně?! No… WOW, Bello! Všem holkám vytřeš zrak!!! On s tebou chce chodit? To bys byla za ten půlrok jediná, všechny holky od sebe odháněl a ani s jednou nikam nešel! A tobě poslal koš růží!!! No páni, Bells!‘‘začala se radovat. Já mlčela a smutně se na ni dívala. Po chvíli přestala a pohled mi opětovala.

,,Něco mi asi uniká, že?‘‘zeptala se. Kývla jsem.

,,A prozradíš mi to?‘‘zeptala se s jiskřičkami v očích. Chvíli jsem váhala.

,,Fajn. Ale nejdřív musíš aspoň na něco přijít sama. Zahrajeme si takovou tu dětskou hru, jak musíš hledat nějaké ty věci. Tak teď ty tady u mě v pokoji najdi věci, které by měli spojitost s ním… Až je najdeš, povím ti to‘‘řekla jsem a dívala se, jak se jí zajiskřilo v očích. Já jen rozmáchla rukou v gestu, že může začít. Rychle se postavila a začala obhlížet můj pokoj. Její oči se zastavily na té skříni s rámečky. Vykulila oči a stála tam chvíli jako socha.

,,Hoří‘‘řekla jsem napůl smutně, napůl radostně.

,,Asi mi tu uniká hodně věcí… Nic nechápu…‘‘řekla a podívala se na mě. Usmála jsem se a naznačila jí, aby ty rámečky vzala a šla si sednout zpátky ke mně. Udělala to a sedla si proti mně do tureckého sedu. Mohla jsem jí z očí vyčíst, jak je napjatá a zvědavá. Povzdechla jsem si a za zády vyštrachala ten poslední rámeček s naší společnou fotkou. Tou, kterou Alice fotila, když jsme mysleli, že jsme sami. Fotku jsem jí podala. Jestli předtím kulila oči na tamty fotky, tady jsem se bála, aby jí oči nevypadly z důlků.

,,Vy… Vy dva…‘‘vykoktala ze sebe a s očima stále vykulenýma se podívala na mě.

,,Ano, chodili jsme spolu…‘‘řekla jsem smutně a dívala se na kytici růží. Chvíli bylo ticho.

,,No tak, Bell, nenapínej mě!‘‘řekla mi a chytla mě za ruku.

,,Je to moje minulost, Ang. Vzpomeň si, co jsem o své minulosti říkala. Nechci žádný soucit… Není to moc radostná věc, hodně to bolí…‘‘vzdychla jsem.

,,Zkus to, Bells… Prosím‘‘prosila mě a bylo na ní vidět, jak je zvědavá a že to určitě nebude vykládat na každém rohu. Byla to opravdová kamarádka. Povzdechla jsem si a podívala se na svoje ruce.

,,Před rokem a půl jsme se s tátou přistěhovali do Clevelandu…‘‘začala jsem. Úsměv na její tváři byl stále větší.

,,Víš, kde to je, že?‘‘zeptala jsem se.

,,Ano. U Erijského jezera‘‘ kývala hlavou. Také jsem kývla a pokračovala.

,,Hned druhý den, co jsme se tam přistěhovali, jsem k tomu jezeru šla. Byla jsem unešená krásou té přírody, co byla přede mnou. Opřela jsem se o zábradlí a vdechovala vůni vody a okolní přírody. A tehdy jsem ho potkala poprvé…‘‘začala jsem vyprávět a myšlenkama se toulala v jiném prostoru. O rok a půl zpátky… Angela mě držela za ruku a cítila jsem, jak mi jí doslova mačká.

,,Oslovil mě a já si myslela, že se mi to všechno jenom zdá… K mému štěstí, či smůle se mi to nezdálo. Skončilo to tak, že jsme si povídali až do večera a za ten den jsme o sobě věděli skoro všechno… Nikdy v životě jsem nepotkala lepšího kluka…‘‘říkala jsem a očima hypnotizovala svoje ruce.

,,A dál?‘‘nabádala mě nadšeně Angela.

,,Když jsem chtěla jít domů, zadržel mě a poprosil mě, abych ještě chvíli zůstala. Domů jsem už musela, ale neodolala jsem a byla tam s ním ještě chvíli. Chvíli jsme si ještě povídali, potom mě vzal za ruku a šel se mnou na pahorek, který vedl nad jezero. Netrvalo dlouho a nebe se zbarvilo do ruda a nám se naskytl neopakovatelný pohled na úžasný západ slunce nad jezerem…‘‘řekla jsem jí. Zírala na mě s očima dokořán. Usmála jsem se a prstem poklepala na rámeček, na kterém jsme byli my dva přesně na tom pahorku. On mě objímal zezadu kolem pasu a společně jsme sledovali západ slunce. Chvíli se vzpamatovávala.

,,Ale to není celé, viď?‘‘nabádala mě.

,,To tedy není… Stali se z nás opravdoví přátelé a nebylo ani jediného dne, kdy bychom se nešli na ten západ slunce podívat. Vždy to bylo tak úžasné a intenzivní, jako poprvé. Celý půlrok to takhle trvalo…‘‘řekla jsem.

,,No a dál?‘‘ptala se nadšeně.

,,Po půl roce jsme byli zase jednou u něj doma. Všichni byli pryč, byli jsme tam jen my dva… Dělala jsem si z něj legraci a pouštěla mu tam Tokio hotel, které nesnášel, a rozpoutali jsme polštářovou bitku. Skončili jsme oba na zemi a on na mě…‘‘řekla jsem. Začínala jsem se bát o svou ruku. Angela jí drtila neuvěřitelnou silou…

,,A???? Políbil tě???‘‘ptala se.

,,Skoro‘‘uchichtla jsem se.

,,Bello!!‘‘naléhala.

,,Dobře… Ne, v pokoji mě nepolíbil. Hned potom jsme se vydali opět k jezeru. Myslela jsem si, že se se mnou přestal bavit, ale když jsme tam stáli… Něco se změnilo… Mysleli jsme na to samé, byli jsme na stejných vlnách… Mysleli jsme na Titanic… Vzal mě opatrně za obě ruce a rozpažil je, abychom byli ve stejné pozici jako Jack s Rose v tom filmu… Stáli jsme tam takhle neskutečně dlouhou dobu. Potom naše ruce vrátil zpět na místo a objímal mě kolem pasu zezadu. Já sebrala odvahu a otočila se mu v náručí. Nikdy předtím to takové nebylo… A potom jsme se políbili…‘‘povzdechla jsem si. Kdybych měla teď popsat Angelu, nevím vůbec jak bych to udělala…  Oči vykulené, pusa dokořán, klouby na prstech bílé od toho, jak mi drtila ruku.

,,Ang? Jsi v pohodě?‘‘ začala jsem se strachovat.

,,NE! Ty mi tu říkáš takové věci o klukovi, který se celý půlrok s nikým kromě své rodiny nebavil, že se tomu ani pomalu nedá věřit! Kdybys neměla ty fotky a kdybych sama neviděla vaši reakci, když jste se poprvé viděli, nevěřila bych tomu…‘‘řekla mi. Usmála jsem se a dál hypnotizovala svoje ruce.

,,Proč se k sobě vůbec takhle chováte?‘‘zeptala se smutně. Znovu jsem se nadechla a pokračovala.

,,O dalšího půl roku později, co jsme spolu chodili dostal motorku. Jezdili jsme se spolu projíždět po okolí, ale jednoho dne mi přišel…divný. Jako kdyby se loučil, ale ve skutečnosti tam pořád byl… Ten den zapomněl jednu helmu… Tu mojí… Radši mi dal svou a sám jel na vlastní nebezpečí bez helmy… Nejdřív jsme jeli do parku a potom zase k jezeru… Dívali jsme se na západ slunce a potom mi řekl něco, na co nikdy nezapomenu…‘‘řekla jsem.

,,Co říkal?‘‘zajímala se hned Angela.

,,Miluju tě, Bells. Vždycky budu, nikdy nepřestanu. Věř mi, nezapomeň na to… Potom mě znovu políbil, ale byl to hrozně naléhavý polibek, jako kdyby byl poslední… Potom jsme znovu nasedli na motorku a jeli domů. Ale v cestě nám stála kaluž. Dostali jsme smyk a narazili do stromu… A… Já stále měla jeho helmu, on žádnou…‘‘začala jsem šeptat a neokázala zastavit ty slzy, které se mi zase draly do očí. Podívala jsem se na Angelu. Vypadala, že to dlouho taky nevydrží a začne brečet. A já rychle pokračovala…

,,V nemocnici mi řekli, že je Edward mrtvý. Byl to pro mě neuvěřitelný otřes a celou mě to změnilo. Pořád jsem brečela a myslela na to, že za jeho smrt můžu já. Vždyť to já jsem měla jeho helmu, to já měla umřít… Když mě propustili po dvou měsících z nemocnice, Charlie mi oznámil, že se stěhujeme…‘‘zakončila jsem svůj příběh.

,,A potom jsi ho potkala tady…‘‘zašeptala Angela. Přikývla jsem.

,,Páni, Bello. Teď už vím, proč jsi se k němu tak chovala… Je mi to líto‘‘zašeptala a objala mě. Chvíli jsme se tam takhle objímali, než nás vyrušil obrovský smích zezdola.

,,Takže… Tvůj táta a Polly?‘‘zeptala se mě a snažila se zavést nové téma. Byla jsem jí za to vděčná. Zasmála jsem se.

,,Nevím‘‘řekla jsem. Chvíli jsme tam zase seděli v tichosti. Každá jsme mysleli na něco jiného, ale zároveň na to samé.

,,Už budu muset jít…‘‘řekla po chvíli smutně. Zvedla se a já ji následovala…

,,Díky, že jsi mi to řekla, Bell‘‘řekla mi u dveří.

,,Jsem ráda, že jsem ti to mohla říct‘‘řekla jsem jí na to. Usmála se.

,,Tak ahoj…zítra…ve škole?‘‘chtěla se rozloučit, ale nakonec to zformulovala do otázky.

,,Jasně, ve škole‘‘kývla jsem a zamávala jí, když nasedala do svého staršího autíčka a odjížděla. Zavřela jsem dveře a šla zpátky nahoru. Rámečky jsem dala zpátky na své místo a natáhla se na postel. Pocítila jsem zvláštní nával radosti, že jsem to řekla Angele. Nezklame mě, jsem si jistá…

,,Bell!‘‘ozvalo se zezdola. Vyšla jsem z pokoje a zamířila dolů.

,,Jo?‘‘

,,My půjdeme na večeři… Půjdeš s námi?‘‘zeptal se mě Charlie. To bych přece nemohla udělat!! Takhle jim to kazit, dělat jim páté kolo u vozu. Zasmála jsem se.

,,Ne, budu doma. Udělám si špagety nebo tak něco‘‘odpověděla jsem mu. Oba dva kývli a odcházeli do předsíně. Já zamířila do kuchyně a uslyšela za sebou kroky. Najednou stál Charlie za mnou.

,,Díky, Bell‘‘řekl rychle, dal mi pusu na tvář a zmizel. Je jak malý kluk…Za chvíli jsem slyšela, jak bouchly domovní dveře. Každopádně ho čeká pořádný výslech, až se vrátí… Tedy pokud se vrátí ještě dneska…

Podle všeho se Charlie a slečna Macronová seznámili, když mě byl Charlie omluvit ze školy. Takhle jsem to od Charlieho pochytila, když se vrátil domů. Byla jsem rozespalá, takže jsem si přesně nebyla jistá. Ale teď je už zase nový den. Školní den…

Opět jsem byla vzhůru jako první. Zalezla jsem do koupelny a podívala se na sebe do zrcadla. Skoro jsem zajásala, když jsem si všimla, že po mých kruzích, co jsem měla pod očima, už nebyla ani památka. Osprchovala jsem se a šla se do pokoje obléknout. Vzala jsem si znovu ty svoje tmavě modré jeansy a k tomu bílou košili se tříčtvrtečními rukávy. Pod to jsem si vzala černé tílko, takže to nevypadalo tak hrozně.

Vrátila jsem se do koupelny a začala zápasit se svými vlasy. Nakonec jsem ten boj vyhrála, svázala jsem je do culíku. Potom jsem na sebe nanesla znovu nějaká ta líčidla a šla z koupelny dolů, nachystat Charliemu snídani. Nakrájela jsem zeleninu a plátky chleba namazala máslem. Zapla jsem kávovar a čekala, až se připraví vytoužené kafe, které mě snad probere a aspoň trochu připraví do školy. To abych si ho uvařila plnou butel,budu ho potřebovat… Jakmile jsem byla s přípravou snídaně hotová, jako na zavolanou se v kuchyni objevil Charlie. Posadil se ke stolu, znovu mě pochválil, že mi to sluší a začal snídat.

Bezmyšlenkovitě jsem si začala usrkávat horkého kafe. Natáhla jsem se pro jeden namazaný chleba a jedno rajče. Dávala jsem si pozor, abych si náhodou nezašpinila halenku, zrovna dvakrát převlíkat se mi nechtělo. Ale naštěstí se mi to podařilo, nezašpinit se, takže jsem si v klidu mohla vzít jenom bundu, protože stejně nepůjdu nikam jinam než do školy, kde je přetopíno.

Z domu jsem odjela jako první. Charlie si musel ještě utřídit myšlenky, takže doma zůstal ještě chvíli. Opět jsem řídila jednou rukou a jízdu si užívala, i když jsem nejela vůbec rychle. Dodržovala jsem všechny předpisy a spíš se snažila dojet co nejpozději, abych se s ním nesetkala. Ovšem je pořád malá šance, že zůstal doma i dneska. Této naděje jsem se držela jen do té doby, dokud jsem ho neuviděla na parkovišti, jak jde spolu se svou rodinou směrem ke škole. Vyhlídla jsem si i to jeho stříbrné Volvo a úmyslně zaparkovala co nejdál od něj. Naštěstí bylo volno vedle Angely. Zajela jsem na to místo a ještě chvíli seděla v autě. Až zazvonění mě vytrhlo z transu a já si uvědomila, že jsem v autě seděla déle, než jsem si uvědomovala. Rychle jsem vystoupila z auta a přeběhla už prázdné školní parkoviště. Ani jsem si nestihla natáhnout bundu, takže jsem běžela prostě jenom v té bílé košili. Všechny dveře byly už zavřené, což naznačovalo, že všichni učitelé už jsou ve třídách. Rychle jsem doběhla ke dveřím, kde jsem měla první hodinu a otevřela je. Všechny oči ve třídě se na mě upřely a já zahlédla Angelu, jak si oddechla a usmála se. Provinile jsem se podívala na slečnu Macronovou a omluvila se, že jsem přišla tak pozdě. Jí to nevadilo a poslala mě na místo. Ovšem já hned ztuhla na místě, když jsem uviděla sedět na druhé židli Alici. Jasně, učitelka přece ten první den, že nějaká Alice chybí… Proč musím mít takový pech?... Rychle jsem se vzpamatovala a klopýtala k naší lavici. Alice se na mě usmívala. Jak se ještě vůbec může usmívat? Opatrně jsem si sedla na svou židli a připravovala si věci.

,,Ahoj, Bells‘‘ozvalo se vedle mě. Mám odpovídat? Dlouhou minutu mi trvalo, než jsem se rozhodla. Zhluboka jsem si oddychla a pozdravila.

,,Ahoj, Alice‘‘ a dívala se dopředu na tabuli. To, co jsem si včera ujasnila se odteď vztahuje na všechny Cullenovi. Dokud mi nic nevysvětlí, nebudu s nimi mluvit. Když Alice viděla, že nemám chuť navázat rozhovor, otočila se směrem k učitelce také. Ale ticho moc dlouho netrvalo. Alice se totiž nezapře…

,,Je mi to líto, Bell‘‘zašeptala, ale nedívala se na mě.

,,Nestojím o soucit…‘‘odpověděla jsem. Kolikrát tuhle větu ještě budu opakovat? Opět bylo chvíli ticho.

,,Edward by s tebou rád mluvil…‘‘ řekla.

,,Proč si za mnou nedojde sám a vzkazuje to přes tebe?‘‘zeptala jsem se chladně. Bylo mi jasné, že se budu muset připravit na rozhovor s ním… A už teď mi bylo jasné, co budu potřebovat… Kafe.

,,Už s tebou chtěl mluvit předevčírem. To ty jsi ho poslala do háje… Ostatně… Nás všechny‘‘odpověděla smutně.

,,Nikam bych vás neposílala, pokud byste si to nezasloužili…‘‘řekla jsem jí stejným tónem.

,,No tak, Bell. Dej mu šanci ti to vysvětlit…‘‘zaprosila.

,,Šanci na vysvětlení má vždycky… Ale musí mi vysvětlit všechno, ne jen část…‘‘řekla jsem tvrdě. Opět chvíle ticha…

,,Takže když toto číslo vydělíme pí, dostaneme…‘‘začala jsem poslouchat výklad učitelky, než se dala Alice znovu do řeči.

,,Co si o tom myslíš?‘‘zeptala se. Věděla jsem moc dobře, na co naráží.

,,Že jste mě podrazili. To, že se mnou ani jeden nechcete být jste mi mohli říct normálně do očí, a ne…..‘‘začala jsem, ale nevěděla, jak to dokončit.

,,Nechápu to… Jak to vůbec mohl bez helmy přežít?… A to všechno…‘‘změnila jsem to. Alice mlčela.

,,My tě máme rádi, Bello. My všichni…‘‘řekla smutně.

,,Tak proč—‚‘‘začala jsem mluvit hlasitěji.

,,To ti musí vysvětlit on sám. My na to nemáme právo… Je to jen mezi váma dvěma…I když se to týká nás všech, je to na něm…‘‘přerušila mě. Tak těchhle odpovědí už mám po krk… Konečně se ozval osvobozující zvuk. Zvonění. Co nejrychleji jsem vstala a začala si skládat věci do tašky.

,,Měj se, Alice‘‘řekla jsem nakonec. Hodně dlouho jsem se rozhodovala, jestli to vůbec řeknu. Nakonec se vedle mě objevila Angela a já už chtěla vyjít ze třídy, než mě zastavila učitelka.

,,Přejete si, slečno Macronová?‘‘zeptala jsem se.

,,Polly‘‘natáhla ke mně ruku. Usmála jsem se a potřásla si s ní.

,,Mohla bys prosím tě Charliemu vyřídit, že to dneska nevyjde? Onemocněla mi matka, nemůžu odejít…‘‘řekla smutně.

,,No jasně‘‘souhlasila jsem.

,,Díky, Bello‘‘usmála se na mě. Rozloučila jsem se s ní a vyšla s Angelou ze třídy. Zamířila jsem ovšem úplně jiným směrem, než k učebně, kde jsme měli příští hodinu.

,,Kam jdeš, Bello?‘‘zeptala se mě Angela.

,,Musím si koupit kafe…‘‘řekla jsem suše a šla směrem ke školnímu bufetu. Ale stálo mě hodně sil, abych se před bufetem neotočila na patě a nešla hned zpátky. Byl tam on. Zhluboka jsem se nadechla a prošla kolem něho a postavila se do řady. Jak jsem očekávala, přišel za mnou.

,,Ahoj‘‘pozdravil nevinně.

,,Čau‘‘ odpověděla jsem mu a dělala, že se zajímám o lístek s věcmi, které tu prodávali.

,,Co růže?‘‘nadhodil.

,,Moc pěkné, díky‘‘řekla jsem a dovolila si jeden rychlý pohled na jeho tvář. Znovu mě uchvátila ta jeho krása. Znovu jsem začala hypnotizovat zem. Svůj úkol-poděkovat mu už jsem splnila, takže už by snad mohl být pokoj…

,,Nemáš vůbec zač…‘‘odpověděl. Chvíli bylo ticho a on předstíral, že si stoupl za mě do fronty. Konečně na mě přišla řada a já si koupila tolik vytoužené kafe. Rychle jsem se pokusila jít pryč, ale dohnal mě.

,,Sluší ti to, když se zlobíš‘‘poznamenal. Ano, vždy mi to říkal. Roztřásla se mi kolena.

,,Hm, díky. Ještě něco?‘‘řekla jsem kysele a vyhnula se klukovi, který šel přímo proti mně. Málem jsem na sebe převrhla ten kelímek s kafem.

,,Mohl bych s tebou mluvit? Po škole?‘‘zeptal se.

,,Fajn‘‘ odpověděla jsem a rychle zatočila na další chodbu, abych se ho na chvíli zbavila.

Nechal mě jít…