Neznám tě Edwarde Cullene

Autorka: Dara

5. kapitola- Simulace

Charlie na mě zíral vykuleně a začal se dusit. Začal neuvěřitelně kašlat, jak se snažil zbytek masa vyplivnout z krku zpět na talíř.

,,Tati?!‘‘lekla jsem se. Znovu se rozchrchlal a v obličeji byl rudý. Rychle jsem vstala a oběhla stůl k němu. Bouchala jsem ho do zad a nakonec se nám společným silami podařilo dostat ten zbytek masa z jeho krku ven.

,,To nemyslíš vážně, Bello?!‘‘ řekl vážným hlasem, když se zklidnil. Rychle jsem si šla sednout zpátky na židli a smutně se na něj podívala.

,,Prosím, tati‘‘zašeptala jsem.

,,Bello, to nepřipadá v úvahu!‘‘řekl plný vážnosti.

,,Proč ne?‘‘ zeptala jsem se zoufale.

,,Za prvé, podepsal jsem pracovní smlouvu na rok, takže odjet nemůžu a samotnou tě nikam nepustím. A z jakého důvodu vůbec? Myslel jsem, že se ti tady líbí‘‘ říkal tím svým otcovským tónem.

,,Líbilo…‘‘odpověděla jsem.

,,A už nelíbí?‘‘vyslýchal mě. Smutně jsem se na něj podívala.

,,To kvůli Cullenovým?‘‘ zřejmě mu to došlo. Zakývala jsem hlavou. Silně si oddechl a sedl si na židli, která byla mezi námi. Chytil mě za ruce, které jsem měla na stole.

,,Bell, já tě chápu, ale přece nejsi zbabělec. Jsi moje dcera, vím, že nejsi. Nikdy jsi před ničím neutíkala a vždy ses všemu postavila čelem, tak proč ne teď?‘‘zeptal se. Mlčela jsem.

,,Bell, podívej se na mě‘‘řekl mi a stiskl mi ruce. Neochotně jsem zvedla hlavu a upřela na něj své uslzené oči.

,,Proč, Bello?‘‘zopakoval svou otázku.

,,Teď… je to… jiné‘‘odpověděla jsem mu.

,,A čím je to jiné?‘‘naléhal.

,,Ty sis nevšiml, tati, že od té doby, co jsi mi oznámil, že je Edward… mrtvý, jsem se změnila? S nikým se nebavila, měla svůj vlastní, uzavřený svět? Ta zpráva ve mně změnila úplně všechno od základů. Tady jsem s tebou chtěla začít nový život a chtěla jsem se pokusit se smířit s tím, že jediný kluk, kterého jsem milovala, zemřel. A jeden den vejdu do školy a on tam stojí proti mně živý… Já to nevydržím, tati‘‘začala jsem vzlykat. Držel mi ruce stále víc.

,,Bell… Buď ráda, že je živý. Ukaž mu, že jsi nebyla taková troska…‘‘nabádal mě.

,,Nejde to, tati‘‘odpověděla jsem a začala mu žmoulat ruce.

,,Proč to nejde?‘‘ptal se.

,,Já…Vždy, když ho vidím, vzpomenu si, jaké to s ním bylo a že potom zemřel. Vždy si to spojím s tím, že už mě nechtěl. Je to hrozné, tati. A copak tobě nepřijde divné, že přežil tak hroznou nehodu, když neměl helmu? Nepamatuješ si, co říkal ten doktor? Že bez helmy by byl člověk mrtvý. Vzpomeň si, co vše jsem měla zlomeného já… A tak co on? Musel by na tom být milionkrát hůř…‘‘konstatovala jsem.

,,Ale hlavní přece je, že žije‘‘odpověděl.

,,A proč mi tedy řekli, že je mrtvý?‘‘nedala jsem se.

,,Věř, Bello, že tohle já nevím… Byl v kritickém stavu, předpokládali, že se nedožije rána‘‘řekl mi.

,,Ale já byla v nemocnici dva měsíce, to už o něm mohli něco vědět! A přeci Cullenovi odjížděli stejně s námi, takže musel být živý‘‘

,,A proč to řešit, Bell? Teď jste tu oba dva, živí. Osud tomu tak chtěl, abyste se znovu setkali. Zkus se držet původního plánu. Začít nový život. A když nový život znamená smířit se s tím, že je Edward živý, udělej to. Nenech se sžírat pochybnostmi, Bell…‘‘řekl a díval se mi při tom do očí.

,,Tuhle tvoji logiku nesnáším‘‘řekla jsem mu po pravdě a trochu se uchichtla.

,,Ale je vždy jediná, která dává aspoň trochu smysl. A vždy zabrala‘‘řekl a úsměv měl od ucha k uchu. Taky jsem se usmála a setřela si slzy z obličeje.

,,To je fakt…‘‘přiznala jsem.

,,Takže?‘‘zeptal se, když se vracel na svoje místo.

,,Zkusím to… Ale hned to nebude…‘‘řekla jsem.

,,I snaha se cení‘‘odpověděl a zapíchl se vidličkou do brambory, kterou vzápětí vložil do úst. Zhluboka jsem si povzdechla a pokračovala v jídle. Zároveň jsem spřádala plán, jak se aspoň jednou vytratit ze školy. Jediný možný způsob-simulace… Po večeři začínám…

Nečekala jsem, že mi na to Charlie skočí, ale kupodivu to zabralo. Sám vyštrachal v lékárničce nějaké prášky, které mi sám naordinoval. Ty prášky stejně potom skončili v záchodě, ale jak řekl Charlie - I snaha se cení. Sice mi řekl, že musím ležet v posteli, což mě zrovna dvakrát nebavilo, ale pokud můj plán měl vyjít, jinak to nešlo. Obvázala jsem si kolem krku šátek, že jsem vypadala jako Ferda mravenec. Jen mi tady ještě chyběl Pytlík a Beruška. Ale co naplat… Většinu knížek, co mám už jsem četla několikrát a celé encyklopedie rozhodně číst nehodlám. Televizi si sem koupím až bude víc peněz, takže jedinou mojí záchranou byl lap-top.

Opřela jsem se zády o zeď a peřinu si přitáhla výš, aby Charlie viděl, že mám snahu se ,,vyléčit‘‘ a do klína jsem si položila lap-top. Zapla jsem ho a čekala, až mi naskočí vyhledávač. Vedle postele jsem měla větší noční stolek, na kterém jsem měla položený čaj, takže jsem si poslušně usrkávala, ale pořád si tam něco nechávala, kvůli tomu, když za mnou Charlie přišel, abych si změřila teplotu, teploměr neputoval nikam jinam než do horkého čaje a tím pádem jsem měla teplotu jako hrom… Abych pravdu řekla, simulovala jsem poprvé. Ale kupodivu mi to asi šlo, když na to Charlie nepřišel. Konečně jsem najela na NEWS a začetla se, co je kde nového. V našem okolí sice nic moc nového nebylo, krom toho, že se blíží ta taneční soutěž, ale přeci jen mě upoutal jeden článek hlásající:

,,Obětí ve Spojených státech zabitých neznámým pachatelem a neznámým způsobem přibývá‘‘. Na článek jsem klikla a celý si ho zkopírovala do počítače. V budoucnu prý budeme psát esej na něco s kriminálním zaměřením, takže by se mi to mohlo hodit. V článku psali o tom, že obětí zabitých z neznámého důvodu přibývá a že to zřejmě dělá pořád jeden člověk nebo gang, ale že policie na něj nikdy nenašla žádné důkazy a nemá ani tušení, kdo to je. Na místě nikdy nebyly otisky prstů, ale bylo tam pár stop od bot. Prý kolem pěti lidí. Dvou žen a tří mužů. Šesté stopy patřily zavražděnému. Oběti prý byly zabity buďto poblíž svých bytů anebo v temných uličkách. Většinou to byla rychlá smrt. Někteří z obětí prý měli bohatý trestný rejstřík…V očích prý měli oběti strach. Určili to podle rozšířených zorniček. Byla tam i mapa, kde nejvíce se to soustřeďovalo a zaujalo mě, že to bylo i v Clevelandu za dob, kdy jsme tam bydleli my. A za poslední měsíce se to soustřeďovalo kolem státu Washington. Poslední zabitá oběť: Port Angeles… Vždyť je to nedaleko! V Clevelandu se prý nacházely jen stopy čtyř lidí, dvou mužů a dvou žen, ale před Clevelandem a po Clevelandu tam byly stopy od pěti lidí. To je divné… Otřásla jsem se. Ne zimou, ale strachem. Cleveland, Washington… Všude, kde jsem byla já!… Je to možné?... Z článku na mě doslova křičelo jedno číslo: 114 obětí za rok!!! Cítila jsem, jak jsem ztuhla. Tahle série začala mít intenzivní spád před 13 měsíci. Rychle jsem počítala. V tu dobu jsme žili šťastně v Clevelandu…

,,Bell?‘‘ozvalo se ode dveří. Úplně jsem nadskočila. Nevěděla jsem, že tam někdo je. Ten někdo byl Charlie.

,,Ehm… Jo?‘‘podívala jsem se na něj.

,,Děje se něco?‘‘ vypadal ustaraně.

,,Ne, skoro nic. Prosím tě na sebe dávej v práci pozor.‘‘poprosila jsem ho.

,,Proč?‘‘zeptal se ohromeně. Naznačila jsem mu, aby si šel sednout ke mně a on to tak udělal. Podala jsem mu lap-top a poručila mu, ať čte. Chvíli bylo ticho a potom pronesl jen:

,,Páni…‘‘ a vrátil mi lap-top.

,,Dáš na sebe pozor, že jo?‘‘nedala jsem pokoj.

,,To víš, že dám. Ale ty se přestaneš bránit osudu a budeš brát život takový, jaký je, ano?‘‘smlouval.

,,Fajn‘‘souhlasila jsem a pousmála se. Bude to hodně těžké, ale pokusit se můžu.

,,Tak už to vypni a vyspi se trošku. Bude půlnoc. Do školy zítra nemusíš, ale snaž se to vyležet‘‘poprosil mě. Jenom jsem kývla. Bude lehké to vyležet, když mám ve skutečnosti jenom zápal švindlu. Ještě jednou jsem si zkontrolovala, jestli se mi ten článek opravdu uložil, vypla jsem počítač a poddala se snům…

Bylo skoro poledne, když mi zazvonil mobil. Ovšem to nic neměnilo na tom, že jsem měla ještě půlnoc. Taky nestává se každý den, že když máte jít do školy, spíte do poledne. Natáhla jsem ruku a vzala to.

,,Halo?‘‘zeptala jsem se ospale.

,,Bell, jsi v pořádku?‘‘ozvalo se z druhého konce. Charlie…

,,Spím…‘‘zamumlala jsem.

,,Ještě teď?‘‘divil se.

,,Mmmmm‘‘odpověděla jsem.

,,Tak to promiň. Ale už je ti líp?‘‘zeptal se. To nemohou nechat člověka se v klidu vyspat?

,,Hmm‘‘znovu jsem odpověděla.

,,Dobře. Pokusím se vrátit se brzo. Zatím ahoj‘‘

,,Mmm‘‘zabručela jsem a telefon vrátila na místo. Ještě víc jsem se zachumlala do peřin a chtěla znovu usnout. To by ovšem nemohl zazvonit zvonek u dveří. Naštvaně jsem vylezla z postele a dupala po schodech, když jsem šla dolů. Bylo mi jedno, jak vypadám, hlavně ať ten, co je za dveřmi rychle vypadne. Prudce jsem otevřela dveře, ale tam nikdo nebyl. Podívala jsem se na zem, kde ležel košík žlutých růží. Vyrazilo mi to dech. Chvíli jsem tam jen tak stála, ale potom jsem se opatrně sehnula a košík vzala do rukou. Měla bych se opravit. Nebyl to košík… byl to koš. Skoro jsem ho neunesla. Postavila jsem ho na pult v kuchyni a našla tam cedulku, na které stálo jen jedno jediné slovo.

Promiň.

Pod ním byly iniciály EC. Chvíli jsem tam stála jako opařená a přemýšlela, co mám dělat. Najednou jsem se sebrala a vyběhla bosa ven. Stále ještě byly otevřené dveře. Když jsem byla pod schody vedoucí na verandu, dívala jsem se všude kolem, jestli ho náhodou nespatřím…

Nebyl tam.

Zklamaně jsem se vrátila dovnitř a zavřela za sebou dveře. Šla jsem ke koši s růžemi a cedulku tam vrátila. Znovu jsem zdvihla košík a šla s ním opatrně po schodech nahoru do svého pokoje. Položila jsem ho na ten stolek vedle své postele. Perfektně se tam hodil. A perfektně ladil s mým zařízením pokoje. Teď už jsem neměla ani náladu na spaní. Šla jsem do koupelny, kde jsem provedla ranní-polední očistu a převlékla se do domácího oblečení. Šla jsem dolů, kde jsem si uvařila čaj a toasty k obědu. Snídaně už se tomu říct nedá…

Když už jsem byla fit, vrátila jsem se k sobě do pokoje. Chvíli jsem stála uprostřed pokoje a přemýšlela, co budu dělat. Nakonec jsem si sedla na postel a asi deset minut jsem tupě zírala na koš růží na mém nočním stolku. Aroma z květin naplnilo celý pokoj a já radostně vdechovala vůni čerstvých růží. Natáhla jsem se na ustlanou postel a přemýšlela. Proč mi tohle dělá? Myslí si, že se mu hned vrhnu do náruče, když už vím, že je naživu? Abych pravdu řekla, nejradši bych to udělala. Ale proč ho trochu nepotrápit, že? Copak si myslí, že jedním košem růží všechno napraví? Že když napíše na lísteček ,,Promiň‘‘, že mu ihned vše odpustím a zapomenu? Na to mě zná až moc dobře a ví, že taková nejsem. Nebo jsem spíš nebyla… Proboha, proč je na mě svět tak krutý? Čím jsem se provinila? … Ale jak bych se k němu mohla vrátit, když už i oni ví, že já vím? Nebo spíš tuším? Stojí vůbec o to, abych se vrátila? … Kladla jsem si tolik otázek, ale ani jednu jsem si nebyla schopná odpovědět. Dám na Charlieho logiku. Budu se snažit začít nový život, ale podle toho, jak se ke mně budou chovat ostatní… Konkrétně on. A nepromluvím s ním do té doby, dokud mi všechno nevysvětlí. A když říkám všechno, myslím tím všechno a ne nic. Slovo ,,Promiň‘‘ prostě nestačí…