Neznám tě Edwarde Cullene

Autorka: Dara

4.kapitola- Útěk

Celá jídelna se na mě dívala, kdežto já jediná zírala na pětici lidí na druhém konci jídelny, než jsem byla já. Je… Je tohle možné? On má být… mrtvý! Nemohla jsem věřit vlastním očím. Stála jsem tam jako pařez a oni vypadali jako sochy. Vypadalo to, že skoro nedýchají. Ale ty jeho oči… I na takovou dálku jsem byla schopná rozeznat, co v nich bylo… Překvapení, zármutek, soucit, zlost…  Směsice tohohle a dalších emocí. Ale… Byla tam i láska, nebo se mi to zdálo?? Muselo se mi to zdát… Proč jen se neprobudím? Proč musím mít tak neuvěřitelně hrozné a živé sny??

,,Bello?‘‘ oslovila mě Angela, která stála vedle mě a škubla mě za rukáv. Tím mě vytrhla z tranzu, ale stále jsem se na ně musela dívat. Takže je to realita? Proč jen mi musí osud dávat do cesty takové překážky?

,,Promiň, Ang…‘‘zašeptala jsem, když jsem si byla jistá, že toto je realita.

,,Já… Musím pryč‘‘řekla jsem už poněkud hlasitěji. Tác, který mi spadnul, a to sklo kolem jsem tam nechala a vyběhla dveřmi, které naštěstí byli blízko mě, ven. Neohlížela jsem se za sebe, nedívala se kolem sebe, nevnímala jsem. Jenom jsem běžela celou školou až k parkovišti. Konečně jsem otevřela dveře, které vedly z budovy ven, ale stále mi chybělo přeběhnout celý školní areál, než bych se dostala k parkovišti. Běžela jsem jak nejvíc jsem mohla a oči mě pálily od slz, které hned přetekly a padaly mi z tváří na krk.

,,Bello!‘‘ zakřičel za mnou mě tak známý, sametový hlas plný zármutku. Neotočila jsem se. Nechtěla jsem ho slyšet. Nechtěla jsem ho vidět. Nic, co by mělo spojitost s ním.

,,No tak, Bello, počkej!‘‘ slyšela jsem ho už o něco blíž ke mně. Stále jsem se neotáčela. Pravda, běh nebyl zrovna moje oblíbená disciplína, ve které bych vynikala. Pár metrů přede mnou už konečně byl můj cíl. Vběhla jsem na parkoviště, když v tom mě za loket chytla studená, tvrdá ruka. Jeho ruka…

,,Bello, prosím, stůj…‘‘prosil.

,,Ne!‘‘zakřičela jsem na něj a strašně jsem se snažila o to, nepodívat se znovu do jeho očí a obličeje. Podařilo se mi ruku vyškubnout a pokračovala jsem v cestě. Znovu mi ji zatarasil, protože si stoupl přede mě.

,,Bello, prosím, nech si to vysvětlit!‘‘stále prosil.

,,Nech mě být! Dej mi pokoj! Víš, co jsem si vytrpěla tím, že jsem si myslela, že jsi zemřel?! A náhle tu stojíš přede mnou a říkáš ,,Nech si to vysvětlit‘‘!!! Není co vysvětlovat! Prostě jste si ze mě udělali dobrý den! Celá tvá rodina v tom jede s tebou! Dejte mi pokoj, všichni!!‘‘zakřičela jsem na něj. Poslední slova jsem od sebe oddělovala a na každé kladla velký důraz. Zůstal stát a já ho přešla. Zběsile jsem doběhla ke svému autu, odemkla ho a nasedla dovnitř. Otočila jsem klíčkem v zapalování a zařadila. Podívala jsem se do zpětného zrcátka. Stále tam stál, ohromený. Rychle jsem dala zpátečku a vycouvala ze svého místa. Málem jsem ho nabrala. V tuto chvíli by si to zasloužil. Aspoň bych měla jistotu, že by byl mrtvý. Viděla jsem, že se celá škola začíná shlukovat kolem parkoviště a jeho rodina běží k němu. A znovu ty jeho oči, proboha…! Bolest, smutek… A pořád ta láska? Nemohla jsem tu být už ani minutu!... Rychle jsem šlápla na plyn a ujížděla obrovskou rychlostí ze školního parkoviště. Sice jsem nevěděla, kde je policejní stanice, ale nějak to najdu. Klidně tu budu objíždět několikrát celé proklaté Forks, hlavně abych našla tátu. Míjela jsem benzinovou pumpu, park a mnoho domů. Až pak jsem uviděla budovu, kde bylo hodně policejních aut. Tady to bude… Zajela jsem poblíž a vystoupila. V tuto chvíli jsem si nedělala hlavu se zamykáním auta. Přeběhla jsem ulici a vrazila do dveří stanice. Šla jsem hned k jednomu pultu a hrubým hlasem jsem se zeptala, kde je můj otec.

,,Charlie zrovna jel do nemocnice‘‘odpověděl mi jeden policista.

,,Je mu snad něco?‘‘lekla jsem se.

,,Ne, nic. Jen jel na obhlídku a prohlídnout si to tam, aby věděl---‚‘‘nestačil to ani doříct a už jsem procházela dveřmi zpátky ven. Ulevilo se mi, když tam moje auto stálo, že ho nikdo neukradl. Když jsem seděla na sedadle, zuřivě jsem šlápla na plyn a jela hledat nemocnici. K mému štěstí se přede mnou objevila záchranka, takže jsem jela v jejích stopách až k nemocnici. Zaparkovala jsem vedle jednoho stříbrného auta a tentokrát už jsem si to svoje zamkla. Rozběhla jsem se k nemocnici a rychle vyběhla schody. Málem jsem narazila do skleněných dveří, protože se otevíraly strašně pomalu. Běžela jsem k jedné recepci nedaleko.

,,Prosím vás, je tu někde policista Charlie Swan?‘‘ zeptala jsem se hněvivě jedné paní za pultem.

,,Ehm, ano. Je teď o patro výš. Tady je dětské oddělení…‘‘odpověděla mi trochu zaraženě. Ani jsem nepoděkovala a běžela ke schodům. Neměla jsem čas se zdržovat tím, že budu čekat na výtah a někomu se omlouvat za svůj hrubý tón. Vyběhla jsem schody a vběhla do jedné chodby. Nalevo ode mě byli lehátka, takže tam asi nebude. Běžela jsem tedy napravo. Už jsem viděla policejní uniformu, určitě to musí být on! Byl ke mně zády, ale za ním byla ještě jedna postava v bílém, doktorském plášti, které jsem však neviděla do obličeje.

,,Charlie!!!‘‘rozkřikla jsem se docela pěkně nahlas, když jsem od něj byla asi dvacet metrů. Všichni, co byli poblíž se na mě otočili. On naštěstí taky. Ale ta postava za ním… Byl to Carlisle…

,,Carlisle!!!‘‘zavolal někdo za mnou jen o chvilku později, než já. Otočila jsem se, abych se podívala, jestli se mi to nezdá. Byl to on. Nezdálo se mi to… Byl to ten, před kterým jsem utíkala a ten, koho jsem v tuto chvíli tak nenáviděla. Tohle už je na mě dneska dost. Zarazila jsem se a potom už byla jen tma. Skácela jsem se k zemi…

,,Bello?‘‘ozvalo se nade mnou. Něčí chladné ruce mě hladily po čele. Ležela jsem na nemocniční posteli. Rozlepila jsem oči a podívala se na postavu nade mnou. Byl to Carlisle. Zkoumal mě tím svým doktorským pohledem.

,,Bello, jsi v pořádku?‘‘zeptal se, když jsem oči otevřela a po chvíli je znovu pevně stiskla k sobě.

,,Bello?‘‘řekl rozrušeně a lehce mě poplácával po tvářích.

,,Chci…jiného…doktora‘‘zašeptala jsem sípavě. Bolest na mém hlase se dala jen těžko zastřít.

,,Bello…‘‘začal šeptat.

,,Carlisle…‘‘přerušila jsem ho. Až teď jsem otevřela oči. Byly plné smutku, hněvu a hlavně… Tekly z nich slzy. ,,…Prosím‘‘zašeptala jsem tiše a hlas se mi zlomil. Dívala jsem se na tu jeho dokonalou tvář a on na mi pohled oplácel. Měl smutný, ale přesto chápavý výraz.

,,Pokud je to tvé přání…‘‘podíval se na mě ustaraně. Dal svou ruku z mého čela, ale ještě předtím, než stihnul odejít, za tu ruku jsem ho chytla a pevně ji stiskla.

,,Děkuju‘‘zašeptala jsem a nechala svým pocitům a hlavně slzám volný průchod. Smutně se pousmál, kývl a odcházel pryč z místnosti…

Hned, jakmile zavřel dveře, vlítl ke mně do pokoje Charlie.

,,Proboha, Bello!‘‘rozkřikl se a posadil se vedle mě na postel.

,,Co se stalo?‘‘zeptala jsem se tiše a nechala po své tváři stéct ještě několik slz.

,,No… Mluvil jsem s Carlislem a najednou jsi mě ty zavolala. Otočil jsem se na tebe, ale vtom se za tebou objevil Edward a zavolal na Carlislea. Ty ses na něj pak otočila a hned potom jsi omdlela. Edward tě jen tak tak zachytil a odnesl sem do pokoje‘‘odpověděl. Chvíli jsme tam seděli a dívali se jeden druhému do očí.

,,Tys věděl, že Edward žije?‘‘zeptala jsem se ho po chvíli ticha. Jen zavrtěl hlavou.

,,Nevěděl jsem to. Je to zázrak, viď? Máš tu někoho, koho znáš a třeba byste se mohli—‚‘‘začal řečnit, než jsem ho přerušila.

,,Ne, nemohli!‘‘řekla jsem neústupným hlasem a Charlie už otvíral ústa, aby něco řekl, ale nakonec něco v mém výrazu zřejmě přesvědčilo, že bude teď lepší mlčet.

,,Proč jsi vyhodila Carlislea?‘‘zeptal se a očima se vpíjel do mých. Dlouho jsem si rozmýšlela odpověď. Najednou mě vysvobodil postarší doktor, který měl nahradit Carlislea.

,,Dobrý den, slečno. Jak se cítíte?‘‘zeptal se a dal mi ruku na čelo, aby zjistil, jestli mám normální teplotu. Po chvíli jí sundal a něco napsal do papírů. Zřejmě jsem měla teplotu normální, ale krev se ve mně vřela… Ovšem z úplně jiného důvodu.

,,Je mi fajn‘‘odpověděla jsem mu na otázku.

,,Necítíte se…špatně? Nebolí vás hlava?...‘‘začal po mě střílet otázkami a já na každou z nich odpovídala. Nakonec mi změřil tlak a propustil mě domů. Tak zoufale jsem si přála nepotkat tu nikde Edwarda a ani Carlislea. Mé přání se vyplnilo. Nikde jsme je nepotkali. Charlie mě vedl k mému autu. Vedle stálo pořád to samé auto, jako když jsem přijela. Charlieho policejní jsem viděla nedaleko. Jen pár aut od nás.

,,Víš, že ti doktor říkal, že bys neměla řídit‘‘řekl mi káravým hlasem.

,,Pojedu opatrně, neboj. Budu v pohodě‘‘ujišťovala jsem ho. Nevím, jestli jsem víc ujišťovala jeho, nebo sebe.

,,Dobře. Já ještě musím na stanici. Jeď domů a jdi si lehnout. Hlavně nic nedělej, jen odpočívej. Budu se snažit přijet co nejdřív‘‘řekl a koukal se přitom na hodinky.

,,Umím se o sebe postarat, tati. Pár hodin sama v domě vydržím. Nějak se zabavím…‘‘řekla jsem mu. Usmál se na mě a šel ke svému autu. Já nasedla do svého a chvíli jen tak seděla pohodlně opřená o sedadlo. Po chvilce už na mě Charlie troubil, když mě přejížděl a zamával mi. Zamávala jsem mu nazpět a dívala se, až odjede. Potom jsem se čelem opřela o volant a zavřela oči. Je to vůbec možné? Jak mi to mohl udělat? Mohl mi přece říct rovnou, že už mě nechce. Proč mi všichni říkali, že je mrtvý? Jenom to hráli? Tím pádem to museli být velice dobří herci. Ale to on byl vždycky! Proč by taky měl jinak plnou pusu keců, že mě miluje a potom by si ,,zemřel‘‘?! Z mého toku myšlenek mě vytrhlo až tvrdé bouchnutí dveří od auta, které stálo vedle mého. Utřela jsem si slzy z obličeje a podívala se za zvukem toho zvuku. Avšak to jsem vůbec dělat neměla. Bylo to zřejmě jeho auto. Seděl v autě a byl ve stejné pozici, jako před chvílí já. Hlavou opřený o volant a ruce v pěstích. Zdálo se mi to, nebo vzlykal? Byl na něj hrozný pohled. Zřejmě se trápil, znala jsem ho. Nikdy jsem ho neviděla ráda, když se trápil. Ale on mě zradil… Rychle jsem nastartovala a byla jsem ráda, že si mě zatím nevšiml. Rychle jsem vycouvala a jela k nám domů. Přes slzy jsem skoro neviděla, a to se mi podepsalo na rychlosti jízdy. Jela jsem skoro desítkou…Nakonec jsem konečně zastavila u nás před domem a vystoupila z auta. V kapse jsem nahmatala klíč od domu a šla pomalým krokem dovnitř.

Lehla jsem si v obýváku na gauč a přemýšlela nad dnešním dnem. To mi netrvalo tak dlouho, protože všechny moje úvahy vedly k tomu, že tohle prostě není možné… Myslela bych si, že to není realita, ale on se mě znovu dotkl, znovu na mě upřel svůj pohled, znovu na mě mluvil. Přenesl mě do nemocniční postele, když jsem omdlela… On, on, on… Kdyby tohle byl sen, byla bych strašně šťastná, že jsem se probudila. Jenže tohle byla podle všeho realita, se kterou se chtě nechtě musím smířit… Ale já se s ní nechci smířit! A to je něco jiného…

Sebrala jsem se z pohovky a rozhodla se, že budu třídit další krabici, ať už je to konečně všechno spakované. Ovšem nejdřív jsem dotřídila tu krabici s talíři, co jsem nestihla ráno. Zbývalo už jen několik málo krabic. Stihnu to, než přijede Charlie. Vzala jsem teda první krabici, na která stálo: ,,Bella-knížky‘‘ a šlapala s ní schody ke mně do pokoje. Můj pokoj byl vymalovaný do slabě meruňkové barvy a na zemi o něco tmavší koberec. Meruňkové závěsy, bílé záclony a tmavý nábytek. Dohromady to dávalo velice dobrý dojem. Uprostřed jsem měla postel, která byla postavená do místnosti. Stačilo jen vstát z postele, nebo se podívat od psacího stolu z okna a měla jsem úžasný výhled do okolních lesů, v dáli byli vidět hory a někde i řeka. Pod mými okny byla naše malá zahrádka. Bude to určitě dobré místo na grilování, nebo prostě na relaxaci. Položila jsem krabici k sobě na stůl, kde byl zatím jenom lap-top a pár tužek a začala vytahovat jednotlivé knížky. Postupně jsem si je dávala na hromádky, podle encyklopedií, románů, sci-fi, podle oblíbenosti a tak dále. Potom jsem je všechny naskládala do knihovny vedle postele. Vrátila jsem se ke krabici a chvíli zírala na její dno. Byl tam balíček fotek zabalený do papíru. Ještě jsem ty fotky neviděla. Jsou z doby, kdy jsme spolu s Edwardem chodili. Charlie je dal vyvolat, když jsem byla v nemocnici po té nehodě, kdy… nevím, jak to říct… On přece není mrtvý… I když je Charlie vyvolal a donesl mi je do nemocnice, nikdy jsem neměla odvahu se na ně podívat. Celý ten rok byly zabalené v papíru od firmy, která vyvolávala fotky. Mám sílu se na ně podívat právě teď?... Jak jen jsem měla sílu se na ně celý ten rok nepodívat? Na to místo, kde jsem prožila ty nejkrásnější chvíle svého života s tím nejúžasnějším klukem, který jediný dobil mé srdce? Stále mu patří, ale nemůžu si to přiznat… Z toho, že se tu objevil, mám obrovskou radost, ale zároveň mě to neuvěřitelně děsí… Přece není možné, aby bez helmy přežil tak hroznou nehodu, kde já jsem si zlámala žebra, naštípla obratel, způsobila si docela pěkný otřes mozku a nadvakrát si zlomila nohu. Jak ten doktor říkal, bez helmy bych to nepřežila… Tak jakto že on ano? Musel na tom být milionkrát hůř, než já… Co mi tu nehraje? Zhluboka jsem se nadechla a vyndala fotky z obálky…

Přistihla jsem se, jak nad každou fotkou slzím a několikrát přejíždím po jejím povrchu prsty, jako kdybych jí hladila. Těch fotek bylo snad tři sta. Střídali se fotky mě a Edwarda, rodiny Cullenů, mě s jednotlivými členy rodiny, západ slunce nad jezerem, já a Charlie, Edward a Charlie, já a celá rodina Cullenů, a zase já a Edward……. Všechny fotky byly opravdu povedené, to jsem musela uznat. I když jsem brečela jak želva, za ty slzy to stálo. Díky těmto fotkám nikdy nezapomenu… Ale je potřeba žít přítomností… Musím to zkusit. Nebudu nic chtít vědět o minulosti, i když moje minulost je to nejhezčí, co v životě mám… Vybrala jsem několik opravdu hezkých fotek a dala je stranou. Všechny byly nádherné, bylo těžké vybrat jich jenom pár. Rychle jsem seběhla dolů a popadla další krabici s mým jménem. Opět jsem ji položila na stůl a tu prázdnou hodila na zem. Uklidím to potom… Vytahala jsem z té krabice všelijaké cetky a dávala je na stůl. Pak jsem konečně našla to, co jsem hledala. Rámečky. Ale bylo jich zoufale málo. V některých už fotky byly. Například fotka mého táty s mojí mámou, ještě než mě čekali. Této fotky jsem si vždy velice cenila. Rámeček jsem postavila na jednu šatní skříň, která nebyla tak vysoká. Na tuto skříň vždy patřily, a vždy budou patřit fotky. Potom stará fotka mě a Charlieho a zbytek, asi dva rámečky byly prázdné. Tu starou fotku mě a Charlieho jsem vyndala a místo toho tam dala naši společnou z Clevelandu. Fotku jsem postavila na tu samou skříň, vedle fotky mámy a Charlieho. Zbývaly mi dva rámečky a čtyři fotky. Do jednoho jsem nasoukala fotku, kterou fotila potají Alice, když jsme se si s Edwardem mysleli, že jsme sami a chtěli se políbit. Byli jsme ve vzájemném objetí a naše rty byly jen pár milimetrů od sebe. Byla to fotka docela z blízka, byli jsme tam jen od pasu nahoru. Připadala jsem si jako puberťačka, rámovat si takové fotky, ale na tyto chvíle jsem nechtěla zapomenout. Do druhého, posledního volného ozdobného rámečku jsem nasoukala fotku mě a celé rodiny Cullenů. Já a Edward jsme seděli ve vzájemném objetí na zemi před béžovou pohovkou, nad námi seděl Carlisle s Esme, nalevo od Esme byla Rosalie a napravo od Carlislea Alice. A zezadu se o pohovku opíral Jasper a Emmett mu dělal rohy. Byla to jedna z nejšťastnějších chvílí. Všichni měli oslnivý úsměv na tváři a všem z očí plála radost a zamilovanost…

Fotku jsem postavila na svůj stůl, hned vedle tužek. Rámeček tam skvěle vynikal. Ale na dvě fotky mi chyběli rámečky. Byla to fotka mě a Edwarda a potom západ slunce nad jezerem, kde jsme byli my dva, když to fotila Alice. Měla jsem ještě čas, než se Charlie vrátí a tak jsem si řekla, že bych se mohla jet podívat do obchodního centra a dokoupit si rámečky a třeba přikoupit nějaké jídlo, protože naše lednička a komora křičela prázdnotou. Sešla jsem po schodech dolů, naškrábala na papírek vzkaz, kde jsem, kdyby se náhodou Charlie vrátil dřív a utíkala ven. Nebyla zase taková zima, takže jsem se spokojila jenom s tmavě hnědou mikinou. Nasedla jsem do auta a vyrazila k obchodu, na který se pochopitelně budu muset zeptat, protože nemám ani nejmenší tušení, kde je. Nakonec se na mě usmálo štěstí a já to našla sama, bez cizí pomoci. Vzala jsem si nákupní košík a vlezla dovnitř. Bylo tam docela příjemně teplo. Nejdříve jsem zamířila do potravin a zeleniny. Nakoupila jsem tam potřebné věci a radši toho přikoupila víc. A potom jsem zamířila do oddělení domácích doplňků. Ztuhla jsem na místě, když jsem spatřila, kdo stojí u polic s rámečky, kam jsem měla namířeno. Osoba se na mě otočila a zůstala stát stejně vyjeveně, jako já. Proboha, kolik Cullenů ještě dnes potkám?! Ovšem ona se vzpamatovala jako první.

,,Proboha, Bello!‘‘zvolala a rychle překonala tu vzdálenost mezi námi a objala mě. Nevěděla jsem, co dělat. Jak bych se mohla zlobit na ženu, která mi vždy připomínala maminku? Zlost ze mě vyprchala jako pára nad hrncem a místo toho jsem pocítila radost. Radost, že ji znovu vidím. Rychle jsem se vzpamatovala a objetí jí oplácela se stejnou vroucností, jako ona.

,,Ach, Esme‘‘vzdychla jsem a položila si hlavu na její rameno. Stále mě ještě chvíli objímala a potom se mi podívala do obličeje.

,,Bello, tolik se nám stýskalo‘‘řekla.

,,To mě taky, Esme. Jako bych to nebyla já…‘‘řekla jsem.

,,Jako by jeden člen naší rodiny chyběl…‘‘zašeptala a znovu mě lehce objala. Podívala jsem se na ní.

,,Jak to, že je Edward živý?‘‘zeptala jsem se jí.

,,Miláčku, tohle ti může vysvětlit jen on sám…‘‘odpověděla mi smutně. Potom mě ale chytla za ruku a dovedla mě k jedné lavičce, která tam byla na prodej, a posadili jsme se.

,,Všechno mi řekni, Bello. Jak se má Charlie?‘‘ptala se hned.

,,Charlie se má fajn… Předevčírem jsme se sem přistěhovali z Philadelfie…‘‘řekla jsem jí.

,,Už zase?‘‘ptala se. Jen jsem kývla.

,,Ale je to prý naposledy. Esme, prosím tě vyřídila bys Carlisleovi mojí strašně velkou omluvu?‘‘zeptala jsem se jí a do očí se mi draly slzy.

,,Není se za co omlouvat‘‘uslyšela jsem další hlas za sebou. Rychle jsem se otočila. Byl to Carlisle. Rychle jsem vstala a objala ho.

,,Carlisle, promiň. To moje chování sis nezasloužil… Moc se omlouvám…‘‘vzlykala jsem. Cítila jsem, jak mě jeho paže opatrně hladí po zádech. Moc mě to uklidňovalo.

,,Bello, chápu tvé chování. Myslíš, že jsme s tebou už nechtěli být a proto jsme ,,zabili‘‘ Edwarda a teď jsi nás tu potkala a viníš nás z toho všechny… Chápu tě… Není zač se omlouvat‘‘řekl.

,,Díky, Carlisle‘‘zašeptala jsem. Nechápu, jak jsem se k němu mohla takhle chovat v nemocnici. Jim dvěma bych nic nevyčítala. Za to, co se stalo, můžou zřejmě jen dvě osoby… Já a on… A zbytek jeho rodiny se na tom podílí. Ale jejich rodiče ne, tomu bych nevěřila…

,,Bello, co kdyby ses někdy zastavila?‘‘zeptala se za mnou Esme. Uvolnila jsem své objetí kolem Carlieslea a zděšeně se podívala na Esme.

,,Promiň, Esme… Já nemůžu…‘‘zašeptala jsem. Přes obličej jí přelétl smutek, ale také pochopení…

,,To je dobré, Bello. Chápeme tě. My ale už musíme jet, čekáme návštěvu. Jak jsem ti řekla, musíte si to s Edwardem vyřešit sami mezi sebou…‘‘řekla mi a přistoupila ke mně, aby mě znovu objala.

,,Trápil se víc, než si myslíš, Bell… Miluje tě‘‘zašeptala mi tiše do ucha, když mě objímala. Cítila jsem, jak jsem ztuhla a zírám jak tele na nová vrata.

,,Řekla bych to samé o tom, co k němu cítím… Ale v tuhle chvíli…‘‘zašeptala jsem jí nazpět.

,,Ho nenávidíš‘‘dokončila to za mě. Pevněji jsem jí stiskla na souhlas. Po chvíli se ode mě oddálila, dala mi pusu na čelo a já se rozloučila s Carlislem. Potom zase zmizeli… Chvíli jsem tam stála, než jsem se vzpamatovala. Potom jsem konečně přistoupila k regálu s rámečky a místo dvou jich koupila deset… Lepší víc, než míň…

Už jsem měla vše uklizené, když se Charlie vrátil. Na stole na něj čekala teplá večeře. Obdivně hvízdl, když spatřil, že jsem vše uklidila a roztřídila. Sice mi trochu vyčítal, že jsem neodpočívala, když jsem měla, ale po chvíli ho to přešlo, když ucítil teplou večeři. Sedli jsme si spolu ke stolu a začali jíst. V polovině večeře jsem to nevydržela a nadhodila jsem.

,,Tati?‘‘oslovila jsem ho.

,,Ano?‘‘vzhlédl od svého talíře. Zhluboka jsem se nadechla.

,,Nemohli bychom se odstěhovat?‘‘