Neznám tě Edwarde Cullene

Autorka: Dara

3. kapitola - 1. den nového života

,,Hodně štěstí, Bell‘‘loučil se se mnou Charlie a dal mi pusu na čelo.

,,Díky, tati. Tobě taky‘‘popřála jsem mu to samé. Potom jsem se otočila a utíkala k mému novému bejbátku. Pohladila jsem ho po kapotě a odemkla. Otevřela jsem dveře na straně řidiče a ještě jednou se podívala na Charlieho. Měla jsem už jednu nohu v autě, když na mě Charlie zakřičel.

,,Bell, nezapomeň. Nový život…‘‘připomněl mi. Kývla jsem, pokusila se pousmát a nasedla do auta. Couvala jsem pryč z naší příjezdové cesty a naposledy zamávala Charliemu, který měl výraz absolutního štěstí… A stejně jsem nejela daleko. Po pár zatáčkách jsem zastavila a narovnala si zpětné zrcátko, protože jsem skoro nic neviděla. Potom jsem se podívala do zrcátka a skoro jsem se sama sebe lekla. Mé hnědé vlasy byly rozcuchané, kruhy pod očima hodně viditelné, oči takřka skleněné od slz. Povzdechla jsem si a začala si poupravovat vlasy. Když jsem s tím byla takřka spokojená, pokusila jsem se nahodit úsměv. Vypadalo to, jako když mám křeč, ale nic jiného jsem nesvedla… Ne v tuhle chvíli… Podívala jsem se na palubní desku, kde byla položená řasenka. Ach ten Charlie… Řasenku jsem nepoužívala od té doby, co………NE! Nemysli na to!! Křičela jsem na sebe v duchu…

Naplácala jsem na sebe řasenku a v palubní desce jsem našla dokonce i make-up, kterým jsem aspoň trochu zakryla ty kruhy pod očima. Hned jsem vypadala líp… Ale pořád ne dobře. A ani jsem se tak necítila… Budu s tím muset něco udělat… Hned, jak se dnes vrátím ze školy a než přijede Charlie z práce s tím něco udělám… Podívala jsem se na své oblečení. Aspoň dnes to trošku ušlo. Měla jsem na sobě žlutou mikinu, rifle a tenisky. Na sedadle spolujezdce jsem měla hozenou černou bundu a školní tašku.

,,Do toho‘‘zašeptala jsem, zařadila dvojku a jela vstříc škole a milionům pohledů… Fajn, přeháním!... Tolik lidí tady ani není… Ale na pohledy už jsem zvyklá… Jak jsem řekla, byl to koloběh věcí, na který jsem si zvykla. Naučila jsem se to přehlížet a věnovat se něčemu jinému. Nechat je, ať se dívají… Ono je to přejde…

Už když jsem vjížděla na parkoviště, pochopila jsem, že JE všechno jinak, a že vše BUDE jinak, než jsem si myslela. Měla jsem tu bezpochyby nejlepší auto. Už jen to na mě přitahovalo velkou pozornost. Kamkoliv jsem se podívala, všude byly staré ojetiny a několik očí zírající na mé auto. Někteří se dokonce zastavili uprostřed silnice a zírali s pusou dokořán. Musela jsem zastavit a čekat, až se vzpamatují a budou pokračovat v cestě, abych mohla pokračovat v hledání nějakého místa, kde bych mohla moje bejbátko zaparkovat. Nakonec se mi podařilo najít volné místo, i když s velkými obtížemi. Zaparkovala jsem, vypla motor a ještě chvíli jsem seděla v autě a nechtěla vylézt. Chtěla jsem se tu zabarykádovat a nevylézt do konce života. Nevystavovat se pohledům mých nových spolužáků. Jako kdyby nestačilo, že už jsem pohledů přitáhla dost jen tím, že jsem sem přijela tímhle autem… Opatrně, pomalu jsem sáhla na sedadlo spolujezdce a vzala si bundu. I v tomto trochu stísněném prostoru se mi podařilo jí na sebe natáhnout. Byla to moje nejoblíbenější bunda. Velmi pohodlná, sahala mi trochu pod zadek, v pase měla menší pásek. Vypadala, že je velmi tenká, ale ve skutečnosti mi v ní nebyla zima, ani když jsem v ní byla venku, kde mrzlo a padal sníh. Tady to zas nebyl takový extrém. Počasí vypadalo o dost líp, než když jsem vyjížděla od nás z domu. Za hodinu už by mohlo být docela pěkně… Vzala jsem si tašku a nejistě vystoupila z auta. Většina studentů už byla na cestě do školy, ale ti, co byli stále na parkovišti se na mě otočili a zírali. Abych pravdu řekla, nevím na co. Trochu jsem si narovnala bundu, zhluboka se nadechla a vydala se ke škole…

Naštěstí mi nedělalo problém najít přijímací kancelář. Rychle jsem vstoupila do místnosti a rozhlédla se kolem. Bylo tu příjemně teplo. Na podlaze byl béžový koberec a u stěn několik židlí. Za pultem seděla příjemně vypadající žena. Vypadala už skoro jako babička, ale to můj první dojem nezměnilo. Paní vzhlédla a přívětivě se na mě usmála.

,,Potřebuješ něco, zlatíčko?‘‘zeptala se příjemně. Rychle jsem šla k ní.

,,Ano… Já… Já jsem Isabella Swanová. Včera večer jsme se s otcem přistěhovali. Dnes bych tu u vás měla nastoupit do třetího ročníku…‘‘ řekla jsem a snažila se usmívat. Se sympatickými lidmi mi to šlo samo.

,,Oh, no ano!…Vítej ve Forks, děvenko! A jak se ti tady líbí?‘‘zeptala se… Ano, Forks… Malé městečko ve státě Washington na západě USA. Právě kvůli tomuto místu jsme jeli s otcem napříč Spojenými státy. Nikdy jsme s otcem neříkali jméno tohoto města, vždy jsme říkali, že se stěhujeme do Washingtonu, jako do státu…

,,Zatím to tu na mě dělá příjemný dojem. Ale ještě jsem neměla moc velkou příležitost si to tu projít. S otcem jsme přijeli včera pozdě večer. Forks jsem viděla zatím jenom z auta při cestě do školy‘‘snažila jsem se odpovědět. Paní se na mě znovu příjemně usmála a dala mi plánek školy, rozvrh, učebnice a papír na podpisy od všech učitelů. Potom mi popřála hodně štěstí a já šla vstříc první hodině…

,,Jmenuji se Isabella Swanová a je mi 17 let. Matka mi zemřela, když jsem byla malá… Rizikové těhotenství. Od té doby žiju s otcem a často se stěhujeme. Sem jsme se přistěhovali zrovna včera. Předtím jsme několik měsíců žili ve Pholadelfii a předtím skoro rok v Clevelandu…‘‘začala jsem svou řeč před třídou. Jakmile jsem zmínila Cleveland, hlas se mi zlomil a já nebyla schopna pokračovat. Slečna Macrová nějak vycítila, že toto je slabé téma a přešla ke mně. Já nedokázala opět potlačit pár slz… Přistoupila ke mně zezadu a dala mi ruce na ramena.

,,To je dobré, Bello. To známe. Líbilo se ti tam… Na tom není nic špatného‘‘řekla soucitně. Tohle mě u lidí vyprovokávalo… Soucit.

,,Ano, líbilo. Ale to vůbec nebyl důvod, proč jsme se s tátou odstěhovali!‘‘vyjela jsem zuřivě. Celá třída na mě koukala s očima dokořán. Uvědomila jsem si, proč. Vyjela jsem na tuto milou paní učitelku a ta si to nezasloužila. Nikdo by si nedovolil takhle vyjet na učitele. Slečna Macronová jen řekla:

,,Promiň, Bello. Netušila jsem, že…‘‘-,,Nemohla jste to vědět…To já se omlouvám‘‘přerušila jsem ji.

,,Je mi to líto‘‘řekla soucitně, když mi podepisovala papír, který jsem na konci dne měla odnést zpátky k té milé paní recepční.

,,Nestojím o soucit‘‘ řekla jsem a podívala se jí do očí a potom na zbytek třídy. Musela jsem jim dát najevo, že nechci, aby mě nikdo litoval. A v tom jsem si uvědomila, že jsem všem dala návod, jak na mě ještě více zírat a ukazovat si na mě prstem jako na tu novou + jako na tu, která vyjela na učitelku. Hmm, pěkný začátek nového života…Učitelka se podívala po třídě, až její oči narazily na prázdnou lavici.

,,Jak vidím, Alice tu není. Ale vedle ní je místo volné, tak si sedni do té lavice…‘‘ řekla mi a příjemně se na mě usmála. Kývla jsem hlavou, taky jsem se trochu pousmála a kráčela uličkou k té jedné prázdné lavici. Celou hodinu se na mě mí noví spolužáci otáčeli, ale jak jsem řekla, jsem zvyklá. Ať si to užijí…

Nastal čas oběda. Šla jsem do jídelny, kde na mě stále civělo hodně lidí. Ignorovala jsem ty pohledy a na tác si dala jen jednu sklenici se sodovkou a misku salátu. Potom jsem si vyhlídla jeden prázdný stůl a sedla si tam. Celá jídelna doslova zírala na nový přírůstek. Zřejmě se můj výstup za ty čtyři hodiny rozšířil po celé škole, jak jsem předpokládala. Moje orientace ve škole sice byla hrozná, ale naštěstí jsem měla ten plánek od paní recepční. Slečna Macronová byla jediná učitelka, která mě požádala o to, abych se představila před třídou. Ostatní se asi dozvěděli, že se nemají ptát. Na většině hodin jsem seděla v prázdné lavici, za což jsem byla vděčná. Té učitelce se musím ještě jednou omluvit. Můj hněv si nezasloužila… Nikdo tady…

,,Promiň, máš tu volno?‘‘ zeptal se něčí drobný hlásek nade mnou. Uvědomila jsem si, že jsem byla duchem mimo a hrála si s vidličkou. Vzhlédla jsem. Nade mnou stála dívka v mém věku s hnědými, dlouhými vlasy.

,,Ehm, jasně‘‘řekla jsem pohotově, usmála se a naznačila rukou, aby si sedla. Lidí, co se sem otáčelo bylo stále víc… Dala si tác naproti mně a posadila se.

,,Ahoj. Já jsem Angela‘‘ představila se a natáhla ke mně ruku přes stůl.

,,Ahoj. Já Bella‘‘řekla jsem a ruku ji stiskla na pozdrav.

,,Jsi zatím první člověk, co přitáhl první den tolik pozornosti‘‘uchichtla se.

,,No… Aspoň něco, že?‘‘ snažila jsem se usmát.

,,Ano…To tvoje auto. Jsi jen jedna z mála, kteří mají takováhle auta tady ve Forks. A potom ten tvůj výstup s Polly…‘‘řekla a pousmála se.

,,Myslíš slečnu Macronovou?‘‘zeptala jsem se.

,,Ano. Je to kamarádka mojí mámy…‘‘řekla.

,,Aha… Tys na té hodině byla?‘‘zeptala jsem se.

,,Ano. Sedím hned vedle tebe přes uličku‘‘ usmála se.

,,Vážně? To je dobře… Víš, jsi zatím jediná, která byla tak odvážná a dala se se mnou do řeči… Díky‘‘řekla jsem jí. Bylo mi s ní příjemně. Možná z nás buou kamarádky… Charliemu bych udělala radost.

,,Víš, taky jsem se sem přistěhovala. Vím, jak se cítíš. Moc lidí se se mnou taky nebaví. A tak jsem si řekla, že ty bys to nemusela mít tak těžké, jako předtím já. Když jsi o sobě při trigonometrii vyprávěla, vypadalo to, že máš za sebou hodně těžkou minulost. Je to tvoje věc, jasně, nebudu se ti do toho motat… Jen jsem ti to tu chtěla ulehčit…‘‘řekla mi a podívala se na svoje ruce na stole. Byla vážně moc milá. Vážně bych byla ráda, kdyby z nás byly kamarádky.

,,Díky, Ang. Pasuji tě na nejmilejšího člověka tady ve škole‘‘řekla jsem a pokusila se usmát.

,,Díky‘‘usmála se na mě.

,,Prosím tě, nevíš, jak bych se mohla omluvit slečně Macronové? Je mi jí líto. Neměla jsem takhle vyjet, ale moje minulost, to je něco, co hodně bolí a já…‘‘nevěděla jsem, jak to dokončit. Naštěstí mě Anglëla pochopila.

,,Po škole ještě zůstává v učebně…‘‘řekla mi. Usmála jsem se na ni.

,,Víš, ona je to hodná osoba. Jak ji znám, už ti odpustila…‘‘povzbuzovala mě.

,,Díky‘‘řekla jsem ji a usmála se. Udivilo mě, že mi ten úsměv šel od srdce. V tu chvíli zazvonilo. Podívali jsme se na sebe.

,,Víš, vypadá to, že máme spolu společných hodně hodin. Pokud máš teď biologii a potom tělák, pojď se mnou‘‘nadhodila. Podívala jsem se na svůj rozvrh a přikývla jsem. Měla pravdu… Vstaly jsme od stolu a tácy odnesli. Potom jsme se vydali k učebně biologie…

Tělocvik se dal přežít. Dělal se nějaký nábor pro taneční soutěž, která se měla konat za dva měsíce. Všichni museli předvést, jak umí tancovat. Samba, Cha-Cha a volný styl při pomalé hudbě, kterou si účastníci sami zvolí. Na mě se naštěstí tuhle hodinu nedostalo, takže na mě přijde řada příště. Uměla jsem docela solidně tančit, zásluhou Edwarda… S Edwardem jsme si dokonce vymysleli několik sestav pro všechny možné druhy tance. Vzpomínat na to dobré s ním nebylo zas tolik těžké a bylo to aspoň trochu únosné. Učil mě tancovat, když mi oznámil, že mě vezme na ples. Za necelé dva týdny mě naučil tancovat skoro všechno. Až jsem se divila, že toho tolik umí. A díky němu jsem nikdy nemusela do tanečních. A na tu místní soutěž zaručeně nepojedu, takže tady je úplně jedno, co předvedu. Stejně se mnou nikdo nebude chtít tancovat…

S Angelou jsme si perfektně rozuměli. Zrovna jsme šli z tělocvičny ven, když se nám do cesty postavil starší kluk.

,,Ahoj, jsem Jim‘‘ozval se. Byl mi nesympatický už od pohledu. Už z toho důvodu, že měl v puse cigaretu.

,,Hmm, netěší mě‘‘řekla jsem rychle a s Angelou jsme ho přešli.

,,Udělalas dobře, že jsi ho odbila. Nedal by ti pokoj…‘‘řekla. Jen jsem se usmála.

,,Ty teď jedeš domů?‘‘zeptala se.

,,Ne… Ještě se musím zastavit za slečnou Macronovou a ještě jednou se jí omluvit a potom ještě odevzdat ten papír s učitelskými podpisy…‘‘řekla jsem otráveně.

,,Fajn…Já už musím, dnes chce mamka, abych jí dělala doprovod. Jede do Port Angeles na nákupy‘‘ a protočila očima. Společně jsme se zasmáli a ona ke mně nečekaně přistoupila a přátelsky mě objala.

,,Tak zatím, Bello‘‘ řekla a otáčela se.

,,Zatím… A díky, Ang‘‘zavolala jsem na ní. Ještě jednou se zastavila, zamávala mi a pokračovala v cestě na parkoviště. Chvíli jsem se za ní dívala a byla jsem ráda, že jsem si našla kamarádku. I jedna kamarádka je pro mě ohromný úspěch. Potom jsem se otočila a šla k učebně, kde jsem měla první hodinu. Jak Angela říkala, slečna Macronová byla tam a něco psala do papírů. Zhluboka jsem se nadechla, zaklepala na dveře a otevřela je. Podívala se na mě a vypadala překvapeně.

,,Něco sis tu zapomněla, Bello?‘‘zeptala se a pousmála se.

,,Ne…‘‘řekla jsem a snažila se usmát.

,,Vlastně jsem se vám přišla omluvit…‘‘řekla jsem a připadala si jak ten největší provinilec.

,,Za co?‘‘řekla mírně překvapeně. Povzdechla jsem si.

,,Za to, jak jsem na vás při hodině vyjela. Nezasloužila jste si to. Pochopte, já a moje minulost, hodně bolí, když na to vzpomínám a je to ještě horší, když o tom mám mluvit. Je to moje velice citlivé místo…‘‘řekla jsem a sklopila oči.

,,To nic, Bello. Bylo na tobě vidět, že o tom nechceš mluvit, neměla jsem tě nutit… Ale kdybys potřebovala dohnat látku, nebo se prostě jen někomu svěřit, klidně přijď‘‘řekla, přešla ke mně a dala mi ruku na rameno.

,,Děkuju, slečno‘‘řekla jsem. Jen se na mě usmála. Já se otočila a šla ke dveřím, kde jsem se zastavila. Přemýšlela jsem…

,,Slíbíte mi, že když vám to řeknu, nikomu to neřeknete a nebudete mě litovat?‘‘ zeptala jsem a podívala se na ni.

,,Nenutím tě, Bello. Pokud o tom nechceš mluvit, nemusíš…‘‘řekla mi.

,,Potřebuju to někomu říct‘‘zašeptala jsem a smutně se na ni podívala.

,,Tak v tom případě slibuju‘‘zazněla její odpověď… Pomalu jsem přešla k jejímu stolu. Ona mi před ní dala ještě jednu židli, na kterou jsem se posadila. Tašku jsem si dala k nohám a zprvu se dívala na svoje ruce v klíně. Ona seděla proti mně a vyčkávala. Zhluboka jsem se nadechla a začala s vyprávěním… ,,Už je to skoro rok, co se to stalo….‘‘

,,No páni, Bello. To je vážně kruté.‘‘řekla a stiskla mi ruku. Já si druhou rukou začala stírat slzy na svém obličeji, které mi opět tekly proudem při vyprávění. Ale ani při tom vyprávění jsem nedokázala vyslovit jeho jméno. Jméno jeho, ani jména členů jeho rodiny. Neměla jsem sílu…

,,Je to hrozné. Nemůžu se zbavit pocitu, že zemřel kvůli mně‘‘ řekla jsem jí a podívala se jí do očí.

,,To chápu. Ale Bello, jak říkal tvůj tatínek. Zklamala bys ho, kdybys nezačala žít nový život, ke kterému ti dal šanci…‘‘řekla mi. Jen jsem kývla.

,,Vím, že má táta pravdu‘‘ …

,,Prosím, dodržte to, co jste slíbila‘‘ poprosila jsem ji, když jsem se zvedla k odchodu.

,,Spolehni se, Bello‘‘ ujistila mě.

,,Děkuju‘‘ řekla jsem a šla ke dveřím.

,,Zítra nashledanou‘‘ rozloučila jsem se a razila si cestu ke kanceláři. Tam jsem nechala papír a šla k parkovišti. Moje bejbátko tam bylo jako poslední. Rychle jsem nasedla a nastartovala. Jeho tiché předení mě dokázalo uklidnit a já se na chvíli hlavou opřela o sedadlo. Tohle byl náročný den.

,,Tak jak ses měla?‘‘zeptal se Charlie, když přijel z práce domů a sundával si boty.

,,Šlo to‘‘zněla má odpověď.

,,Našla sis nějaké přátele?‘‘ na tyhle otázky už jsem byla za těch deset let, co chodím do školy zvyklá.

,,Ano. Našla jsem si jednu kamarádku…‘‘odpověděla jsem. Charlie se na mě usmál.

,,Podívej, koupil jsem nějakou večeři. Zatím to strč do ledničky, než nám ti stěhováci dovezou ostatní věci‘‘řekl mi a dal mi sáček s jídlem. Lednička bylo totiž jediné zařízení tady v domě. Když nepočítám koupelnu a původní stůl a postele. To vše dneska pojede do věčných lovišť a nahradí je náš vlastní nábyteček. Netrvalo dlouho a u dveří zazvonili stěhováci. S Charliem jsme zařizovali náš dům skoro až do půlnoci, ale pak jsme byli unavení a řekli si, že je zítra taky den. S tímhle gestem jsme si šli lehnout a oba rázem spali.

Ráno jsem se probudila naprosto odrovnaná. Charlie ještě spal, takže jsem v tichosti vklouzla do koupelny, kde jsem na sebe ve sprše nechala téct proud horké vody. Postupně se mi uvolňovaly všechny svaly v těle. Když jsem byla už dostatečně uvolněná, vylezla jsem ze sprchy, vyčistila jsem si zuby a šla se do pokoje obléknout. Vypadalo to, že dnes nebude tak pěkně, takže jsem si vzala moje oblíbené, dost elegantní jeansy. Spíš tmavě modré, než modré. A k tomu moje oblíbené triko černé barvy, které bylo trochu upnuté a sahalo až do poloviny zadních kapes na kalhotách. Mělo tříčtvrteční rukávy, takže zima mi ve škole asi nebude, když jsem včera na vlastní kůži pocítila, že se tam až přehnaně topí. Vlasy jsem měla ještě mokré, takže jsem si vzala svůj oblíbený kulmofén a snažila se něco s těmi vlasy udělat. Nakonec z toho vylezlo docela dobré vzezření. Měla jsem vlasy vyfoukané a sem tam nějaké ty kudrliny. Opět jsem si vzala make-up a zamaskovala ty kruhy pod očima. Potom na řadu přišla řasenka a nějaké ty stíny. Se stíny jsem to moc nepřeháněla, ale musela jsem uznat, že dnes vypadám dobře. Pokusila jsem se usmát, ale něco tomu chybělo. Lesk na rty. Sáhla jsem do svého kufříku a za chvíli jsem už odcházela z koupelny s pocitem dobře vykonané práce. Připravila jsem snídani a podívala se na hodiny. Bylo skoro čtvrt na osm. Rozhodla jsem se zabít volný čas tím, že začnu dodělávat nějaké ty domácí práce, které jsme s Charliem včera nestihli. Dala jsem si na pult v kuchyni jednu velkou krabici a začala všechny ty skleničky, příbory a talíře dávat do skříněk a snažila se tomu dát v kuchyni nějaký řád. Zrovna jsem se snažila dát do police talíř, když v tom se za mnou objevil Charlie.

,,Dobré ráno‘‘řekl poněkud ospale. Málem jsem ten talíř upustila, jak jsem se lekla. Naštěstí jsem ho pevně chytla oběma rukama a neupustila ho. Dala jsem ho na své místo a otočila se.

,,Ahoj‘‘pozdravila jsem ho. Zíral na mě s otevřenou pusou.

,,Tati?‘‘popošla jsem k němu. Naštěstí se vzpamatoval.

,,Ne to nic, jen… Sluší ti to‘‘řekl uznale.

,,Díky‘‘ řekla jsem a sedla si na židli. On si sedl naproti mně a dal se s chutí do snídaně. Taky jsem jedla, ale nespořádala jsem toho ani zdaleka tolik co on.

,,A jak se ti líbilo v práci? Včera ses vůbec nepochlubil…‘‘nadhodila jsem.

,,Ano. Místní stanice je velice pěkná. Je tu poměrně klid…‘‘ řekl a usmál se. ,,A co ve škole?‘‘zeptal se.

,,Taky dobrý. Je to tam pěkné…‘‘řekla jsem. O mých ,,obrovských‘‘ sympatiích k některým spolužákům jsem radši pomlčela. Například o klukovi jménem Jim. A jsem taky moc zvědavá, jak se bude ke mně chovat dnes slečna Macronová. Jen ne žádný soucit, prosím…

Opět jsem si užívala jízdu v mém bejbátku. Tento název se mi pro moje autíčko už dokonale zafixoval. S tímhle autem jsem mohla jezdit klidně 200 km/h, ale já se spokojila se sedmdesátkou, i když i tohle je překročení limitu. Řídila jsem jednou rukou a jízdu si maximálně užívala. Pobrukovala jsem si slova jedné mé oblíbené písničky a dívala se po domech kolem. Nebe bylo zatažené, určitě dnes bude pršet. Ale na tom nesejde, stejně budu zalezlá doma a budu poupravovat a dozařizovat náš nový dům. Vždy mě to velice bavilo, ani tady to nebyla výjimka…

Zajížděla jsem na školní parkoviště a všimla si dalších dvou velice dobrých aut, které tu včera nebyly. Vzpomněla jsem si, jak mi Angela říkala, že jsem jen jedna z mála, co má dobré auto. Zřejmě nějací zbohatlí studenti… Zaparkovala jsem nedaleko, jen pár aut od těch dobrých aut a vystoupila. O několik aut dál už na mě mávala Angela a běžela ke mně.

,,Ahoj, Bello!‘‘zvolala.

,,Ahoj, Angie‘‘pozdravila jsem ji a vyrazili jsme ke škole. První hodina utekla rychle. Slečna Macronová se chovala úplně normálně, někdy se na mě usmála, ale nedávala moc najevo, že něco ví o mé minulosti. Někteří lidé, co to věděli, tím myslím lidi z mých minulých domovů, se kolem mě jen motali a měli spoustu soucitných slovíček atd… Bylo to k zbláznění… Když zazvonilo, sebrala jsem si učebnice a šla ze třídy ven. Postřehla jsem její pohled na mě a naznačila ústy slovo ,,Děkuju‘‘. Usmála se a já šla s Angelou do další učebny. Zbytek dne ubíhal v rozmazané šmouze. Někdy se našel někdo, kdo byl odvážnější než ostatní a navázal konverzaci. Angela mi potom říkala, jakou mají ti určití lidé na škole pověst. Jen pár z nich bylo ,,normálních‘‘. Pochytila jsem jen jména jako Ben, Mike, Jessica a Eric. Lidé na mě dokonce zírali víc, než včera. Bylo to vůbec možné? Proč?...

Konečně byla hodinová přestávka na oběd. V břiše mi kručelo už od třetí hodiny. Určitě to bylo tím, jak málo jsem jedla při snídani. Na tác jsem si dala skleněnou mísu salátu, jablko, příbor a sklenici se sodovkou. Už jsem mířila na naše místo, když v tom se najednou v jídelně ozvala ohlušující rána, protože můj tác letěl k zemi a sklo na něm se tříštilo do všech stran. Vše v jídelně najednou utichlo. Všechny oči směřovaly za zvukem toho dopadu - na mě, kdežto moje oči se střetly s očima pěti mě tak známých lidí, kteří právě vstupovali do jídelny z druhého konce místnosti…