Neznám tě Edwarde Cullene

Autorka: Dara

20. kapitola - Citlivé místo

Dlouho bylo ticho, které přerušovalo jen Alicino tiché nadávání. Někdy jsem vůbec nezachytila, o čem přemýšlí a ani co říká, a když už se mi poštěstilo, ničemu jsem nerozuměla. Ale s jistotou jsem mohla říct, že za celou tu dobu, co ji znám, jsem jí nikdy neslyšela vulgarizovat tak moc, jako v posledních pěti minutách. Ticho bylo už dost nepříjemné, dokonce i rádio už nehrálo. A Alicin šťastný výraz z nákupů byl také tatam. Proč se všechno pěkné musí nakonec zkazit? Z mého vlastního uvažování mě vytrhlo až to, když se Alice pohla. Sáhla si do kapsy u bundy a vytáhla svůj mobilní telefon. Chvíli nad něčím uvažovala, než prudce šlápla na brzdu. Bylo slyšet, jak pneumatiky mého auta zakvílely. Nebýt pásů, už bych vyletěla předním okénkem ven.

„Bello, mohla bys řídit? Nemusíš spěchat. Teď si musím zatelefonovat a nemohla bych se při tom věnovat řízení…‘‘řekla a upřela na mě svůj pohled.

„No jasně‘‘řekla jsem hned a přikývla. Alice se vděčně usmála a začala se soukat ze sedadla řidiče ven. Já ji napodobila a po chvíli už jsme seděli na opačných místech. Zapásala jsem se a vyjela po mokré silnici dál. Alice už vedle mě vyťukávala do telefonu číslo. Poté si mobil dala k uchu a chvíli čekala.

„Kde jsi?!‘‘vyjekla do telefonu namísto pozdravu, když jí to dotyčný zvedl. Toto asi nebude moc příjemný rozhovor. Snažila jsem se neposlouchat, ale moc se mi to nedařilo, když vedle mě Alice do telefonu přímo křičela.

„Jak to myslíš, že nejsi doma?! Podívej, teď jsme přibližně někde za Sheltonem. Pokud doma nebudeš, až se vrátím, osobně si tě najdu!‘‘ hrozila. Chvíli bylo ticho.

„Já že vyvádím?‘‘vykřikla rozhořčeně Alice. Chvíli zhluboka dýchala ve snaze se uklidnit.

„Podívej, Edwarde! Musíme si promluvit! Ne, samozřejmě že rodina u toho nebude! A už vůbec u toho nebude ta káča Salome!‘‘vyjekla. Takže ona mluví s Edwardem? Co provedl, že je na něj taková?

„Že to nic není?! Dokonce i Mark chce přijet, protože ví, že se něco děje!‘‘vyjekla a potom pokračovala tak rychle, že jí začátek vůbec nebyl rozumět.

„----š ty, přestaň s tím! Dokud máš ještě čas! Dost na to, že se tam roztahuje ta, který nemůžu přijít ani na jméno a ještě ke všemu chce přijet Mark! Chceš, aby přijeli i ONI??‘‘stále křičela do telefonu.

„CO prosím?!‘‘zalapala po dechu, až jsem se musela podívat, jestli jí nic není. Na tváři měla nevěřícný výraz.

„Alice, jsi v pohodě?‘‘zeptala jsem se hned, ale ona jen mávla rukou, abych jí nechala.

„Ano, je tady! Asi jsem jí nenechala v Tacomě, ne? Nejsem jako ty, že jí nechám před domem, aby pak měla zápal plic!‘‘vyjela zostra do telefonu. Tak tohle se mi už přestávalo líbit…

„Ne, zatím nic! Ale nebude to dlouho trvat, neudržím se a něco jí řeknu!‘‘ječela. Baví se o mně?! Otočila jsem se znovu na Alici, ale ta se na mě zářivě usmála a v očích jí zablesklo.

„Podívej… Buď budeš doma, až přijedu, anebo si vybereš místo setkání sám a vážně si spolu sami promluvíme, nebooo… -FAJN! Takhle se mi líbíš! Za půl hodiny ahoj!‘‘rozloučila se zvesela a na tváři měla vítězný úsměv. Ale teď jsem to nevydržela já.

„Alice, co to proboha mělo být?!‘‘vyjekla jsem, protože už mě tenhle stav nevědomí přestával bavit!

„Telefon…‘‘odpověděla mi Alice prostě.

„Alice, víš, co myslím! Řekni mi prosímtě, co se děje!‘‘řekla jsem a střílela jsem po ní pohledem. Alice chvíli mlčela, ale potom si povzdechla.

„Máš právo to vědět… Když ti můj přiblblý bratr neřekl ani slovo! Bello, u nás doma to teď vře. Nemůžu ti říct z jakého důvodu, ale nejnapjatější atmosféra je mezi mnou a Edwardem. On se chová jako hlupák. I když poslední dobou si myslím, že on už se tak nechová… On je hlupák! Poslední dobou vůbec není doma, když spolu mluvíme, vždycky se pohádáme. Domů se přijde vždy jen převléknout, ale jinak je celý den pryč… se Salome‘‘ta poslední slova zašeptala. Tak tohle bolelo… Salome. Ona je jeho přítelkyně?... Jak… Jak mohl?

„Oni spolu… chodí?‘‘zašeptala jsem bolestně. Netušila, že i vyslovit to mě bude hrozně bolet.

„Nemyslím si… Jen se mi zdá, že poslední dobou s ní tráví až podezřele moc času…‘‘odpověděla mi. Němě jsem přikývla a upřeně sledovala cestu před sebou. Cítila jsem v krku stále narůstající knedlík a pálení v očích. Rychle jsem polkla a chtěla vypudit knedlík v krku, ale místo toho mi tvář smáčely první slzy. Alice si toho všimla a vzala mě za jednu ruku. Pevně ji stiskla ve své dlani.

„To bude dobrý, Bello… Vím, že bude…‘‘zašeptala ve snaze mě uklidnit.

„Proč sis tím tak jistá? Jasně, že to nebude fajn, ale to už je jen moje starost, jak se s tím vyrovnám…‘‘řekla jsem, ale oči nespouštěla ze silnice. Venku se pomalu začalo stmívat…

„S čím se chceš vyrovnávat?‘‘zeptala se nechápavě Alice.

„S tím, že už jsem pro Edwarda vzduch, že už mě nechce a že má někoho jiného…‘‘zašeptala jsem a cítila, jak mi po tváři putují další slzy. Nevím čím to je, ale stále jsem nebyla schopná myslet. Jako by moje mysl byla zahalena hustou mlhou, která zmizí až v určitý okamžik. A já věděla, kdy ten okamžik nastane… Až přejedu hranici města Forks. Vím, že tam to na mě všechno úplně dolehne, celá ta strašná realita, co mě tíží…Jak jsem řekla předtím. Jsem jako na lodi, která jede střemhlav řekou a nezadržitelně se blíží k vodopádu. Čeká mě už jen bolest…

„Nevzdávej nic předem, Bello. Znám svého bratra nejlíp z celé rodiny, vím, jak se cítí a jak mu je. Vždy chápu, proč se chová tak, jak se chová… Ale teď ne… To proto si s ním chci promluvit…. Stejně jako ty, chci zpátky starého Edwarda… Mého brášku, který je zoufale zamilován do mé nejlepší přítelkyně…‘‘řekla a ruku mi opět stiskla.

„Nech toho, Alice… Bolí to‘‘zašeptala jsem.

„Vrátím ho na zem, slibuju…‘‘zašeptala mi nakonec.

„Kvůli mně to dělat nemusíš… Já se s tím vyrovnám…‘‘řekla jsem už poněkud hlasitěji a snažila se nedat najevo, jak moc to bolí.

„Oh, Bello, věř, že kvůli tobě to teď nedělám… Celé rodině chybí. Dřív jsme si jako rodina říkali všechno, ale teď… Bez něj není rodina kompletní. A bez tebe taky ne, ale to je něco jiného…‘‘řekla mi. Nechápala jsem to, ale radši jsem to nechala být. Nevím, jestli bych toho dnes ještě víc snesla… Postupně jsem začala poznávat okolní přírodu. Blížili jsme se k Forks. Bylo pěkné, že se nevracíme v nějakou nekřesťanskou hodinu, ale chvilku po setmění. Cítila jsem vzrůstající napětí, čím víc jsme se blížili domů.

„Alice, nechceš se zítra stavit?‘‘zeptala jsem se asi po deseti minutách ticha. Vypadalo to, že jsem jí vyrušila z přemýšení, protože málem nadskočila, když jsem jí oslovila.

„Ehm… Bude pátek… No jasně, ráda! Pojedeme spolu do školy, klidně tě vyzvednu. A potom se vrhneme na přípravy k soutěži, co ty na to?‘‘švitořila a oči jí plály radostí, i když v nich byl vidět i smutek a hněv.

„Není ještě moc brzo?‘‘zeptala jsem se a doufala, že uvidí můj zmatený výraz, když jsem se na ní kvůli řízení nemohla otočit.

„Nikdy není moc brzo! A je lepší začít brzo, než pak moc pozdě, to si pamatuj, Bell! Musím vědět, jak tě nalíčit, co ti udělat s vlasama a tak… Tak mě napadá… Co si z toho udělat nějakou menší módní přehlídku? Ukázali bychom to Charliemu a… Byla by legrace‘‘chrlila a čekala na mou reakci. Raději jsem nevzpomínala, jak skončila naše poslední legrace… Nejdříve před třemi týdny u nich v domě a před pár hodinami v Tacomě… Ale co kdyby se to teď opravdu povedlo? Přece se říká, do třetice všeho dobrého! Musela jsem se usmát…

„Ale jen pod podmínkou, že vezmeš i Rose… A pod podmínkou, že přespíte‘‘řekla jsem a Alici se v očích objevily tisíce jiskřiček.

„Pochopila… Jasně, Rose přivedu moc ráda! Taky se jí po tobě moc stýská! Já i ona jsme na tvé straně, Bell…‘‘řekla a podmanivě se na mě podívala. Bylo vidět, že to myslí opravdu vážně. Trochu nevesele jsem se usmála.

„Taky se mi po ní stýská. Po tom našem klubu bab… Po těch dámských jízdách, co jsme v Clevelandu měli…‘‘zavzpomínala jsem.

„To jo… Zítra si to užijeme, uvidíš… Teď mě tak napadlo… Co kdybys pozvala i tu dívku, se kterou jsi v poslední době trávila hodně času? Angela se myslím jmenuje‘‘nadhodila s úsměvem.

„No… Vám tam nebude vadit?‘‘zeptala jsem se. Je pravda, že na Angelu jsem myslela, ale netušila jsem, že by…

„No jasně! Rádi poznáme někoho nového! Bude legrace!‘‘zopakovala.

„Ehm… No dobře, zeptám se jí‘‘řekla jsem a pomalu začala přemýšlet nad tím, kam se všichni vejdeme. Asi se budeme muset vtěsnat ke mně do pokoje na podlahu. Jako za starých časů… A Angele to taky snad vadit nebude… Zbytek cesty mi uběhl docela rychle. S vědomím, že zítra budu pouze ve společnosti mých nejlepších přátel, se mi jelo víc než dobře. A i ta samotná myšlenka na zítřek mi dávala sílu žít dál a potlačovala stres, co se mnou… s námi bude dál. Od hranice Forks, hranice mé bolesti, nás dělilo ještě několik málo kilometrů.

„Ehm, Alice… Můžu tě poprosit, abys ty šaty… neukazovala Edwardovi?"zeptala jsem se. Když už jsem svolila, aby mi Alice koupila nové šaty, nechtěla jsem, aby mě v nich kdokoliv viděl před vystoupením. Ale zítra tedy musím do školy vrátit vypůjčené šaty.

„Že váháš! Samozřejmě, že mu je neukážu. To bych udělala, i kdybys mě o to teď nepožádala! Jak říkám, bude zírat! A nebude zírat dřív, než na vystoupení!"řekla a povzbudivě se na mě usmála.

„Díky, Alice" řekla jsem a úsměv jí vrátila.

„Nemáš vůbec za co"ujistila mě. Obrátila jsem svou pozornost zpátky k řízení. Bylo ještě docela vidět, ale postupně se stále víc a víc stmívalo. Stmívání… Podle mě, nejnádhernější a nejúchvatnější část dne… Ale na to nejnádhernější stmívání mého života bolí vzpomínat. Bylo to tehdy, když jsem potkala svého… bývalého přítele. Proč tolik bolí používat minulý čas?

,,A v kolik máme zítra s Rose přijet?"zeptala se Alice a tím mě vytrhla z přemýšlení. Byla jsem jí vděčná, protože by to určitě brzo zašlo až k hranici bolesti a já bych nebyla schopná se vyhrabat zpátky…

„Víš co? Zítra ti to dávám všechno na starosti. Jediné, co si beru na starosti já, je jídlo. A propůjčím ti dům… Jinak je to všechno na tobě. Přijeďte s Rose, kdy chcete, přivezte si co chcete atd... To mi připomíná… Musím si nabít baterky do foťáku…‘‘zauvažovala jsem a Alice se zasmála.

„Achjo, Bello. I focení si klidně vezmu na starosti já… Ale dobře… Co kdybychom se stavili… kolem páté?''zeptala se.

„No jasně, klidně"řekla jsem a usmála se.

„Nebude to Charliemu vadit, že nás tam bude tolik?"zeptala se po chvíli.

„Charlie bude rád, že tam někdo bude. Bude rád, protože je to podle něj mnohem lepší dívat se na bandu skotačících holek, než se dívat na svoji dceru, jak se trápí… Takže mu to určitě vadit nebude"odpověděla jsem jí klidně.

„Tak dobře"řekla, právě když jsme míjeli ceduli „Vítejte ve Forks". Povzdechla jsem si. Byli jsme doma. Loď už se řítí z vodopádu blíž a blíž k zemi… Zpomalila jsem a mířila k nám domů. Před domem stál černý mercedes, ale v domě byla tma. Takže Charlie ještě nebude doma. Věděla jsem, že v tom mercedesu sedí Jasper a čeká na Alici, aby jí dovezl domů. Zaparkovala jsem před domem, ale na příjezdovou cestu jsem ještě nejela.

„Ty ještě někam pojedeš?"zeptala se mě Alice, když si všimla, kde jsem zaparkovala.

„Pojedu se rovnou zeptat Angely na zítřek, když Charlie ještě není doma."vysvětlila jsem jí a ona se jenom usmála a přikývla. Potom ale otevřela dveře a přeběhla do Jasperovy náruče. Zvedl jí ze země a zatočil se s ní dokola. Nechyběla ani pusa na přivítanou. To už jsem ale vylézala z auta i já.

„Nazdárek, Bell"pozdravil mě Jasper a postavil Alici zpátky na zem.

„Ahoj, Jazzi"opětovala jsem mu pozdrav a usmála se na něj.

„Páni, to byl teda den! No budu ti vyprávět! Ale teď už musíme jet! Bells, bylo to super, no ne? Už se moc těším na zítřek!"zvolala Alice a přiběhla ke mně, aby mě naposledy objala.

„Taky se těším…"ujistila jsem jí a obětí jí oplácela.

„Zítra ráno se pro tebe s Jazzim stavíme, okey?"řekla a hnala se k zadním sedadlům mého auta, aby si mohla vzít věci, které koupila sobě a své rodině.

„Dobře… Pozdravujte doma…"řekla jsem, když opět mířili k druhému autu.

„Jasně, Bell. Zítra ahoj"rozloučil se se mnou Jasper a nasedl na místo řidiče.

„Pa, Bells!"zvolala Alice a nasedla za ním. Jasper vytúroval motor a vyjel. Mávala jsem jim až do doby, dokud nezmizeli za zatáčkou. Potom jsem ještě chvíli stála venku a dívala se všude kolem, než jsem opět nasedla do auta a zamířila si to k domu Angely. Rozhlížela jsem se všude kolem, když jsem projížděla přes Forks, ale venku nebylo ani živáčka. A vtom to na mě dopadlo. Ta dnešní vražda… Bylo mi jasné, že Forks se plíží něco hrůzostrašného. Dostala jsem strach. Ano, opravdový strach. Co když bude někdo z příštích zabitých někdo, koho znám? Zaparkovala jsem před Angeliným domem a opatrně vylezla z auta. Podívala jsem se (znovu) všude kolem a až když jsem si byla jistá, že tam nikdo není, jsem udělala krok směrem ke dveřím domu. Opatrně jsem zaklepala a po chvíli uslyšela zevnitř kroky, jak někdo jde ke dveřím. Otevřela mi Angelina maminka.

„Bello!"zvolala překvapeně.

„Ehm… Dobrý večer… Je tady prosímvás Angela? Potřebovala bych s ní mluvit…"řekla jsem jí a ona se usmála.

„Samozřejmě! Angie!! Je tady Bella!"zvolala někde do útrob domu. Uslyšela jsem dupot nohou do schodů a po chvíli už peřed mnou stála i Angela.

„Ahoj, Bello"řekla překvapeně.

„Ahoj, Ang… Promiň, jestli tě ruším…"omlovala jsem se hned, ale Angela jen mávla rukou. Angeliina mamka se mezitím vytratila a stáli jsme tam jen my dvě.

„Tak jak bylo na vyšetřeních? Jsi v pořádku?"zajímala se hned. Aha, takže i Angela si myslela, že jsem dnes byla na nějakém vyšetření mimo Forks.

„Jsem v pořádku, ale nikde na vyšetření jsem nebyla… Alice mě vzala na odreagovací výlet do Tacomy… Vrátili jsme se před chviličkou…"usmála jsem se na ní.

„Jo ták… No to je dobře… A čemupak vděčím za tvou návštěvu?"usmála se na mě.

„No, víš… S Alicí jsme koupili šaty na tu soutěž… A Alici napadlo udělat dámskou jízdu u nás doma. Zítra večer. A tímto tě zvu…"řekla jsem jí a sledovala její reakci. Údivem otevřela pusu a zírala na mě.

„To… Alici nebude vadit, když tam budu i já?"zeptala se, když se trochu vzpamatovala.

„Alice i Rose tě hrozně rády poznají"ujistila jsem ji. Otevřela pusu snad ještě víc, než předtím.

„Ta blondýnka Rosalie tam bude taky?"zeptala se, mírně vyvedená z míry.

„No jasně. No tak, Ang… Jen já, ty, Alice a Rose… Je naplánováno, že na mě vyzkoušíte všechny ty šaty a nalíčíte mě. Bude zábava, uvidíš… A Alice sama navrhla, ať jdeš taky… Ona i Rose se na tebe těší… Uvidíš, Rose je bezva holka, není taková, jaká vypadá, že je… Angie, přece mě v tom nenecháš"přemlouvala jsem jí a usoudila, že jsem na dobré cestě, protože to začala zvažovat. Kousala si spodní ret a dívala se do země.

„Prosím, Ang"zkusila jsem to znovu. Zvedla zrak a podívala se mi do obličeje. Ještě chvíli mlčela, ale po chvíli se jí po tváři roztáhl úsměv. A jsem si jistá, že mě taky.

„Dobře… Ráda přijdu… V kolik mám u vás zvonit?"zeptala se s jiskřičkami v očích.

„Je to naplánováno na pátou"odpověděla jsem jí.

„Dobře… Víš, docela se těším…‘‘řekla nesměle.

„To já taky…"ujistila jsem jí. Ale po chvíli po silnici přejelo policejní auto. Moc dobře jsem věděla, čí to auto je.

„To je Charlie… Půjdu domů, musím s ním mluvit… Tak zítra ve škole… Ještě se domluvíme"řekla jsem jí a objala jí.

„Dobře… Ahoj, Bell!"zvolala, když jsem nasedala do auta. Zamávala jsem jí a vyjela k nám domů. Doma se už svítilo, když jsem parkovala vedle policejního auta mého táty na příjezdové cestě. Vylezla jsem z auta a snažila se pobrat všechny ty tašky s věcmi, které musely stát nehoráznou sumu Aliciných peněz. Ale já si najdu způsob, jak jí ty peníze vrátit! S obtížemi se mi podařilo auto zamknout a vyjít schody ke vstupním dveřím našeho domu. Naštěstí byl táta jako vždy pohotový a otevřel dveře, ještě než jsem byla u nich. Tím mě ušetřil dalších komplikací v podobě odemykání a otvírání dveří. Na tváři měl strhaný, ale zároveň docela radostný výraz.

„Ahoj, holčičko!"pozdravil mě, když jsem byla skoro u něj.

„Ahoj, tati!"opětovala jsem mu pozdrav a stoupla si na špičky, abych mu mohla dát pusu na tvář. Nedal jinak a začal mi rvát tašky z ruky, abych si ze sebe mohla stáhnout bundu a sundat si boty.

„Díky"řekla jsem, když jsem si tašky brala od něj zpátky. Společně jsme zamířili do obývacího pokoje a posadili se na pohovku.

„No tak ukaž, co sis koupila!"nabádal mě, jen co jsem si sedla. Věděla jsem, že se snaží přenést rozhovor na téma „dnešní vražda" na co nejpozději. A já vlastně chtěla to samé…

„Jasně, jasně… S Alicí bylo nemožné si koupit málo věcí… A dokonce mi i koupila nové šaty na tu soutěž. Podle mě je to zbytečné, ale ona nedala jinak… A to mě vlastně zavádí k tomu, abych se tě na něco zeptala. Tati, mohla by sem zítra Alice, Rose a Angela na takovou menší dámskou jízdu? Alice plánovala, že bych si znou vyzkoušela všechny ty šaty a ona by mě nalíčila, jak by si představovala, že budu vypadat… Mohli by teda přijít?"zeptala jsem se nakonec.

„No samozřejmě! Doufám, že už jsi je všechny pozvala. Bude milé, mít tu společnost. Tedy pokud vám nevadí, že vám dámskou párty bude kazit jeden starý chlap"řekl a nakonec se zasmál.

„Nikomu to nevadí! A bez tebe by to nešlo, víš? A abys věděl, do stáří máš pěkně daleko. To, že máš sedmnáctiletou dceru, z tebe nedělá starého chlapa. Pro mě budeš mlaďoch i v osmdesáti!" ujistila jsem ho a zasmála se s ním.

„Hele, konec debaty o stáří, jasné? Tak mi tedy ukaž ty věci…"rozkázal a pohodlněji se uvelebil na gauči. Usmála jsem se.

„Co takhle si dát nejdřív večeři?"nadhodila jsem. Věděla jsem, že na slovo „večeře" bude slyšet víc, než na slovo „oblečení". Trošku našpulil pusu, aby se nezasmál.

,,Ty víš, co na mě platí…"rezignoval a společně jsme se vydali do kuchyně.

Při večeři jsem mu podrobně rozebírala celý dnešní den. Jen jsem vynechávala, anebo poupravovala pasáže toho typu, že jsme se vloupali do skladu hotelu a hlavně, že jsem se málem zřítila ze střechy. Charlieho to chvílemi pobavilo, chvílemi se zase tvářil vážně. Ale bylo vidět, že ho to všechno zajímá. A já se celou dobu bránila otázce „A co jsi dnes dělal ty?" protože mi odpověď byla jasná a nechtěla jsem mu dobrou náladu kazit hned ze začátku. Nechávala jsem si to na konec. Ale dělalo mi to starosti… A komu by nedělalo, že?! Když už byli zabiti dva policisté z osmi! A když je váš otec jedním ze šesti policistů, kteří zatím přežili! Po večeři jsem mu postupně ukazovala vše, co mi Alice koupila. Všechny ty trička, kalhoty, sukně a boty… Charlie mi každý kousek chválil a obdivně si ho měřil. U některých zase kroutil hlavou nad cenou. Ostatně, stejně jako já… A až nakonec jsem mu ukázala věci, které jsem koupila jemu. Donutila jsem ho, aby se do nich okamžitě oblékl, abych viděla, jestli mu to padne. Sedělo to dokonale. A kupodivu i jemu se to líbilo. Poděkoval mi a dal mi pusu na tvář. Měla jsem radost. Aspoň něco se dnes podařilo…

„A co jsi dnes dělal ty?"teď nadešel ten okamžik na tuto otázku. Jeho radostný výraz se ihned změnil na smutný a strhaný. Ihned jsem přešla k němu a posadila se vedle něj na pohovku. Dala jsem mu ruku na rameno, abych ho kdyžtak nějak utěšila.

„Stal jsem se novým policejním velitelem…"začal zlehka. No páni, to mi docela vyrazilo dech.

„No páni, tati… Gratuluju"řekla jsem hned a mírně se povzbudivě usmála.

„Díky, Bell… Ale… Na úkor Harryho to pro mě nemá žádnou váhu… To jeho dnes… zabili"řekl a na posledním slově se mu zlomil hlas a on si schoval obličej do dlaní.

„Byl to tak bezvadný chlápek… Byla s ním legrace… O víkendu jsme spolu měli jet na ryby…"řekl zničeně a já si ho přitáhla k sobě. Objímala jsem ho kolem ramen a on mi dal opatrně ruce kolem pasu… Po chvíli jsem ucítila na rameni něco mokrého. Slzy? Muselo to být určitě dost vážné… V životě jsem neviděla, že by ho něco takhle sebralo… Opatrně jsem mu přejela rukou po zádech.

„To bude dobrý, tati, uvidíš… Spolu to zvládneme"utěšovala jsem ho a on mě víc stiskl.

„Používáš moje slova…"postřehl nakonec a uslyšela jsem v jeho hlase mírný náznak úsměvu.

„Ano… Používám slova podle mého největšího vzoru… Mám tě moc ráda, tati…"řekla jsem mu. Chtěla jsem, aby to věděl.

„Taky tě mám hrozně moc rád, Bells"řekl mi a přejel mi ruku po zádech.

„Já tebe víc…"snažila jsem se ho přivést na jiné myšlenky.

„To je hodně diskutabilní, Bells… Když tvoje maminka zemřela, přísahal jsem u jejího hrobu, že všechnu lásku, kterou jsem k ní choval, budu chovat k tobě. Že tě vychovám tak, aby se za tebe ani v nebi nemusela stydět. Teď vím, že se mi můj úkol podařil… Mám tu nejkrásnější, nejchytřejší a nejlepší dceru na světě…"řekl mi a dal mi pusu do vlasů. Teď jsem cítila další slzy. Ale tyhle byly moje vlastní. Táta nikdy o mamince nemluvil, vždy ho tohle téma moc bolelo…

„Až moc mi lichotíš… Ale jak jsi řekl, je to diskutabilní… Já nikdy maminku nepoznala, ty jsi mi byl oběma rodiči… Takže moje láska k oběma rodičům se přenesla jen na jednoho člověka… Na tebe. Mám tě ráda dvakrát tak víc, než má kdokoliv rád svého tátu… To já mám toho nejlepšího tátu na světě, víš?"řekla jsem mu a položila si hlavu na jeho rameno.

„Díky, Bells"pohladil mě znovu.

„To já díky… A tak mě napadá… Co kdybych jela na ty ryby s tebou já? Mohli bysme si to moc užít… Odpoutat se od reality, být jeden den v klidu…"navrhla jsem mu.

„To bys opravdu udělala?"zeptal se. Bylo vidět, že jsem mu aspoň trochu zvedla náladu.

„No jasně"řekla jsem plně vážně. Jeho úsměv se trochu rozšířil, až se mu kolem očí udělaly drobné vrásky.

„Tak dobře… Bude to zábava… Budeme mít opět po dlouhé době jeden den jen pro sebe"zaradoval se. Chvíli bylo ticho. Nikdo z nás neměl moc co říct. Každý se toulal ve svých vlastních myšlenkách.

„Ehm… Tati, mohl bys mi něco slíbit?"zeptala jsem se po chvíli.

„Podle toho, o co by šlo… Pokud bys chtěla, abych se vystěhoval, to bych asi nemohl slíbit…"zažertoval a já se zasmála.

„Neboj, nic tak hrozného to nebude"ujistila jsem ho. Roztáhl ruce a prohodil něco jako „Spusť" a já zvážněla.

„Budeš na sebe dávat pozor, viď? Před měsícem Bobby, dneska Harry… Nechtěla bych, abys to byl příště ty…"řekla jsem a vážně se mu dívala do očí.

„Bello, pravděpodobnost, že bych to byl příště já je docela malá…"řekl a po humoru už v jeho obličeji nebylo ani stopy…

„Tati, ty sis toho nevšiml? Dva ze tří zabitých byli policajti! Je vidět, že jde po vás! Takže šance, že bys to byl ty, se zvětšuje! A já o tebe nechci přijít!"řekla jsem a propalovala ho očima, zatímco on si povzdechl.

„Pokud tě to opravdu trochu uklidní, tak ti slibuju, že budu opatrný a udělám vše pro to, abych nebyl další na řadě"řekl naprosto vážně a já se pousmála.

„Dobře, beru tě za slovo"odpověděla jsem mu a dobrá nálada se mi pomalu vracela. A bylo vidět, že jemu taky… Zbytek večera jsme strávili na pohovce a sledovali jednu komedii, kterou jsme shodou náhod měli v naší miniaturní sbírce…

Ráno jsem se probudila až podezřele čilá a až podezřele brzo. Do zazvonění budíku mi zbývalo ještě asi tři čtvrtě hodiny. Rozhodla jsem si dát ranní sprchu a vzít si na sebe něco, co mi Alice včera koupila, abych jí udělala aspoň trochu radost. Celou noc, dokud jsem neusnula, jsem přemýšlela nad Aliciným telefonátem. A hodně mě zajímalo to, čemu jsem nerozuměla. --š ty, přestaň s tím!  Co to mělo být to předtím? Věděla jsem, že zatímco já jsem se s Charliem dívala na televizi a později ležela v posteli, Alice a Edward spolu vedou asi nějaký důležitý rozhovor… Hodně by mě zajímalo, o čem asi byl, ale věděla jsem, že to není nic pro mě. Že o tom já nic vědět nemám… Přešla jsem chodbu a nakoukla k Charliemu do pokoje. Ležel rozvalený přes celou postel ještě v tom, v čem byl včera a chrápal. Trochu jsem se uchichtla a vrátila se zpátky, míříc do koupelny. Dopřála jsem si uvolňující sprchu a potom si vyčistila zuby. Obalená ručníkem jsem rychle přeběhla k sobě do pokoje a zavřela za sebou dveře. Přeběhla jsem k hromadě věcí, které jsme včera s Alicí koupili. Venku bylo poměrně hezky, ale slunce moc nesvítilo. Přešla jsem k oknu a opatrně ho otevřela. Bylo poměrně dost staré a nepromazané, proto docela vrzalo na protest… Nakonec jsem však vyhrála v přetahování se starým oknem a okno otevřela. Můj pokoj naplnil teplý vzduch zvenku. Už jsem měla jasné, co si na sebe vezmu. Vrátila jsem se znovu k hromadě věcí a našla bílé tříčtvrteční kalhoty a černé tílko se stříbrným nápisem. Pro jistotu jsem si ještě vzala černou tenkou mikinu a zamířila do koupelny, kde jsem si vyfoukala vlasy a posléze je zavinula do dvou volnějších copů. Vzala jsem si řasenku a stíny a vytvořila ze sebe aspoň trochu normálně vypadajícího člověka. Potom jsem sešla dolů nachystat snídani. Charlie byl jako vždy hodně přesný a přišel dolů už kompletně připravený do práce, přesně když jsem položila na stůl poslední talíř s obloženými chleby.

„Ahoj, Bells"pozdravil, když vešel do kuchyně.

„Dobré ráno, pane policejní veliteli alias taťko"pousmála jsem se a vzala z kávovaru nádobu s připraveným kafem, které jsem hned lila do dvou připravených hrnků. Přes obličej mu přelétla maska smutku, ale potom mi úsměv oplatil.

„Jak ses vyspala?"zeptal se mě, když jsem před něj postavila hrnek s jeho kávou a mířila na svoje místo.

„Do růžova… A ty?"řekla jsem a usrkla si svého kafe.

„Dalo se to, i když jsem usnul až pozdě v noci. Vlastně… Brzo ráno"uznal a smutně se pousmál.

„Mám říct Polly, aby se dnes stavila?"zavedla jsem konverzaci jinam. Vděčně se na mě pousmál.

„Vždyť tu máš tu dámskou jízdu, ne?"podivil se.

„Ale Polly tady ničemu vadit nebude…"ujišťovala jsem ho. Chvíli se na mě podezřívavě díval.

„Opravdu?"zeptal se, stále pochybujíc.

„Opravdu…"ujistila jsem ho znovu. Mohla jsem vidět, jak se jeho úsměv stále víc a víc roztahuje.

„Byla bys moc hodná, kdybys jí pozvala"řekl nakonec. Usmála jsem se na něj a přikývla. Z naší menší rodinné idylky nás vytrhlo zatroubení auta u nás před domem.

„To bude Alice"řekla jsem a rychle si naposledy ukousla svého chleba. Potom jsem rychle přeběhla k Charliemu a vlepila mu pusu na tvář.

„Pa, Bell"rozloučil se se mnou.

„Ahoj, tati. A dávej na sebe pozor, slíbils mi to!"zakřičela jsem na něj, když jsem probíhala dveřmi do předsíně a obouvala si boty. Pak už jsem slyšela jenom „Jasně" a otvírala dveře ven. Tentokrát tam stálo Alicino kanárkově žluté porshe s Alicí za volantem. Rovnou jsem běžela k zadním dveřím a otevřela je. Nasedla jsem dovnitř a zabouchla za sebou dveře.

„Dobré ráno vespolek!"zvolala jsem, když jsem si zapínala pás.

„Nazdárek, Bell"sledovala mě Alice ve zpětném zrcátku.

„Čauky, Bells"přidal se hned Jasper. Usmála jsem se na ně a Alice konečně vyrazila. Ticho moc dlouho nevydrželo a já si všimla, že si mě Alice obdivně měří ve zpětném zrcátku.

„Koukám, že sis rovnou vzala nové oblečení! Sluší ti to…"řekla obdivně a usmála se.

„Má pravdu"otočil se na mě Jasper. Doslova jsem cítila, jak se mi do obličeje hrne krev, a já začínám rudnout.

„Ehm… Díky"řekla jsem a radši se podívala ven z okýnka, abych jim dala najevo, že by se mohli znovu otočit na cestu a přestat na mě zírat. Nejspíš to nepochopili…

„Alice, děje se něco, že jedeš pomaleji než obvykle?"ušklíbla jsem se na ní a ona se oslnivě usmála.

„Ne, jenom tě chci umučit k smrti, abys se mnou už v životě nechtěla jezdit…‘‘zažertovala.

„Stačí jen říct, mučit mě nemusíš"řekla jsem kysele a Jasper se začal smát. Po chvíli předstíraných mrazivých pohledů jsme se k němu musely přidat. A takhle to pokračovalo skoro celou cestu až ke škole.

„A co Angela? Přijde dnes večer?"nadhodila Alice a znovu začala očima propalovat díru do zpětného zrcátka.

„Jasně že přijde. Hrozně se těší"odpověděla jsem a doufala, že Angela svůj názor nezměnila. Alice se jen široce usmála a zase se začala věnovat silnici před sebou. Pak konečně zajela na školní parkoviště a zaparkovala na jednom místě. To jsem byla vážně tak slepá, že jsem si nevšimla, že Edwardovo stříbrné Volvo jelo celou dobu za námi? Právě teď zaparkovalo přesně vedle nás, a než jsme stihli z auta vystoupit, přihnalo se Rosaliino nové BMW. Edward byl venku jako první a hned sám zamířil ke škole. Ani se neohlédl na mě, nebo na své sourozence. Donutilo mě to uvažovat o tom, jak dopadla včera jeho rozmluva s Alicí. Vystoupila jsem z auta a ucítila vítr, jak mi zavál do obličeje. Ucítila jsem Alicinu paži kolem ramenou.

„Nevšímej si ho… Včerejší hádku jsem vyhrála já"ušklíbla se na mě vítězně. Křečovitě jsem se na ní usmála, ale mou mysl to moc neuklidnilo.

„To víš, Alice umí zaútočit na citlivé místo"mrkl na mě Jasper. Tak teď jsem to nepochopila.

„Prosím tě, jaké má Edward citlivé místo?"zajímala jsem se a zvedla jedno obočí.

„Takový, jaký všichni kluci!"zařval na mě Emmett, i když stál jen pár metrů vedle a začal se strašně smát. Vlastně, všichni se smáli.

„Myslela jsi tohle místo, Alice?"zajímala jsem se, když jsme se dostatečně uklidnili.

„Ne-e"usmála se na mě oslnivě.

„Tak jaké má Edward citlivé místo?"zeptala jsem se a zaboha jsem si neuměla nic takového představit. Ucítila jsem Rosaliiny rty skoro těsně u svého ucha.

„Tebe!"zašeptala…